ECLI:CZ:US:2015:4.US.3030.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3030/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Vodseďálkové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Praha 5, Nádražní 344/23, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, č. j. 25 Cdo 4000/2013-622, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2013, č. j. 21 Co 58/2013-457, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2012, č. j. 14 C 42/2009-374, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 9. 2012, č. j. 14 C 42/2009-374, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po České znalecké, a. s. (žalované) zaplacení částky 974 500 Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení byla náhrada škody vzniklé v důsledku (podle tvrzení stěžovatelky) chybného znaleckého posudku ze dne 31. 12. 2004, č. 1664-08-2004, vypracovaného žalovanou pro účely řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 201/2004 o vypořádání rozvodem nesprávného zaniklého společného jmění stěžovatelky a Viktora Vodseďálka, konkrétně ocenění obchodního podílu bývalého manžela. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, č. j. 21 Co 58/2013-457, rozsudek okresního soudu potvrdil a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2015, č. j. 25 Cdo 4000/2013-622, zamítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu.
Proti rozsudku krajského soudu a proti rozsudku okresního soudu se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 5. 10. 2015, ve které navrhla zrušení těchto rozhodnutí; současně navrhla, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že obecné soudy nezohlednily, že znalecký posudek, kterým byl oceněn obchodní podíl jejího bývalého manžela, byl zkreslený, neúplný, zpracovaný za použití nevhodné metody a toliko na základě části relevantní dokumentace. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy neprovedly důkazy, které navrhovala k prokázání, že obchodní podíl byl bývalým manželem následně dne 12. 10. 2005 prodán pod nátlakem a za nepřiměřeně nízkou cenu; mimoto nedostatečně vyhodnotily oponentní posudek Ing. Václava Prokopa ze dne 23. 2. 2007, č. 182/2007, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 3. 2007, který nechala zpracovat sama stěžovatelka.
Ústavní soud nejprve posoudil formální náležitosti ústavní stížnosti a zkonstatoval, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Přestože ústavní stížnost svým petitem směřuje pouze proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2012, svojí argumentací stěžovatelka brojí i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, který k ústavní stížnosti rovněž přiložila a od jehož doručení počítala lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou podrobil přezkumu rovněž rozsudek Nejvyššího soudu, aniž by stěžovatelku zvlášť vyzýval k upřesnění (doplnění) petitu ústavní stížnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2272/14, ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3259/14, nebo ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. IV. ÚS 333/06, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz, navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zejména na rozsudek Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný na http://eslp.justice.cz).
V intencích §79 zákona o Ústavním soudu posoudil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který stěžovatelka podala současně s ústavní stížností. Tento akcesorický návrh Ústavní soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněný za situace, kdy vzhledem k povaze věci k projednal vlastní ústavní stížnost bezprostředně poté, co ověřil splnění zákonných podmínek k takovému postupu. Účinky případného odložení vykonatelnosti by totiž byly omezeny toliko na období do vydání rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními tvrzeními, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatelka usiluje; v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci ze strany obecných soudů, požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a civilním soudům uložil její žalobu na náhradu škody vzniklé v důsledku vypracování (podle přesvědčení stěžovatelky) chybného znaleckého posudku projednat znovu, resp. provést takové posouzení věci, které by bylo pro ni příznivější.
Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Nejvyšší soud, Krajský soud v Hradci Králové, jakož i Okresní soud v Hradci Králové, zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153). Adekvátně se vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57)].
Obecné soudy se zejména dostatečně zabývaly námitkami, které stěžovatelka proti znaleckému posudku vznesla, přičemž poukázaly na to, že byly vyhodnoceny již v původním řízení o vypořádání společného jmění manželů; ve zbytku tyto námitky posoudily v nyní projednávané věci, tj. především nově uplatněnou námitku podjatosti znalce. Zdůraznily, že stěžovatelka byla povinna uplatňovat námitky proti znaleckému posudku především v původním řízení, přičemž nárok na náhradu škody vůči znalci je dodatečně oprávněna uplatňovat pouze ohledně takových vad posudku, které vyšly najevo až po vydání pravomocného rozhodnutí v původním řízení. Mimoto konstatovaly, že částka, která byla stěžovatelce přisouzena v rámci vypořádání společného jmění, nebyla vůbec stanovena na základě zpochybňovaného posudku ze dne 31. 12. 2004, nýbrž jako polovina částky, za kterou byl předmětný obchodní podíl následně dne 12. 10. 2005 bývalým manželem skutečně prodán. Neopomněly ani otázku, zda při stanovení ceny převodu bylo jakkoli vycházeno z obsahu posudku a dospěly k závěru, že nikoli.
K meritornímu přezkumu ústavní stížnosti nemohla vést ani navazující námitka uplatněná v ústavní stížnosti; obecné soudy nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti, pokud neprovedly veškeré stěžovatelkou navrhované důkazy za situace, kdy svůj postup odpovídajícím způsobem odůvodnily. Ústavní soud hodnotí jako ústavně konformní rozsah zjišťování skutkového stavu, jak byl obecnými soudy proveden jak ve vztahu k obsahu znaleckého posudku ze dne 31. 12. 2004, tak i k ceně a okolnostem, za kterých byl obchodní podíl následně skutečně prodán; přihlédly přitom i k oponentnímu posudku Ing. Václava Prokopa ze dne 23. 2. 2007, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 3. 2007, který nechala zpracovat sama stěžovatelka.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná. Vycházeje z okolností vymezených výše rozhodl Ústavní soud týmž výrokem totožně i o akcesorickém návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu