ECLI:CZ:US:2020:4.US.877.20.1
sp. zn. IV. ÚS 877/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Němce, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2020 č. j. 30 Cdo 2701/2018-142 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2018 č. j. 13 Co 354/2013-113, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z vyžádaného spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 8. 2015 č. j. 41 C 65/2012-59a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli částku 183 600 Kč. Obvodní soud vyšel z toho, že usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 8. 2011 č. j. 1 To 85/2011-14 bylo vysloveno, že stěžovatel je účasten soudní rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), neboť byl v době od 28. 6. 1989 do 17. 1. 1990 nezákonně zbaven osobní svobody. Po tuto dobu byl ve vazbě. Vedlejší účastnice stěžovateli za uvedené zbavení osobní svobody vyplatila náhradu majetkové škody ve výši 37 187 Kč a spor se před obvodním soudem vedl toliko o náhradu nemateriální újmy. Obvodní soud shledal, že stěžovatel prokázal podmínky vzniku nároku na požadovanou náhradu nemateriální újmy. Na věc podle jeho hodnocení dopadal čl. 5 odst. 5 Úmluvy, dle něhož má nárok na odškodnění každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s čl. 5 Úmluvy. Jako oprávněný vyhodnotil žalobní požadavek na odškodnění ve výši 900 Kč za každý z 204 dnů ztráty osobní svobody, tj. celkem 183 600 Kč.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu změnil rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 13 Co 354/2015-113 tak, že žalobu o zaplacení částky 183 600 Kč zamítl. Městský soud shledal, že žalovaný nárok byl promlčen, neboť se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Počátek promlčecí lhůty se odvíjel od vnitrostátní účinnosti Úmluvy, tj. od 18. 3. 1992, kdy mohl stěžovatel podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy svůj nárok uplatnit u soudu poprvé. Žaloba byla však podána až dne 29. 3. 2012. Městský soud se neztotožnil s názorem obvodního soudu, podle něhož se počátek promlčecí lhůty odvíjel až od právní moci rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla vyslovena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci (tj. ode dne 18. 8. 2011). Námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí městský soud nepovažoval za výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Obvodní soud jej usnesením ze dne 15. 5. 2018 vyzval k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč. V podání ze dne 27. 5. 2018 stěžovatel obvodnímu soudu sdělil, že podle jeho názoru řízení nepodléhá soudnímu poplatku, neboť je podle §28 zákona o soudní rehabilitaci osvobozeno od soudních poplatků. Obvodní soud reagoval přípisem ze dne 6. 6. 2018, v němž uvedl, že zohlednil osvobození podle daného ustanovení a dovolání předloží dovolacímu soudu. Nejvyšší soud pak stěžovatele vyzval svým usnesením ze dne 28. 11. 2019 k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení s výzvou. Současně jej poučil o následcích jeho nezaplacení. Stěžovatel na výzvu reagoval podáním ze dne 18. 12. 2019, kde uvedl, že otázku soudního poplatku za dovolání řešil již obvodní soud, a kde znovu poukázal na osvobození řízení podle §28 zákona o soudní rehabilitaci. Soudní poplatek nezaplatil a Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 8. 1. 2020 dovolací řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že postup obvodního soudu i názor stěžovatele na otázku soudního poplatku mu byl ze spisu znám. S názorem stěžovatele o osvobození řízení od soudního poplatku ze zákona se však neztotožnil, a proto jej sám vyzval k jeho zaplacení. Podle Nejvyššího soudu nešlo o nárok podle zákona o soudní rehabilitaci, což má vyplývat i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), tudíž se na ně nevztahovalo osvobození podle §28 zákona o soudní rehabilitaci.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítl, že mu Nejvyšší soud neoznámil, že by odmítal názor obvodního soudu o osvobození. Nerozhodl ani o jeho žádosti ze dne 18. 12. 2019 o osvobození od soudního poplatku a řízení rovnou zastavil. Podle stěžovatele se stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 nijak nezabývá soudními poplatky, ale řeší jen otázku, kdy je a kdy není možné aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Soudními poplatky se naopak ve věcech podobných stěžovatelově věci zabýval Ústavní soud v nálezech ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 (N 131/46 SbNU 230) a ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 1618/15 (N 51/80 SbNU 623), kde shledal porušení práv tehdejších stěžovatelů postupem Nejvyššího soudu.
6. V ústavní stížnosti dále stěžovatel předestřel argumentaci zpochybňující závěr městského soudu o určení počátku promlčecí lhůty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. S ohledem na odlišnost věci, o které bylo rozhodováno před Nejvyšším soudem, který dovolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, a před městským soudem, který se případem ve svém rozsudku zabýval věcně, je vhodné u těchto rozhodnutí odděleně posoudit procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a při jejich splnění i opodstatněnost ústavní stížnosti.
III. A. Usnesení Nejvyššího soudu
8. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo dané usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je vůči usnesení Nejvyššího přípustná, neboť se stěžovateli nenabízely další procesní prostředky k ochraně jeho práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel zpochybnil, že by dané řízení soudnímu poplatku vůbec podléhalo.
10. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
11. V obecné rovině platí, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením. Podmínky a podrobnosti výkonu práva na soudní ochranu stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Je věcí zákonodárce, aby zákonem upravil způsob, jakým se lze práva před soudem domáhat, což může obecně zahrnovat i splnění poplatkové povinnosti. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je ovšem nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možné se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 27.]. Evropský soud pro lidská práva uvádí, že požadavek na úhradu soudního poplatku není sám o sobě omezením, které by bylo rozporné s právem na přístup k soudu (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Stankov proti Bulharsku, ze dne 12. 7. 2007 č. 68490/01, §52; rozhodnutí ESLP jsou dostupná z https://hudoc.echr.coe.int). Listina ponechává zákonodárci široký prostor pro uvážení, zda konkrétní soudní řízení zatíží povinností platit soudní poplatek, sleduje-li poplatková povinnost legitimní cíl a šetří-li touto úpravou podstatu a smysl práva na soudních ochranu (čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny). Je-li určité soudní řízení zatíženo soudním poplatkem, pak je nezbytné, aby mohl účastník žádat individuální osvobození od soudních poplatků pro svou nemajetnost tak, aby se nedostatek prostředků nestal nepřekonatelnou překážkou přístupu k soudu. Nicméně tam, kde zákonodárce v zákoně zakotvil věcné osvobození určitého typu soudního řízení od soudního poplatku, jde o porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), podmiňuje-li soud poskytnutí soudní ochrany zaplacením soudního poplatku v řízení, kde poplatek ze zákona účastníka netíží [srov. nález ze dne 3. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 162/99 (N 104/15 SbNU 53)].
12. Podle §28 zákona o soudní rehabilitaci jsou soudní řízení o odškodnění podle tohoto zákona osvobozena od soudních poplatků.
13. Nejvyšší soud v napadeném usnesení shledal, že v posuzované věci nešlo o nárok podle zákona o soudní rehabilitaci, což má podle jeho tvrzení vyplývat i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14. Ústavní soud stěžovateli přisvědčuje v tom, že právě zmíněné stanovisko se vůbec nezabývalo tím, jaké nároky spadají či naopak nespadají pod zákon o soudní rehabilitaci. Nejvyšší soud na stanovisko tudíž zcela nepřiléhavě odkazoval ve vztahu k aplikaci zákona o soudní rehabilitaci. Zmíněné stanovisko se zabývalo výhradně tím, zda vzniká nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy též v těch případech, kdy k zásahu státu do osobní svobody došlo před tím, než se stala dne 18. 3. 1992 Úmluva pro Českou republiku závaznou. Ve stanovisku je rozebráno, proč je odpověď na tuto otázku negativní, a dále jsou zde objasněny intertemporální účinky tohoto stanoviska (k tomu viz dále bod 19.).
14. Nepřípadný odkaz Nejvyššího soudu na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 však v posuzované věci není důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
15. Stěžovatel se v žalobě domáhal náhrady nemateriální újmy a uvedl, že oporu pro svůj nárok spatřuje v §23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. V řadě svých předešlých rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval nemožnost náhrady nemateriální újmy podle tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 25 Cdo 789/2003; usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1964/2005; rozsudek ze dne 27. 7. 2005 sp. zn. 25 Cdo 2272/2004; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz). Ústavní soud se k tomuto závěru již v minulosti vyslovil v řadě svých usnesení. Zmínil, že odškodnění nemateriální újmy zákon o soudní rehabilitaci nijak nezohledňuje (usnesení ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 480/03). V usneseních ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 566/03 a ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 686/03 Ústavní soud výslovně odkázal na výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 789/2003 ve vztahu k výkladu §23 zákona o soudní rehabilitaci a náhradě nemateriální újmy. Dále za ústavně konformní Ústavní soud označil závěr, že nárok na odškodnění citové a morální újmy nemá oporu v zákoně o soudní rehabilitaci (usnesení ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 466/04).
16. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a zmíněná usnesení Ústavního soudu je tak ústavně akceptovatelné hodnocení Nejvyššího soudu v ústavní stížností napadeném usnesení, podle něhož v posuzované věci nešlo o nárok podle zákona o soudní rehabilitaci. Okolnost, že v žalobě stěžovatel svůj požadavek na náhradu nemateriální újmy podřazoval pod §23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, v daném ohledu nehraje roli. Nejvyššímu soudu totiž nelze vytýkat, že nárok posuzoval podle jeho právní povahy, nikoli podle toho, na jaké zákonné ustanovení žalobce odkázal. Takovým odkazem totiž není Nejvyšší soud vázán. Ostatně ani obvodní soud ani městský soud v odůvodněních svých rozhodnutí neodkazovaly na §23 zákona o soudní rehabilitaci, ale u posuzovaného nároku zmiňovaly čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle něhož má nárok na odškodnění každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s čl. 5 Úmluvy.
17. Lze tudíž učinit dílčí závěr, že Nejvyšší soud neporušil stěžovatelova základní práva či svobody tím, že shledal, že v posuzované věci nešlo o nárok podle zákona o soudní rehabilitaci, a proto nebyl aplikován §28 zákona o soudní rehabilitaci zakládající osvobození od soudního poplatku pro řízení o odškodnění podle daného zákona.
18. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91), čl. 5 odst. 5 Úmluvy představuje "self-executing" ustanovení a pro případ, že by dosavadní zákonná úprava umožňovala nahrazovat jen škodu hmotnou, bylo by povinností soudů vycházet přímo z čl. 5 odst. 5 Úmluvy a hodnotit v případech, na které dopadá, zda má dotčená osoba nárok i na odškodnění nemateriální újmy. V nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 se zmiňuje, že pojmem škoda v prostředí aplikace Úmluvy se rozumí jak škoda hmotná, tak nehmotná. Okolnost, že v nyní posuzované věci nešlo o nárok podle zákona o soudní rehabilitaci, tudíž ještě neznamená, že žalobní požadavek na náhradu nemateriální újmy neměl být posouzen podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, byly-li by splněny podmínky uplatnění daného článku.
19. Podle I. výroku stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní. Zmíněná podmínka v posuzované věci splněna není, neboť k zásahu do stěžovatelovy osobní svobody došlo mezi 28. 6. 1989 a 17. 1. 1990, tj. před 18. 3. 1992, kdy se pro Českou republiku stala Úmluva závaznou. Nicméně podle II. výroku zmíněného stanoviska se tento právní názor neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska (tj. před 25. 11. 2014). Stěžovatel svou žalobu podal dne 29. 3. 2012, což vede podle II. výroku stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 k možnosti posoudit věc z hlediska čl. 5 odst. 5 Úmluvy. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu.
20. Čl. 5 odst. 5 Úmluvy je zmíněn v nálezech sp. zn. I. ÚS 539/06 a sp. zn. I. ÚS 1618/15, kterých se dovolává stěžovatel a které se zabývaly osvobozením od soudního poplatku. Ústavní soud konstatuje, že z právě zmíněných nálezů již nelze vycházet vzhledem ke změně zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), spočívající v tom, že zákonem č. 296/2017 Sb. bylo zrušeno věcné osvobození od soudního poplatku ve věcech řízení náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem [bývalý §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017]. Pro oba stěžovatelem zmíněné nálezy mělo totiž určující význam dané věcné osvobození, které však v době zahájení řízení o dovolání v posuzované věci bylo již ze zákona vypuštěno.
21. Nález sp. zn. I. ÚS 539/06 se týkal věci, kde se tehdejší stěžovatel domáhal před soudy náhrady za morální a citovou újmu v důsledku výkonu trestu odnětí svobody, u nějž byl odsuzující rozsudek následně zrušen, a poté došlo ke zproštění obžaloby. Tehdejší stěžovatel se v řízení před obecnými soudy dovolával věcného osvobození od soudního poplatku podle §11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 8. 2011 (tj. osvobození pro řízení ve věcech náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem). Podle obecných soudů však nešlo o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, nýbrž o žalobu na ochranu osobnosti, jíž se netýkalo věcné osvobození podle §11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 8. 2011. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 539/06 konstatoval, že tehdejší legislativní pojetí škody jako materiální újmy neumožňovalo domáhat se náhrady nemateriální újmy; náhrady za nemateriální újmu se však jednotlivec mohl domáhat cestou ochrany osobnosti podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Takový závěr ovšem bylo třeba korigovat v oblasti náhrady nemateriální újmy za nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci garantován v čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Daný článek Úmluvy Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 539/06 přiměřeně aplikoval i na posouzení otázky osvobození od soudního poplatku a uzavřel, že předmět řízení byl vymezen jako náhrada nemajetkové újmy (škody) a názor obecných soudů o nároku z titulu ochrany osobnosti označil za formalistický.
22. Ústavní soud konstatuje, že okolnost, zda se na posouzení uplatněného nároku má aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy, sama o sobě nezakládá věcné osvobození od soudního poplatku. Čl. 5 odst. 5 Úmluvy výslovně otázku soudního poplatku neupravuje a ani Evropský soudní dvůr požadavek na úhradu soudního poplatku per se nepovažuje za omezení, které by bylo rozporné s právem na přístup k soudu (srov. bod 11.). Na nález sp. zn. I. ÚS 539/06 je třeba nahlížet tak, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy byl zmíněn jako součást úvah o tom, že byl uplatněn nárok na náhradu škody nezákonným rozhodnutím - pro řízení o takovém nároku bylo v té době v zákoně o soudních poplatcích stanoveno věcné osvobození v §11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 8. 2011. Ze samotného čl. 5 odst. 5 Úmluvy však věcné osvobození dovozováno nebylo.
23. Obdobně i ve druhém odkazovaném nálezu (sp. zn. I. ÚS 1618/15) Ústavní soud zmínil, že se žalobní návrh opíral o zákon č. 82/1998 Sb., k čemuž se vztahovalo věcné osvobození od soudního poplatku podle čl. 11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 31. 8. 2011 (body 18. a 19. nálezu sp. zn. I. ÚS 1618/15), a nikoli nárokem na ochranu osobnosti (bod 25. daného nálezu).
24. Jak bylo výše uvedeno, zákonem č. 296/2017 Sb. bylo s účinností od 30. 9. 2017 ze zákona o soudních poplatcích vypuštěno věcné osvobození řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím. Dovolání stěžovatel podal dne 6. 5. 2018. Poplatková povinnost vzniká podáním dovolání [§4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích]. Poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání jde - zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a to odvolání, dovolání či kasační stížnosti. Poplatková povinnost vzniklá podáním dovolání, které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 22 Cdo 693/2019, kde byla tato právní otázka vyřešena pro odvolání). Pro poplatkovou povinnost za dovolání se tak užil zákon o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb., tj. ve znění, které již nepočítalo s věcným osvobozením řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím. Z tohoto důvodu nemá význam zkoumat, zda by se obdobným způsobem jako v odkazovaných nálezech sp. zn. I. ÚS 539/06 či sp. zn. I. ÚS 1618/15 z hlediska určení poplatkové dalo či nedalo dovodit, zda uplatněný nárok spadal pod řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím [§11 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017].
25. Pro úplnost lze poznamenat, že Ústavní soud v nálezech ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18, ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3283/18, ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 3668/18, ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 177/19, ze dne 14. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 510/19 a ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2316/18 shledal, že i od 30. 9. 2017 (účinnost zákona č. 296/2017 Sb.) soudnímu poplatku nepodléhá odvolání ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. V navazujících rozhodnutích Ústavní soud doplnil, že poplatková povinnost spojená s dovoláním v těchto věcech ovšem dána je a řídí se položkou č. 23 přílohy zákona o soudních poplatcích (viz usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2212/19, bod 11.; ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 33/19, bod 12.; a ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 95/19, bod 12.). V nálezu sp. zn. I. ÚS 1415/18 a dalších na něj navazujících nálezech Ústavní soud dospěl k závěru, že z novely zákonem č. 296/2017 Sb. ani zjevného úmyslu zákonodárce nevyplývala jeho vůle zpoplatnit odvolání ve věcech náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci, proto bylo třeba setrvat na závěru, že v případě odvolacího řízení nejde o zpoplatněné řízení. U dovolání ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci tomu bylo jinak, neboť vůle zákonodárce dovolání v daných věcech zpoplatnit vyplývá mimo jiné z nepřímé novelizace položky č. 23 přílohy k zákonu o soudních poplatcích (viz zmíněná usnesení sp. zn. II. ÚS 33/19, bod 12.; a sp. zn. II. ÚS 95/19, bod 12.). Poplatek za dovolání je stanoven fixní částkou, tudíž nemůže dojít ani k nesrovnalosti spočívající v tom, že poplatek za žalobu činí 2000 Kč a poplatek za odvolání by mohl být nesrovnatelně vyšší, byl-li by určen podle hodnoty sporu, což byla okolnost, na níž rovněž zmíněné nálezy poukazovaly při zkoumání, co bylo vůlí zákonodárce. Ústavní soud tak konstatuje, že nález sp. zn. I. ÚS 1415/18 a další nálezy z něj vycházející nijak nebrání závěru, že v posuzované věci bylo dovolací řízení zpoplatněno.
26. Na tomto místě lze učinit shrnutí, že dovolací řízení v posuzované věci podléhalo soudnímu poplatku. Nejvyšší soud tedy neporušil stěžovatelova základní práva či svobody tím, že vyžadoval zaplacení soudního poplatku za dovolání.
27. Stěžovatel dále namítl, že mu Nejvyšší soud neoznámil, že se neztotožnil s názorem obvodního soudu, který uznal, že dovolací řízení nepodléhá soudnímu poplatku podle §28 zákona o soudní rehabilitaci (k tomu srov. rekapitulaci v bodě 4.). Podle Ústavního soudu si v podmínkách posuzované věci lze představit, že by mohl Nejvyšší soud opatřit své usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku odůvodněním, v němž by objasnil svůj náhled na to, proč podle něj nešlo o řízení osvobozené od soudního poplatku podle §28 zákona o soudních poplatcích. Názor stěžovatele o existenci tohoto osvobození ze zákona totiž byl Nejvyššímu soudu znám, což dovolací soud poznamenal i v ústavní stížností napadeném usnesení o zastavení řízení. Opatření usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku zmíněným odůvodněním lze v podmínkách posuzované věci sice označit za postup vstřícný ke stěžovateli, který by mu napomohl se lépe orientovat v řízení. Okolnost, že Nejvyšší soud své usnesení s výzvou neopatřil tímto odůvodněním, však nedosahuje ústavní relevance. Skutečnost, že Nejvyšší soud nepovažoval dovolací řízení za osvobozené od soudního poplatku ze zákona, byla zřejmá již z toho, že stěžovateli zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku. Stěžovateli se přitom nabízela možnost, jak "předejít" zastavení řízení, při němž by bylo možno otázku poplatkové povinnosti řešit.
28. Stěžovatel totiž mohl poplatek zaplatit, dovolovaly-li by to jeho majetkové poměry, a obratem žádat o jeho vrácení podle §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích s argumentací, že jej zaplatil na základě nesprávné výzvy a že jej vůbec netížila poplatková povinnost. O tomto návrhu musí soud rozhodnout usnesením, které je možno napadnout ústavní stížností (po vyčerpání procesních prostředků ochrany práva, poskytuje-li je zákon) [k tomu srov. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), body 5. a 15.]. Tímto způsobem je možno, je-li účastník schopen poplatek zaplatit, předejít zastavení řízení a dosáhnout vydání rozhodnutí, v jehož odůvodnění by bylo třeba rozebrat otázku poplatkové povinnosti, a v případě důvodnosti návrhu dosáhnout vrácení zaplaceného poplatku. Případně se účastníkovi, není-li schopen poplatek zaplatit, ať zcela nebo částečně, nabízí možnost žádat o osvobození s ohledem na jeho majetkové poměry (§138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "o. s. ř."). Byl-li by takto osvobozen od soudních poplatků zcela, k zastavení řízení pro jeho nezaplacení by nemohlo dojít, aniž by jakákoli platba poplatku proběhla. Byl-li by osvobozen zčásti, nabízí se zaplatit určenou část poplatku a obratem žádat o její vrácení, o čemž by opět muselo být rozhodnuto.
29. S ohledem na tyto skutečnosti nedosahuje ústavní relevance okolnost, že Nejvyšší soud své usnesení s výzvou neopatřil odůvodněním o náhledu dovolacího soudu na §28 zákona o soudní rehabilitaci.
30. Stěžovatel rovněž namítl, že Nejvyšší soud nerozhodl o jeho "žádosti o osvobození od soudního poplatku" ze dne 18. 12. 2019. Ústavní soud považuje za nutné se nejprve vyjádřit k právní povaze podání ze dne 18. 12. 2019, které stěžovatel označuje za "žádost o osvobození od soudního poplatku". Podle obsahu nejde o žádost o osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., jehož podstatou je návrh, aby soud svým rozhodnutím, které má konstitutivní účinky, jež mohou nastoupit i zpětně, účastníka osvobodil zcela nebo zčásti od vzniklé poplatkové povinnosti s ohledem na jeho majetkové poměry. Ve svém podání ze dne 18. 12. 2019 se stěžovatel nedomáhal vydání konstitutivního rozhodnutí, jímž by jej měl soud pro jeho majetkové poměry osvobodit od vzniklé poplatkové povinnosti. Podání ze dne 18. 12. 2019 sepsal a podal za stěžovatele advokát, u nějž Ústavní soud bez dalšího přepokládá znalost úpravy osvobození od soudních poplatků v §138 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud tak vychází z toho, že hodlal-li stěžovatel požádat o osvobození od soudních poplatků pro majetkové poměry, byl by důvod žádosti v podobě majetkových poměrů alespoň stručně zmíněn. Majetkové poměry zde vůbec zmíněny nejsou, tudíž podání ze dne 18. 12. 2019 nebylo míněno jako žádost podle §138 odst. 1 o. s. ř.
31. V podání ze dne 18. 12. 2019 stěžovatel Nejvyššímu soudu tlumočil své přesvědčení, že předmětné dovolací řízení je od soudního poplatku osvobozeno na základě §28 zákona o soudní rehabilitaci a požádal, aby od něj poplatek z tohoto důvodu nebyl vyžadován. Podle obsahu tak podání ze dne 18. 12. 2019 představovalo podnět k tomu, aby soud v řízení postupoval tak, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla nesprávnou výzvou. Osvobození podle §28 zákona o soudní rehabilitaci představuje věcné osvobození ze zákona u určitého typu soudního řízení (obdobně jako je tomu např. v §11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). O "žádosti o přiznání věcného osvobození řízení od soudního poplatku" soud nerozhoduje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014 č. j. 5 As 77/2014-23, bod 22; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Poplatková povinnost za řízení věcně osvobozené od poplatku vůbec nevzniká, a to již s ohledem na zákonnou úpravu, aniž by tento účinek byl vázán na nějakou žádost či rozhodnutí o ní, proto zákon nepočítá s podáním "žádosti o přiznání věcného osvobození" či rozhodováním o ní. Je-li řízení věcně osvobozeno od soudního poplatku, soud podle toho fakticky postupuje (nevyžaduje poplatek), případně ex officio vrací nesprávně zaplacený poplatek podle §10 zákona o soudních poplatcích. Není-li takto osvobozeno a soudní poplatek nebyl zaplacen podle §4 odst. 1 písm. a) až d) zákona o soudních poplatcích, soud vyzývá podle §9 odst. 1 daného zákona k zaplacení poplatku. Ve výzvě se tato povinnost pouze deklaruje (a nevzniká ani případně nesprávnou deklarací ve výzvě), neboť u poplatků podle §4 odst. 1 písm. a) až d) zákona o soudních poplatcích vzniká ze zákona v kombinaci s podáním návrhu, což je rozdíl od poplatků podle §4 odst. 1 písm. e) až j) daného zákona, kde poplatková povinnost vzniká konstitutivním rozhodnutím soudu, jímž se tato povinnost ukládá [srov. obrat "uložení povinnosti zaplatit poplatek" v §4 odst. 1 písm. e) až j) a §7 odst. 1 zmíněného zákona]. Tam, kde dovolací řízení podléhá poplatku, zákon počítá pouze s výzvou k jeho zaplacení, která v posuzované věci vydána byla; nepočítá naopak s tím, že by soud musel rozhodovat o "žádosti o přiznání věcného osvobození řízení od poplatku". Ústavní soud tak konstatuje, že o podání ze dne 18. 12. 2019 (podnětu, aby soud v řízení postupoval tak, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla nesprávnou výzvou) Nejvyšší soud rozhodovat nemusel. Ani v daném ohledu tak Ústavní soud nespatřuje porušení základních práv či svobod stěžovatele.
32. Nesouhlasí-li účastník s názorem soudu o zpoplatnění určitého soudního řízení vyjádřeným ve výzvě k zaplacení soudního poplatku, nabízí se mu postup popsaný v bodě 28., který účastníka zbavuje rizika zastavení řízení. Účastníkovi nelze upřít ani jeho právo trvat si na svém názoru o tom, že určité soudní řízení není zpoplatněno, případně na to soud svým podnětem upozornit (s tím, že o takovém podnětu soud nemusí vydávat rozhodnutí; v případě důvodnosti podnětu podle toho bude fakticky postupovat) a tehdy, když by soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, se proti usnesení o zastavení řízení bránit opravnými prostředky, připouští-li je zákon, či ústavní stížností po jejich vyčerpání nebo tehdy, když je zákon nepřipouští. Právě popsaný postup však s sebou nese riziko, že podléhalo-li soudní řízení soudnímu poplatku, zastavení řízení již nepůjde zvrátit.
33. Usnesením, jímž Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání, nedošlo podle hodnocení Ústavního soudu k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť stěžovatel nezaplacením soudního poplatku nedodržel zákonem stanovený postup domáhání se svého práva.
III. B. Rozsudek městského soudu
34. Ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který nepřípustnost ústavní stížnosti váže na situaci, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. K efektivnímu vyčerpání procesního prostředku ochrany práva nestačí opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost a povinnost věcně se jím zabývat a rozhodnout [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), body 60. a 61.]. Stěžovatel nezaplatil soudní poplatek za dovolání, což vyústilo v zastavení dovolacího řízení, aniž by se mohl Nejvyšší soud argumentací v dovolání zabývat. V takovém případě nelze uvažovat o tom, že by bylo dovolání efektivně vyčerpáno, jak vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
35. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku městského soudu, nejsou splněny předpoklady k jejímu připuštění podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud i bez splnění podmínky v §75 odst. 1 daného zákona připustí ústavní stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Splněna není již časová podmínka. Rozsudek městského soudu byl stěžovateli doručen dne 4. 5. 2018, ústavní stížnost byla podána dne 23. 3. 2020, tj. po více než roce od doručení tohoto rozsudku. Aplikovat nelze ani §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel nepoukázal na žádné běžící řízení o opravném prostředku proti rozsudku městského soudu, v takovém neběžícím řízení pak nemůže docházet ke značným průtahům, jejichž existence je jednou z podmínek pro užití §75 odst. 2 písm. b) daného zákona.
36. Pro nepřípustnost ústavní stížnosti v části, v níž směřuje proti rozsudku městského soudu, se Ústavní soud nezabýval stěžovatelovými námitkami proti tomuto rozsudku.
IV.
Závěr
37. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (část III. A.) a zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) daného zákona (část III. B.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu