ECLI:CZ:NSS:2019:5.AFS.380.2018:24
sp. zn. 5 Afs 380/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. J., zast.
advokátem Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, se sídlem Týnská 21, Praha, proti žalovanému: Finanční
úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Na Pankráci 17, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 43 Af 43/2018 – 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4409307/18/2115-50522-203074, jímž bylo podle §113 odst. 1 písm. c)
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“),
zamítnuto jako opožděné jeho odvolání proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2018,
č. j. 3962659/18/2115-50522-205648, o dodatečném doměření daně z přidané hodnoty
za zdaňovací období listopad 2014 a odvolací řízení bylo zastaveno.
[2] V žalobě stěžovatel uvedl, že v rámci svého podání vyčerpal všechny dostupné opravné
prostředky, neboť podal proti rozhodnutí o dodatečném doměření daně odvolání, které bylo
zamítnuto, a odvolací řízení bylo zastaveno. Podal rovněž prostřednictvím svého zmocněnce
v daňovém řízení žádost o navrácení zmeškané lhůty, avšak tato žádost byla rozhodnutím
žalovaného ze dne 16. 10. 2018, č. j. 4526947/18/2115-50522-205648, zamítnuta. Dále
se dovolával §65 odst. 2 s. ř. s., neboť s ohledem na extrémně vysokou částku, které se doměření
daně týká, by nemožnost dovolávat se soudního přezkumu znamenala nepřiměřený zásah
do svých práv a porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv
a svobod.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky řízení, jejichž naplnění
je nezbytným předpokladem k tomu, aby napadené rozhodnutí mohlo být meritorně
přezkoumáno a žalobu pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a)
s. ř. s. odmítl. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že stěžovatel napadá rozhodnutí
správce daně prvního stupně, kterým bylo v souladu s §113 odst. 1 písm. c) daňového řádu
zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí téhož správce daně a odvolací řízení bylo zastaveno.
Krajský soud konstatoval, že proti takovému rozhodnutí lze však v souladu s §109 odst. 1 první
větou daňového řádu podat odvolání, o čemž byl stěžovatel v napadeném rozhodnutí řádně
poučen. Daňový řád mu tedy bezpochyby umožňuje bránit se napadenému rozhodnutí řádným
opravným prostředkem; přitom před podáním žaloby je stěžovatel povinen odvolání nejen podat,
ale též vyčkat, než o něm příslušný orgán rozhodne. Teprve rozhodnutím odvolacího orgánu
o odvolání je podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků naplněna (srov. rozsudek NSS
ze dne 4. 3. 2004, čj. 3 Ads 58/2003 – 32). Zcela nepřípadný označil krajský soud odkaz na §65
odst. 2 s. ř. s., neboť uvedené ustanovení pouze rozšiřuje žalobní legitimaci nad rámec §65
odst. 1 s. ř. s. také na osoby teorií označované za zájemníky, tj. osoby, které podle procesní
úpravy řízení, z něhož rozhodnutí správního orgánu vzešlo, byly oprávněny v řízení vystupovat
v pozici účastníka, třebaže v tomto řízení vůbec nemohla být zasažena jejich právní sféra.
Stěžovatel je však v pozici osoby aktivně procesně legitimované podle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť
tvrdí, že byl na svých právech přímo zkrácen napadeným rozhodnutím žalovaného. Nic to ale
nemění na tom, že osoby aktivně procesně legitimované jak podle §65 odst. 1 s. ř. s., tak i podle
odst. 2 téhož ustanovení musejí před podáním žaloby vyčerpat řádné opravné prostředky,
které zákon připouští. Pokud jde o námitky stran zákonnosti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 10. 2018, č. j. 4526947/18/2115-50522-205648, jímž byla zamítnuta jeho žádost o navrácení
lhůty v předešlý stav, krajský soud uvedl, že takové rozhodnutí není samostatně soudně
přezkoumatelné, neboť má charakter předběžného rozhodnutí ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s.
(srov. rozsudky NSS ze dne 22. 2. 2017, č. j. 5 Afs 136/2016 - 36, a ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 9 As 88/2007 - 49); toto rozhodnutí tak může být soudem přezkoumáno až v rámci
případného řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí odvolacího orgánu (§75 odst. 2 věta
druhá s. ř. s).
[4] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že napadené usnesení je nezákonné [kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nebyly vyčerpány
řádné opravné prostředky, neboť odvolání podal a žalovaný o něm rozhodl tak, že je zamítl
a řízení zastavil. Má za to, že na jeho případ je třeba vztáhnout §65 odst. 2 s. ř. s., neboť tvrdí,
že byl postupem správce daně zkrácen na svých právech, přičemž formálně nebyla jeho věc
rozhodnuta odvolacím orgánem. Protože mu v důsledku vydání dodatečného platebního výměru
na vysokou částku hrozí závažné následky, nelze postupovat formalisticky a upřít mu možnost
obrany jen pro nedodržení lhůty o jeden den. Dle stěžovatele krajský soud svým postupem zasáhl
do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného Listinou základních práv a svobod.
Stěžovatel je navíc přesvědčen, že jeho žádost o navrácení lhůty pro podání odvolání byla
zamítnuta bezdůvodně a doměření daně není po právu, což je schopen prokázat, pokud mu bude
umožněno námitky v odvolání uplatnit. Navrhl zrušení napadeného usnesení i žalobou
napadeného rozhodnutí žalovaného.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul skutkový stav věci, ztotožnil
se s posouzením krajského soudu a podotkl, že třicetidenní lhůta k podání odvolání je dostatečně
dlouhá na to, aby stěžovatel podal alespoň blanketní odvolání. Pokud se stěžovatel svým
nedbalým přístupem zbavil možnosti přezkoumat platební výměr, nemůže se dovolávat
mimořádných prostředků ochrany; dodal, že stěžovateli zůstává zachována možnost podat
podnět k nařízení přezkoumání platebního výměru podle daňového řádu, považuje-li jej
za nezákonný. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[6] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu a z důvodů
stěžovatelem uplatněných (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Rozhodnutí správce daně prvého stupně, jehož přezkumu se stěžovatel před krajským
soudem domáhal, je podle §109 odst. 1 daňového řádu možné napadnout odvoláním, neboť
neexistuje ustanovení, které by to vylučovalo. Stěžovatel byl v napadeném rozhodnutí jako jeho
příjemce výslovně poučen, že se proti němu může v třicetidenní lhůtě odvolat.
[9] V této věci se jedná o situaci, kdy o odvolání proti platebnímu výměru rozhodoval
správce daně prvého stupně, který je k tomu oprávněn pouze v případech uvedených v §113
odst. 1 písm. a) až c) daňového řádu. Jelikož žalovaný jako správce daně prvého stupně dospěl
k závěru, že odvolání stěžovatele bylo podáno po lhůtě, mohl o něm v souladu s §113 odst. 1
písm. c) daňového řádu rozhodnout, aniž je předložil k odvolacímu orgánu. V takovém případě
ovšem zůstává zachována možnost, aby se příjemce rozhodnutí domáhal posouzení věci
odvolacím orgánem, tedy aby i toto rozhodnutí mohl napadnout odvoláním. Teprve konečné
rozhodnutí, tj. rozhodnutí vydané v odvolacím řízení, které již dále není možné napadnout
řádným opravným prostředkem, by se mohlo stát předmětem přezkumu před správním soudem.
To je zcela v souladu se zásadou subsidiarity soudní ochrany jako principu správního soudnictví,
vtěleného vedle §5 s. ř. s. právě i do §68 písm. a) s. ř. s., jež krajský soud zcela správně na případ
stěžovatele aplikoval. Jeho závěr, že jediným možným řešením situace, kdy je žaloba
pro nevyčerpání řádných opravných prostředků nepřípustná, je její odmítnutí podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., proto v souladu se zákonem.
[10] Krajský soud rovněž v odstavci 6 napadeného usnesení zcela správně vysvětlil stěžovateli,
proč ani jím odkazovaný §65 odst. 2 s. ř. s. nemůže v této procesní situaci vést k meritornímu
přezkumu napadeného rozhodnutí soudem. Stěžovatelova žalobní legitimace se skutečně odvíjí
od §65 odst. 1 s. ř. s., neboť tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím přímo zkrácen na svých
právech. Pro žalobce aktivně legitimované podle odst. 1 i odst. 2 §65 s. ř. s. ovšem platí pravidlo
o povinnosti vyčerpat předtím, než se na správní soud obrátí, řádné opravné prostředky
ve správním řízení.
[11] Výše popsaná procesní pravidla je třeba ctít, ať už stěžovateli hrozí jakýkoli následek
vyplývající ze správního rozhodnutí, o jehož nezákonnosti je přesvědčen. K obecné zásadě
subsidiarity ochrany ve správním soudnictví Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2005,
č. j. 2 Afs 98/2004 - 65, publ. pod č. 672/2005 Sb. NSS, uvedl: „soudní přezkum správních rozhodnutí
je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat
prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy.“ Podle Ústavního soudu „[s]tanovení této podmínky
bezpochyby do jisté míry omezuje přístup k soudu, s ohledem n výše uvedenou zásadu subsidiarity však nikoli
svévolně a bezdůvodně; zároveň cestu k soudnímu přezkumu ponechává otevřenu, pokud se jedinec nedomůže
nápravy u správních orgánů.“ (usnesení ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1861/2007).
[12] Nejvyšší správní soud podotýká, že skutkově shodnou věcí téhož stěžovatele se již
zabýval v rozsudku ze dne 29. 3. 2019, č. j. 2 Afs 400/2018 – 28; ústavní stížnost proti němu
Ústavní soud usnesením ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1827/19 jako zjevně neopodstatněnou
odmítl. Ústavní soud přitom neshledal postup soudů rozporný se zákonem, přičemž dodal,
že stěžovatel při své procesní obraně nepostupoval v souladu se zákonem a výslovným poučením
uvedeným v napadeném správním rozhodnutí, a proto nepostupoval stanoveným způsobem.
Dodal, že postup obecných soudů tak nelze označit jako přepjatý formalismus, ale naopak jako
postup v souladu se zákonem; jak sám stěžovatel naznačuje, nedostál zákonem stanoveným
lhůtám a postupům z důvodů na straně profesionálů, jež ho v řízení zastupovali, pro tyto případy
mu právní řád poskytuje možnosti, jak dále vůči nim postupovat.
[13] Nejvyšší správní soud se shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, v souladu s §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. ji proto zamítl.
[14] O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, byť by mu dle úspěšnosti v řízení
náležela (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47,
č. 3228/2015 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu