ECLI:CZ:US:2010:4.US.3158.09.1
sp. zn. IV. ÚS 3158/09
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 30. března 2010 sp. zn. IV. ÚS 3158/09 ve věci ústavní stížnosti Servisní služby, s. r. o., IČ: 271 69 341, se sídlem Praha 5, Kartouzská 200/4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. července 2009 č. j. 22 Co 264/2009-33, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, jímž byla mj. stěžovatelce coby oprávněné uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce.
Výrok
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. července 2009 č. j. 22 Co 264/2009-33 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proto se uvedené rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl Ústavnímu soudu předložen návrh na zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť jím mělo dojít k narušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zkrácením základního práva na právní jistotu.
2. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. února 2009 č. j. 12 Nc 11730/2006-20 byla zastavena exekuce na majetek povinné (výrok I.), oprávněné (stěžovatelce) byla uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4 165 Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shora napadeným usnesením, jímž usnesení okresního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že povinnost k úhradě nákladů exekuce jí byla uložena na základě nesprávného právního posouzení věci. Návrh na exekuci podala dne 27. října 2006 a exekuce byla nařízena usnesením ze dne 1. listopadu 2006 č. j. 12 Nc 11730/2006-5. Exekutorka ve své výzvě soudu ze dne 16. ledna 2009 sdělila, že se jí nepodařilo dopátrat postižitelný majetek povinné, a navrhla zastavení exekuce. Stěžovatelka dále uvedla, že právní úprava v době podání návrhu na exekuci (až do 31. prosince 2007) stanovila, že veškeré náklady exekučního řízení i v případě jeho zastavení pro nedostatek majetku povinného měl hradit exekutorovi povinný. Přesto, pro délku exekučního řízení a mezitímní změnu právní úpravy, byla poté, co byla exekuce zastavena pro nedostatek majetku povinné, uložena povinnost uhradit náklady exekuce stěžovatelce jakožto oprávněné.
4. Podle stěžovatelky se v projednávané věci jedná o opakování obdobné situace, v níž Ústavní soud již rozhodoval [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375) či nálezy sp. zn. I. ÚS 969/09 ze dne 4. 6. 2009 (N 132/53 SbNU 665) nebo I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 (N 172/54 SbNU 181)]. Ústavní soud opakovaně shledal v postupu obecných soudů zásah do práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně byla rozhodnutím sp. zn. IV. ÚS 314/09 provedena ústavně konformní interpretace intertemporality, založená novelou zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007.
5. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
6. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil za účastníka předseda senátu 22 Co Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích. Ten uvedl, že na rozdíl od obdobných případů v této věci uzavřel, že na straně stěžovatelky spočívá procesní zavinění se zastavením exekuce. Za této situace tedy nedošlo k zásahu do jejích zaručených práv. K ústavní stížnosti se vyjádřila rovněž předsedkyně senátu 12 Nc Okresního soudu v Pardubicích. I ta uvedla, že je třeba přihlédnout k procesnímu zavinění stěžovatelky na zastavení exekuce. Toto zavinění pak mělo spočívat v tom, že podala návrh na exekuci za situace, kdy mohla přepokládat, či přímo předpokládala, že exekuce bude bezvýsledná. V tom, že i přesto návrh podala, je třeba shledat její procesní zavinění a v důsledku toho i odpovědnost k náhradě nákladů exekuce. Vyjádření obecných soudů nepřinesla nová tvrzení ani důkazy, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice ani nezasílal.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pro zjednodušení řízení navrhla, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. Rovněž účastník řízení i vedlejší účastník s tímto postupem souhlasili, a tak Ústavní soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání postupem dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
II.
8. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].
9. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně, jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy.
III.
10. Z lustra Ústavního soudu se podává, že stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila v obdobné věci ve více než osmdesáti případech. Vždy přitom napadá rozhodnutí příslušného odvolacího soudu. Ve všech dosud ukončených řízeních, kdy řada věcí byla opakovaně sloučena, Ústavní soud zastával shodný názor na projednávanou problematiku.
11. Čtvrtý senát Ústavního soudu, vycházeje z již výše citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09, neshledává důvod odchýlit se od svojí ustálené judikatury ani v dané věci. V podrobnostech proto postačí odkaz na výše označená rozhodnutí Ústavního soudu tím spíše, že tato jsou účastníkům známa, neboť stěžovatelka jimi ve své ústavní stížnosti argumentovala. Vzhledem k tomu, že předseda senátu krajského soudu poukazoval na odchylnost od těchto rozhodnutí, seznámil se Ústavní soud pro posouzení tohoto tvrzení s dalšími rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a to s usnesením ze dne 27. dubna 2009 č. j. 22 Co 198/2009-30, ze dne 28. dubna 2009 č. j. 18 Co 178/2009-25 a ze dne 30. dubna 2009 č. j. 22 Co 180/2009-25 a č. j. 23 o 585/2008-28. Jak se však z uvedených rozhodnutí podává, odvolací soud reaguje stejně (někdy i doslovně) na shodné odvolání, aniž by v právě projednávaném případě byla jakákoliv podstatná odlišnost patrná.
12. V této souvislosti lze proto odkázat na čl. 89 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby závazná. Ústavní soud na citované ustanovení Ústavy odkazuje právě ve spojitosti s ústavněprávní interpretací "sporného" §89 exekučního řádu v novelizovaném znění (uvedenou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09), kterou konečně i v napadeném usnesení citoval krajský soud.
13. Odvozovat procesní zavinění oprávněného výhradně od faktu, že podal návrh na provedení exekuce, je poněkud extenzivní výklad, s nímž se Ústavní soud vypořádal rovněž v nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09, když uvedl: "... jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému - procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce ...".
14. Exekuce jako nástroj přichází v úvahu za situace, kdy povinný dobrovolně nesplnil povinnost, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím soudu. Taková situace nastává v případech, kdy povinný není schopen či ochoten platit, přičemž lze předpokládat, že z těchto dvou možností bude neschopnost mírně převažovat. Proto také stávající právní úprava nutí oprávněného důkladně zvážit podání návrhu na provedení exekuce. V době podání návrhu v projednávaném případě však stěžovatelka nebyla těmto úvahám zákonem vystavena. Dovozovat procesní zavinění z toho, že v průběhu exekučního řízení se změnila pravidla, a stěžovatelka tudíž měla již při podání návrhu uvažovat i o zákonem neupravených možnostech, by bylo v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (obdobně i čl. 2 odst. 4 Ústavy).
15. V projednávané věci pak senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že postup Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích zkrátil stěžovatelku v právu na spravedlivý proces zaručeném v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto v souladu s ustanovením §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.