ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2620.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2620/2019-452
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Suverénního řádu Maltézských rytířů – Českého velkopřevorství, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, identifikační číslo osoby: 00569623, zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, proti žalovaným 1) F. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Suchánkem, advokátem se sídlem v Krnově, Revoluční 30, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 279/2013, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 C 279/2013-288, ve znění opravného usnesení tamního soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 15 C 279/2013-297, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY – trvalý travnatý porost, parc. č. XY – orná půda a parc. č. XY – trvalý travnatý porost, zapsaných pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY - dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky tak, že žalobci se vůči žalovanému 1) náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.) a žalované 2) uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 58.066,60 Kč (výrok III.). Žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, jenž se domáhá určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům coby součásti svého historického majetku podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu
ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., která utrpěla majetkovou křivdu odnětím pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“). Nepřisvědčil přitom tvrzením žalovaných, že žalobce pozbyl vlastnické právo již podle Dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále „dekret č. 108/1945 S.“), a č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa – dále „dekret č. 12/1945 Sb.“ (v kterémžto případě by se na něj zákon č. 428/2012 Sb. nevztahoval). Nedůvodnou byla rovněž shledána námitka nedostatku právní kontinuity žalobce a původního vlastníka výše zmíněných pozemků, protože z předložených důkazů vyplynulo, že v celé historii existoval jen jeden Řád maltézských rytířů (ač byl označován různými jmény) a že je žalobce s tímto subjektem totožný. K převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům v letech 2004 a 2007 ze žalované 2) na žalovaného 1) došlo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), a je tudíž stižen absolutní neplatností; vlastníkem historického církevního majetku je tak nadále Česká republika.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované 2) rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 Co 236/2017-425 (v této věci druhým v pořadí, neboť předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2018, č. j. 11 Co 236/2017-342, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 28 Cdo 4000/2018-403), rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o tom, že žalobci se vůči žalovanému 1) náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II.). Dále žalované 2) uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 3.579,- Kč (výrok III.) a žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek z odvolání ve výši 5.000,- Kč (výrok IV.).
Odvolací soud se ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, dle níž je žalobce církevní právnickou osobou, jejíž kontinuita byla zachována, nehledě na to, že v průběhu své historie vystupovala pod různými jmény. Jednotlivé komendy řádu podle provedených důkazů nebyly samostatnými subjekty práva, vlastnictví sporných pozemků tudíž náleželo přímo žalobci. Přihlédnuv k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 28 Cdo 4000/2018-403 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), o potřebě [se zřetelem na námitku žalované 2)] zkoumat, zda ke spáchání majetkové křivdy odnětím předmětných pozemků žalobci došlo ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) odvolací soud opakoval dokazování listinami (vyhláškami Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948 a ze dne 11. 10. 1945, vyhláškou Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945 a výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru v Ostravě ze dne 13. 5. 1946).
S odkazem na (v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku) specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěl sice k závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byl dekret samotný a k přechodu vlastnického práva tak došlo již ke dni účinnosti dekretů (ke dni 23. 6. 1945, respektive ke dni 30. 10. 1945), přičemž konfiskační výměr jako akt deklaratorní a prováděcí, jímž byla konfiskace dovršena, vymezoval majetek, který konfiskaci podléhá, nicméně v poměrech konkrétní projednávané věci dovodil, že konfiskace majetku (odnětím předmětných pozemků) žalobce nebyla shora označenými vyhláškami prokázána. V případě vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948 odvolací soud konstatoval, že listina jednak nesplňuje náležitosti správního rozhodnutí a nebylo prokázáno, že byla řádně doručena (pro absenci úředního razítka a označení, kde byla vyvěšena, zda byla podepsána oprávněnou osobou, neboť samotný podpis byl učiněn v zastoupení a není zřejmé, o čí podpis se jedná) a dále jejím vydáním došlo ke zneužití dekretu č. 12/1945 Sb., neboť byla vydána až v rozhodném období, přičemž ovšem vyhláška nese číslo jednací roku 1946. V případě vyhlášky Okresního národního výboru ze dne 11. 10. 1945 odvolací soud upozornil na skutečnost, že žalobce sice je pod číslem 56 uveden jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhá, nicméně současně je jeho označení ve vyhlášce přeškrtnuto. Pokud jde o vyhlášku Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, pak odvolací soud upozornil na to, že tato vyhláška (společně s vyhláškami Okresní správní komise v Krnově ze dne 21. 9. 1945, ze dne 24. 9. 1945, ze dne 3. 10. 1945 a ze dne 22. 10. 1945) byla výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru ze dne 13. 5. 1946 zrušena jako nezákonná, neboť okresní národní výbor označil žalobce ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. za osobu německé národnosti a jeho zemědělský majetek v obvodu obcí XY, XY, XY a XY vyhláškou konfiskoval pro účely pozemkové reformy, avšak neinicioval vydání rozhodnutí příslušného zemského národního výboru (§3 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb.), zda žalobce je osobou spadající do kategorie zrádců nebo nepřátel klasifikovaných v ustanovení §3 odst. 1 písm. a) nebo b) dekretu č. 12/1945 Sb. V této souvislosti se pak odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3555/2018 neztotožnil s námitkou žalované 2), že výměr Moravskoslezského zemského národního výboru ze dne 13. 5. 1946 je nicotným správním aktem, neboť byl vydán správním orgánem věcně příslušným přezkoumávat (v poměrech projednávané věci z podnětu námitky zmocněnce žalobce) konfiskační vyhlášky vydané okresními národními výbory ve smyslu §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.
Vzhledem k formulovanému dílčímu závěru, že majetková křivda nebyla na žalobci spáchána před rozhodným obdobím, odvolací soud posléze vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že majetek žalobce (mimo jiného i předmětné pozemky) byl vyvlastněn ve smyslu zákona č. 142/1947 Sb. rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 15. 5. 1948, č. j. 24909/48-IX-R12 (a dalšími rozhodnutími na toto rozhodnutí navazujícími), což promítnuto do právního posouzení věci odvolacímu soudu umožnilo dovodit, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., neboť majetek byl žalobci odebrán v rozhodném období bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.
Dále odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřel, že se převod vlastnického práva k předmětným pozemkům ze žalované 2) ve prospěch žalovaného 1) uskutečnil v rozporu se zákonnou blokací historického majetku církví, a je tudíž absolutně neplatný (v poměrech projednávané věci nelze dovodit existenci okolností mimořádné povahy, které by opodstatňovaly prolomení zákazu dispozic vyplývajícího z ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (toliko výslovně proti jeho výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podala žalovaná 2) dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu pro posouzení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [při aplikaci výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. explicitně a ustanovení §18 odst. 1 ve vazbě na ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. obsahovým vymezením].
Odvolací soud – dle mínění žalované – řešil v rozporu se závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2020/2005, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3277/2009) otázku rozsahu oprávnění soudu v civilním soudním řízení přezkoumat věcnou správnost správního aktu (zde konfiskační vyhlášky), byl-li správní akt vydán v mezích pravomoci a věcné příslušnosti správního orgánu, a nejedná-li se tudíž o správní akt nicotný. Dovolatelka v této souvislosti podrobila kritice závěr odvolacího soudu podmíněný věcným přezkumem správního rozhodutí, že ke konfiskaci majetku žalobce nemohlo dojít na základě vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 z důvodu přeškrtnutí označení „Řád maltézských rytířů“ v této vyhlášce, přičemž poukázala na to, že není zřejmé, kdo takový zásah do listiny učinil a z jakého důvodu. Vytýkala rovněž odvolacímu soudu, že náležitosti vyhlášky Okresního národního výboru ze dne 5. 4. 1948, č. j. 31146/46, zkoumal v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (zdůraznila nutnost přihlédnout k požadavkům upravených ve vládním nařízení č. 8/1928 Sb.) a neztotožnila se se závěrem odvolacího soudu, že označená konfiskační vyhláška se stala nástrojem perzekuce žalobce totalitním režimem, čímž byl naplněn restituční důvod upravený v ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Měla rovněž za to, že uplatnění restitučního důvodu obsaženého v ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. (byla-li církevní právnické osobě způsobena majetková křivda na základě politické nebo náboženské perzekuce anebo postupu porušujícího obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci) brání výlukový důvod upravený v ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., neboť ten (naturální) restituci zapovídá v případech, kdy věc byla konfiskována na základě dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. V poměrech projednávané věci dovolatelka přitakala správnosti závěru odvolacího soudu, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., byl dekret samotný (a konfiskovaný majetek přešel na stát účinností dekretu
– dnem 23. 6. 1945) a že vady rozhodnutí v konfiskačním řízení vydaného nejsou způsobilé, není-li to zákonem výslovně připuštěno, účinky konfiskace zpochybnit (dovolatelka v této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2017, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018). Současně vyjádřila přesvědčení, že k tomu, aby nastaly právní účinky konfiskace, nebylo nezbytné, aby majetek podléhající konfiskaci byl v konfiskační vyhlášce specifikován; postačovalo, byl-li původní vlastník majetku správními rozhodnutími za osobu spadající pod konfiskační účinky dekretu takto označen. Nebylo pak nezbytné, aby pro završení konfiskace byl konfiskačními vyhláškami postižen veškerý majetek původního vlastníka. Dovolatelka ovšem upozornila na skutečnost, že věcným přezkumem konfiskačních vyhlášek Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 a závěrem o vadách konfiskačního řízení završeného vydání označených vyhlášek odvolací soud ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nerespektoval. Žalovaná 2) dále nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že ke konfiskaci majetku žalobce nemohlo dojít na základě vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, neboť tato vyhláška byla jako nezákonná zrušena výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru ze dne 13. 5. 1946. Dovolatelka označila tento výměr za nicotný správní akt, neboť zemský národní výbor nebyl oprávněn o zrušení konfiskační vyhlášky rozhodnout. Na podporu tohoto názoru argumentovala rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 1946, sp. zn. 226/46, že v pochybných případech (jako nastal i ve věci konfiskace majetku žalobce) bylo k vydání rozhodnutí podle ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. oprávněno Ministerstvo zemědělství v dohodě s Ministerstvem vnitra.
Dovolatelka dále vymezila důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, z něhož v dovolání citovala) při řešení otázky významu legitimního očekávání církví a náboženských společností na vrácení historického církevního majetku a jeho vztahu k dobré víře nabyvatele takového majetku. Napadenému rozsudku odvolacího soudu vytýkala, že se v otázce dobré víry přichýlil k judikatuře dovolacího soudu řešící otázku nabývání vlastnického práva od nevlastníka, jež je v poměrech projednávané věci s ohledem na odlišné skutkové okolnosti neaplikovatelná, a upřednostnil právo žalobce na naturální restituci historického církevního majetku, jež ovšem nemá (na rozdíl od konstituovaného vlastnického práva) ústavně-právní rozměr, před ochranou vlastnického práva žalovaného 1).
Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované 2) označil rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná, a pokud jde o otázku konfiskace majetku žalobce, za souladná se závěry vyplývajícími z rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3555/2018. Při řešení otázky legitimního očekávání žalobce a jeho vztahu k dobré víře žalovaného 1) pak žalobce odkázal na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/2017 (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) a z nich akcentoval tezi o potřebě existence dalších konkrétních mimořádných okolností, jež mohou zcela výjimečně vést k prolomení účinků blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. Takové okolnosti však soudy obou stupňů v poměrech projednávané věci (správně) nenalezly. Za nepřiléhavý tudíž žalobce označil odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované 2) odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. 4. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl v dovolání vymezen dovolací důvod upravený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalované 2) přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované 2) je při řešení právních otázek, pro něž je (z důvodu odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) přípustné [rozsah oprávnění soudu v civilním soudním řízení přezkoumat věcnou správnost správního aktu (konfiskační vyhlášky), byl-li správní akt vydán v mezích pravomoci a věcné příslušnosti správního orgánu, a nastoupení účinku konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb.], rovněž i opodstatněné.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení, popřípadě cestou opakování dokazování v řízení před odvolacím soudem.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Podle ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
Dovolacímu přezkumu je otevřena otázka, zda žalobce je ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, přičemž toto jeho postavení je v poměrech projednávané věci nutno zkoumat z hlediska doby, kdy na žalobci byla spáchána majetková křivda, k jejímuž odčinění žaloba na určení vlastnického práva státu (rovněž) slouží. Východisko pro posouzení, zda majetková křivda na žalobci byla spáchána v rozhodném období vymezeném v ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) či před rozhodným obdobím, představuje právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 28 Cdo 4000/2018-403, jímž byl v této věci zrušen (předchozí) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2018, č. j. 11 Co 236/2017-342. Tímto právním názorem byl odvolací soud zavázán k posouzení, zda předmětné pozemky byly žalobci odňaty až na základě zákona č. 142/1947 Sb., jak uzavřel odvolací soud, a nikoli již podle dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb., čímž argumentovala dovolatelka. Nynějším dovoláním žalované 2) jsou vymezeny právní otázky, jež jsou stricto sensu otázkami předběžnými pro formulování závěru, zda žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Dovolací soud opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byly dekrety samotné; docházelo k ní tudíž k datu jejich účinnosti (23. 6. 1945 a 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. Či dekretu č. 108/1945 Sb., došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).
Ve světle citované judikatury Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, proto nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 a konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945 neprokazují, že na jejich základě došlo ke konfiskaci majetku žalobce (a tedy i předmětných pozemků). Odvolací soud, ač správně připomněl, že právním důvodem konfiskace provedené podle dekretu č. 12/1945 Sb., je dekret samotný a k přechodu konfiskovaného majetku na stát došlo dnem jeho účinnosti, tj. dnem 23. 6. 1945, dovozuje (nesprávně) zachování vlastnického práva žalobce z věcných či procedurálních nedostatků konfiskačních řízení, jež vyústila ve vydání citovaných vyhlášek.
Pokud jde o vyhlášku Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, pak argument odvolacího soudu, že ze seznamu osob, jejichž majetek v obci XY konfiskaci podléhá, byl žalobce vyškrtnut, se váže k věcné správnosti takové listiny. Relevanci přitom nelze upřít námitce dovolatelky, že „dle zjištěného skutkového stavu není zřejmé, kdo, kdy a z jakého důvodu přeškrtnutí provedl.“ Argumentace odvolacího soudu, jejíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskačního výměru, zde nemůže být relevantní proto, že k přezkumu věcné správnosti správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení podle části páté občanského soudního řádu) soud povolán není (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované pod č. 9/1999 a č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu z nich vycházející). Nemůže obstát ani argument odvolacího soudu o nedostatku některých náležitostí konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948, neboť ani případné vady konfiskačního rozhodnutí nelze v civilním soudním řízení přezkoumávat. Takové vady přitom nezpůsobují ani nicotnosti označeného konfiskačního výměru, kdy za nicotný by bylo lze označit správní akt vydaný absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014). O takový případ v nyní projednávané věci nejde, neboť podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. jsou k vydání deklaratorního rozhodnutí o konfiskaci majetku osob v citovaném ustanovení uvedených věcně příslušné okresní národní výbory (k tomu srovnej odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45).
Pokud jde o konfiskační vyhlášku Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, pak její zrušení výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru ze dne 13. 5. 1946 pro nezákonnost nepředstavuje nic jiného, než vadu konfiskačního řízení reflektující nedodržení postupu podle ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. v případech, kdy konfiskaci podléhá majetek osob označených jako zrádci a nepřátelé Československé republiky (včetně právnických osob, jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům, kterýmžto označením byl kategorizován i žalobce), přičemž o tom, zda konkrétní osoba do této kategorie spadá, rozhoduje zemský národní výbor k návrhu okresního národního výboru. Ač s dovolatelkou nelze souhlasit, že výměr Moravskoslezského zemského národního výboru ze dne 13. 5. 1946 byl nicotným správním aktem, neboť - na rozdíl od mínění dovolatelky – platí závěr, že ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. byl zemský národní výbor oprávněn z důvodů v něm uvedených o zrušení konfiskační vyhlášky vydané okresním národním výborem rozhodnout (k tomu blíže srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3555/2018) a poukaz dovolatelky na závěr vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 1947, sp. zn. 226/46, je z důvodu aplikace odlišného ustanovení dekretu č. 12/1945 Sb. nepřípadný (v odkazované věci se jednalo o aplikaci ustanovení §1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb., jež na rozdíl od ustanovení §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. nezakládalo vlastní rozhodovací pravomoc zemského národního výboru), ani zrušení konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945 nemělo za následek zrušení konfiskace majetku žalobce jako takové.
Sluší se dodat, že nemůže obstát ani argumentace odvolacího soudu (ve vztahu ke konfiskační vyhlášce vydané Okresním národním výborem v České Lípě ze dne 5. 4. 1948 s číslem jednacím roku 1946) o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. totalitní mocí ve snaze zabavit majetek žalobce. Nebyla-li totiž v souvislosti s konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch původního vlastníka (opačný skutkový závěr se z provedeného dokazování nepodává), nelze z výše uvedeného postupu státu usuzovat ani na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. [viz §5 písm. j) tohoto zákona]; případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srovnej k tomu z aktuální judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019,
sp. zn. II. ÚS 2426/19). Do aplikačních poměrů zákona č. 428/2012 Sb. rovněž není přenositelná judikatura Nejvyššího soudu vážící se k uplatnění restitučních nároků osob, jímž vznikl určitý nárok podle poválečných retribučních předpisů, podle jiných restitučních předpisů (viz §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, resp. v režimu restitucí zemědělského majetku podle zákona č. 229/1991 Sb., a §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.). Uvedené právní předpisy, upravující restituční nároky fyzických osob, totiž na rozdíl od zákona č. 428/2012 Sb., za oprávněné osoby výslovně označovaly subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom shledává nepřijatelným, protože by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97).
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalobce je ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou, neboť k odnětí předmětných pozemků žalobci došlo v rozhodném období (jdoucí od 25. února 1948 do 1. ledna 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.), podle zákona č. 142/1947 Sb. bez náhrady, je jeho rozhodnutí – co do řešení nastolených relevantních právních otázek, týkajících se konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jejích účinků – v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu) a přijaté právní posouzení věci není správné.
Vzhledem k formulovanému závěru, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nezabýval se již dovolací soud z důvodu procesní nadbytečnosti tou části dovolání, v níž dovolatelka brojila proti závěrům rozsudku odvolacího soudu o porušení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. uzavřením dvou kupních smluv dne 2. 7. 2004 a dne 15. 10. 2007 o převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům ze žalované 2) a žalovaného 1) a o absenci mimořádných okolností případu, které by mohly odůvodnit upřednostnění vlastnického práva dobrověrného nabyvatele církevního majetku před uspokojením restitučního nároku církevní právnické osoby.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu