ECLI:CZ:US:2006:4.US.376.06
sp. zn. IV. ÚS 376/06
Usnesení
IV. ÚS 376/06
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. P., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Praze, Pod Terebkou 12, proti postupu Policie ČR a Ministerstva vnitra ČR před zahájením a po zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany, a o návrhu na zrušení ustanovení §73 odst. 1, 2, 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení §73 odst. 1, 2, 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka byla dne 28.5.2006 na základě §73 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o azylu") umístěna Policií ČR do přijímacího střediska tranzitního prostoru mezinárodního letiště. Dne 5.6.2006 požádala o azyl v České republice. Dne 12.6.2006 bylo stěžovatelce doručeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, č.j. OAM-479/LE-05-07-2006, jímž byla její žádost o azyl zamítnuta. Dne 19.6.2006 podala stěžovatelka správní žalobu proti rozhodnutí správního orgánu o neudělení azylu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 26.6.2006 namítá porušení svého práva na osobní svobodu plynoucího z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 5 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"). Dle názoru stěžovatelky je ustanovení §73 odst. 1 zákona o azylu natolik vágní, že jeho použití umožňuje porušování uvedených základních práv a svobod. Dále stěžovatelka uvádí, že Ministerstvo vnitra ČR v rozporu s ustanovením §73 odst. 2 písm. a) zákona o azylu nedopravilo stěžovatelku v určené lhůtě do azylového zařízení. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nařídil okamžité ukončení držení stěžovatelky v přijímacím středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště a dále, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §73 odst. 1, 2, 3 zákona o azylu. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na vydání předběžného opatření, jímž se domáhala toho, aby Ústavní soud nařídil Ministerstvu vnitra nepokračovat v zásahu směřujícímu ke zbavení osobní svobody stěžovatelky. Podáním ze dne 8.8.2006, doručeným téhož dne Ústavnímu soudu, vzala stěžovatelka svůj návrh na vydání předběžného opatření zpět.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně uvádí, že nutnost vyčerpání všech účinných procesních prostředků je nezbytnou podmínkou přípustnosti řízení před Ústavním soudem (srov. např. I. ÚS 239/96, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.6, Usnesení č.26; III. ÚS 117/2000, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.19, Nález č.111).
Stěžovatelka tvrdí, že její držení v přijímacím středisku tranzitního prostoru mezinárodního letiště na základě §73 odst. 1 zákona o azylu a nedopravení její osoby do určeného azylového zařízení na území ČR bylo po uplynutí 5 dnů v rozporu s ustanovením §73 odst. 2 písm. a) zákona o azylu, čímž došlo k zásahu orgánu veřejné moci do jejích ústavně zaručených práv.
Zásahem orgánu veřejné moci je z obecného pohledu takové jednání, kterým se konkrétní subjektivní ústavně zaručená práva (právo) někoho proti jeho vůli určitým způsobem omezují. Musí jít o individuální akt, zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, směřující vůči konkrétní osobě, která návrh podává, tedy o zásah individualizovaný a konkretizovaný. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (viz např. sp. zn. III. ÚS 62/95, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.4, Nález č.78, str.243, sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.27, Usnesení č.30, str.337).
Dle ustanovení §82 soudního řádu správního každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování.
Z výše uvedeného ustanovení soudního řádu správního je patrné, že stěžovatelce byl právním řádem poskytnut prostředek k ochraně jejích práv, který je nutno vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. I v případě, kdy stěžovatelka namítá neústavnost zásahu spočívajícím v samém základě zákonného ustanovení, je třeba se nejprve domáhat svých práv u správních soudů, čímž je také mimo jiné obecným soudům dán procesní prostor pro vznesení návrhu k Ústavnímu soudu (čl. 95 Ústavy).
Z výše uvedených důvodů odmítl Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný, a dále odmítl návrh na zrušení ustanovení §73 odst. 1, 2, 3 zákona o azylu dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť je-li samotná ústavní stížnost nepřípustná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení (srov. III. ÚS 101/95, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.4, Usnesení č.22, str.351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soud odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. září 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu