ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3669.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3669/2019-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Malonty , se sídlem v Kaplici, Farské náměstí 80, IČ 65025661, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3-Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 75/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2018, č. j. 4 Co 281/2017-184, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2019, č. j. 4 Co 281/2017-229, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj rozhodnutím ze dne 29. 12. 2015, č. j. 355673/2013/R1713/RR13868, rozhodl ve správním řízení dle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ zákon č. 428/2012 Sb. “), tak, že žalobkyni se nevydávají specifikované části zemědělských pozemků (části původních pozemků PK č. 1992, 1995, 1996 a pozemku KN p. č. 2191) s odůvodněním, že tyto části stávajících pozemků, vymezené geometrickým plánem, jsou dotčeny veřejně prospěšnými stavbami (dále jen „VPS“) podle územního plánu obce ze dne 27. 12. 2006, a to části označené p. č. 1841/31 a p. č. 16/71 VPS místní komunikace D1, části označené p. č. 16/73 a p. č. 1992/2 a celý pozemek p. č. 2191 jsou určeny pro VPS místní komunikace D17, část označená p. č. 1841/33 je dotčena VPS rozšíření hřbitova označenou v územním plánu obce jako O1, což představuje výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.
Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozsudkem ze dne 4. 9. 2017, č. j. 11 C 75/2016-155, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2019, č. j. 11 C 75/2016-219, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání části pozemku p. č. 1992 označené dle geometrického plánu AGROPOZ CB s.r.o., č. 484-107/2015, jako pozemek p. č. 1992/2, části pozemku p. č. 1841/30 označené v témže geometrickém plánu jako pozemek p. č. 1841/31, částí pozemku p. č. 16/12 označených v témže geometrickém plánu jako pozemky p. č. 16/71 a 16/73, části pozemku p. č. 1841/30 označené v geometrickém plánu AGROPOZ CB s.r.o., č. 491-112/2015, jako pozemek p. č. 1841/33, a pozemku p. č. 2191, vše v obci a k. ú. Malonty (dále jen „předmětné pozemky“), a tímto výrokem nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 29. 12. 2015, č. j. 355673/2013/R1713/RR13868, zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů řízení částku 2.700,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, č. j. 4 Co 281/2017-184, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 10. 2019, č. j. 4 Co 281/2017
-229, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení ve výroku II. činí 1.800 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že předmětné pozemky nejsou ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. původním (církevním) majetkem žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce Farního beneficia Malonty (právní nástupnictví žalobkyně plyne z rozhodnutí ze dne 27. 11. 2002 o sloučení církevních právnických osob dle zákona č. 3/2002 Sb.), neboť právní předchůdce žalobkyně je pozbyl konfiskací na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), přičemž tato skutečnost byla deklarována vyhláškou Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (dále též „konfiskační vyhláška“), v níž právní předchůdce žalobkyně byl označen (považován) za osobu německé národnosti; ke konfiskaci pozemků tedy došlo před 25. 2. 1948 (aniž by k tomu byla potřebná intabulace vlastnického práva státu do pozemkové knihy) a právní předchůdce žalobkyně tedy pozemky v rozhodném období nevlastnil. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-St. 21/05, a nálezy téhož soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, a ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 194/96) odvolací soud dovodil, že k přechodu vlastnictví ke konfiskovanému majetku na stát došlo ex lege a bez náhrady ke dni 23. 6. 1945, tj. ke dni nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. Citovaná konfiskační vyhláška byla vydána věcně příslušným správním orgánem podle §1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. a §6 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (dále jen „nařízení č. 8/1928“), a nejednalo se o situaci, v níž by bylo třeba rozhodnutí Zemského národního výboru podle §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. [to se týkalo konfiskací podle §1 odst. 1 písm. b) dekretu č. 12/1945 Sb.]. Byl-li správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (a nejedná-li se tak o nicotný správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem) není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, a ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000). K námitce žalobkyně, že podle konfiskační vyhlášky nebylo možné konfiskovat majetek právnických osob, odvolací soud uvedl, že taková námitka se již týká jejího věcného přezkumu, jenž je vyloučen (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 225/96). Rovněž nebylo možné posuzovat konkrétní způsob doručení konfiskační vyhlášky, když tehdejší právní předpisy doručení veřejnou vyhláškou umožňovaly (§33 odst. 1 nařízení č. 8/1928). Následný postup podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, týkající se předmětných pozemků, z něhož žalobkyně dovozovala přechod vlastnictví na stát v rozhodném období, na uvedených závěrech již z uvedených důvodů nemohl nic změnit. S námitkou žalobkyně, že řízení před soudem prvního stupně je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající dle ní v tom, že „po skutkové stránce vyšel ze zjištění o konfiskaci předmětného majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., ačkoli tuto skutečnost zjistil v jiném řízení, navíc až poté, kdy ve věci nastaly účinky koncentrace podle §250d odst. 1 o. s. ř.“, se odvolací soud vypořádal závěrem, podle nějž „soud prvního stupně naplnil zásadu pravdivosti rozhodnutí tím, že provedl důkazy, o jejichž existenci se (objektivně) dozvěděl z úřední činnosti až po vzniku účinků koncentrace řízení skončením prvního jednání ve věci podle §250d odst. 1 o. s. ř., aniž by však tím zároveň narušil princip rovnosti účastníků vyjádřený v civilním sporném řízení pravidly zásady projednací (a aniž by nepřiměřeně zasáhl do hospodárnosti soudního řízení, resp. jeho délky), když v nezbytném rozsahu umožnil účastníkům se k provedeným důkazům vyjádřit, uplatnit rozhodující skutečnosti k jejich vlastnímu prospěchu a k prokázání těchto skutečností navrhnout důkazy, přičemž žalobkyni bylo dáno poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř.; soud prvního stupně tak naplnil účel tohoto řízení (§1 o. s. ř.) a jeho rozsudek nelze považovat ani za tzv. překvapivé rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu §237 o. s. ř. za přípustné k řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny, jež formulovala následovně: 1) „o konfiskaci majetku církevní právnické osoby mohl rozhodnout pouze Zemský národní výbor dle §1 odst. 1 písm. b) ve spojení s §3 odst. 1 písm. b) a odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.“, 2) „přezkum toho, zda správní orgán vydal rozhodnutí v rámci své věcné příslušnosti a zda nabylo právní moci, není přezkumem věcné správnosti rozhodnutí správního orgánu a soud v občanském soudním řízení je povinen jej provést“, 3) „obecné soudy nejsou oprávněny posoudit, zda žalobkyně je právním nástupcem jiné církevní právnické osoby“, 4) „je porušením zásady projednací a práva na rovnost účastníků, pokud soud vnese do řízení zcela nová tvrzení a listiny, které provede jako důkazy; o porušení zásady projednací a práva na rovnost účastníků se jedná tím spíše, pokud jen na základě těchto nových tvrzení a důkazů dojde k zamítnutí žaloby“, a 5) „pokud byla jakákoli tvrzení či návrhy důkazů poprvé uplatněna po skončení prvního jednání ve věci, není možno k nim dále přihlédnout bez dalšího; to platí tím spíše, pokud se jedná o tvrzení a návrhy důkazů, která do řízení vnáší soud“ . Dovolatelka s odkazem na §2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. namítá, že právnickým osobám nemohl být majetek konfiskován dle §1 odst. 1 písm. a) tohoto dekretu, že konfiskační vyhláška „byla vydána správním orgánem zjevně bez kompetence k takovému jednání“, tedy že se jedná o „zjevný paakt“, k němuž soudy neměly přihlížet, že trpí vadami, neboť její výroková část je neurčitá, neobsahuje odůvodnění a nedostatečné je poučení o opravném prostředku, takže ji nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §68 odst. 1 nařízení č. 8/1928 Sb., že právnickým osobám v ní uvedeným nemohla být řádně doručena pouhým vyvěšením na úřední tabuli podle §33 odst. 1 nařízení č. 8/1928 Sb., že ani jeden ze subjektů uvedených ve vyhlášce („Farní Beneficium“, resp. „Farní obec“) není jejím právním předchůdcem, že ve vyhlášce není uvedeno, který majetek byl konfiskován, zdali veškerý či jaká jeho část, a že z listin, které má k dispozici, vyplývá, že jí byly předmětné pozemky odňaty výkupem půdy podle zákona č. 46/1948 Sb., konkrétně výměrem Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 30. 5. 1949, zn. 611-10/5-1949. K otázkám ad 1) až 3) dovolatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 70/99, na jeho usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 1474/09, a ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 399/06, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2508/2005, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2348/2005, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2102/2005, a ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2020/2005. K otázce ad 4) dovolatelka namítá, že žalovaná v řízení netvrdila, že by majetek žalobkyně byl ještě před počátkem rozhodného období zkonfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., a pokud tuto skutečnost nebylo možno dovodit z obsahu spisu, pak soud prvního stupně „nebyl oprávněn toto tvrzení konstatovat sám a sám pak k němu vyhledat a provést důkazy a na jejich základě žalobu zamítnout“. Nelze tudíž akceptovat argumentaci odvolacího soudu, že soud prvního stupně byl oprávněn takto postupovat a že toto jednání nezasáhlo do rovnosti účastníků. Žaloba byla zamítnuta právě z uvedeného důvodu a lze si jen těžko představit „větší zásah soudu do rovnosti účastníků než tento, kdy jen a pouze na jeho základě došlo k zamítnutí žaloby“. K této otázce odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, a ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008. K otázce ad 5) dovolatelka namítá, že konstatování sporného tvrzení a provedení předmětných důkazů bylo soudem prvého stupně učiněno až po uplynutí koncentrační lhůty, takže z procesního hlediska nemají žádných účinků a při rozhodování k nim nebylo možno přihlédnout. Odmítá rovněž argument odvolacího soudu, podle nějž se o porušení koncentrace řízení v dané věci nejedná, pokud tím nedošlo k obstrukci v řízení. Takový výklad je v příkrém rozporu s dikcí i smyslem úpravy koncentrace řízení a jeho připuštěním by se její úprava stala obsoletní. Pokud tedy „jakékoli tvrzení“ bylo v řízení poprvé uplatněno až po skončení prvního jednání ve věci, není již možno k němu přihlédnout. K této otázce poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastnice řízení se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 ve spojení s §245 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
K otázkám ad 1) až ad 3):
Základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb. je okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13).
Dovolací soud přitom již opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016, či ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019).
K posuzování dovolatelkou předestíraných vad konfiskačního řízení se pak vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení téhož soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10), dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10)]. Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky - např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
Konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. dle citované judikatury soudů tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno (jak je tomu např. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v případě §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.). Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci veškerého majetku dotčené osoby přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva podle dekretu č. 12/1945 Sb. není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019).
Vyšlo-li tudíž v posuzované věci najevo, že nemovité věci nárokované dovolatelkou dle zákona č. 428/2012 Sb. nabyl Československý stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky vydané Okresní správní komisí v Kaplici dne 18. 10. 1945, jíž byl za osobu podléhající konfiskaci označen právní předchůdce dovolatelky, přičemž tento proti uvedené vyhlášce ani nebrojil (např. uplatněním nároku na výjimku podle §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. dle poučení v ní uvedeném), je zjevné, že tyto věci přešly coby součást majetku konfiskací postižené osoby do vlastnictví státu již dnem účinnosti aplikovaného dekretu (23. 6. 1945), tedy před počátkem rozhodného období. V situaci, kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle výše uvedeného dekretu realizována, nepřipouští (nevymezuje jej jako restituční důvod - viz §5 zákona č. 428/2012 Sb.), nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolatelkou tvrzené vady, nicotnost či věcné nesprávnosti těchto rozhodnutí. Účinky konfiskace (přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na stát) v posuzované věci nastaly účinností dekretu č. 12/1945 Sb. bez zřetele k tomu, zda konfiskovaný majetek byl následnými správními akty individualizován či nikoliv. Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí, vydaná po přijetí citovaného stanoviska Ústavního soudu, se od uvedeného právního závěru ostatně ani nijak neodchylují (není jimi deklarována absence nabytí majetku státem z důvodu jeho nedostatečné individualizace).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že zákonné předpoklady restituce dovolatelkou nárokovaných nemovitých věcí dle zákona č. 428/2012 Sb. nejsou naplněny, když k jejich odnětí došlo mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 - srov. §1 zákona č. 428/2012 Sb.), nijak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak jak se ustálila po vydání sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Pro úplnost dovolací soud poukazuje rovněž na §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., který stanoví, věc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu č. 12/1945 Sb., nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
Námitky dovolatelky, že žádný ze subjektů uvedených (označených) v konfiskační vyhlášce (jako „Farní Beneficium“, resp. „Farní obec“) není jejím právním předchůdcem a že má pochybnosti o pravosti této vyhlášky, představují zjevně polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů; ta přitom s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že zástupce žalobkyně při jednání před soudem prvního stupně dne 23. 1. 2017 (viz čl. 31 spisu) ztotožnil subjekt označený „farní beneficium Malonty“ se subjektem „Jeweilige katholische Pfarsbeneficium Meinetschlag“, který byl rozhodnutím ze dne 27. 11. 2002 o sloučení církevních právnických osob na základě zákona č. 3/2002 Sb. sloučen se žalobkyní, která se stala jeho nástupnickou církevní právnickou osobou. Ostatně i sídlo žalobkyně „Malonty č. p. 25“ (odlišné od současného) uvedené v tomto rozhodnutí o sloučení církevních právnických osob je totožné se sídlem (adresou) uvedeným v konfiskační vyhlášce.
Případný pozdější (oproti výše učiněným právním závěrům odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedených závěrech (že k odnětí dotčených pozemků došlo mimo rozhodné období) nemůže mít žádný vliv.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani k řešení otázek ad 4) a ad 5).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, na nějž žalobkyně poukázala, dospěl k následujícím závěrům: „Ustanovení §121 o. s. ř. stanoví, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nejsou právní předpisy (zásada iura novit curia) a dále takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety - skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti. Skutečnosti úředně známé pak jsou jinými slovy takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 578). Taková skutečnost pak musí být známá z téže úřední činnosti všech rozhodujících soudců a i ohledně ní musí být účastníkům umožněno, aby se v řízení o ní vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (viz Handl, V., Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, str. 563). Tentýž závěr lze dovodit i z novější komentářové či učebnicové literatury - např. Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2007, str. 266. Uvedené ustanovení umožňuje, aby určité skutečnosti vnějšího světa, které soud zná ze své úřední činnosti a o nichž nemá pochybnosti, byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci co by základu rozhodnutí (viz §153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v §122 a násl. a v §132 o. s. ř. Avšak i v tomto případě je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými - soudem uvažovanými - skutečnostmi v řízení seznámeni, aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející; i poznatek soudu o tzv. úředně známé skutečnosti totiž nemusí být správný. Je též nezbytné, aby soud, jenž vzal v úvahu skutečnosti úředně známé a nadto na nich založil své rozhodnutí ve věci, náležitě vyložil v odůvodnění rozhodnutí, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známé, jak se o nich dozvěděl a jsou-li skutečně známé všem členům senátu, jednal-li a rozhodoval-li soud v této podobě“.
Nosný princip projednací zásady (zásada procesních břemen), jež platí i ve (sporném) řízení podle části páté občanského soudního řádu (srov. §245 o. s. ř.), vyniká v moderním civilním řízení sledujícím i zájem, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (viz §6 o. s. ř.), především v procesních situacích, kdy právě skutečnosti v důsledku neunášení procesního břemene nemohou být zjištěny, a kdy je proto třeba účastníky břemeny zatížené poučit (viz §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.), anebo kdy je zapotřebí pro rozhodnutí z neunášení břemen vyvodit pro stranu jimi zatíženou nepříznivý závěr (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, či usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 418/2014).
O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, neboť soudy dosáhly poznatků pro jejich skutkový závěr a jeho hodnocení postupem podle §121 o. s. ř. V posuzovaném případě byla totiž soudu prvního stupně z jeho úřední činnosti (ze souběžně vedeného řízení ve věci téhož soudu pod sp. zn. 11 C 124/2016, jehož účastnicí byla žalobkyně) známa skutečnost pro rozhodnutí v této věci významná, že majetek právního předchůdce žalobkyně (mimo jiné i předmětné pozemky - viz soupis majetku Farního beneficia Malonty) mu byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky vydané Okresní správní komisí v Kaplici dne 18. 10. 1945, a mohl (byl povinen) z této skutečnosti při svém rozhodnutí vyjít bez ohledu na to, zda byla účastníky řízení tvrzena (přednesena), a mohl jí tudíž použít bez dokazování (tedy aniž by se stala předmětem dokazování). Sám fakt, že soudy získaly určitý poznatek z vlastní úřední činnosti, nepředstavuje aktivismus, neboť se nejedná o činnost, jež by spočívala ve vlastním vyhledání skutečností či důkazů. Právní doktrína, kterou aproboval i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 97/07, či ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 2945/07), rovněž zastává názor, že ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny (viz též Bureš, J. Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl. 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, a dále k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5422/2015, či usnesení téhož soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010).
Soud prvního stupně přitom žalobkyni umožnil při jednání dne 23. 6. 2017 se k uvedeným listinám vyjádřit, neboť jimi bylo zpochybněno její tvrzení „o způsobení majetkové křivdy v rozhodném období“, a žalobkyni dále vyzval k doplnění tvrzení a předložení důkazů ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř., jimiž by tyto listiny a z nich plynoucí předběžný závěr o konfiskaci majetku ještě před rozhodným obdobím vyvrátila. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom soud prvního stupně náležitě vyložil, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu zmíněné skutečnosti známé a jak se o nich dozvěděl.
Koncentrace řízení je v části páté občanského soudního řádu upravena v §250d, jehož odstavec 1) stanoví, že účastníci řízení mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c) nebo, nebyla-li nařízena a provedena tato příprava jednání, do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i o skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 2.
Týkají-li se tudíž účinky koncentrace dle §250d odst. 1 o. s. ř. dokazování před soudem prvního stupně, nikoliv však postupu soudu dle §121 o. s. ř., které mu umožňuje, aby při svém rozhodnutí vyšel ze skutečnosti, ohledně níž získal poznatek svou vlastní úřední činností, pak je zřejmé, že soud prvního stupně - postupoval-li podle §121 o. s. ř. - neporušil zásadu koncentrace řízení zakotvenou v §250d odst. 1 větě první o. s. ř.
Pakliže odvolací soud neshledal uvedený postup soudu prvního stupně v rozporu se zásadami ovládajícími sporné občanskoprávní řízení dle části páté občanského soudního řádu (viz též §245 o. s. ř.), nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil; skutečnost, že soudy obou stupňů dosáhly poznatků pro jejich skutkový závěr a jeho hodnocení postupem podle §121 o. s. ř., nepředstavuje porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť jde o postup, který je v souladu s občanským soudním řádem.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není ani v rozporu se závěry zaujatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, a to již z toho důvodu, že toto rozhodnutí bylo přijato před účinností novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, není přiléhavý, neboť dovolací soud v něm řešil povinnost tvrzení a povinnost důkazní, přičemž připustil, že požadavek vylíčení rozhodujících skutečností je možno splnit i odkazem na listinu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že co do řešení relevantních otázek hmotného a procesního práva je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, toto rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a nejsou dány ani důvody, pro které by relevantní právní otázky, v rozhodovací praxi dovolacího soudu již dříve vyřešené, měly být posouzeny jinak; proto dovolání přípustné není (srov. §237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům účastnice řízení, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu