ECLI:CZ:US:2021:4.US.1990.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1990/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky, evidované právnické osoby Římskokatolická farnost - prelatura Český Krumlov, sídlem Horní 156, Český Krumlov, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 28 Cdo 1012/2020-262 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 4 Co 194/2018-165, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že rozsudkem ze dne 16. 5. 2018 č. j. 11 C 119/2016-134 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ve výroku I. zamítl žalobu, kterou vedlejší účastník jako žalobce brojil proti vydání předmětných pozemků stěžovateli a domáhal se nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 20. 6. 2016 č. j. 491133/2013/R3339/RR19794, jímž byly stěžovatelce jako účastnici řízení vydány pozemky parc. č. KN č. 470/1, 980, 981, 1017, 442/1, 956, 957, 959, 991, 1011, 443, 727/1, 447, 952, 947, 950, 944, 948, 444/1, 444/2 a 463 v k. ú. Slupenec (dále jen "předmětné pozemky") a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení (výrok II.).
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem uvedený rozsudek krajského soudu změnil tak, že stěžovatelce se předmětné pozemky nevydávají, a že tím se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 20. 6. 2016 č. j. 491133/2013/R3339/RR19794 (výrok I.). Dále vrchní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Vrchní soud dovodil, že konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici č. j. 120 ze dne 18. 10. 1945 (dále též "konfiskační vyhláška") byla vydána podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), přičemž se tak stalo před rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), právní předchůdce stěžovatelky byl touto vyhláškou označen a považován za osobu německé národnosti, byť šlo o osobu právnickou, přičemž dopad této vyhlášky ani její souladnost s tehdy platnými právními předpisy zkoumat nelze. Vrchní soud konstatoval, že věcně příslušným orgánem pro vydání této vyhlášky byla v tomto případě okresní správní komise, což plyne z §1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb., kdy v pochybnostech, lze-li připustit výjimku podle §1 odst. 2, měl rozhodnout na návrh rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Vrchní soud uzavřel, že ke konfiskaci došlo a tato skutečnost byla deklarována vyhláškou Okresní správní komise v Kaplici č. j. 120 ze dne 18. 10. 1945 k [tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 194/96 (N 33/7 SbNU 219)], když k přechodu vlastnictví ke konfiskovanému majetku na stát došlo ex lege a bez náhrady ke dni 23. 6. 1945, tj. ke dni nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 129/99 (N 87/18 SbNU 243)].
4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že neměl-li vrchní soud za naplněné zákonné předpoklady pro vydání stěžovatelkou nárokovaných nemovitostí podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), s odůvodněním, že předmětné nemovitosti nepodléhají režimu tohoto zákona, když k jejich odnětí právnímu předchůdci stěžovatelky došlo mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - §1 zákona č. 428/2012 Sb.), je jeho rozhodnutí - a to i co do řešení nastolených relevantních otázek hmotného i procesního práva, týkajících se konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., a jejích účinků - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (jakož i Ústavního soudu), od které není důvod se v předmětné věci odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že veškerý zemědělský majetek jejího právního předchůdce byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to před počátkem rozhodného období podle zákona č. 428/2012 Sb., tedy před 25. 2. 1948. Stěžovatelka namítá, že konfiskační vyhláška nemohla z důvodu své neurčitosti způsobit konfiskaci předmětných pozemků.
6. Podle stěžovatelky je konfiskační vyhláška nicotná, neboť byla vydána věcně nepříslušným orgánem. Předmětnou vyhlášku vydala okresní správní komise jako orgán podřízený zemskému národnímu výboru, jenž byl k rozhodování příslušný podle §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem vrchního soudu, že konfiskační vyhlášku platně vydal příslušný orgán a že vůči právnímu předchůdci stěžovatelky působila zamýšlené následky. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud odmítl konfiskační vyhlášku ve vztahu k jejímu právnímu předchůdci posoudit jako nicotnou. Obecné soudy tak nevzaly v úvahu neurčitost předmětné vyhlášky a nezohlednily ani existenci četných důkazů, z nichž vyplývá, že stát po roce 1945 nepokládal předmětné pozemky za konfiskované a dokonce výslovně uznával právního předchůdce stěžovatelky jako jejich vlastníka. Z tohoto důvodu obecné soudy ani neposuzovaly, zda byly předmětné pozemky podrobeny postupu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy a podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přičemž takový postup státu je prokázán souvislou a ucelenou řadou důkazů a je považován za majetkovou křivdu podle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
7. Stěžovatelka dále namítá, že konfiskační vyhláška neobsahuje žádnou bližší konkretizaci povinné osoby, a proto je i z tohoto důvodu neurčitá. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., mohla dopadat na majetek konkrétních osob, který musel být vymezen konfiskačním výměrem. Teprve konfiskačním výměrem, jako aktem správním, byla konfiskace majetku dovršena [nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 405/98 (N 146/16 SbNU 87)]. Protože vznikly vážné pochybnosti, o které právnické osobě bylo předmětnou vyhláškou rozhodováno (kdo byl označen za osobu německé národnosti), je nutné ji vůči původnímu vlastníkovi předmětných pozemků pokládat za nicotnou [nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1463/09 (N 225/59 SbNU 285)]. Stěžovatelka namítá, že konfiskace podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., se mohla týkat výhradně fyzických osob, nikoli osob právnických, mezi něž patřil i právní předchůdce stěžovatelky. Podle stěžovatelky její právní předchůdce neodpovídal ani vymezení povinných osob obsaženému v §1 odst. 1 písm. b) a c) dekretu č. 12/1945 Sb.
8. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem obecných soudů, že její právní předchůdce přišel o své vlastnické právo k předmětným pozemkům ještě před začátkem rozhodného období, uznávaly-li orgány totalitního státu ve své rozhodovací činnosti jeho vlastnické právo po část rozhodného období. Uznával-li tedy stát po část rozhodného období vlastnické právo právního předchůdce stěžovatelky k jeho zemědělskému majetku, musela se majetková křivda nutně odehrát v rozhodném období.
9. Podle stěžovatelky nelze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., nelze posuzovat ani z hlediska nicotnosti. Nejvyšší soud i vrchní soud tvrzení a důkazy stěžovatelky o neurčitosti předmětné vyhlášky pominuly, nevzaly je v úvahu a k argumentaci stěžovatelky nepřihlédly. Právní závěry obecných soudů jsou tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud i vrchní soud se podle stěžovatelky dopustily intenzivního excesu při interpretaci a aplikaci dekretu č. 12/1945 Sb., když označily konfiskaci předmětných pozemků za platně provedenou. Ustanovení §1 a §3 dekretu č. 12/1945 Sb., soudy interpretovaly vadně a formalisticky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17).
13. V předmětné věci stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje tytéž námitky, které uplatnila již v předchozím řízení před obecnými soudy, přičemž její argumentace se pohybuje výhradně na úrovni podústavního práva a postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr.
14. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a dostatečným a přesvědčivým způsobem se s nimi v napadeném rozhodnutí vypořádal, neboť se vyjádřil k námitkám stěžovatelky k věcné příslušnosti okresní správní komise k vydání konfiskační vyhlášky podle §1 dekretu č. 12/1945 Sb., k určitosti označení právního předchůdce stěžovatelky, k účinkům konfiskace, jakož i k oprávněnosti soudu zkoumat věcnou správnost správního aktu. Vrchní soud správně dospěl k závěru, že právní předchůdce stěžovatelky pozbyl vlastnické právo k předmětným pozemkům před 25. 2. 1948, proto jsou již bez významu jakákoliv tvrzení stěžovatelky týkající se dalšího nakládání s tímto majetkem, a to včetně případných rozhodnutí vydaných podle zákona o revizi první pozemkové reformy, neboť jejich účinkem mohlo být pouze to, že se vztahovaly k majetku, který již právnímu předchůdci oprávněné osoby v té době nepatřil.
15. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení dostatečně, přezkoumatelně a zejména ústavně konformním způsobem uvedl důvody, proč bylo nutné dovolání stěžovatelky odmítnout. Nejvyšší soud se přitom vypořádal s námitkami stěžovatelky k tvrzeným vadám konfiskačního řízení a dovodil, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Nejvyšší soud výstižně poukázal na to, že judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (v daném případě konfiskační vyhláška okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter. Nejvyšší soud poukázal na to, že tvrzení stěžovatelky o vadách rozhodnutí vydaného v konfiskačním řízení proto samo o sobě není způsobilé účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva podle dekretu č. 12/1945 Sb., není tento správní akt, nýbrž dekret samotný [srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73)]. Nejvyšší soud se dále vyjádřil k námitce stěžovatelky, že konfiskace podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., se mohla týkat výhradně fyzických osob, nikoli osob právnických, mezi něž patřil i právní předchůdce stěžovatelky, jakož i námitkám stěžovatelky zpochybňujícím závěry o dovršení konfiskace majetku jejího právního předchůdce a jeho přechodu na stát ke dni 23. 6. 1945.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Své závěry podpořily odkazy na četnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vydanou v této oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Z obsahu ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v předmětné věci. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu a vrchního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
19. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu