ECLI:CZ:US:2016:4.US.2642.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2642/14
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Sládečka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 28. ledna 2016 sp. zn. IV. ÚS 2642/14 ve věci ústavní stížnosti Štefana Kosiby, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem, se sídlem Praha 5, Lidická 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 28 Cdo 247/2014-477, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 18 Co 357/2013-439 potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2013 č. j. 21 C 213/2007-384, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí, na jejímž základě měly být na stěžovatele převedeny blíže specifikované nemovitosti, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 28 Cdo 247/2014-477 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
II.
2. Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, (dále jen "vedlejší účastník č. 1") se svou žalobou domáhal určení neplatnosti dohody o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí ze dne 12. 10. 2006, dle níž mělo být na stěžovatele převedeno vlastnické právo k pozemkům v této dohodě vymezeným, což odůvodňoval nedostatky smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi Ing. Marcelou Česalovou jako původní oprávněnou dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") a stěžovatelem a dále nedostatky samotné dohody o vypořádání. Do řízení následně na návrh vedlejšího účastníka č. 1 přistoupila Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále jen "vedlejší účastník č. 2"), a to s odůvodněním, že pozemky, které byly předmětem dohody o vypořádání, je třeba považovat za nemovitosti ve smyslu §1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť tyto měly ke dni účinnosti zákona o půdě charakter zemědělské půdy a byly ve vlastnictví státu, v důsledku čehož právnímu předchůdci vedlejšího účastníka č. 2 vzniklo právo správy těchto pozemků, a vedlejší účastník č. 1 tedy nebyl oprávněn s nimi nakládat a platně je na stěžovatele převést.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 poté, co jeho původní rozhodnutí bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011 č. j. 18 Co 522/2010-144 zrušeno, žalobě svým rozsudkem ze dne 19. 4. 2013 č. j. 21 C 213/2007-384 vyhověl a určil, že dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí ze dne 12. 10. 2006 je neplatná. Soud prvního stupně uvedl, že vzal za prokázané, že pozemky, které byly předmětem dohody o vypořádání restitučního nároku, byly ke dni účinnosti zákona o půdě zastavěny budovami, které sloužily k provádění zemědělské činnosti, a na předmětné nemovitosti tudíž dopadalo ustanovení §1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V důsledku této skutečnosti náležela správa těchto pozemků Pozemkovému fondu České republiky (tj. právnímu předchůdci vedlejšího účastníka č. 2) a vedlejší účastník č. 1 nebyl oprávněn s těmito nemovitostmi hospodařit ani je převést na stěžovatele. Soud prvního stupně proto uzavřel, že předmětná dohoda o vypořádání restitučního nároku je dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, (dále jen "občanský zákoník") neplatná pro rozpor se zákonem.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013 č. j. 18 Co 357/2013-439 potvrzeno, přičemž odvolací soud změnil toliko výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná dohoda o vypořádání restitučních nároků je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť na předmětných pozemcích se nacházely budovy, které ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, sloužily k zemědělské výrobě. Odvolací soud uzavřel, že Výzkumný ústav živočišné výroby (dále též jen "výzkumný ústav"), který v předmětných nemovitostech v rozhodné době vykonával svou činnost, zde kromě činnosti výzkumné vykonával též činnost směřující k nepochybné zemědělské produkci, která byla dodávána na trh, přičemž se jednalo o roční produkci cca statisíců kusů drůbeže, milionů kusů vajec atd. Jde-li o činnost výzkumnou, pak i tuto je dle názoru odvolacího soudu třeba považovat za činnost bezprostředně směřující k zemědělské produkci, protože jejím cílem bylo stanovení technologie chovu zvířat, jejich výživy apod. Dané úkoly pak výzkumný ústav dle názoru odvolacího soudu plnil nejen v hospodářských budovách, ale i na nezastavěných pozemcích, které byly součástí uzavřeného areálu výzkumného ústavu, jenž tvořil jediný funkční celek. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud shledal i další důvod neplatnosti předmětné dohody o vypořádání restitučního nároku, neboť dospěl k závěru o neplatnosti postupní smlouvy uzavřené mezi původní oprávněnou a stěžovatelem dne 10. 10. 2006, jejímž prostřednictvím měl být na stěžovatele převeden restituční nárok, který měl být následně uspokojen právě na základě dohody o jeho vypořádání uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem č. 1. Odvolací soud zde dospěl k závěru, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti, jelikož z ní není patrné, jaká část restitučních nároků původní oprávněné měla být na jejím základě na stěžovatele převedena, tj. zda se mělo jednat o část nároku za mrtvý a živý inventář ve smyslu §20 zákona o půdě či o část nároku na náhradu za znehodnocení nemovitostí ve smyslu §14 odst. 3 téhož zákona, přičemž tuto neurčitost nelze dle názoru odvolacího soudu s ohledem na zákonem stanovenou obligatorní písemnou formu postupní smlouvy zhojit tvrzením, že dlužník i věřitel věděli, který ze dvou nároků je předmětem postoupení, popř. tím, že z jiných následně uzavřených dohod, jejichž účastníkem stěžovatel nebyl, by bylo možno charakter postoupeného nároku dodatečně zjistit.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014 č. j. 28 Cdo 247/2014-477 odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, (dále jen "občanský soudní řád"), neboť odvolací soud dle jeho názoru rozhodl věcně správně a v souladu s příslušnou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu.
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že si je vědom toho, že "Ústavní soud neplní funkci jakési další odvolací instance v rámci soustavy obecných soudů", vyjádřil však přesvědčení, že porušení jeho ústavně zaručených práv je takové intenzity, která zásah Ústavního soudu odůvodňuje. Soudu prvního stupně, který uzavřel, že vedlejší účastník č. 1 nebyl oprávněn s předmětnými pozemky disponovat, neboť správa těchto pozemků náležela s ohledem na §1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě právnímu předchůdci vedlejšího účastníka č. 2, a předmětná dohoda o vypořádání restitučního nároku je proto pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, stěžovatel vytkl, že tento se [mj. též s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163)] měl zabývat otázkou dobré víry stěžovatele jako nabyvatele vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť výsledek takového postupu mohl mít zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti stěžovatel poukazoval na to, že ze své pozice nemohl zjistit, že vedlejšímu účastníku č. 1 nenáleží právo k nakládání s předmětnými nemovitostmi. Stěžovatel upozornil též na pochybení právního předchůdce vedlejšího účastníka č. 2, který po dobu 17 let nevykonával právo správy nad předmětnými nemovitostmi, ač se jej v rámci řízení proti stěžovateli dovolával.
7. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že ani tento se nezabýval otázkou dobré víry stěžovatele a případného nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem od neoprávněného, čímž mělo dojít k porušení práva stěžovatele (jako potenciálně dobrověrného nabyvatele) na spravedlivý proces. Odvolací soud se dle názoru stěžovatele dále dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a své rozhodnutí nedostatečně a vadně odůvodnil. Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru o neurčitosti postupní smlouvy, dopustil se tím dle stěžovatelova přesvědčení nepřijatelné libovůle, neboť takový závěr nemá dle stěžovatele oporu v obsahu spisu, tj. existuje zde extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
8. Dovolací soud pak měl dle názoru stěžovatele pochybit tím, že se nezabýval všemi stěžovatelem uplatněnými dovolacími námitkami, zejména otázkou eventuálního nabytí vlastnického práva stěžovatele od neoprávněného (a to ve světle výše uvedeného nálezu Ústavního soudu), čímž dle názoru stěžovatele dovolací soud rezignoval na roli garanta spravedlnosti. Flagrantního porušení práva na spravedlivý proces se dovolací soud měl dopustit i tím, že uzavřel, že původní oprávněná měla ke dni uzavření postupní smlouvy dva druhy nevypořádaných restitučních nároků, na čemž následně založil svůj závěr o neplatnosti postupní smlouvy, a tím i dohody o vypořádání restitučního nároku, aniž by přitom přihlédl k existenci písemného oznámení o postoupení pohledávky ze strany postupitele ve smyslu §526 odst. 1 občanského zákoníku, s nímž ustálená soudní judikatura [mj. též nález sp. zn. I. ÚS 2276/08 ze dne 24. 2. 2011 (N 25/60 SbNU 261)] spojuje nemožnost dlužníka bránit se ve sporu o úhradu pohledávky uplatněním námitky neplatnosti postupní smlouvy.
9. Podáním ze dne 2. 9. 2015 stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.
IV.
10. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili Nejvyšší soud, Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 10 i vedlejší účastníci č. 1 a 2.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 25. 11. 2015 poukázal na to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na dvou právních úvahách, jež nezávisle na sobě vedly odvolací soud k závěru, že dohoda o vypořádání restitučního nároku, na jejímž základě měl stěžovatel nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem, je neplatná. Jelikož jedna z těchto úvah, dle níž byla neplatnost dohody o vypořádání stěžovatelova restitučního nároku zapříčiněna neplatností předchozí smlouvy o postoupení restitučního nároku Ing. Česalové na stěžovatele, v dovolacím přezkumu obstála, pak dle názoru dovolacího soudu již nebylo třeba, aby se dovolací soud zabýval zbývajícími dovolacími námitkami stěžovatele. Ve vztahu ke stěžovatelově námitce, dle níž dovolací soud pominul nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 (viz výše), dovolací soud uvedl, že předmětný nález se zabýval otázkami, které ve vztahu k posouzení otázky platnosti smlouvy o postoupení restitučního nároku, jež byla pro posouzení dovolání určující, postrádají právní relevanci, a tudíž nebylo nutné, aby se dovolací soud závěry vyslovenými v předmětném nálezu blíže zabýval. Závěrem dovolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popř. jako nedůvodná zamítnuta.
12. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 26. 11. 2015 odmítl námitky stěžovatele směřující proti jeho rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatele a rozhodl v souladu se zákonem a výkladovou judikaturou (zejména jde-li o otázku neplatnosti smlouvy o postoupení restitučního nároku na stěžovatele). Namítal-li stěžovatel, že se soud nezabýval dobrou vírou právního předchůdce vedlejšího účastníka č. 1 (Výzkumného ústavu živočišné výroby), pak odvolací soud zdůraznil, že otázka dobré víry tohoto subjektu, jenž dle názoru stěžovatele měl být "nabyvatelem práva hospodaření s majetkem státu", byla irelevantní, neboť žádné zákonné ustanovení nestanoví, že by právo hospodaření bylo možno vydržet. Odvolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, nebude-li jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
13. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření ze dne 2. 12. 2015 toliko vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
14. Vedlejší účastník č. 1 ve svém vyjádření ze dne 3. 12. 2015 uvedl, že se ztotožňuje se závěry, k nimž obecné soudy dospěly v ústavní stížností napadených rozhodnutích, přičemž má za to, že těmito rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavnímu soudu proto navrhl, aby ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, příp. zamítl.
15. Vedlejší účastník č. 2 ve svém vyjádření ze dne 3. 12. 2015 uvedl, že ústavní stížností napadená rozhodnutí považuje za věcně správná a souladná s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Dále uvedl, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení.
16. Stěžovatel ve své replice ze dne 29. 12. 2015 sdělil, že setrvá na argumentaci obsažené v ústavní stížnosti, k níž se žádný z účastníků či vedlejších účastníků řízení v rámci svého vyjádření blíže nevyjádřil.
V.
17. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisového materiálu a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu, důvodná.
18. Stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu namítal mj. to, že dovolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval toliko jednou z jím v dovolání uplatněných námitek, přičemž tuto navíc posoudil způsobem, který je zcela v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tím se měl dovolací soud dle názoru stěžovatele dopustit nepředvídatelné libovůle a porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné nejprve v obecné rovině připomenout, že z ústavního pořádku ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
20. Ústavní soud již v minulosti v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, k ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12 ze dne 27. 8. 2013 (N 154/70 SbNU 425)], mezi které lze, jak je uvedeno v předchozím odstavci, nepochybně zařadit i rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání.
21. Právě uvedené pak platí nejen tehdy, rozhoduje-li dovolací soud o dovolání meritorně, ale rovněž tehdy, pokud dovolací soud odmítá dovolání z důvodu, že jej neshledal přípustným ve smyslu §237 a násl. občanského soudního řádu, tj. tehdy, pokud dovolací soud nedospěje k závěru, že by se odvolací soud při řešení dovolatelem v dovolání vymezené právní otázky odchýlil od "ustálené rozhodovací praxe" dovolacího soudu (1), že by se jednalo o otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (2) či která by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně (3) nebo která již byla dovolacím soudem vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak (4) [shodně viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33)]. I v případě rozhodnutí, jímž dovolací soud odmítá dovolání pro nepřípustnost, je tak třeba trvat na tom, aby z odůvodnění tohoto rozhodnutí (byť i stručného ve smyslu §243f odst. 3 občanského soudního řádu) bylo pro dovolatele seznatelné, z jakého důvodu dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti jeho dovolání, a aby toto odůvodnění bylo pro dovolatele předvídatelné, srozumitelné a vnitřně bezrozporné. Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí, pak tím neoprávněně zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
22. V nyní souzené věci pak dovolací soud těmto podmínkám nedostál, a to z následujících důvodů.
23. Jak již bylo uvedeno shora, v nyní souzené věci bylo soudy nižších stupňů rozhodnuto o tom, že dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí uzavřená dne 12. 10. 2006 mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem č. 1, na jejímž základě měl stěžovatel nabýt vlastnictví k v žalobě blíže specifikovaným nemovitostem, je neplatná. Odvolací soud, který rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, pak svůj závěr o neplatnosti předmětné dohody o vypořádání restitučního nároku vystavěl na dvou důvodech. Odvolací soud předně přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že dohoda o vypořádání restitučního nároku je neplatná z toho důvodu, že vedlejší účastník č. 1 nebyl oprávněn s předmětnými pozemky nakládat (a tedy je ani převést na stěžovatele), neboť se jedná o pozemky, na něž se vztahuje §1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a právo hospodaření s těmito pozemky tak ode dne účinnosti tohoto zákona náleželo právnímu předchůdci vedlejšího účastníka č. 2. Odvolací soud pak na rozdíl od soudu prvního stupně shledal též další důvod neplatnosti spočívající v tom, že jako neplatnou z důvodu neurčitosti shledal též postupní smlouvu uzavřenou dne 10. 10. 2006 mezi stěžovatelem a původní oprávněnou, na jejímž základě měl být na stěžovatele převeden restituční nárok, který měl být následně vypořádán v rámci dohody uzavřené dne 12. 10. 2006.
24. Rozhodnutí odvolacího soudu pak stěžovatel napadl dovoláním, v jehož rámci dovolacímu soudu předestřel hned deset právních otázek. Tyto otázky se přitom vztahovaly k oběma důvodům neplatnosti předmětné dohody o vypořádání restitučního nároku.
25. Dovolací soud následně své rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatele pro nepřípustnost založil pouze na jedné z těchto dovolatelem vznesených otázek, a sice na otázce, zda má dlužník vůči postupníkovi k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, pokud postupitel dlužníku písemně oznámil, že pohledávku postoupil postupníkovi (§526 občanského zákoníku). V této souvislosti stěžovatel upozorňoval na to, že dle ustálené (a v dovolání stěžovatele blíže specifikované) soudní judikatury tato námitka dlužníku nepřísluší (s výjimkou případů uvedených v §525 občanského zákoníku). Vzhledem k právě uvedenému a dále ke skutečnosti, že odvolací soud měl za prokázanou skutečnost, že původní oprávněná (Ing. Marcela Česalová) dlužníku (vedlejšímu účastníku č. 1) postoupení pohledávky na stěžovatele dne 10. 10. 2006 písemně oznámila, pak stěžovatel namítal, že se odvolací soud nadbytečně zabýval neplatností postupní smlouvy a tuto otázku posoudil v rozporu s hmotným právem i ustálenou soudní judikaturou.
26. Dovolací soud pak na tuto námitku reagoval zcela neadekvátním a pro stěžovatele i Ústavní soud nesrozumitelným způsobem, neboť toliko zrekapituloval důvody, pro které odvolací soud dospěl k závěru o neurčitosti (a tím i neplatnosti) předmětné postupní smlouvy, aniž by však uvedl, zda se odvolací soud měl otázkou její neplatnosti (k námitce vedlejšího účastníka č. 1) zabývat, či nikoli.
27. Tento postup dovolacího soudu je navíc o to nesrozumitelnější, že dovolací soud poté, co zopakoval důvody, pro něž odvolací soud uzavřel, že postupní smlouva je neplatným právním úkonem, uvedl, že odvolací soud postupoval v souladu též s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem sp. zn. I. ÚS 2276/08 ze dne 24. 2. 2011 (N 25/60 SbNU 261), a tedy dle názoru dovolacího soudu rozhodl věcně správně. Stěžovatel pak v této souvislosti důvodně poukazuje na to, že odkaz dovolacího soudu na tento nález představuje zřejmý protimluv. Je tomu tak proto, že Ústavním soudem byla v právě uvedeném nálezu posuzována otázka ústavní konformity závěrů, k nimž dospěl velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia v rozsudku ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném pod R 61/2010, kde tento v návaznosti na svou dřívější judikaturu formuloval tento právní názor: "Oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení) vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky." Ústavní soud pak v předmětném nálezu dospívá k závěru, že právě citovaný právní názor velkého senátu je třeba považovat za souladný s ústavním pořádkem (z tam podrobně popsaných důvodů). Ústavní soud proto v předmětné věci uzavřel, že vzhledem k výše uvedenému závěru velkého senátu se měly obecné soudy v tehdy souzeném sporu mezi tehdejší stěžovatelkou (coby postupníkem) a vedlejší účastnicí (coby dlužníkem) v prvé řadě zabývat otázkou, zda oznámení postupitele o postoupení pohledávek bylo platným právním úkonem. Teprve v případě přijetí závěru, že notifikace byla neplatná, bylo namístě zabývat se platností smlouvy o postoupení pohledávek.
28. Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu jsou za situace, kdy se z těchto rozhodnutí zároveň nepodává, že by soudy dospěly k závěru, že oznámení o postoupení pohledávky ze dne 10. 10. 2006, jímž původní oprávněná coby postupitelka informovala vedlejšího účastníka č. 1 o změně v osobě věřitele, bylo neplatným právním úkonem, v přímém rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 2276/08 (jehož se dovolací soud v nyní napadeném rozhodnutí navíc zcela nepřípadně dovolává), jakož i s rozhodnutím velkého senátu publikovaným pod R 61/2010. Rozhodnutí dovolacího soudu je tak zcela nepředvídatelné, nesrozumitelné, vnitřně rozporné a postrádající jakékoli racionální zdůvodnění. Z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí dovolacího soudu z hlediska ústavněprávního přezkumu nemůže obstát.
VI.
29. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť napadené usnesení je nepředvídatelné a postrádá náležitosti, které jsou na soudní rozhodnutí kladeny stran odůvodnění a náležitého vypořádání se s tvrzeními stěžovatele. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti v této části vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušil.
30. Veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů však Ústavní soud již dále nepřezkoumával napadená rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum těchto rozhodnutí by byl totiž za situace, kdy se Nejvyšší soud dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dosud řádně nezabýval, předčasný. Navíc není vyloučeno, že i v případě, kdy by dovolací soud následně ve shodě s výše uvedeným dospěl k závěru, že dovolací námitka stěžovatele stran rozsahu námitek dlužníka vůči postupníkovi při postoupení pohledávky je skutečně důvodná, bude dovolání stěžovatele odmítnuto, příp. zamítnuto, a rozhodnutí dovolacího soudu tak nepovede ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že odvolací soud založil své rozhodnutí hned na dvou důvodech neplatnosti předmětné dohody o vypořádání restitučního nároku, a tudíž je možné, že i pokud dovolací soud dospěje k závěru, že nebylo namístě, aby se odvolací soud zabýval otázkou neplatnosti postupní smlouvy, rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu přesto obstojí, neboť dovolací soud shledá závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětné dohody o vypořádání restitučního nároku věcně správný a souladný s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, a to z hlediska druhého z odvolacím soudem uváděného důvodu, tedy z důvodu, že předmětné pozemky byly ze zákona ve správě právního předchůdce vedlejšího účastníka č. 2, a vedlejší účastník č. 1 proto nebyl oprávněn je na stěžovatele převést. Takové posouzení je však zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto posouzení v této fázi jakkoli zasahovat či rozhodnutí dovolacího soudu předjímat.
31. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť pro tento postup neshledal důvod.