ECLI:CZ:US:2018:4.US.4131.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4131/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem, advokátem se sídlem Praha 5, Matoušova 515/12, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2017 č. j. 11 Co 196/2017-764 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. dubna 2017 č. j. 33 Nc 26/2014-679, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o uložení pokuty ve výši 10 000 Kč z důvodu neplnění soudního rozhodnutí o nařízení předběžného opatření ze dne 1. 3. 2016 č. j. 33 Nc 26/2014-397 za nerealizované styky otce s jejich nezletilou dcerou ve dnech 28. 1. 2017 - 29. 1. 2017 a pokuty ve výši 20 000 Kč z důvodu neplnění soudního rozhodnutí ze dne 12. 1. 2017 č. j. 33 Nc 26/2014-544 za nerealizované styky otce s nezletilou dcerou ve dnech 10. 2. 2017 - 12. 2. 2017 a 24. 2. 2017 - 26. 2. 2017.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudů, že nerespektuje soudní rozhodnutí a neumožňuje styk nezletilé s otcem. Tvrdí, že naopak v souladu s rozhodnutím soudu vždy nezletilou na styk s otcem řádně připravila, otci nezletilou předala a styk tak umožnila. Stejně tak nesouhlasí s tím, že by "měla obrovský podíl" na tom, že dcera k otci nechce. Není její povinností překonávat odpor nezletilé ke styku s otcem násilím. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, zejm. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3462/14, III. ÚS 438/05, II. ÚS 3489/15, týkající se nevhodnosti vynucování styku násilím.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud dodává, že obzvláště rezervovaně přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo a dále pokud se jedná o řízení ve věcech rodiněprávních o výjimky dané ust. 30 zák. č. 292/20013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Uvedené postuláty dopadají i na projednávanou věc, kdy východiskem pro uložení pokuty za neplnění soudních rozhodnutí byla právě soudní rozhodnutí vydaná v řízení o úpravu styku nezletilé s otcem a posouzení jejich realizace.
Ústavní soud ověřil, že soudy se věcí řádně zabývaly a důkladně posuzovaly, zda stěžovatelka plní povinnosti, které pro ni jako matku nezletilé vyplývají z vykonávaných rozhodnutí. Objasnily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že stěžovatelka dceru na styk s otcem řádně nepřipravuje, vztah s otcem nepodporuje a naopak ji negativně ovlivňuje. Soud zdůraznil, že není možné tolerovat, aby bezmála 13 leté dítě, o styk s nímž otec usiluje od srpna 2014, si samo určovalo, zda styk proběhne či nikoli, za jakých podmínek a jen pokud otec bude respektovat jeho představu o průběhu styku. Nelze připustit, aby dítě zneužívalo tolerantní přístup otce výlučně ke svému prospěchu a aby se pokoušelo o jeho vydírání. Podle závěrů znalců je přitom celá situace řešitelná tím, že matka nezletilou ke styku řádně připraví, pozitivně ji vůči otci naladí.
Uvedeným závěrům není z ústavního hlediska co vytknout. Ústavní soud pro úplnost připomíná svá rozhodnutí (např. sp. zn. II. ÚS 3489/15, II. ÚS 1769/16, II. ÚS 890/16, II. ÚS 1521/16), z nichž vyplývá, že pořádkovou pokutu nelze uložit tehdy, jestliže se nezletilé dítě bez úmyslného ovlivňování povinným odmítá styku s oprávněným podrobit, nebylo-li možno změny postoje nezletilého dítěte dosáhnout ani adekvátním výchovným působením povinného či kompetentních orgánů veřejné moci, jakož i soukromých institucí. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. O takový případ však v projednávané věci evidentně nejde.
Z uvedeného důvodu na projednávanou věc nedopadá judikatura Ústavního soudu, na niž poukazuje stěžovatelka. Ústavní soud připomíná, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru s ohledem na konkrétní okolnosti věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných případech nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že shodně posoudil i obdobnou ústavní stížnost stěžovatelky vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2183/17.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu