ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1012.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1012/2020-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Lesů České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 421 96 451, za účasti Římskokatolické farnosti - prelatury Český Krumlov , se sídlem v Českém Krumlově, Vnitřní Město, Horní 156, IČO 42396565, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 119/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 4 Co 194/2018-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastnice řízení je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce výrokem I. rozsudku ze dne 28. 11. 2019, č. j. 4 Co 194/2018-165, změnil ve výroku I. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 5. 2018, č. j. 11 C 119/2016-134, tak, že účastnici se nevydávají pozemky parc. č. KN č. 470/1, 980, 981, 1017, 442/1, 956, 957, 959, 991, 1011, 443, 727/1, 447, 952, 947, 950, 944, 948, 444/1, 444/2 a 463 v k. ú. Slupenec (dále jen „předmětné pozemky“), a že se tím nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 20. 6. 2016, č. j. 491133/2013/R3339/RR19794; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
V řízení před správním orgánem a před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že rozhodnutím ze dne 26. 5. 2003, č. j. 1004/2003, byly církevní právnické osoby 1) Erzdechantei in Krumau, 2) Krumauer Erzdechantei Pfründe, 3) Prälatur in Krummau a/M, a 4) Romisch katolische Erzdechantei Kirche zu St. Veit sloučeny s Římskokatolickou farností - prelaturou Český Krumlov jako nástupnickou církevní právnickou osobou, čímž slučované církevní právnické osoby zanikly bez likvidace a veškerý jejich majetek přešel na nástupnickou právnickou osobu, že ve vložce č. 155 pozemkové knihy pro kat. obec Krumlov byl jako vlastník tam uvedených nemovitostí zapsán Krummauer Erzdechantei Pfründe, ve vložce č. 1 pro totéž katastrální území byl jako vlastník tam uvedených nemovitostí zapsán Römisch katolische Erzdechantei Kirche zu St. Veit, ve vložce č. 770 pro katastrální území Besednice byl jako vlastník tam uvedených nemovitostí zapsána Prälatur in Krummau a/M a ve vložce č. 766 pro katastrální území Český Krumlov bylo zapsáno jako vlastník tam uvedených nemovitostí Erzdechantei in Krummau (česky Arciděkanství Krumlov), že předmětné pozemky, jejichž vydání se účastnice domáhá, vznikly z pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 766 pozemkové knihy, které byly ve vlastnictví Erzdechantei in Krumau, že všechny jmenované historické církevní právnické osoby byly až do sloučení v roce 2003 samostatnými jednotkami se svými právy, povinnostmi a samostatnými vlastníky nemovitostí dle pozemkových knih, že od roku 1940 patřila německá část českobudějovické diecéze včetně Prelatury Český Krumlov pod správu biskupství v Linci, že Krumlovský vikariát tvořilo v letech 1939 až 1945 i území Prelatury Český Krumlov připojené k Velkoněmecké říši a že původní obvod vikariátu byl obnoven po osvobození v roce 1945. V konfiskační vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (dále též jen „konfiskační vyhláška“) vydané podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), vyvěšené na úřední desce dne 1. 11. 1946 a sejmuté dne 16. 11. 1946, bylo jako dotčený subjekt pro obec Ličov pod položkou 69 uvedeno „Děkanství Krumlov“. Z této listiny vyplývá, že v ní označeným osobám byl zemědělský majetek zkonfiskován pro účely pozemkové reformy, že „jmenované osoby, pokud se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, mohou uplatnit podle §1 odst. 2 cit. Dekretu nárok, aby jim zemědělský majetek nebyl zkonfiskován“, že nárok na výjimku mohou uplatnit u Okresní správní komise v Kaplici do 15 dnů od vyvěšení vyhlášky, přičemž tato listina je opatřena razítkem Místní správní komise Ličov a Okresní správní komise v Kaplici a dvěma ručně psanými nečitelnými podpisy. Dále bylo zjištěno, že na základě výnosu Ministerstva zemědělství ze dne 19. 3. 1948, č. j. 7012/48-IX/R-12, adresovaného Prelatuře v Českém Krumlově, byly tomuto subjektu bez náhrady vyvlastněny původní pozemky ležící ve správních okresech České Budějovice (z nichž mimo jiné vznikly i žalobkyní nárokované pozemky) postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“). O postupu podle zákona č. 46/1948 Sb. vůči majetku právního předchůdce účastnice pak svědčí rozhodnutí KNV v Č. Budějovicích ze dne 10. 5. 1950, jímž byl potvrzen výměr ONV v Českém Krumlově zn. 611-9.2.50-IX-4, o výkupu pozemků státem. Z vyjádření Historického ústavu Akademie věd ČR ze dne 9. 5. 2018 bylo zjištěno, že z církevně-historického pohledu Krumlovské arciděkanské beneficium, Římskokatolický arciděkanský kostel sv. Víta a Prelatura v Krumlově byly součástí arciděkanátu Český Krumlov (děkanství či arciděkanství je z církevního hlediska nadřízená správní jednotka pro farnost, která má však svou právní subjektivitu zachovánu). Z vyjádření J. Š., z Historického ústavu Akademie věd ČR ze dne 18. 4. 2018 dále vyplývá, že z církevně-historického hlediska lze konstatovat, že arciděkanství a děkanství je v podstatě totožným subjektem, pojmově správnější je užití titulu arciděkanství.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastnice řízení je oprávněnou osobou ve smyslu §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), která utrpěla majetkovou křivdu dle §5 písm. a) tohoto zákona odnětím původních pozemků PK podle zákona č. 142/1947 Sb. bez náhrady, což kromě výnosu Ministerstva zemědělství ze dne 19. 3. 1948, č. j. 7012/48-IX/R-12, dokládají i další úkony správních orgánů a subjektů činěné ve vztahu k majetku právního předchůdce účastnice dle tohoto zákona. Nepřisvědčil přitom tvrzením žalobce, že právní předchůdce účastnice pozbyl vlastnické právo k pozemkům již dle dekretu č. 12/1945 Sb. (v kterémžto případě by se na něj zákon č. 428/2012 Sb. nevztahoval), neboť žalobce ani přes poučení soudu dle §118a odst. 3 o. s. ř. nepředložil - kromě konfiskační vyhlášky - další podstatné důkazy, a nepodařilo se mu tudíž prokázat, že tato vyhláška byla adresována právě Erzdechantei in Krumau za situace, kdy je evidentní, že historicky bylo slovo „Erzdechantei“ součástí názvů ještě několika dalších samostatných církevních právnických osob, které disponovaly vlastním nemovitým majetkem, jenž se stal rovněž předmětem restitučních nároků vznesených účastnicí řízení, a že označení adresáta konfiskační vyhlášky „Děkanství Krumlov“ se v těchto souvislostech jeví nedostatečným, neodpovídá oficiálnímu označení žádného z právních předchůdců účastnice řízení, takže z vyhlášky nemohlo být zřejmé, vůči kterému či kterým z právnických osob nesoucích ve svém názvu výraz „Erzdechantei“, česky „Arciděkanství“, byla namířena. Soud uzavřel, že „není-li jasně prokázáno, komu je rozhodnutí určeno, nemohly jeho účinky nastat“, a nelze tak dovodit, že majetek účastnice konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. postižen byl; proto žalobu jako nedůvodnou podle §250i o. s. ř. zamítl.
Odvolací soud naproti tomu - s odkazem na konkrétní ustanovení relevantních právních předpisů a na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a judikaturu Ústavního soudu -dovodil, že byla-li konfiskační vyhláška vydána podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb., byl jí právní předchůdce účastnice označen (považován) za osobu německé národnosti, byť se jednalo o osobu právnickou, a že dopad této vyhlášky ani její souladnost s tehdy platnými právními předpisy zkoumat nelze. Věcně příslušným orgánem pro vydání této vyhlášky byla v tomto případě okresní správní komise, což plyne z §1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb., kdy v pochybnostech, lze-li připustit výjimku podle §1 odst. 2, měl rozhodnout na návrh rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Nebylo totiž rozhodováno podle §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., a nebylo tak třeba, aby rozhodnutí o tom, zda fyzická nebo právnická osoba spadá pod ustanovení §1 písm. a) nebo b) dekretu učinil zemský národní výbor, resp. ministerstvo zemědělství. Okresní správní komise v odůvodněných případech vykonávaly působnost okresních národních výborů (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 1995, sp. zn. 6 A 181/93). Ke sporné otázce zda „Děkanství Krumlov“ lze ztotožnit s právním předchůdcem účastnice, tedy „Erzdechantei in Krumau“, odvolací soud uvedl, že označení „Děkanství Krumlov“ je dostatečně určité a tudíž způsobilé přivodit důsledky konfiskačního aktu, a že veškeré pochybnosti a obrana účastnice v podstatě směřují k tomu, že neurčitost označení jejího právního předchůdce spočívá v absenci údaje „Erz“, neboli „Arci“. Připomněl, že tato předpona pouze vyjadřuje zesílení nebo stupňování významu druhé části slova, že děkanství, resp. vikariát, je v římskokatolické církvi územní jednotka menší než diecéze a větší než farnost, přičemž obvykle sestává z několika farností. Děkanství lze označit za svého druhu „vyšší samosprávný celek“, přičemž absence předpony „arci“ nijak nerelativizuje (nemůže zpochybnit) skutečnost, že konfiskační vyhláškou byl míněn právě tento subjekt, byť vzhledem k historickému vývoji názvu „děkanství“ by mělo být správně uvedeno „Vikariát Krumlov“. Vikariát českokrumlovský je součástí biskupství českobudějovického, v jehož rámci působí vícero farností, mimo jiné též účastnice řízení, přičemž akt konfiskace ve vztahu vůči Děkanství (Český) Krumlov dopadl na všechny farnosti tohoto děkanátu (vikariátu). Významné tak je jen to, že ke konfiskaci došlo a že tato skutečnost byla deklarována konfiskační vyhláškou (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 194/96). V takovém případě došlo k přechodu vlastnictví ke konfiskovanému majetku na stát ex lege a bez náhrady ke dni 23. 6. 1945, tj. ke dni nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99). Předmětná vyhláška sice nijak nespecifikovala konfiskovaný majetek ve vztahu k předmětu tohoto řízení, avšak právní praxe dospěla k závěru, že v případech uvedených v §1 dekretu č. 12/1945 Sb. nastávají účinky přechodu konfiskovaného majetku ex lege k veškerému majetku této osoby (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94). Po převzetí majetku státem na základě konfiskace dle tohoto dekretu již účastnici řízení nemohla být způsobena žádná majetková křivda, a nebylo nutné, aby podle tehdejší právní úpravy bylo nutno činit rozhodnutí cestou vyhlášek okresních národních výborů (okresních správních komisí) o konkretizaci konfiskovaného majetku. Na účastnici řízení je tedy třeba hledět jako na osobu, která vlastnické právo k pozemkům pozbyla v důsledku konfiskace, a z tohoto důvodu není osobou oprávněnou dle §3 zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud uzavřel, že majetek právního předchůdce účastnice, který je předmětem tohoto řízení, není původním církevním majetkem ve smyslu §2 zákona č. 428/2012 Sb., neboť jej pozbyl před datem 25. 2. 1948 a v rozhodném období již jej nevlastnil. Dále zohlednil, že zákon č. 428/2012 Sb. oproti dřívějším restitučním předpisům stanoví zvláštní výluku z restitučního vydávání věcí v §8 odst. 1 písm. h), dle nějž se nevydává věc konfiskovaná na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.; „systematickým výkladem lze pak dovodit, že tato výluka se vztahuje na majetek, který byl konfiskován před datem 25. 2. 1948, neboť v opačném případě by se nejednalo o tzv. historický církevní majetek ve smyslu §2 zákona č. 428/2012 Sb.“ Za bezvýznamná z uvedených důvodů považoval odvolací soud i tvrzení účastnice týkající se dalšího nakládání s tímto majetkem, a to včetně případných rozhodnutí vydaných podle zákona č. 142/1947 Sb., neboť jejich účinkem mohlo být pouze to, že se vztahovaly k majetku, který již právnímu předchůdci účastnice v té době nepatřil. Důvody tohoto postupu státu lze spatřovat pouze v okolnostech historicko-politických pro případ, že by postup podle dekretu č. 12/1945 Sb. neobstál; v poměrech restitučního řízení však již nelze správnost postupu státu (správního orgánu) učiněného před 25. 2. 1948 nikterak posuzovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího podala účastnice řízení dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že předmětná vyhláška vydaná podle dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskovala právě majetek Erzdechantei in Krumau, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jež neodpovídají obsahu spisu a které nejenže závěr o konfiskaci nepotvrzují, ale naopak prokazují neurčitost předmětné vyhlášky a svědčí o nemožnosti ztotožnit s dostatečnou mírou jistoty povinnou osobu jmenovanou v této vyhlášce a původního vlastníka předmětných pozemků, a že odvolací soud hodnotil důkazy v natolik intenzivním rozporu s §132 o. s. ř., že je nutno konstatovat porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; odvolací soud se tak odchýlil od stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nálezu tohoto soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, a jeho usnesení ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 2652/17, jakož i od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudků ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1488/2009, a ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000. Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že otázku důsledků absolutní věcné nepříslušnosti správního orgánu rozhodujícího o konfiskaci posoudil v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, a usnesením téhož soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2051/2005, že rozhodl v rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 73/2000, když nedospěl k závěru, že předmětná konfiskační vyhláška je nicotná, že otázku důsledků nedoručení předmětné vyhlášky posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, když nedospěl k závěru, že předmětná vyhláška v důsledku absence řádného doručení nenabyla vůči právnímu předchůdci dovolatelky právní moci ani vykonatelnosti, že otázku konfiskace předmětných pozemků posoudil v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, když uzavřel, že byla provedena, aniž by se tento závěr opíral o platný konfiskační správní akt konfiskaci dovršující, že otázku pozbytí vlastnického práva právního předchůdce dovolatelky k předmětným pozemkům posoudil v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, když nepřihlédl k imperativu interpretačního hlediska in favorem restitutionis, že otázku pozbytí vlastnického práva právního předchůdce dovolatelky k předmětným pozemkům posoudil v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06, a ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, když přistupoval k dovolatelce méně příznivě než orgány státu v nejtotalitnějším období našich dějin, že otázku významu výměru Ministerstva zemědělství posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, když se jím necítil být vázán a nedospěl k závěru, že alespoň po část rozhodného období byl právní předchůdce dovolatelky vlastníkem předmětných pozemků. Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem je dosud neřešená“ otázka, zda má odvolací soud dospět k závěru o spáchání majetkové křivdy podle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy je pozitivně zjištěn takový skutkový stav, že správní orgány v rozhodném období provedly řízení o výkupu podle zákona č. 142/1947 Sb. zakončené pravomocným výměrem Ministerstva zemědělství, který byl v rozhodném období veřejnou mocí bezvýhradně akceptován jako nabývací titul státu. Naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. shledává dovolatelka v tom, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť nepřihlédl k neurčitosti označení povinné osoby ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 a dovodil konfiskaci majetku právního předchůdce dovolatelky a původního vlastníka předmětných pozemků, přičemž tento dovolací důvod považuje za primární (a ostatní mají k němu subsidiární povahu), že dospěl k nesprávnému právnímu závěru o konfiskaci majetku právního předchůdce dovolatelky dle dekretu č. 12/1945 Sb. v důsledku toho, že neposoudil předmětnou konfiskační vyhlášku jako nicotnou, jako nepravomocnou a nevykonatelnou vůči právnímu předchůdci dovolatelky, že shledal konfiskaci jeho majetku za dovršenou, přestože absentoval platný konfiskační správní akt vydaný věcně příslušným orgánem, že nesprávně posoudil zjištěný skutkový stav ohledně postupu správních orgánů podle zákona č. 142/1947 Sb., a namísto toho, aby konstatoval naplnění restituční podstaty podle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., pokládal předmětné pozemky za konfiskované dle dekretu č. 12/1945 Sb., že pominul jako bezvýznamný pravomocný správní akt vydaný státem při postupu podle zákona č. 142/1947 Sb., přestože jím byl vázán, že postupoval v rozporu se zásadou ex favore restitutionis, když jednostranně a bez náležitého poměřování a odůvodnění upřednostnil význam jedné listiny, která je v očividném rozporu s bezpečně prokázaným postupem státu a jeho přístupem k právnímu předchůdci dovolatelky a že přistupoval k dovolatelce a jejímu právnímu předchůdci méně příznivě než orgány státu v nejtotalitnějším období našich dějin. Dále dovolatelka poukázala na to, že je dosud vlastnicí některých pozemků zapsaných původně v knihovní vložce č. 766 pozemkové knihy a že při provádění komplexních pozemkových úprav byly určeny nově vznikající pozemky, na něž přecházela blokace, což doložila rozhodnutím pozemkového úřadu o schválení komplexní pozemkové úpravy ze dne 8. 3. 2002, č. j. PÚ-47800/02. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. zrušil.
Žalobce se v podrobném vyjádření k dovolání ztotožnil se všemi skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání účastnice bylo dovolacím soudem zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Ústavní soud v bodu 55. Stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, na nějž dovolatelka poukázala a z nějž též dovozuje přípustnost dovolání, dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu.
V posuzované věci bylo v řízení před správním orgánem a dále pak v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, že rozhodnutím ze dne 26. 5. 2003, č. j. 1004/2003, byly církevní právnické osoby 1) Erzdechantei in Krumau, 2) Krumauer Erzdechantei Pfründe, 3) Prälatur in Krummau a/M, a 4) Romisch katolische Erzdechantei Kirche zu St. Veit (tedy Arciděkanství v Krumlově, Krumlovské arciděkanské beneficium, Prelatura v Krumlově nad Vltavou a Římskokatolický arciděkanský kostel sv. Víta, jak se uvádí ve sdělení Historického ústavu Akademie věd ČR) sloučeny s Římskokatolickou farností - prelaturou Český Krumlov jako nástupnickou církevní právnickou osobou, čímž slučované církevní právnické osoby zanikly bez likvidace a veškerý jejich majetek přešel na nástupnickou právnickou osobu, že ve vložce č. 155 pozemkové knihy pro katastrální obec Krumlov byl jako vlastník tam uvedených nemovitostí zapsán Krummauer Erzdechantei Pfründe, ve vložce č. 1 pro totéž katastrální území byl jako vlastník tam uvedených nemovitostí zapsán Römisch katolische Erzdechantei Kirche zu St. Veit, ve vložce č. 770 pro katastrální území Besednice byla jako vlastník tam uvedených nemovitostí zapsána Prälatur in Krummau a/M a ve vložce č. 766 pro katastrální území Český Krumlov bylo zapsáno jako vlastník tam uvedených nemovitostí Erzdechantei in Krummau (česky Arciděkanství Krumlov), že předmětné pozemky vznikly z pozemků zapsaných v knihovní vložce č. 766 pozemkové knihy, které byly ve vlastnictví Erzdechantei in Krumau, a že v konfiskační vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 vydané podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. bylo jako dotčený subjekt pod položkou 69 uvedeno „Děkanství Krumlov“.
Výtkám dovolatelky, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť nepřihlédl k neurčitosti označení povinné osoby ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945, a dovodil konfiskaci majetku jejího právního předchůdce a původního vlastníka předmětných pozemků, i když není zřejmé, vůči které z uvedených církevních právnických osob, v jejichž názvech figuruje slovo „Erzdechantei“, bylo předmětnou vyhláškou rozhodováno (kdo byl označen za osobu německé národnosti), a že je tak nutné ji ve vztahu k původnímu vlastníkovi předmětných pozemků pokládat za nicotnou, v nichž spatřuje přípustnost dovolání a naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., přisvědčit nelze. Byť všechny čtyři označené církevní právnické subjekty, jejichž právní nástupkyní je účastnice řízení, měly ve svém názvu slovo „Erzdechantei“, byl jen jeden z nich, a to Erzdechantei in Krumau, zapsán ve vložce č. 766 pozemkové knihy jako vlastník původních pozemků PK, z nichž vznikly předmětné pozemky KN, jejichž vydání se účastnice domáhá. Vyplývá-li pak z vyjádření Historického ústavu Akademie věd podaného J. Š., že z církevně-historického hlediska lze konstatovat, že arciděkanství a děkanství je v podstatě totožným subjektem, přičemž „pojmově správnější“ je užití titulu arciděkanství, pak bylo-li v konfiskační vyhlášce označeno jako konfiskací dotčený subjekt „Děkanství Krumlov“, bez předpony „Arci“, je takového označení dostatečně určité a tudíž způsobilé přivodit důsledky konfiskačního aktu vůči právnímu předchůdci účastnice Erzdechantei in Krumau, jak odvolací soud dovodil.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů neshledal, že by uvedená skutková zjištění odvolacího soudu byla v extrémním rozporu s důkazy v řízení provedenými, jestliže z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění tak nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Zásadám uvedeným v §132 o. s. ř. se ostatně odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil (a jeho postup tak není v kolizi ani se závěry uvedenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1488/2009, a ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, na něž dovolatelka v dané souvislosti odkázala). O situaci zmíněnou Ústavním soudem v bodu 55. stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, v nálezu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, a v jeho usnesení ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 2652/17, se proto evidentně nejedná.
Dovolací soud dále předesílá, že základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb., je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je současně ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (v daném případě konfiskační vyhláška okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, a ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., dále přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2718/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016, či rozsudek ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019).
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil již ve shora citovaném stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jehož řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb. došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod možno považovat zneužití dekretu prezidenta republiky - např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97).
I konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci veškerého majetku dotčené osoby přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva podle dekretu č. 12/1945 Sb. není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019).
Vyšlo-li v posuzované věci najevo, že nemovité věci (pozemky) nárokované dovolatelkou dle zákona č. 428/2012 Sb. nabyl Československý stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky vydané Okresní správní komisí v Kaplici dne 18. 10. 1945, vyvěšené na úřední desce dne 1. 11. 1946 a sejmuté dne 16. 11. 1946, jíž byl za osobu podléhající konfiskaci označen právní předchůdce dovolatelky („Děkanství Krumlov“), přičemž ten proti uvedené vyhlášce ani nebrojil (např. uplatněním nároku na výjimku podle §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. dle poučení v ní uvedeném), je zjevné, že tyto věci (pozemky) přešly coby součást majetku konfiskací postižené osoby do vlastnictví státu již dnem účinnosti aplikovaného dekretu (23. 6. 1945), tedy před počátkem rozhodného období. V situaci, kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle výše uvedeného dekretu realizována, nepřipouští (nevymezuje jej jako restituční důvod - viz §5 zákona č. 428/2012 Sb.), nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolatelkou tvrzené vady, nicotnost či věcné nesprávnosti předmětné konfiskační vyhlášky. Účinky konfiskace (přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát) v posuzované věci nastaly účinností dekretu č. 12/1945 Sb. bez zřetele k tomu, zda konfiskovaný majetek byl následným správním aktem individualizován či nikoliv.
Argumentace, jejíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskační vyhlášky, včetně námitky, že konfiskace podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. se mohla týkat výhradně fyzických osob, nikoli osob právnických, mezi něž patřil i právní předchůdce dovolatelky, nemůže být relevantní i proto, že k přezkumu věcné správnosti správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek - nyní v řízení dle části páté občanského soudního řádu) soud povolán není (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, a judikaturu z nich vycházející). Kromě toho je v dané souvislosti možno poukázat i na §8 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., jenž stanoví, že věc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Neobstojí však ani námitky stran nicotnosti konfiskační vyhlášky, kdy za nicotný by bylo lze označit správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014). O takový případ v nyní projednávané věci (v níž byl konfiskační výměr vydán okresní správní komisí; srov. §1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb.) zjevně nejde.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. pak nezakládají ani námitky uplatňované dovolatelkou s cílem zpochybnit závěry o dovršení konfiskace majetku jejího právního předchůdce a jeho přechodu na stát ke dni 23. 6. 1945. Označení osob, jejichž majetek byl konfiskován, se provádělo veřejnou vyhláškou, která se vyvěšovala na úřední tabuli okresního národního výboru a ve všech obcích, v nichž ležel zkonfiskovaný majetek, nebo jiným způsobem, obvyklým v těchto obcích. S tímto označováním bylo spojeno také zjišťování německé či maďarské národnosti vlastníků a další podmínky konfiskace. Způsob doručení vyhlášky o konfiskaci spočíval v jejím vyvěšení na úřední tabuli (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2420/2005). Posouzení odvolacího soudu pak nemůže být v rozporu ani s účastnicí v této souvislosti odkazovanými rozhodnutími (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, a nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98), byla-li v nyní projednávané věci prokázána existence konfiskační vyhlášky, jako podmínky pro dovršení konfiskačního procesu podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Námitky dovolatelky, že odvolací soud nepřihlédl k tvrzením a důkazům o tom, že alespoň po část rozhodného období byl její právní předchůdce vlastníkem označených pozemků a že stát s ním jednal jako s vlastníkem, představují zjevně polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu; ta přitom (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani z hlediska námitky, že se odvolací soud patřičně nevypořádal se všemi relevantními tvrzeními stran přechodu účastnicí nárokovaných pozemků na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., resp. dle zákona č. 46/1948 Sb. (k tomu srov. bod 25. odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud přesvědčivě, logicky a v dostatečném rozsahu vyslovil i k těmto námitkám). Přitom ani případný pozdější (oproti výše uvedenému závěru o přechodu majetku právní předchůdkyně žalobkyně na stát již ke dni 23. 6. 1945, odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku (o tom, že k odnětí účastnicí nárokovaných pozemků došlo před rozhodným obdobím) nemůže mít žádný vliv. Stát totiž takto „rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal [viz §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 142/1947 Sb. a §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 46/1948 Sb.] - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, či ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, z čehož plyne, že nejde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Argumentaci dovolatelky, aby jako zásadní při hodnocení důkazů byly (jako správné) vzaty postupy a rozhodnutí orgánů nedemokratického státu (který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem), zatímco rozhodnutí demokratického právního státu předcházející datu 25. 2. 1948 zohledněno být nemá, bylo by i v nyní projednávané věci (a za daných skutkových okolností) možné přitakat jen stěží.
Kritizuje-li dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem (jež - jak vidno shora - koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) s odkazem na akcentované interpretační pravidlo ex favore restitutionis, dříve bezpočtukrát zdůrazňované i v odkazované judikatuře Ústavního soudu a v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení §18 odst. 4, je možno uvést, že ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, a z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, neboť závěry v něm vyslovené na danou věc nikterak nedopadají (Ústavní soud v něm interpretační pravidlo ex favore restitutionis neaplikoval).
Neměl-li tedy odvolací soud za naplněné zákonné předpoklady pro vydání účastnicí nárokovaných nemovitostí podle zákona č. 428/2012 Sb., uzavíraje, že ty nepodléhají režimu tohoto zákona, neboť k jejich odnětí právnímu předchůdci účastnice došlo mimo rozhodné období (jdoucí od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 - §1 zákona č. 428/2012 Sb.), je jeho rozhodnutí - a to i co do řešení nastolených relevantních otázek hmotného i procesního práva, týkajících se konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jejích účinků - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), od níž není důvod se odchýlit.
Dovolatelkou poukazovaná skutečnost, že je dosud vlastnicí některých pozemků zapsaných původně v knihovní vložce č. 766 pozemkové knihy a že při provádění komplexních pozemkových úprav byly určeny nově vznikající pozemky, na něž přecházela blokace, což doložila rozhodnutím pozemkového úřadu o schválení komplexní pozemkové úpravy ze dne 8. 3. 2002, č. j. PÚ-47800/02, na uvedeném závěru nic nemění.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastnice bylo jako nepřípustné odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, který (nezastoupen advokátem) podal písemné vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (srov. §151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001- jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ) a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http:nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu