ECLI:CZ:US:2009:4.US.621.08.1
sp. zn. IV. ÚS 621/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2007 č. j. 58 Co 339/2007-45, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou faxovým podáním Ústavnímu soudu dne 7. března 2008 a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 10. března 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2007 č. j. 58 Co 339/2007-45 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na ochranu soukromého a rodinného života podle č. 8 odst. 1, 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, základní právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 36 Nc 10476/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal prostřednictvím zmocněného zástupce Bc. M. Š. dne 14. prosince 2005 žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, k přístupu k obsahu stížnostního spisu Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha (dále jen "Policie ČR"). V provedeném správním řízení bylo vydáno rozhodnutí Policie ČR ze dne 1. února 2006 č. j. SCPP-54/KŘ-2006, kterým bylo oprávněné žádosti stěžovatele o poskytnutí informací povinným subjektem vyhověno. Stěžovatel poté prostřednictvím téhož zmocněného zástupce, označeného jako Mgr. M. Š., podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na nařízení exekuce pro vymožení tzv. jiné povinnosti (nepeněžitého plnění). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 13 Nc 14339/2005-12 byla exekuce nařízena. Proti tomuto usnesení podala povinná Policie ČR odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením napadeným ústavní stížností nepřipustil zastoupení stěžovatele Mgr. M. Š. a soudu prvního stupně vrátil věc s tím, aby tento soud rozhodnutí o odvolání znovu doručil přímo oprávněnému, popřípadě jinému zástupci, kterého si stěžovatel zvolí, a to v souladu se zákonem. Důvodem nepřipuštění zastoupení bylo zjištění, že stěžovatelem zvolený obecný zmocněnec za období od října 2006 do března 2007 zastupoval na základě zmocnění nejméně ve 34 jiných soudních řízeních.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Městský soud v Praze nepřipuštěním zastoupení stěžovatele Mgr. M. Š., tedy procesním postupem, porušil základní právo stěžovatele na spravedlivé řízení a na soudní a jinou právní ochranu. Stěžovatel má za to, že městský soud bez možnosti opravného prostředku vydal nepředvídatelné rozhodnutí, aniž by stěžovateli umožnil se vyjádřit k právnímu náhledu soudu a vznést námitku podjatosti vůči členům senátu, jehož stěžovatel neznal. Tím, že odvolací soud nijak o podaném odvolání věcně nerozhodl, způsobil podle tvrzení stěžovatele průtahy v exekučním řízení a oddálení provedení exekuce novým exekutorem. Napadené usnesení rovněž dle tvrzení stěžovatele obsahuje zásadní vady spočívající v označení věci jako výkonu rozhodnutí (ačkoliv jde o exekuci) a v nesprávném poučení o nepřípustnosti odvolání proti "rozsudku" konče. Stěžovatel se domnívá, že nepřipuštění zastoupení účastníka zmocněncem je diskriminační, přepjatě formalistické a porušuje samotnou podstatu základního práva na soudní a jinou právní ochranu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. dubna 2005 č. j. 7 C 90/2004-77 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 557/05, I. ÚS 643/04, I. ÚS 272/02, Pl. ÚS 45/04, I. ÚS 50/03, Pl. ÚS 21/96, III. ÚS 268/98, I. ÚS 98/04 a II. ÚS 566/05.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. října 2008 uvedl, že stěžovatelem tvrzené důvody protiústavnosti ustanovení §27 odst. 1 o. s. ř. mají základ ve zjednodušeném zkreslujícím výkladu právní úpravy a zcela pomíjejí hlavní smysl tohoto ustanovení, a to chránit občany jako účastníky řízení před opakovaným neodborným zastupováním osobami nemajícími odborné advokátní zkoušky. A zcela ojedinělý, právní argumentací nepodložený názor, vyjádřený v rozhodnutí jednoho z obvodních soudů, nemůže být podle názoru městského soudu, podkladem pro hodnocení ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. jako protiústavního. Městský soud proto považuje napadené rozhodnutí za správné, odpovídající ústavnímu pořádku České republiky a ústavní stížnost pak za nedůvodnou.
Ústavní soud doručil vyjádření účastníka řízení stěžovateli. Stěžovatel ve své replice ze dne 4. května 2009 vyjádřil nesouhlas s tvrzením městského soudu s tím, že městský soud se ve svém vyjádření vyhnul otázce, zda lze ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně použít v exekučním řízení. Soudní praxe podle názoru stěžovatele dovodila, že v exekučním řízení se podle §52 odst. 1 exekučního řádu nepoužije např. ustanovení §264 odst. 2 o. s. ř., ačkoliv se týká výkonu rozhodnutí a v této souvislosti s stěžovatel odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2008 č. j. 68 Co 287/2008-35.
Dne 6. května 2009 doručil Obvodní soud pro Prahu 3 Ústavnímu soudu opravné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2008 sp. zn. 58 Co 339/2007, kterým se opravuje podle ustanovení §164 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř. odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Doručené usnesení nabylo právní moci dnem 17. dubna 2009.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí ve znění opravného usnesení z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jež si zvolí. Zástupcem si účastník může vždy zvolit advokáta (§25 o. s. ř.), účastník se může dát zastoupit také kteroukoliv fyzickou osobou , která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (§27 odst. 1 o. s. ř.). Městský soud v Praze pak v posuzované věci aplikoval ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., které zní: "Soud rozhodne, že zastoupení podle odstavce 1 se nepřipouští, jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému zastupování, anebo jestliže zástupce vystupuje v různých věcech opětovně".
Ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 96/06 ze dne 31. října 2006 in ASPI MP952 nebo http://nalus.usoud.cz).
To je v dané věci významné potud, že obdobnou námitkou porušení základních práv ve vztahu k ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. a jeho aplikaci v konkrétním případě se Ústavní soud již dříve zabýval (srov. kupříkladu usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 12/01, I. ÚS 698/04, III. ÚS 96/06 in http://nalus.usoud.cz) a dospěl k závěru, že nevyužije-li účastník řízení práva na zvolení jako svého zástupce advokáta podle ustanovení §25 odst. 1 o. s. ř. a projevil-li vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, pak tento vztah již nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů, a soudy jej "správně posuzují" (jen) podle §27 o. s. ř. Jestliže obecný soud zjistil, že zvolený obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně (přitom pro posouzení "opětovnosti" je rozhodné objektivní hledisko, nikoliv subjektivní vztah účastníka řízení a zmocněnce), důvodně rozhodl, že zastoupení se nepřipouští a Ústavnímu soudu pak ani nepřísluší přezkoumávat důvody pro takové rozhodnutí.
Jelikož není důvodu se od závěrů uvedených v citovaných rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 12/01, I. ÚS 698/04, III. ÚS 96/06 odchýlit, Ústavní soud uzavírá, že exces z předvídatelného nazírání či aplikační libovůli neshledal. Z uvedených důvodů pak Ústavní soud považuje i odkazy stěžovatele na v ústavní stížnosti citovaná rozhodnutí Ústavního soudu za nepřípadné.
K námitce stěžovatele, že napadené rozhodnutí trpí zásadními vadami Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o nedopatření v poučení napadeného usnesení, že proti tomuto "rozsudku" místo "usnesení" není dovolání přípustné, jedná se o zjevnou nesprávnost, jež lze odstranit postupem podle ustanovení §164 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř. Pokud se týká další námitky stěžovatele, a to zda lze ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně použít v exekučním řízení a námitky, že v záhlaví napadeného rozhodnutí je uvedeno, že bylo vydáno ve věci "výkonu rozhodnutí", Ústavní soud se s ohledem na jejich obsah omezuje toliko na odkaz na ustanovení §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), dle jehož dikce se tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle exekučního řádu, a dále na konstatování, že vydáním exekučního řádu se právní řád rozšířil o další druh exekuce prováděný soudními exekutory podle exekučního řádu, přičemž exekuční řád je koncipován jako zvláštní právní přepis ve vztahu k obecné procesní úpravě obsažené v občanském soudním řádu (srov. obecnou část důvodové zprávy k exekučnímu řádu publikovanou v ASPI pod identifikačním číslem LIT14429CZ). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci, jejichž intenzita je natolik vysoká, že znamenají porušení ústavně základních práv a svobod a není jeho úkolem výklad zákonných předpisů, jejichž smyslu a účelu stěžovatel či jeho obecný zmocněnec správně neporozuměli.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelem tvrzené porušení základní práv zaručených ústavním pořádkem České republiky nebylo v posuzovaném případě shledáno
Ústavnímu soud proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh na zrušení §27 odst. 2 o. s. ř. řádu, který akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti, z důvodu zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti odmítnout též jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu