ECLI:CZ:US:2018:4.US.1975.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1975/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. Miroslava Bastla a B. Jana Mrugaly, obou společně zastoupených JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, se sídlem Mojmírovců 41, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 27 Cdo 1342/2017-85, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2016 č. j. 5 Cmo 190/2016-52, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2016 č. j. 15 Cm 256/2015-22, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a za účasti 1. obchodní společnosti Mrugala & Partners s. r. o. "v likvidaci", se sídlem 28. října 3346/91, Ostrava, IČ: 01514652 a 2. JUDr. Jany Kudrnové, Ph.D., likvidátorky, se sídlem Na Hradbách 119/3, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 8. června 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Miroslav Bastl a Jan Mrugala (dále také jen "stěžovatelé" nebo "navrhovatelé") domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1, článku 26, článku 20 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") probíhalo pod sp. zn. 15 Cm 256/2015 řízení o návrhu Miroslava Bastla a Jana Mrugaly na změnu rozhodnutí o zrušení obchodní společnosti Mrugala & Partners s. r. o. "v likvidaci" (dále jen "společnost"). Jak přitom krajský soud zjistil, usnesením ze dne 25. března 2015 č. j. 26 Cm 17/2014-13, tentýž soud rozhodl o zrušení dané společnosti s likvidací a o jmenování JUDr. Jany Kudrnové, Ph.D., likvidátorkou společnosti. Navrhovatelé poukazovali na skutečnost, že dne 5. května 2015 byl do obchodního rejstříku zapsán nový jednatel společnosti, čímž prý zanikl důvod, pro který krajský soud dříve rozhodl o zrušení společnosti a o nařízení její likvidace.
2) Usnesením ze dne 15. března 2016 č. j. 15 Cm 256/2015-22, krajský soud návrh zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí připomenul, že §170 o. z., jehož aplikace se navrhovatelé dovolávali, a dle něhož platí, že kdo rozhodl o zrušení právnické osoby s likvidací, může rozhodnutí změnit, dokud ještě nedošlo k naplnění účelu likvidace (tzv. revokace), dopadá pouze na případy, kdy takto rozhodnou společníci právnické osoby či její příslušný orgán, nikoliv však soud. Protože o likvidaci dané společnosti rozhodl soud, bylo možné jeho rozhodnutí změnit pouze cestou řádných či mimořádných opravných prostředků, ne však postupem dle §170 o. z. Vycházeje z uvedené argumentace tak krajský soud návrh obou navrhovatelů zamítl.
3) K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 22. září 2016 č. j. 5 Cmo 190/2016-52, napadené usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil, neboť se s jeho důvody plně ztotožnil.
4) Následné dovolání obou navrhovatelů Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 27. března 2018 č. j. 27 Cdo 1342/2017-85, odmítl jako nepřípustné. Konstatoval přitom, že závěr krajského soudu, dle něhož rozhodnutí o zrušení právnické osoby lze revokovat pouze v případě, kdy takové rozhodnutí přijali její členové nebo její příslušný orgán, je souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti velice podrobně rozvádějí důvody, pro které mají za to, že důvod zrušení předmětné společnosti s likvidací pominul již dne 5. května 2015, pročež obecné soudy měly vyhovět jejich návrhu na zrušení rozhodnutí krajského soudu o zrušení této společnosti s likvidací. S právním posouzením učiněným obecnými soudy dále vyslovují kategorický nesouhlas a předkládají vlastní obsáhlou interpretaci dotčeného ustanovení §170 o. z., dle něhož i soud může revokovat své předchozí rozhodnutí o zrušení právnické osoby s likvidací.
Porušení základních práv spatřují stěžovatelé jednak v údajné nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu a dále v odůvodnění vrchního soudu, který poukázal na absenci procesní úpravy zrušení rozhodnutí soudu o zrušení právnické osoby s likvidací. Konečně co se týče usnesení dovolacího soudu, namítají stěžovatelé, že v době podání jejich dovolání, ale i v době doručení usnesení dovolacího soudu, nebyla rozhodnutí, na která dovolací soud ve svém usnesení poukazuje, veřejně dostupná. Za takové situace mají stěžovatelé za to, že jejich dovolání bylo třeba posoudit jako přípustné a pokud tak dovolací soud neučinil, dopustil se nepřípustného odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Co se týče závěrů obsažených v těchto rozhodnutích, považují je stěžovatelé za nesprávné, nedostatečně odůvodněné a předkládají svoji vlastní podrobnou argumentaci.
V neposlední řadě stěžovatelé tvrdí, že postupem obecných soudů došlo i k zásahu do jejich práva vlastnit majetek (článek 11 odst. 1 Listiny), práva svobodně se sdružovat (článek 20 odst. 1 Listiny) a práva podnikat (článek 26 odst. 1 Listiny).
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobami oprávněnými a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
V projednávané věci jde v podstatě o to, že stěžovatelé se prostřednictvím své argumentace snaží zvrátit výklad ustanovení §170 o. z., jež přijaly obecné soudy. Již z toho je zřejmé, že stěžovatelé staví Ústavní soud do pozice, která mu nepřísluší, neboť není jeho úkolem vykládat podústavní právní předpisy.
Ústavní soud nadto opakovaně zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. září 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem by byl dán pouze tehdy, kdyby právní závěry, o něž se rozhodnutí opírá, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12, či ze dne 27. února 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13).
Žádné z takovýchto pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou přesvědčivě, srozumitelně a logicky odůvodněna. V tomto směru je třeba připomenout, že v projednávané věci bylo stěžejním posouzení otázky, zda soud může sám změnit své rozhodnutí o zrušení právnické osoby s likvidací (tzv. nucené zrušení právnické osoby s likvidací). Od toho se posléze odvíjelo zaměření odůvodnění obecných soudů. Ústavní soud v tomto směru v rozhodnutích krajského a vrchního soudu nezjistil žádná ze stěžovateli vytýkaných pochybení, díky nimž by se tato rozhodnutí ocitla vně hranic ústavnosti.
Rovněž v postupu dovolacího soudu Ústavní soud nespatřuje tvrzené odepření práva stěžovatelů na přístup k soudu. Stěžovatelé měli možnost dovolacímu soudu předestřít svoji otázku, na níž zakládali přípustnost svého dovolání a kterou měli za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Jestliže v mezidobí došlo k jejímu vyřešení, přičemž závěr přijatý dovolacím soudem v této jiné věci (viz usnesení dovolacího soudu ze dne 28. února 2017 sp. zn. 27 Cdo 1135/2017), byl s to plně se uplatnit i v poměrech kauzy stěžovatelů, pak dovolací soud nijak nezasáhl do práva stěžovatelů na přístup k soudu, jestliže na dané řešení odkázal s tím, že se prosadí i v poměrech nyní projednávané věci.
Jde-li o výhrady stěžovatelů proti usnesení dovolacího soudu sp. zn. 27 Cdo 1135/2017, lze toliko dodat, že důvody uvedeného rozhodnutí jsou přijaty plně v intencích závěrů, které Ústavní soud již dříve formuloval k interpretaci právních předpisů, totiž, že jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení k obsahu aplikované právní normy (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Na rozdíl od argumentace předkládané stěžovateli, založené na jazykovém výkladu daného ustanovení, odkazu na část komentářové literatury a značně tendenčně laděném teleologickém výkladu, vychází označené rozhodnutí i z dalších výkladových metod (především systematické, historické, logické, jakož i teleologické), přičemž jeho závěry jsou fundovaně podloženy. Z tohoto důvodu proto Ústavní soud výklad přijatý dovolacím soudem nepovažuje za jakkoliv excesivní.
Pouze na okraj Ústavní soud konstatuje, že postupu dovolacího soudu snad lze vytknout toliko to, že v odůvodnění svého usnesení odkazoval na rozhodnutí, která v době jeho vydání ještě nebyla veřejně dostupná. V takovém případě měl svoji argumentaci více prohloubit (tak jako učinil ve svém usnesení ze dne 27. března 2018 sp. zn. 29 Cdo 4549/2016). Uvedené však nic nemění na tom, že na postavení stěžovatelů v dovolacím řízení by se takový postup nijak pozitivně neodrazil.
Zbývá dodat, že Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelé měli možnost rozhodnutí krajského soudu o zrušení společnosti s likvidací zvrátit prostřednictvím odvolání (srov. důvody usnesení dovolacího soudu sp. zn. 27 Cdo 1135/2017). To skutečně dne 21. dubna 2015 podali, avšak vrchní soud je následně, a jak stěžovatelé přiznávají i důvodně, odmítl jako opožděné. Nelze tedy hovořit o tom, že by jim byla nezákonným způsobem odepřena soudní ochrana jejich práv.
Ústavní soud proto uzavírá, že výhrady stěžovatelů ohledně zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv neshledal jako důvodné. Proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu