ECLI:CZ:US:2008:4.US.98.07.1
sp. zn. IV. ÚS 98/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti D. M., zastoupeného JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, AK se sídlem Lešetín II/385, 760 01 Zlín, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, ze dne 16. 11. 2006 č. j. 60 Co 166/2005-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 1 a 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně zrekapituloval průběh a výsledky soudního řízení, ve kterém vystupoval na straně žalované a ve kterém se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) domáhala zaplacení částky 8 019,- Kč s příslušenstvím. Tuto částku tvořila smluvní pokuta ve výši 4 250,- Kč sjednaná ve smlouvě o zprostředkování ze dne 31. 1. 2001 v čl. V. a náhrada nákladů za zprostředkování ve výši 3 769,- Kč. Okresní soud ve Zlíně posoudil ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Krajský soud však usoudil o platnosti ujednání smluvní pokuty opačně, rozsudek okresního soudu změnil a uložil stěžovateli, aby tuto částku žalobkyni i s příslušenstvím zaplatil. Stěžovatel tvrdil, že mu krajský soud neumožnil reagovat na změněný právní názor, což považoval za porušení práva na spravedlivý proces; rozhodnutí krajského soudu označil za překvapivé a k této problematice výslovně poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 220/04 (Sb. n. u., sv. 34, str. 311) a sp. zn. I. ÚS 503/05 (tamtéž, sv. 40, str. 735). Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy a v podrobnostech odkázal na obsah své argumentace v řízení před Okresním soudem ve Zlíně.
Pochybení krajského soudu stěžovatel spatřoval i v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť soud se dle jeho názoru nevypořádal s námitkou o zániku závazkového vztahu pro nemožnost plnění ve smyslu ustanovení §575 občanského zákoníku, neboť rodinný dům č. p. 173, jenž byl předmětem zprostředkovatelské smlouvy, byl na základně rozhodnutí Městského úřadu v Uherském Hradišti odstraněn. Otázkou zániku závazku se nezabýval ani Okresní soud ve Zlíně, u kterého však stěžovatel považoval takový přístup za ospravedlnitelný, neboť soud prvního stupně považoval celé ujednání o smluvní pokutě za absolutně neplatné a argumentace zánikem závazku tak byla nadbytečná; krajský soud však při změně náhledu na toto ujednání tak učinil měl. Stěžovatel připomněl řadu nálezů Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudu je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí, neboť jde o jeden z principů představujících součást práva na řádný proces. Stěžovatel se této ochrany domáhá i přesto, že se předmět sporu může jevit bagatelním.
V podání ze dne 7. ledna 2008 stěžovatel na podporu své argumentace, týkající se "překvapivého" rozhodnutí odvolacího soudu, ústavní stížnost doplnil upozorněním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007 sp. zn. 22 Cdo 2125/2006 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 122/05, ze kterých citoval právní věty a příslušnou část odůvodnění; k rozsudku Nejvyššího soudu uvedl, že se ve své věci nemohl na Nejvyšší soud obrátit, neboť předmětem sporu byla částka nižší než 20 tisíc Kč.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. ledna 2008, plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo žádnou další (novou) argumentaci, na kterou by mohl stěžovatel jakkoli reagovat a jež by byla způsobilá ovlivnit posouzení věci Ústavním soudem, nepovažoval Ústavní soud za potřebné toto vyjádření zasílat stěžovateli k případné replice.
Vedlejší účastnice Dr. M. A., podnikající pod jménem Dr. M A - Slovácká realitní kancelář se sídlem v Havlíčkově Brodě, se podáním ze dne 24. ledna 2008 postavení vedlejšího účastníka vzdala.
II.
Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 19 C 175/2004-136, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že žalobkyně se po stěžovateli domáhala zaplacení částky 8 019,- Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že dne 31. 1. 2001 uzavřela se stěžovatelem smlouvu o zprostředkování, ve které se zavázala obstarat prodej stěžovatelova pozemku a domu č. p. 173 v obci Kudlovice za cenu 85 000,- Kč. Činnost směřující k prodeji vyvíjela i poté, co byl dům byl na základě rozhodnutí příslušného stavebního úřadu v červnu 2001 odstraněn, neboť předmětem smlouvy byl i pozemek. V dubnu 2004 žalobkyně zjistila, že v červnu 2003 stěžovatel nemovitost prodal jiné osobě, aniž ji o tom informoval. Vzhledem k ujednání v čl. II. zprostředkovatelské smlouvy, ve kterém si smluvní strany ujednaly závazek navzájem se informovat o nově vzniklých podstatných skutečnostech, vztahujících se k předmětné nemovitosti a důležitých okolnostech pro rozhodování zprostředkovatele, a k ujednání v čl. V. smlouvy, ve kterém se stěžovatel jako zájemce zavázal, že neuzavře takovou či obdobnou smlouvu s žádnou jinou stranou jako zprostředkovatelem, týkají se předmětných nemovitostí, a v době trvání této smlouvy nemovitosti sám neprodá, a pro dobu trvání smlouvy si smluvní strany sjednaly pro případ porušení smluvních povinností smluvní pokutu ve výši pět procent ze základní vyjednávací ceny, měla žalobkyně za to, že stěžovatel svoje povinnosti porušil a domáhala se po něm zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 250,- Kč a náhrady nákladů spojených se zprostředkováním ve výši dalších 3 769,- Kč, celkem tedy 8 019,- Kč.
Po provedeném dokazování Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 15. 2. 2005 č. j. 19 C 175/2004-136 žalobě vyhověl co do částky 16,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Soud zavázal žalobkyni, aby zaplatila stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 9 010,50 Kč (výrok III.) a nepřiznal stěžovateli požadované tzv. separované náklady řízení (výrok IV.). V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že smlouva jako celek byla platná, avšak ujednání čl. V. označil za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy podle §39 obč. zákona; soud spatřoval rozpor v tom, že stěžovatel jako vlastník věci měl svrchované právo rozhodnout, zda a komu nemovitosti prodá a nemohl být za takový postup sankcionován. Okresní soud proto nepřiznal žalobkyni smluvní pokutu ve výši 4 250,- Kč a pokud šlo o vyúčtované náklady spojené se zprostředkovatelskou činností, přiznal jí pouze náhradu nákladů na pořízení fotografií. Další požadované náklady (za znalecký posudek, snímek z pozemkové mapy, výpis z katastru nemovitostí, cestovné, telefonní hovory, inzerci) žalobkyně buďto průkazně nedoložila, nebo je nevynaložila účelně či v souvislosti se zprostředkovatelskou činností. Souvislost se zprostředkovatelskou činností okresní soud vztáhl k době trvání smlouvy, za kterou považoval dobu od podpisu smlouvy do zániku závazků ze smlouvy pro nemožnost plnění, tj. do odstranění domu č. p. 173. Podle soudu měly být nemovitosti - dům a pozemek - prodávány jako celek za cenu celku a odstranění domu znamenalo podle jeho úsudku takový zásah do podmínek zprostředkovatelské smlouvy, že bez další dohody stran již ve zprostředkovatelské smlouvě pokračovat nešlo.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ústavní stížností napadeným rozsudkem v části výroku II. a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 3 753,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zavázal stěžovatele zaplatit žalobkyni částku 4 250,- Kč s příslušenstvím (výrok II.); náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal žádnému účastníkovi (výrok III.). Krajský soud se neztotožnil s právním názorem okresního soudu o absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, neboť dle jeho názoru šlo pouze o účelové dočasné smluvní omezení dispozice vlastníka nemovitosti ve prospěch zprostředkovatele, a nikoliv o vzdání se práva. Pokud stěžovatel tuto část smlouvy porušil a v době jejího trvání prodal nemovitosti třetí osobě, žalobkyni náležela sjednaná smluvní pokuta. S ohledem na tento názor nepovažoval krajský soud za nutné zabývat se tvrzeným porušením čl. II zprostředkovatelské smlouvy spočívající v neinformování žalobkyně o rozhodnutí Městského úřadu v Uherském Hradišti o odstranění stavby domu. Rozhodnutí okresního soudu o výši náhrady nákladů za vyřízení věci odvolací soud shledal v této části správným a na jeho odůvodnění v tomto směru odkázal.
III.
Ústavní soud po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a její přípustnosti se zabýval její opodstatněností, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět tak, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se porušení ústavních práv nepodařilo prokázat.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel tvrdil, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 14 odst. 1 Paktu a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které zaručují jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Jak Ústavní soud ověřil z připojeného soudního spisu, stěžovatel svých práv v těchto článcích garantovaných využil a obecné soudy svým povinnostem korespondujícím právům stěžovatele dostály.
Stěžovatel dovozoval zásah do svých ústavně zaručených práv jednak pro tzv. překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, jednak z důvodu opomenutí námitky o zániku závazku pro nemožnost plnění a konečně z nesprávné aplikace ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem. Ústavní soud však namítaná pochybení odvolacího soudu vyžadující jeho zásah neshledal. Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně vyplynulo, že podstata sporu mezi účastníky řízení spočívala v jejich odlišných názorech na neplatnost ujednání o smluvní pokutě a na otázku zániku závazkového vztahu. Stěžovatel tvrdil neplatnost ujednání o smluvní pokutě a zánik závazku pro nemožnost plnění po odstranění stavby domu a svoje námitky opakovaně uplatnil (ve vyjádření k žalobě - č. l. 22, v replice na vyjádření stěžovatelky - č. l. 62, v závěrečném návrhu před rozhodnutím okresního soudu - č. l. 129, ve vyjádření k odvolání žalobkyně - č. l. 153, či při ústním jednání odvolacího soudu - č. l. 169). Soud prvního stupně přisvědčil stěžovateli a v meritu věci rozhodl v jeho prospěch, soud druhého stupně však zaujal zcela opačný názor a přisvědčil žalobkyni. Takový postup odvolacího soudu však nelze označit za neposkytnutí soudní ochrany, resp. za porušení kautel spravedlivého procesu, neboť jde o postup předvídaný příslušným procesním předpisem. Též i z judikatury obecných soudů vyplývá, že byla-li platnost smlouvy, ze které je vymáháno plnění, zkoumána soudem prvního stupně, nemohou být práva účastníka řízení dotčena tím, že témuž zkoumání (byť s opačným závěrem) byla smlouva podrobena v odvolacím řízení.
Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterým soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 65, sp. zn. IV. ÚS 218/95, tamtéž, sv. 9, str. 381, sp. zn. III. ÚS 139/98, tamtéž, sv. 12, str. 93, a další). V tomto srovnání tak neobstojí poukazy na nález sp. zn. I. ÚS 503/05 (v této věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně na základě závěru o neplatnosti nájemní smlouvy jako celku; touto otázkou se soudní prvního stupně naprosto nezabýval a účastníci řízení k ní neargumentovali), na nález sp. zn. I. ÚS 220/04 (při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud zcela nově usoudil, že bylo plněno ze smlouvy o postoupení pohledávky, a nikoliv ze směnky, jak usoudil soud prvního stupně), či na nález sp. zn. I. ÚS 122/05 (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přestože zcela neočekávaně popřel správnost jeho právního hodnocení smlouvy o podmínkách studia). Skutková a právní situace byla ve stěžovatelově věci odlišná zejména v tom, že soudy obou stupňů se zabývaly jak platností smlouvy o zprostředkování jako celku a platností ujednání o smluvní pokutě, tak i otázkou trvání smlouvy z hlediska zániku závazku pro nemožnost plnění; odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem. V řízení bylo oběma stranám sporu zcela jasné, které skutečnosti byly předmětem dokazování a jaké důkazy byly provedeny, oba účastníci řízení rovněž využili svých procesních práv a opakovaně se k provedeným důkazům a právní argumentaci protistrany vyjádřili. Nelze tedy tvrdit, že šlo o překvapivé rozhodnutí ve smyslu porušení ústavně procesních práv, neboť ne každou odchylku právního názoru soudu druhého stupně od právního názoru soudu nižšího stupně lze automaticky a ve všech případech považovat za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny; každý případ je nutno posuzovat individuálně (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 348/99, nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že okresní a krajský soud se nezabývaly otázkou zániku závazku. Okresní soud svůj právní názor vyjádřil v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů za zprostředkování (č. l. 141), názor krajského soudu je seznatelný z kontextu odůvodnění (č. l. 174). Krajský soud při výkladu ujednání o smluvní pokutě uvedl, že "pokud žalovaný tuto část smlouvy porušil a v době jejího trvání nemovitosti prodal ... kupní smlouvou ze dne 11. 6. 2003, náleží žalobkyni uvedená smluvní pokuta". Byť tedy jde o odůvodnění velmi strohé, je z něho patrno, jak krajský soud na trvání smlouvy po odstranění domu č. p. 173 nahlížel.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzené porušení čl. 38 Listiny, zaručujícího každému právo na zákonného soudce, veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka řízení, jakož i právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně vyplynulo, že tyto ústavní záruky spravedlivého procesu porušeny nebyly. Stěžovatel se účastnil jednání před okresním i krajským soudem osobně či prostřednictvím svého právního zástupce a svého práva argumentovat k provedeným důkazům či navrhovat důkazy vlastní plně využil.
Stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud pochybil při aplikaci ustanovení §118a o. s. ř. Tato námitka však postrádá ústavně právní relevanci, neboť v řízení před odvolacím soudem se žádná další právně významná skutková okolnost, která dosud nebyla uvažována a soud k ní neznal tvrzení účastníků řízení, neobjevila. Pouze tím, že odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyvodil jiné právní závěry, nemohlo dojít k porušení stěžovateli tvrzených práv zaručených Listinou či porušení Ústavy, jak stěžovatel namítal.
Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. února 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu