ECLI:CZ:US:2012:4.US.558.12.1
sp. zn. IV. ÚS 558/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele Ing. arch. M. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem Orlí 18, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011 č. j. 8 A 131/2010-267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. února 2012, navrhovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. S poukazem na blíže rozvedené důvody se domáhal, aby Ústavní soud návrh projednal přednostně pro naléhavost věci (ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb.) a toto rozhodnutí nálezem zrušil.
V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 7. března 2012, potom stěžovatel (nad rámec původní argumentace) vyjádřil přesvědčení, dle něhož rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě proti certifikátu autorizovaného inspektora vydanému ve smyslu ustanovení §117 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů, je nepřípustné, stejně jako je nepřípustný samotný přezkum certifikátu ve správním soudnictví dle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). V této souvislosti obsáhle vyvracel protisměrnou argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. srpna 2010 sp. zn. 9 As 63/2010. Ústavní soud na tomto místě předznamenává, že další relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, včetně rozsudků vydaných v nyní posuzované věci stěžovatel, nezmínil.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
V kontextu citovaného ustanovení nutno uvést následující:
Napadeným usnesením Městský soud v Praze zamítl návrh, jímž se stěžovatel domáhal zrušení usnesení tamního soudu ze dne 20. září 2011 č. j. 8 A 131/2010-218. Tímto rozhodnutím byl přiznán odkladný účinek žalobě, kterou se (ve výroku usnesení přesně označení) žalobci domáhali zrušení certifikátu vydaného autorizovaným inspektorem, tj. stěžovatelem, dne 23. března 2010 pod č. j. 711007.
Ve věci vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 8 A 131/2010 předtím Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. února 2011 č. j. 9 As 99/2010-71 zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2010 č. j. 8 A 131/2010-34, jímž tamní soud odmítl žalobu proti označenému certifikátu navrhovatele z důvodu, že v dané věci není dána pravomoc správních soudů a žaloba je tak neprojednatelná pro nedostatek podmínek řízení. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vyvodil závěr opačný, přičemž konstatoval, že v dalším řízení je městský soud povinen vycházet z toho, že certifikát autorizovaného inspektora oznámený stavebnímu úřadu dle §117 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů, je nutno považovat za správní akt zakládající veřejná subjektivní práva. Obsah předmětného (precizně odůvodněného) rozhodnutí je stěžovateli znám, proto na jeho odůvodnění Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Totéž se týká rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. září 2011 č. j. 9 As 92/2011-186, v němž tamní soud (krom dalšího) odkázal na rozsudek téhož soudu ze dne 25. května 2011 č. j. 2 As 37/2011-81, v němž druhý senát v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. srpna 2010 č. j. 9 As 63/2010-111 dospěl k závěru, že se v případě certifikátu autorizovaného inspektora jedná o veřejnoprávní správní akt. Uvedl, že nelze dospět k jinému závěru, než že tento veřejnoprávní správní akt spadá do definičního vymezení obsaženého v ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., tedy pod legislativní zkratku "rozhodnutí" zde zakotvenou, neboť se nepochybně jedná o úkon, jímž se - za podmínky oznámení stavebnímu úřadu - zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce.
Konečně nutno uvést, že rozhodnutí zastávající tentýž právní náhled nestojí v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu osamocena (srov. kupř. kromě stěžovatelem zmíněného rozsudku ze dne 4. srpna 2010 č. j. 9 As 63/2010-111 rozsudky ze dne 25. května 2011 č. j. 2 As 37/2011-81, ze dne 24. srpna 2011 č. j. 1 As 92/2011-182, ze dne 13. října 2011 č. j. 1 As 113/2011-117, všechny dostupné na stránkách www.nssoud.cz).
Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st.-9/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, s. 372), na nějž lze pro obecnou dostupnost v podrobnostech odkázat, zformulovalo plénum Ústavního soudu závěr, dle něhož správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu.
Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.
Jinými slovy vyjádřeno, nikoliv tedy správní orgán rozhodující o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy, příp. takto subjekt, jehož zákon v postavení autorizovaného inspektora uschopňuje být autorem veřejnoprávního správního aktu, jímž se - za podmínky oznámení stavebnímu úřadu - zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.
Na tom nemění ničeho, že v řízení o žalobě proti certifikátu navrhovatele mu svědčí pasivní legitimace (§69 s. ř. s.); tato z povahy věci pro řízení o ústavní stížnosti právě konsekvence shora uvedené zakládá.
Je to ex lege (primárně) právě Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených zákonem (§12 odst. 1 s. ř. s.). Vyjadřovat se věcně k rozhodovacím důvodům obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. srpna 2010 sp. zn. 9 As 63/2010, jakož i (z logiky věci) shodně v ostatních citovaných rozsudcích téhož soudu, zakládajících jeho stabilizovanou judikaturu, v situaci, kdy ve věci stěžovatele (vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 8 A 131/2010) dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí, by bylo postupem zjevně předčasným a rozporným s maximou zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu.
Nadto v dané konkrétní věci je Městský soud v Praze právním názorem vyjádřeným v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2011 č. j. 9 As 99/2010-71 a ze dne 6. září 2011 č. j. 9 As 92/2011-186, určujících závazně otázku jeho povinnosti věcí se meritorně zabývat, vázán (§110 odst. 3 s. ř. s. v tehdy platném znění, resp. §110 odst. 4 s. ř. s.).
Z důvodu tímto způsobem vymezeného (subjektového) postavení navrhovatele Ústavní soud návrh jako podaný zjevně neoprávněnou osobou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2012
Pavel Holländer
soudce zpravodaj