ECLI:CZ:US:2013:4.US.2095.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2095/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Zdeňka Kameníčka a Vlasty Kameníčkové, obou zastoupených Mgr. Ing. Martinem Říčkou, advokátem se sídlem Vídeňská 240/23, Brno, pobočka Horní náměstí 265/19, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 55 Cm 49/2005-328 ze dne 9. 5. 2013 a návrhu na zrušení ustanovení §202 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nebo nebyla", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, a navrhují zrušení ustanovení §202 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nebo nebyla".
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se žalobou ze dne 18. 5. 2004 domáhají vyloučení nemovitosti, a to budovy čp. X ve Z. z konkursní podstaty. Podáními ze dne 7. 3. 2013 a 25. 4. 2013 označenými jako doplnění žaloby rozšířili svůj návrh o tři pozemkové parcely. Soud jejich návrhu ústavní stížností napadeným rozhodnutím nevyhověl. V odůvodnění uvedl, že podle jeho názoru v tomto případě nejsou splněny podmínky uvedené v §95 odst. 1 o. s. ř., a proto změnu žaloby v tomto směru nepřipustil, když nic nebrání žalobcům v uplatnění práva na vyloučení pozemkových parcel samostatnou žalobou.
Stěžovatelé krajskému soudu vytýkají, že nepřipustil změnu žaloby, ačkoliv k tomu nesdělil žádný relevantní důvod. Nepřihlédl ani k tomu, že po předmětném excindačním návrhu dvakrát podali další excindační žalobu a obě řízení byla v celém rozsahu zastavena z důvodu litispendence. Tím, ve spojení s napadeným rozhodnutím, dostal soudní systém stěžovatele do kruhu odmítání, ze kterého není cesty ven.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve podotýká, že stěžovatelé podle petitu ústavní stížnosti, který je pro Ústavní soud závazný, napadají v záhlaví uvedené usnesení o nepřipuštění návrhu na změnu žaloby, nikoliv odlišná usnesení téhož soudu o zastavení řízení z důvodů uvedených v §83 o. s. ř.
Z předchozí judikatury Ústavního soudu vyplývá, že obecně lze i rozhodnutí soudu o tom, zda se (ne)připouští změna návrhu, podrobit ústavněprávnímu přezkumu, nicméně ingerence Ústavního soudu do daného rozhodování by měla být zcela výjimečná, omezená především na případy zjevných excesů, kdy příslušné soudní rozhodnutí není zdůvodněno buď vůbec (viz nález sp. zn. II. ÚS 801/08, I. ÚS 4181/12, I. ÚS 383/12), nebo je opřeno o evidentně jiný než zákonem přepokládaný důvod (např. sp. zn. II. ÚS 455/03). Zásadně však Ústavní soud nepřezkoumává (věcnou) správnost takového rozhodnutí (např. nález sp. zn. II. ÚS 455/03, usnesení sp. zn. I. ÚS 179/2000, III. ÚS 2180/08, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v elektronické verzi na adrese http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci však nejde o případ, že by napadené rozhodnutí zcela postrádalo odůvodnění. Byť se jedná o odůvodnění velmi stručné, je z něj zřejmé, že podle krajského soudu se nejedná o podání představující změnu návrhu ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř. Důvod pro nevyhovění návrhu soud dovodil i ze skutečnosti, že stěžovatelé měli možnost uplatnit právo na vyloučení pozemkových parcel samostatnou žalobou.
Za daných okolností Ústavní soud neshledává důvod ke kasačnímu zásahu do rozhodování krajského soudu. Úkolem Ústavního soudu, který se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, totiž není perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před civilními soudy, pokud eventuální porušení běžných (obyčejných) zákonů nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. O takový případ v projednávané věci právě jde, neboť strohost odůvodnění napadeného usnesení o nepřipuštění změny žaloby nevedla k omezení či odepření základního práva stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces. Ostatně, jak již uvedl krajský soud, stěžovatelé měli možnost, aby k uplatnění svého tvrzeného nároku na rozšíření žaloby zvolili jiný právní postup, sledující stejný cíl.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ke každému případu přistupuje individuálně a rovněž zvažuje, zda ústavní stížnost, která má subsidiární povahu a je vždy krajním prostředkem nápravy možného pochybení, je jediným prostředkem nápravy tvrzeného porušení podústavního práva. Z naznačených kompetencí Ústavního soudu pak vyplývá, že Ústavní soud není oprávněn namísto civilního soudu posuzovat, zda to které podání je návrhem na změnu žaloby či přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Krajský soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které právní předpisy aplikoval a jakou úvahou se řídil.
Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve slovech "nebo nebyla", jedná se o návrh za akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu