ECLI:CZ:US:2005:4.US.260.04
sp. zn. IV. ÚS 260/04
Usnesení
IV.ÚS 260/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. 8. 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele JUDr. R. O., zastoupeného JUDr. J. T., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. Ds 3/2004, a o návrhu na zrušení §4 odst. 3 a §25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §4 odst. 3 a §25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jímž bylo konstatováno, že JUDr. K. K., JUDr. V. K. a JUDr. P. V. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci kárného řízení stěžovatele.
Stěžovatel se domníval, že napadeným rozhodnutím byl porušen princip právní jistoty (čl. 1 Ústavy ČR), ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a rovněž jím nebyla respektována zásada rovnosti občanů (čl. 1 Listiny).
Stěžovatel spojil svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců (dále jen "zákon o řízení ve věcech soudců a státních zástupců"), neboť měl za to, že §4 odst. 3 tohoto zákona, který zní: "Nejvyšší státní zástupce jmenuje ze státních zástupců přidělených k výkonu funkce ke státnímu zastupitelství, působícímu u soudu pro řízení ve věcech soudců a státních zástupců, 8 přísedících, jde-li o soud příslušný k řízení v prvním stupni, a 10 přísedících, jde-li o soud, který jedná a rozhoduje ve druhém stupni." a §25 tohoto zákona, který zní: "Nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu.", jsou v rozporu s výše uvedenými principy a ústavně zaručenými právy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis vrchního soudu, sp. zn. Ds 3/2004, z nějž vyplynulo následující:
Nejvyšší státní zástupkyně podala dne 30. 1. 2004 proti stěžovateli návrh na zahájení kárného řízení. Dne 4. 2. 2004 byl stěžovatel vrchním soudem vyrozuměn o jeho zahájení a vyzván k případnému vznesení námitek podjatosti vůči členům kárného senátu.
Stěžovatel podáním ze dne 15. 4. 2004 námitku podjatosti vznesl, a to u přísedících JUDr. K. K., JUDr. V. K. a JUDr. P. V. pro jejich poměr k osobě navrhovatele. Stěžovatel byl přesvědčen, že zákonné pravomoci, jimiž vůči těmto osobám disponuje Nejvyšší státní zástupkyně, zakládají důvodnou pochybnost o jejich nezávislosti a nestrannosti.
Vrchní soud námitce stěžovatele nepřisvědčil, když ve svém rozhodnutí ze dne 18. 5. 2004 konstatoval, že žádný z přísedících není z projednávání a rozhodování věci vyloučen, neboť stěžovatel pouze obecně polemizoval s právní úpravou kárného řízení a neuvedl žádné konkrétní důvody, pro které by měl být některý z přísedících vyloučen.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž uvedl, že v článku 1 Ústavy ČR je obsažen princip právní jistoty, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Každý má mít možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III ÚS 150/99, a to v části, v níž Ústavní soud vymezil kritéria, kdy je možné považovat porušení zákonných ustanovení za neoprávněný zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel konstatoval, že Nejvyšší státní zástupce je účastníkem kárného řízení, jestliže sám podal návrh na jeho zahájení nebo jestliže se odvolal proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně přitom disponuje pravomocí jmenovat členy kárného senátu, přičemž zákon blíže nestanoví, jakým způsobem má jejich výběr provádět. Přestože Nejvyšší státní zástupce nemůže takto jmenované státní zástupce svévolně odvolat, disponuje prostředky, pracovněprávními a jinými, jejichž prostřednictvím na ně může nepřímo působit. Přitom může být na výsledku řízení zainteresován nejen pracovně, nýbrž s ohledem na regresní povinnost dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, i osobně.
Prostředky, kterými může Nejvyšší státní zástupce působit na členy kárného senátu, vyplývají z dohledového vztahu Nejvyššího státního zastupitelství k vrchnímu státnímu zastupitelství a personálních pravomocí. Nejvyšší státní zástupce tak může odmítnout dočasně přidělit státního zástupce vrchního státního zastupitelství k jinému státnímu zastupitelství, může poskytnout negativní stanovisko k přeložení tohoto zástupce k jinému státnímu zastupitelství, může zabránit jeho vyslání na pracovní cestu a rovněž rozhoduje o jeho účasti na výchovně vzdělávacích akcích. Souhrn těchto oprávnění může být členy kárného senátu vnímán jako potencionální riziko pro jejich profesní kariéru, jež je způsobilé subjektivně ovlivnit zákonnost jejich rozhodování. Tatáž obava je ještě výrazněji přítomna u státních zástupců Nejvyššího státního zastupitelství, jež jsou v přímé personální působnosti Nejvyššího státního zástupce. Skutečnost, že Nejvyšší státní zástupkyně nepostupuje v řízení nestranně, lze dovodit z toho, že podala návrh na kárné potrestání stěžovatele, přičemž pro totožný skutek, jehož se měl dopustit údajný poškozený, kárné řízení zahájeno nebylo.
Stěžovatel dovozuje, že rozhoduje-li vrchní soud v kárném řízení podle zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, nejedná se o orgán moci soudní, nýbrž o správní úřad, tedy orgán moci výkonné. Tento svůj závěr stěžovatel opřel o povahu normy, dle níž je v řízení rozhodováno, a rovněž o povahu právního vztahu, jehož se rozhodování týká. Jestliže vrchní soud rozhoduje jako správní úřad, měla by v řízení před ním být podpůrně aplikována ustanovení upravující správní proces.
Správa státního zastupitelství je narozdíl od předchozí právní úpravy dvojúrovňová, kdy ústředním orgánem správy zastupitelství je ministerstvo spravedlnosti, jemuž jsou podřízena krajská, vrchní a Nejvyšší státní zastupitelství, přičemž navzájem mají tato zastupitelství souřadné postavení. Ustanovení §4 odst. 3 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců se proto jeví jako exces, jímž může Nejvyšší státní zástupkyně obcházet omezení své dohledové pravomoci, která se jinak vztahuje pouze na bezprostředně nižší státní zastupitelství.
Za vhodnější lze považovat předcházející právní úpravu kárného řízení, kdy kárný soud rozhodoval jako správní úřad a proti jeho rozhodnutí bylo možné podat opravný prostředek k obecnému soudu, jímž byl Nejvyšší soud ČR. Tento soud, rozhoduje-li jako soud kárný podle současné právní úpravy, není obecným soudem, neboť v jeho složení převládá laický prvek. Kárný senát je složen ze dvou soudců a třech státních zástupců, státní zástupci tedy mohou soudce přehlasovat. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v kárném řízení je rozhodnutím správního úřadu, jež by mělo dle čl. 6 Úmluvy podléhat soudnímu přezkumu, což ovšem zákon o řízení ve věcech soudců a státních zástupců neumožňuje.
Stěžovatel si je vědom, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesním, nicméně je přesvědčen o tom, že má pro další průběh kárného řízení zásadní význam, neboť stvrzuje jeho neústavní základ. Stěžovatel dále demonstruje své pochybnosti o nestrannosti kárného soudu na skutečnosti, že se tento soud při svém rozhodování o námitkách proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o dočasném zproštění stěžovatele funkce státního zástupce zcela ztotožnil s návrhem nejvyšší státní zástupkyně na zahájení kárného řízení a v odůvodnění nepřípustným způsobem předjímal možná budoucí rozhodnutí. Kárný soud ve svém rozhodnutí o námitkách užil analogii s trestním zákonem, přestože zákon o řízení ve věcech soudců a státních zástupců takový postup nepřipouští.
Stěžovatel dále poukazuje na nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se kárný soud nevypořádal se všemi námitkami, jež byly stěžovatelem vzneseny. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s poučením o tom, že proti napadenému rozhodnutí neexistuje opravný prostředek, jelikož jak správní řád, tak trestní řád, opravný prostředek připouštějí.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že o jeho kárném provinění má být rozhodováno orgánem, jenž není nezávislý a nestranný a nebyl ustaven způsobem vlastním civilizovaným společnostem. Stěžovatel by v takovém řízení byl v nerovném postavení, neboť jiný účastník řízení, Nejvyšší státní zástupkyně, disponuje více právy, a to v jeho neprospěch. Oprávnění Nejvyššího státního zástupce podat návrh na zahájení kárného řízení a současně jmenovat přísedící kárného senátu zasahuje do osobnostních práv stěžovatele, a to zejména vyvoláním negativních reakcí v návaznosti na souběžně probíhající mediální kampaň.
Ve vztahu k ustanovení §25 zákona o řízení ve věcech soudců a správních zástupců stěžovatel uvedl, že předmětné kárné řízení je řízením o správním disciplinárním deliktu. Zákon pro toto řízení stanoví přiměřené použití trestního řádu, ačkoliv v obdobných typech správních řízení, v nichž jsou postihovány typově shodné disciplinární delikty, zákonodárce takové řešení neuplatnil. Jedná se o rozdílné posuzování téhož deliktu v závislosti na profesi občana, přičemž stěžovatel je při něm znevýhodněn, neboť trestní řád přiznává silnější postavení žalobci, v tomto případě tedy Nejvyšší státní zástupkyni.
Přiměřené užití trestního řádu pro rozhodování o správních deliktech je excesem, jenž nemá věcné ani logické odůvodnění. Jedním z mnoha negativních dopadů takového postupu zákonodárce je nemožnost přerušení kárného řízení z důvodu souběžného rozhodování obecného soudu o předběžné otázce. Mezi další rozdíly v porovnání s obecnou úpravou správního řízení patří i veřejnost kárného řízení a absence kogentně stanovených lhůt, v nichž by byl kárný soud povinen kárné řízení ukončit.
Stěžovatel odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III ÚS 190/01), dle níž procesní řády tvoří od sebe oddělené procesní soustavy, jejichž propojení s jinými zákony z požadavků určitosti a předvídatelnosti procesních pravidel musí být zákonem výslovně upraveno. Tento požadavek není u §25 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců naplněn, neboť se ponechává na volné úvaze kárného soudu, omezené toliko zásadou přiměřenosti, kdy bude aplikován trestní řád.
Předmětné ustanovení je v rozporu se zásadou rovnosti občanů, když dochází k neodůvodněné diskriminaci státních zástupců ve srovnání s policisty, celníky a dalšími obdobnými kategoriemi státních zaměstnanců. Rovněž je porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces v návaznosti na princip právní jistoty, z nichž vyplývá požadavek, aby procesní režim byl určitý a předvídatelný, což v tomto případě není zaručeno.
Ze všech výše uvedených důvodů žádá stěžovatel zrušení napadeného rozhodnutí vrchního soudu a rovněž ustanovení §4 odst. 3 a §25 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců.
II.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Vrchní soud uvedl, že nesdílí názor stěžovatele a navrhuje ústavní stížnost zamítnout, popřípadě odmítnout. Pokud jde o §4 odst. 3 zákona o kárném řízení ve věcech soudců a státních zástupců, stěžovatel zcela pominul skutečnost, že konkrétní přísedící pro dané kárné řízení určuje losem předseda vrchního soudu; státní zástupkyně tedy nemá možnost složení senátu nijak ovlivnit.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí má vrchní soud za to, že stěžovatel vedl své námitky proti členům kárného senátu pouze v obecné rovině a neuvedl žádné skutečnosti, jež by svědčily o faktickém kladném či záporném vztahu členů senátu k osobě stěžovatele nebo k ostatním účastníkům řízení. Pokud by bylo přistoupeno na teorii stěžovatele o vztahu přísedících státních zástupců k Nejvyšší státní zástupkyni, potom by takový názor hraničil s obviněním těchto osob ze zneužití jejich pravomoci a popření presumpce neviny jako jedné ze základních zásad řízení.
Pokud jde o §25 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, má vrchní soud za to, že kárné řízení je zákonem podrobně upraveno a subsidiární užití trestního řádu není tedy tak významné, jak uvádí stěžovatel.
Nejvyšší státní zástupkyně jako vedlejší účastník řízení navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť vytýkanými vadami netrpí ani napadené rozhodnutí vrchního soudu ani napadená ustanovení zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců.
Vedlejší účastník je toho názoru, že stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, na jejímž základě by mohly být vyvozeny důvodné pochybnosti o podjatosti přísedících. Ústavní stížnost obsahuje pouhé spekulace stěžovatele, jež nadto ani nekorespondují s platnou právní úpravou. Je pravdou, že vedlejší účastník jmenuje přísedící soudů prvního i druhého stupně pro řízení ve věcech státních zástupců, nicméně nemůže ovlivnit složení konkrétního senátu ani jeho rozhodování. U soudců, kteří jsou jmenováni prezidentem republiky, pochybnosti o jejich podjatosti nejsou, a to například ani v případě, kdy Ústavní soud rozhoduje o návrhu prezidenta na zrušení právního předpisu.
Vedlejší účastník rovněž vyjádřil nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že Nejvyšší státní zástupce disponuje řadou možností, jež mohou přísedící vnímat jako teoretická negativa v případě vlastní rozhodující činnosti, směřující subjektivně proti zájmům vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník v řízení vystupuje jako státní orgán, nikoliv jako soukromá osoba, v případě podání návrhu na zahájení kárného řízení tedy nejde o zájmy vedlejšího účastníka, nýbrž o zákonem uloženou povinnost.
Skutečnost, že přísedícími kárného senátu jsou státní zástupci a že je jich o jednoho více než soudců, není v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, neboť tento stav je objektivně odůvodněn potřebou náležitého odborného posouzení předmětné problematiky.
Vedlejší účastník se rovněž domníval, že stěžovatel nesprávně a do značné míry účelově hodnotí povahu kárného řízení a postavení kárného soudu. Kárný soud není správním úřadem, proto nelze dovozovat, že by se měl řídit správním řádem. Naopak, aplikace správního řádu by byla nepřípustnou analogií, jejíž užití by bylo v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť by kárný soud uplatňoval státní moc jiným než zákonem stanoveným způsobem.
Ustanovení §4 odst. 3 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců není nepředvídatelným procesním excesem, jak mylně dovozuje stěžovatel, nýbrž oprávněním a současně povinností Nejvyššího státního zástupce, jímž není zasahováno do působnosti nižších státních zastupitelství.
Ze zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců nevyplývá, že by Nejvyšší státní zástupce disponoval více právy než ten, vůči němuž návrh na zahájení kárného řízení směřuje. Princip rovnosti účastníků řízení nemůže být na újmu právu Nejvyššího státního zástupce zasáhnout proti státnímu zástupci, jenž vykonává své povinnosti v rozporu se zákonem. Rovněž argument, že oprávnění Nejvyššího státního zástupce jmenovat členy kárného senátu a podat kárnou žalobu zasahuje do osobnostních práv stěžovatele, není opodstatněný. Samo oprávnění ani jeho realizace do těchto práv nezasahuje, naopak byl to stěžovatel, který svými vyjádřeními pro tisk k rozpoutání mediální kampaně nezanedbatelným způsobem přispěl.
Vedlejší účastník dále vyslovil názor, že návrh na zrušení §4 odst. 3 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců není důsledný, neboť v případě, že by mu bylo vyhověno, by zůstalo do značné míry neupraveno, komu a jakým způsobem vznikne funkce přísedícího kárného senátu.
Pokud jde o §25 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, není jej dle názoru vedlejšího účastníka nutno rušit, neboť předmětné řízení je upraveno především zákonem o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. Trestní řád tuto právní úpravu pouze doplňuje, přičemž osoby, proti nimž je kárné řízení vedeno, nikterak neznevýhodňuje. Zrušením tohoto ustanovení by se právní úprava kárného řízení stala neúplnou, neboť by některá procesní ustanovení, například poučení svědka či náležitosti protokolu o ústním jednání, pozbyla své jednoznačnosti.
III.
Dne 6. 1. 2005 obdržel Ústavní soud přípis od právního zástupce stěžovatele, v němž bylo uvedeno, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností rovněž opravný prostředek k Nejvyššímu soudu ČR. Jeho přípustnost opřel o §3 odst. 2 písm. b) zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců ve spojení s §25 tohoto zákona a §31 odst. 2 trestního řádu.
Nejvyšší soud ČR o tomto opravném prostředku odmítl rozhodnout s tím, že zákon o řízení ve věcech soudců a státních zástupců opravný prostředek proti rozhodnutí o tom, že členové kárného senátu nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci, nepřipouští. Stěžovatel má za to, že takový postup je v rozporu s §148 odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť má-li soud opravný prostředek za nepřípustný, je povinen o něm rozhodnout rozhodnutím.
Stěžovatel dále navrhl vyžádat spis Policie České republiky, ČTS: OKFK-114/1-4-2004, a spis Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZn 427/2004, neboť tyto souvisí s vyšetřováním věci totožné s tou, jež je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatel rovněž požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatele, jež uplatnil vůči napadenému rozhodnutí, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří přesvědčení stěžovatele, že v kárném řízení, jež je proti němu vedeno pod sp. zn. Ds 3/2004, byla porušena jeho ústavně zaručená práva, neboť v něm má rozhodovat vyloučený orgán (§10 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybnil nestrannost a nezávislost členů kárného senátu, a to jak v rovině konkrétní, tak v rovině abstraktní.
Pokud jde o rovinu abstraktní, tedy o právní úpravu kárného řízení ve věcech státních zástupců, je předmětná materie obsažena v zákoně o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. Podle §3 odst. 2 tohoto zákona rozhodují v kárném řízení státních zástupců v prvním stupni vrchní soudy a ve druhém stupni Nejvyšší soud České republiky. Dle §4 odst. 1 téhož předpisu tyto soudy jednají a rozhodují v senátech složených z předsedy senátu, soudce a tří přísedících. Přísedící jsou určováni losem z osmi, resp. deseti státních zástupců, jmenovaných na dobu tří let Nejvyšším státním zástupcem.
V souladu s §21 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců je možné proti rozhodnutí kárného senátu podat odvolání ke kárnému soudu druhého stupně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu není dle §21 odst. 4 téhož zákona odvolání přípustné.
S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu nepodléhá dalšímu přezkumu, byl Ústavní soud nucen zkoumat, zda kárný soud jako orgán, jehož rozhodnutí je konečné, vyhovuje požadavkům vyplývajícím z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy zda se jedná o nezávislý a nestranný soud schopný vést spravedlivý proces.
Požadavek na aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyplývá mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 96), v němž Ústavní soud odkázal na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž pod pojmem "trestní obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 třeba rozumět prakticky všechna řízení o sankcích ukládaných správními úřady fyzickým osobám za přestupek nebo jiný správní delikt, jakož i o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo kárném (státním zaměstnancům, vojákům, policistům), resp. ukládaných v obdobných řízeních členům komor s nuceným členstvím.
Ústavní soud již v minulosti vymezil atributy nezávislosti a nestrannosti soudu tak, že nezávislostí se obecně rozumí vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestranností potom absence vztahu soudu k jedné ze stran řízení. V obecné rovině je naplnění těchto atributů posuzováno s ohledem na vztah soudu k ostatním mocenským složkám a dále z hlediska schopnosti účastníků ovlivnit vznik, trvání či zánik funkce člena soudního orgánu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04). Dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je pro zjištění, zda může být soud považován za "nezávislý" ve smyslu čl. 6 odst. 1, nutno vzít v úvahu zejména způsob jmenování a délku mandátu jeho členů, existenci ochrany proti vnějším tlakům a to, zda budí zdání nezávislosti (viz mj. Findlay proti Spojenému království, 1997). Pokud jde o podmínku "nestrannosti", posuzuje se tato ze dvou hledisek: první spočívá v pokusu určit osobní přesvědčení určitého soudce v dané věci; druhé předpokládá ujistit se o tom, že poskytuje dostatečné záruky, aby v tomto ohledu bylo možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost (viz Gautrin a další proti Francii, 1998).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybnil nestrannost a nezávislost přísedících kárného senátu a tím i nestrannost a nezávislost kárného soudu jako celku, neboť byl přesvědčen, že Nejvyšší státní zástupkyně jako účastník řízení disponuje pravomocemi, jimiž může působit na utváření vůle přísedících. Ústavní soud se však s tímto názorem neztotožnil.
Není sporu o tom, že zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), dává nejvyšší státní zástupkyni ve vztahu ke státním zástupcům nejvyššího a vrchního státního zastupitelství určitá oprávnění, nicméně Ústavní soud je toho názoru, že povaha těchto oprávnění ve spojení s dalšími zákonnými zárukami nezávislosti kárného soudu vylučuje, aby existence takových pravomocí byla přísedícími vnímána jako hrozba jejich budoucímu profesnímu uplatnění a aby byla způsobilá ovlivnit svobodné utváření jejich vůle, resp. zapříčinit nerovnost účastníků kárného řízení.
Jedná-li se o otázku možného přeložení, resp. přidělení státního zástupce k jinému státnímu zastupitelství, rozhoduje o něm nejvyšší státní zástupce pouze tehdy, jde-li o přeložení dočasné, souhlasí-li s ním státní zástupce, o jehož přeložení jde, a za předpokladu, že je takový úkon odůvodněn zájmem na řádném zajištění úkolů státního zastupitelství, jak vyplývá z §19a zákona o státním zastupitelství. V ostatních případech rozhoduje o přeložení státního zástupce osoba od nejvyššího státního zástupce odlišná, a to ministr spravedlnosti.
Možnost nejvyššího státního zástupce omezit účast státního zástupce na vzdělávacích akcích, resp. rozhodovat o jeho vyslání na pracovní cestu, pak ve vztahu k státním zástupcům vrchních státních zastupitelství absentuje zcela, jak vyplývá z §13e zákona o státním zastupitelství, a ve vztahu k státním zástupcům Nejvyššího státního zastupitelství se dle vyjádření vedlejší účastnice v praxi omezuje pouze na státní zástupce v její přímé řídící působnosti, jimiž jsou náměstci, kteří s ohledem na §5 odst. 2 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců členy kárných senátů být nemohou, a dále ředitel sekretariátu, jenž členem kárného senátu není.
I kdyby tomu tak ovšem nebylo a nejvyšší státní zástupkyně by o těchto otázkách rozhodovala i u členů kárného senátu, nepovažoval by to Ústavní soud s ohledem na existující záruky nezávislosti a nestrannosti kárného soudu za dostatečný důvod pro pochybnosti o tom, zda kárný soud splňuje výše uvedená kritéria. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i ve vztahu k dohledovým pravomocem, jejichž možné zneužití způsobem, jenž by byl schopen ovlivnit rozhodování členů kárného senátu, považuje s ohledem na charakter těchto pravomocí rovněž za vyloučený.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že je s ohledem na řádné fungování demokratického právního státu třeba, aby funkce ve vrcholných orgánech státní moci, mezi něž Nejvyšší státní zastupitelství nepochybně patří, vykonávaly pouze osoby s vysokou morální integritou, vědomé si vysoké míry své osobní odpovědnosti, jež je s jejich postavením spjata, a odhodlané vykonávat své povinnosti výhradně v souladu s principy právního státu a svým svědomím.
Nadto v právní úpravě kárného řízení existují významné záruky nestrannosti a nezávislosti kárného soudu, z nichž je třeba zmínit především heterogenitu členů kárného senátu, v kterých kromě přísedících, jimiž jsou státní zástupci, zasedají i dva soudci, o jejichž nezávislosti a nestrannosti není nejmenších pochyb, přičemž jeden z těchto soudců kárnému senátu předsedá. Také nutno podotknout, že na hlasování členů kárného senátu se podpůrně aplikuje §58 trestního řádu, nelze proto zjistit, jakým způsobem konkrétní člen kárného senátu hlasoval.
Rovněž způsob ustavení kárných senátů a způsob zániku funkce jejich členů, jenž důsledně respektuje ústavní princip práva na zákonného soudce, skýtá dostatečné záruky schopnosti kárného soudu vést spravedlivý proces. Námitku stěžovatele, že je nepřijatelné, aby účastník řízení, tedy nejvyšší státní zástupce, měl oprávnění jmenovat přísedící kárného senátu, považuje Ústavní soud za nedůvodnou, neboť výběr členů kárného senátu probíhá losem, přičemž počet osob, z nichž je výběr prováděn, je dostatečně velký na to, aby vyloučil možnost nejvyššího státního zástupce ovlivnit složení kárného senátu v konkrétní věci.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud námitce stěžovatele, týkající se nedostatku nezávislosti a nestrannosti členů kárného senátu v abstraktní rovině, nepřisvědčil.
Ve vztahu k rovině konkrétní pak Ústavní soud zvažoval, zda je rozhodnutí o tom, že člen kárného senátu není vyloučen z projednání a rozhodování věci vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti členů kárného senátu, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto člena. Nelze vyloučit, že člen kárného senátu, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 354/04).
S ohledem na svou dosavadní judikaturu (např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, str. 169 a násl.) Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel. Je však nucen konstatovat, že neshledal porušení žádného z ústavně zaručených práv.
Součástí práva na spravedlivý proces je nepochybně rovněž právo na zákonného soudce, je tedy možno konstatovat, že pokud by se vrchní soud s námitkou podjatosti členů kárného senátu nevypořádal, vybočil by svým postupem z mezí ústavnosti. K tomu ovšem nedošlo, když vrchní soud o námitkách stěžovatele rozhodl a své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil.
Vrchní soud konstatoval, že členové kárného senátu nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci, neboť stěžovatelem uplatněné námitky považoval za polemiku s právní úpravou kárného řízení a nikoliv za konkrétní důvody, jež by svědčily o tom, že pro jejich poměr k věci, ke stěžovateli, jeho obhájci anebo k dalším účastníkům řízení, lze mít o jejich nepodjatosti důvodné pochybnosti (§10 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců). Se závěry vrchního soudu se Ústavní soud ztotožnil, když stěžovatel ani ve své ústavní stížnosti neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, jež by zpochybňovala nestrannost a nezávislost členů kárného senátu. Samotná okolnost, že nejvyšší státní zástupkyně (vedlejší účastník) disponuje ve vztahu k členům kárného senátu určitými pravomocemi, vztahujícími se k jejich služebnímu zařazení, jejichž prostřednictvím by na ně mohla potencionálně působit, takovou skutečností není. Stěžovatel se omezuje na pouhé konstatování možností, aniž by uvedl konkrétní jednání vedlejšího účastníka, jež by mohlo být považováno za pokus o ovlivňování členů kárného senátu, a ani ze spisu nevyplývá, že by se takového jednání vedlejší účastník dopustil.
Jestliže kárný senát potvrdil rozhodnutí ministra spravedlnosti, jímž byl stěžovatel dočasně zproštěn výkonu funkce státního zástupce, nelze na základě této skutečnosti bez dalšího dovozovat jeho podjatost, byť by v odůvodnění vyslovil právní názor shodný s názorem vedlejšího účastníka. Kárný senát rozhodnutím o námitkách stěžovatele realizoval svou zákonnou pravomoc, přičemž tak učinil způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním. Tvrzení stěžovatele, že kárný senát nepřípustně předjímal budoucí rozhodnutí, nelze přisvědčit, neboť předběžné posouzení závažnosti kárného provinění je nutnou podmínkou přezkumu rozhodnutí vydaného na základě §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel nadto nenapadl rozhodnutí kárného senátu o námitkách proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ústavní stížností, zjevně se tedy nedomníval, že by se jednalo o rozhodnutí, kterým by byla dotčena jeho ústavně zaručená práva, mimo jiné i právo na to, aby věc posuzoval nezávislý a nestranný soud.
Ostatní skutečnosti, tedy postup vedlejšího účastníka vůči jinému státnímu zástupci v obdobném případě, resp. tvrzený zásah do osobnostních práv stěžovatele prostřednictvím mediální kampaně, postrádají relevanci, neboť se netýkají členů kárného senátu, o jejichž podjatosti bylo vrchním soudem rozhodováno.
V konkrétní rovině tedy Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbývá mu proto než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a z důvodů vyložených výše rovněž i návrh na zrušení §4 odst. 3 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců.
Ve vztahu k návrhu na zrušení §25 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců je pak Ústavní soud nucen konstatovat, že byl podán osobou zjevně neoprávněnou, neboť toto ustanovení nebylo vůči stěžovateli v souvislosti s vydáním napadeného rozhodnutí vůbec aplikováno. Nedošlo tedy k naplnění požadavků vyplývajících z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Jelikož stěžovatel jakožto fyzická osoba není oprávněn podat návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení bez toho, že by jej spojil s ústavní stížností [§64 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], byl Ústavní soud nucen návrh v této části odmítnout podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 8. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu