ECLI:CZ:US:2017:4.US.3333.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3333/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. P., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem Komenského 256/23, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2016 č. j. 16 PP 21/2016-24 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2016 č. j. 12 To 310/2016-36, spolu s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť jimi mělo být dle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že trestní soudy vadně interpretovaly podmínky stanovené v ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku, když nepřípustně hodnotily chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody (snaha o resocializaci, možnost zaměstnání a bydlení) a soudy do svých rozhodnutí převzaly logicky rozporné závěry ředitele věznice, že se stěžovatel formálně přizpůsobil podmínkám výkonu trestu, který de facto pasivně přijal. Na straně druhé, ale soudy zcela opomněly, že stěžovatel opakovaně brojí mimořádnými opravnými prostředky proti odsuzujícímu rozsudku a snaží se o jeho zrušení. Stěžovatel dále uvedl, že si sice vytvořil podmínky pro udělení kázeňské odměny, opakovaně se účastnil brigád při odhrabávání sněhu, ale kázeňské odměny mu nebyly zaznamenány, stejně jako jeho zařazení do specializovaného oddělení SPO v roce 2009.
3. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími soudů, které odmítly vzít za prokázané, že se stěžovatel v průběhu výkonu trestu polepšil. Z jejich rozhodnutí vyplývaly nereálné a blíže nespecifikované další požadavky k tomu, aby prokázal zlepšení svého chování. Stěžovatel dále namítá, že trestní soudy porušily princip ne bis in idem, neboť nesplnění podmínky spočívající v předpokladu vedení řádného života dovodily z trestní minulosti stěžovatele, takže za jedno jednání je rovněž stěžovatel postihován podruhé.
4. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu, poukázal na nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí spočívající v extrémním rozporu odůvodnění a přijatých závěrů se skutečným stavem a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností. Dále stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu, dle níž je dobré chování ve výkonu trestu pouze jednou z podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a nezakládá automatický nárok na podmíněné propuštění. Obecné soudy musejí navíc ověřit též důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy [usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)].
7. Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje právo na podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
8. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení otázky, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je plně v kompetenci obecných soudů. Ústavní soud by zasáhl pouze tehdy, pokud obecnými soudy podaný výklad by byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představoval tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).
9. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i stížnostního soudu netrpí žádnými ústavněprávními deficity, neboť soudy své úvahy náležitě zdůvodnily a jejich rozhodnutí tak nelze označit za svévolné.
10. Na tomto místě je vhodné připomenout funkci podmíněného propuštění jako významného resocializačního a výchovného prostředku, který může mimo jiné pozitivně usměrnit proces postupného návratu propuštěného vězně do svobodného života. Tuto a další funkce však uvedený institut může plnit jen u těch odsouzených, u nichž se lze na základě relevantních důkazů důvodně domnívat, že pouhá hrozba výkonem zbytku trestu odnětí svobody postačí, aby se do budoucna zdrželi páchání trestných činů.
11. V projednávané věci stížnostní soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč v případě stěžovatele, který již v minulosti byl opakovaně trestán, nebyly tyto funkce naplněny a existuje zde příliš vysoké riziko jeho dalšího selhání. V řízení vyplynulo, že v minulosti bylo odsouzenému dáno dobrodiní podmíněného propuštění, kdy podmínky podmíněného propuštění nedodržel. Stěžovatel také odmítl dát souhlas s pracovním zařazením u cizího subjektu z důvodu minimálního finančního ohodnocení (r. 2008), a proto je dosud veden jako nezaměstnaný. Za tohoto stavu věci dospěl i stížnostní soud k závěru, že podmíněné propuštění odsouzeného stěžovatele je rizikové a v současné době předčasné. Ústavní soud považuje tuto úvahu za opodstatněnou a dostatečně odůvodněnou v souladu s ustanovením §134 tr. řádu. V tomto výkladu Ústavní soud nespatřuje interpretační exces; naopak jde o postup v souladu s funkcí výkonu trestu odnětí svobody spočívající v ochraně společnosti před osobami, jež vykazují výrazné sklony k páchání trestné činnosti.
12. Ústavní soud nemůže dát ani za pravdu stěžovateli, že by při úvahách o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody soudy neměly hledět na trestné činy, jichž se stěžovatel dopustil v minulosti a zohlednit i jeho snahu při uplatňování mimořádných opravných prostředků. Při úvahách o důvodnosti podmíněného propuštění totiž soud musí zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, přičemž mezi důležité aspekty zajisté náleží též jeho předchozí trestná činnost, respektive jeho schopnost napravit své chování. Lze ostatně poukázat na to, že i při vyměřování trestu za trestný čin zákon přikazuje, resp. umožňuje přihlédnout k předchozí trestné činnosti pachatele [viz §42 písm. p) a §59 trestního zákoníku].
13. Podle ustanovení §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 citovaného zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. V projednávané věci posledně uvedená podmínka nebyla splněna. Proto není možné návrhu stěžovatele na náhradu nákladů jeho zastoupení vyhovět.
14. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Současně odmítl i návrh, aby Ústavní soud stěžovateli nahradil náklady řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu