ECLI:CZ:US:2018:4.US.2864.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2864/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti korporace SVZ Centrum s. r. o. se sídlem v Příbrami, Aloise Jiráska 264, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, č. j. 12 Cmo 3/2018-48, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Oldřicha Zábrodského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze domáhala náhrady škody ve výši 2 000 000 Kč, která jí měla vzniknout v souvislosti s jednáním vedlejšího účastníka řízení jakožto jediného jednatele stěžovatelky. Krajský soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 47 Cm 197/2016-30, žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 62 343 Kč (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník jednal s péčí řádného hospodáře při převodu akcií korporace SVZ Příbram, a. s., jejichž vlastníkem byla stěžovatelka, a svým jednáním stěžovatelce škodu nezpůsobil. Jelikož měl vedlejší účastník řízení plný úspěch ve věci, přiznal mu krajský soud plnou náhradu nákladů nalézacího řízení.
Proti nákladovému výroku II. rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2018, č. j. 12 Cmo 3/2018-48, potvrdil výrok II. rozsudku nalézacího soudu a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení 10 224,50 Kč. Odvolací soud uvedl, že v posuzované věci bylo správně aplikováno základní pravidlo rozhodování o nákladech řízení podle plného úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), naopak nebyly dány podmínky pro aplikaci moderačního ustanovení §150 o. s. ř.
Proti usnesení vrchního soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 22. 8. 2018 a navrhuje jeho zrušení, protože mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka zejména namítá, že odvolací soud stěžovatelku nepoučil před nákladovým rozhodnutím podle §118a o. s. ř. a nenařídil ve věci jednání o odvolání.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní stížnost směřuje proti usnesení vrchního soudu, kterým byl potvrzen nákladový výrok rozsudku nalézacího soudu, a zároveň bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ohledně rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní a jinou právní ochranu se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, nebo ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde projevují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech jednotlivá nákladová rozhodnutí přezkoumávat. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (k tomu viz usnesení ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2929/12).
Nad rámec uvedených důvodů zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti lze uvést, že v posuzované věci je odůvodnění vrchního soudu ve vztahu k nákladovým výrokům ústavně konformní. Moderace podle §150 o. s. ř. je výjimečný prostředek, který cílí na extrémní situace, v nichž existují důvody hodné zvláštního zřetele, a v zájmu spravedlnosti je namístě moderovat právo na náhradu nákladů řízení. Nalézací soud v předmětné věci správně přiznal v duchu stěžejní zásady ovládající sporné řízení - "vítěz bere vše" - vedlejšímu účastníkovi náhradu všech účelně vynaložených nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř., neboť měl plný úspěch ve věci, což bylo následně potvrzeno vrchním soudem.
Odvolací soud neměl v posuzované věci povinnost poučit stěžovatelku podle §118a o. s. ř. před rozhodnutím o nákladech řízení, nebo snad dokonce nařídit jednání - svůj závěr opřel o skutečnosti zjevné z procesního spisu, které nebyly v posuzované věci sporné. Uvedená poučovací povinnost se nevztahuje k nákladovému rozhodování, nýbrž výlučně k povinnostem účastníka tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy (tedy "k meritu věci", nikoliv k jejímu příslušenství). Je nutné uvést i to, že stěžovatelka se aplikace §150 o. s. ř. ani nedomáhala, stejně jako se nepokusila vyřešit spor s vedlejším účastníkem mimosoudně (např. zasláním předžalobní výzvy), čímž by eliminovala riziko vzniku nákladů řízení.
Postupem Vrchního soudu v Praze nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu