ECLI:CZ:US:2021:4.US.29.21.1
sp. zn. IV. ÚS 29/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2020 č. j. 31 Cdo 1511/2020-330, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2018 č. j. 21 Co 468/2017-299 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. května 2017 č. j. 12 C 162/2016-265, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též došlo podle stěžovatele k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 556 652,49 Kč představující náhradu škody způsobené mu na jeho majetku nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 8/2008. V řízení před Okresním soudem v Hodoníně vedeném pod sp. zn. 16 C 8 8/2008, o vrácení poskytnutého státního příspěvku proti stěžovateli a jeho manželce, byl stěžovateli ustanoven opatrovník jako osobě neznámého pobytu. Opatrovník byl v řízení nečinný, což mělo podle stěžovatele nakonec vést k tomu, že v dalším průběhu řízení opatrovník za stěžovatele nepodal dovolání (podal je jen za jeho manželku), což vedlo k exekuci na jeho majetek. Jmenování opatrovníka Okresním soudem v Hodoníně považoval stěžovatel za nesprávný úřední postup a žádal odškodnění za částku, která byla vůči němu v exekuci vymožena.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem, že se dovolání proti rozsudku městského soudu odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I rozsudku, kterým městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení a proti výroku II o nákladech odvolacího řízení (výrok I), ve zbytku se dovolání zamítá (výrok II), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejde o nárok z titulu nesprávného úředního postupu, požaduje-li poškozený náhradu škody, jež mu měla vzniknout tím, že mu byl v rozporu se zněním §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ustanoven opatrovník, je-li tato škoda odvozována od zmenšení jmění v důsledku přijetí konečného pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení zatíženém vytýkanou vadou. Požadavek na náhradu škody tak bylo možno s úspěchem uplatnit jen z titulu nezákonného (konečného) rozhodnutí, tedy takového, které by bylo v předepsaném řízení zrušeno či změněno pro nezákonnost. Nejvyšší soud shledal, že v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Mohl-li se stěžovatel objektivně domoci prostřednictvím žaloby pro zmatečnost zrušení pro něj nepříznivého rozsudku soudu z důvodu, že mu byl nesprávně ustanoven opatrovník, a neučinil-li tak, nemůže být jím uplatněný nárok ve světle požadavků §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), shledán opodstatněným, a to bez zřetele k tomu, že vadně ustanovený opatrovník (nadto) řádně nehájil jeho zájmy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti spatřuje porušení ústavně garantovaných práv zejména v tom, že všechny obecné soudy dospěly ke stejnému a současně nesprávnému závěru, že příčinou vzniku škody bylo nezákonné ustanovení opatrovníka, nikoliv jeho nečinnost. Tvrdí, že v jeho majetkové sféře se škodlivé následky projevily teprve nečinností ve formě vydaného rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně, nikoliv samotným ustanovením opatrovníka. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, zda se mohl stěžovatel domáhat žalobou pro zmatečnost zrušení ustanovení opatrovníka, či dokonce rozhodnutí o nařízení exekuce, kdy důvodem vzniku zásahu do majetkové sféry nebylo samotné ustanovení opatrovníka a ani následné rozhodnutí o nařízení exekuce (jež bylo pouze důsledkem nečinnosti opatrovníka jako nesprávného úředního postupu). Nejvyšší soud tak formalistickým přístupem v dané věci, kde byla zjevná nečinnost opatrovníka, a pominutím relevantní judikatury Ústavního soudu, i své vlastní, zasáhl do práv stěžovatele. Nejvyšší soud přešel skutečnost, že opatrovník v řízení vůbec nejednal, byl pasivní a jeho nečinnost zapadá do kautel rozhodnutí Ústavního soudu, jež stanoví meze, při jejichž překročení lze shledat nečinnost opatrovníka. Nejvyšší soud pak dále aproboval i nečinnost obecného soudu, jež opatrovníka ustanovil, kdy toleroval nečinnost opatrovníka v řízení, do něhož jej sám ustanovil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše uvedeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel v podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
12. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněného pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na kterou řádně odkazoval, když přezkoumatelně odůvodnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatele zamítl (viz sub 5). Nutno zdůraznit, že obdobný názor k rozhodnutí o ustanovení opatrovníka pak zaujal i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2119/15, kde rovněž vysvětlil, že pro vznik nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je v takovém případě nezbytné domoci se nejprve zrušení či změny konečného rozhodnutí ve věci. Ústavní soud též shledal, že stejně tak i postup obecných soudů byl při zjišťování skutkového stavu věci, a při následném právním posouzení řádně odůvodněn, přičemž Ústavní soud na výkladu provedeném obecnými soudy neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická, a Ústavní soud nespatřuje jakéhokoliv důvodu pro svůj případný kasační zásah.
13. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 95 Ústavy, tak je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu