ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.177.2017:49
sp. zn. 5 As 177/2017 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. K., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2017, č. j. 62 A
179/2015 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Židlochovice (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 16. 2. 2015, č. j. OD/69062/2014-5, byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) uznán vinným
ze správního deliktu podle §125f odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta
ve výši 1500 Kč. Správního deliktu se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla r. z. X
v rozporu s §10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci
stanovená citovaným zákonem. Automatickým technickým prostředkem používaným při dohledu
na bezpečnost provozu na silničních komunikacích totiž bylo zjištěno, že dne 14. 8. 2014 v 12:52
h v Židlochovicích, na ul. Žerotínovo nábřeží blíže neustanovený řidič vozidla r. z. X překročil
nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou
v obci o méně než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí
62 km/h, resp. 59 km/h (dle toleranční odchylky měření ± 3 km/h). Tím došlo k porušení §18
odst. 4 zákona o silničním provozu a spáchání výše popsaného správního deliktu.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 12. 8. 2015, č. j. JMK 105367/2015, zamítl a rozhodnutí správního orgánu
I. stupně potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Brně
(dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 62 A 179/2015 - 41, zamítl podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Krajský soud konstatoval, že při měření rychlosti stěžovatelem provozovaného vozidla
byl použit rychloměr Ramer AD9T, jenž splňuje definici automatizovaného technického
prostředku používaného bez obsluhy ve smyslu §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním
provozu (podle něhož k tomu, aby mohl být provozovatel vozidla sankcionován za rychlost,
musí dojít ke změření rychlosti vozidla automatizovaným technickým prostředkem, k jehož
provozu není třeba obsluhy). Dále krajský soud nepřisvědčil námitce nezákonnosti
a nepřezkoumatelnosti výroku napadeného rozhodnutí pro nedostatečnou specifikaci místa
měření rychlosti vozidla, protože popis místa spáchání skutku byl proveden dostatečně
konkrétně. V projednávané věci tedy nemohlo dojít k záměně skutku s jiným skutkem
stěžovatele, neboť skutek je zcela jednoznačně vymezen nejen svým popisem a časovým údajem,
ale i určitým úsekem komunikace (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017,
č. j. 8 As 172/2016 - 36; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Se stěžovatelem nebylo možné podle krajského soudu souhlasit ani v tom,
že by obecní policie nebyla oprávněna v daném úseku měřit rychlost, neboť ve správním spise
je založena listina, z níž plyne oprávnění měřit rychlost právě v dotčeném úseku. Krajský soud
se neztotožnil ani s názorem stěžovatele, podle kterého správní orgán I. stupně neměl právo
zahájit řízení o správním deliktu z důvodu nenaplnění předpokladů uvedených v §125f odst. 4
zákona o silničním provozu, ani že správní orgán I. stupně nepřihlédl k jeho vyjádření ohledně
totožnosti řidiče vozidla. Krajský soud uvedl, že mu jsou z úřední činnosti známy postupy
zmocněnce stěžovatele ve správním řízení, společnosti FLEET Control, s. r. o., spočívající
v opakovaném uvádění osob zemřelých v krátkém časovém úseku po zjištění přestupkového
jednání jako pachatelů správních deliktů v obdobných správních řízeních, a to za účelem odložení
věci a jejího neprojednání. Podle názoru krajského soudu bylo pochopitelné, že žalovaný
považoval stěžovatelovo tvrzení, že jeho vůz měl v rozhodnou dobu v užívání pan M. S., jenž
v mezidobí zemřel, za nevěrohodné. K tomu, aby mohla být určitá osoba považována
za podezřelou ze spáchání přestupku, musí dle krajského soudu přistoupit další okolnosti,
z nichž by bylo lze dovodit podezření, že tato osoba skutečně měla v rozhodnou dobu vůz
v užívání a přestupek s ním spáchala. V projednávané věci však žádné takové okolnosti stěžovatel
nespecifikoval; nebylo tedy nezbytné požadovat po správním orgánu I. stupně, aby provozovatele
vozidla opětovně vyzýval k podání vysvětlení, popř. aby činil další rozsáhlé kroky.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel namítl nesprávné posouzení naplnění skutkové podstaty podle §125f zákona
o silničním provozu s argumentací, že nebylo prokázáno, že by správní delikt byl zjištěn pomocí
automatizovaného technického prostředku. Nesouhlasil s názorem krajského soudu, podle něhož
měření rychlosti bylo provedeno automatizovaným technickým prostředkem, jak plyne
ze záznamu o přestupku, a proto nebylo nutné provést další stěžovatelem navrhované důkazy
(návod k obsluze či stanovisko Ministerstva dopravy). Správní orgány měly vyložit neurčitý právní
pojem „automatizovaný technický prostředek“ a následně provést dokazování ohledně
technických parametrů rychloměru a zhodnotit, zda vykazuje znaky automatizovaného
technického prostředku. Uvedené nebylo učiněno, proto jsou napadená správní rozhodnutí
nepřezkoumatelná a krajský soud je měl zrušit. Úvaha krajského soudu, že ze záznamu
o přestupku plyne, že bylo provedeno měření rychlosti v automatizovaném režimu,
tedy automatizovaným technickým prostředkem, není dle stěžovatele správná ani
přezkoumatelná. Snad každý rychloměr (včetně přenosných) používaný Policií ČR má totiž
funkci automatizovaného režimu (obsluha nastaví rychlostní limit a místo měření,
aniž by provedla každé měření), přitom se nemusí jednat o automatizovaný prostředek měření
rychlosti ve smyslu aplikovaného ustanovení. Podle stěžovatele „nižší důkazní standard“
pro provozovatele vozidla lze uplatnit pouze tehdy, pokud bylo překročení rychlosti zjištěno
trvale instalovaným a ověřeným rychloměrem, do kterého není nijak zasahováno. V projednávané
věci ovšem vůbec nebylo zjišťováno, jakým způsobem bylo měření rychlosti provedeno.
[7] Stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud pochybil, pokud neprovedl důkaz návodem
k obsluze rychloměru (z něhož mělo být zjištěno, co znamená údaj „automatizované měření“
uvedený v záznamu o měření) a stanoviskem Ministerstva dopravy (z něhož měl být zjištěn názor
ministerstva na neurčitý pojem „automatizovaný technický prostředek“), přesto z něj
v napadeném rozsudku vycházel.
[8] Dále stěžovatel namítl, že z provedeného dokazování nebylo možné zjistit, kde přesně
mělo k vytýkanému skutku dojít, zda v obci či mimo ni (popř. v jaké vzdálenosti od začátku
či konce obce), resp. zda tam nebyla obecná úprava rychlostního limitu pozměněna úpravou
místní či přechodnou. Pokud nebylo možné určit místo odkazem např. na přilehlý dům, mělo tak
být učiněno GPS údaji, popř. kilometráží. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014 - 36, nebyl dle stěžovatele přiléhavý.
Krajský soud sice konstatoval, že ze záznamu o přestupku a fotodokumentace je patrné místo
měření, neboť je zřetelně vidět svislá dopravní značka A 11 „Pozor, přechod pro chodce“,
ale nebylo zjišťováno, kde se uvedený přechod pro chodce nachází. Podle stěžovatele
musí být patrné všechny znaky skutkové podstaty nejen z důvodu nezaměnitelnosti skutku,
ale také proto, aby obviněný věděl, jaké konkrétní jednání je mu kladeno za vinu. Bylo tedy
zkráceno právo stěžovatele na obhajobu, neboť nemohl ohledat místo skutku a uplatnit s tímto
místem související námitky. Stěžovatel uvedl, že ulice Žerotínovo nábřeží v Židlochovicích
je velmi různorodá. Rovněž z tohoto důvodu byla specifikace místa skutku správními
orgány nedostatečná (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017,
č. j. 9 As 273/2016 – 48). Dále stěžovatel vytkl, že není zřejmé, zda došlo k naměření rychlosti
59 km/h skutečně v místě, kde je povolena maximální rychlost 50 km/h (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42). Skutečnost, že na dané
ulici platí též rychlostní limity 70 km/h a 90 km/h, měly podle názoru stěžovatele správní orgány
a krajský soud zjistit a zohlednit ex offo.
[9] Dále stěžovatel krajskému soudu vytkl, že se opomenul vyjádřit k mapce, v níž stěžovatel
vyznačil předmětnou ulici a místo, kde se nachází značka „Začátek obce“ (z čehož plyne,
že ulice se nachází také před uvedenou značkou).
[10] K odkazu krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017,
č. j. 8 As 172/2016 - 36, stěžovatel konstatoval, že judikatura Nejvyššího správního soudu
ohledně určitosti výroku co do popisu skutku je rozporná. Navrhl, aby nyní projednávaná věc
byla postoupena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, popř. aby bylo řízení o kasační
stížnosti přerušeno, pokud se již rozšířený senát touto otázkou zabývá. Podle stěžovatele si osmý
senát v citovaném rozsudku protiřečí, neboť vyslovil požadavek na srozumitelnou identifikaci
místa skutku, ačkoliv z výroku správního rozhodnutí lze zjistit pouze, že ke skutku došlo
„někde na ulici Žerotínovo nábřeží v Židlochovicích“, jejíž délka je cca 1 km, přičemž zřejmý není
ani směr jízdy.
[11] Podle stěžovatele rovněž nebylo prokázáno, že měření rychlosti bylo provedeno v úseku
schváleném Policií ČR, neboť ta schválila měření rychlosti pouze po konec obce.
[12] Dále stěžovatel namítl, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů a nesrozumitelnost. Krajský soud se totiž podle názoru stěžovatele nevypořádal
s žalobními námitkami týkajícími se vymezení místa měření rychlosti v obci, která musí
být ve smyslu §2 písm. cc) zákona o silničním provozu chápána jako zastavěné území.
Krajský soud přitom sám uvedl, že bližší určení místa skutku např. pomocí čísla popisného
přilehlé nemovitosti nebylo možné, neboť se jednalo o nezastavěnou část obce. Rozsudek
je tedy podle stěžovatele nesrozumitelný, neboť pokud krajský soud dovodil, že k měření
rychlosti došlo v nezastavěné části obce, nemohl současně dojít k závěru, že se jednalo o obec
ve smyslu zákona o silničním provozu, která zahrnuje pouze zastavěné území.
[13] Stěžovatel také vytkl, že úvaha krajského soudu, že neuvěřil skutečnosti, že vozidlo řídil
pan S., neboť je mu z úřední činnosti známo, že zmocněnec stěžovatele v různých řízeních uvedl
jako řidiče osobu, která následně zemřela, je nepřezkoumatelná. Krajský soud neuvedl, v jakých
konkrétních řízeních se uvedené skutečnosti dozvěděl. Nadto se uvedená úvaha objevila poprvé
až ve vyjádření žalovaného k žalobě. Správní orgán I. stupně nečinil další kroky ke zjištění
pachatele přestupku nikoli proto, že by neuvěřil tvrzení o řízení vozu panem S., ale z důvodu, že
pan S. zemřel a stěžovatel sdělil osobu řidiče opožděně. Stěžovatel konstatoval, že pokud by po
něm správní orgán požadoval nějaké důkazy o tom, že vozidlo řídil pan S., pak by je doložil;
správní orgán však ve výzvě požadoval toliko sdělení totožnosti řidiče (§125h zákona o silničním
provozu). Není relevantní, zda v jiných řízeních bylo prokázáno, že zmocněncem oznámený řidič
vozidlo neřídil, neboť případný obstrukční postup zmocněnce nemůže mít vliv na jiné řízení.
Opačný přístup vyvolává podle stěžovatele pochybnosti o nepodjatosti soudu. Skutečnost, že pan
S. zemřel, sama o sobě nemohla postačit k závěru o obstrukčním jednání v dané věci. Ostatně
zákon o přestupcích pamatoval na případy, kdy osoba podezřelá ze spáchání přestupku zemřela, a
tedy mělo dojít k odložení věci. Tento stav nemohl vyústit v zahájení řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla; uvedené ustanovení (blíže nespecifikované - pozn. NSS) správní orgány a
krajský soud přehlédly.
[14] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu a odkázal na odůvodnění napadených
rozhodnutí a své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.); stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[17] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Podle stěžovatele jsou nepřezkoumatelné
úvahy krajského soudu a správních orgánů ve vztahu k pojmu „automatizovaný technický
prostředek“ a ohledně tvrzení stěžovatele, že vozidlo řídil pan S. Krajský soud se měl
nedostatečně vypořádat s námitkami týkajícími se vymezení místa měření v obci a rozsudek
má být nesrozumitelný z hlediska vymezení pojmu „obec“ ve smyslu zákona o silničním provozu.
[20] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným
neshledal, neboť je z něj zjevné, jak krajský soud ve věci rozhodl, své rozhodnutí opřel
o dostatečně zjištěný skutkový stav a vycházel přitom z obsahu spisu a informací v něm
uvedených. Krajský soud a správní orgány provedly vnitřně konzistentní právní hodnocení,
z něhož plyne ucelený právní názor na posouzení věci. Již z formulace stěžovatelových žalobních
a kasačních námitek je zřejmé, že jejich skutečným obsahem je nesouhlas s právním posouzením
věci (k tomu viz níže). Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní
soud tedy důvodnou neshledal.
[21] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami nesprávné interpretace a právního
posouzení naplnění skutkové podstaty, resp. podmínek odpovědnosti provozovatele vozidla
podle §125f odst. 1 a 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Podle citovaného ustanovení
se fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10
nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, přičemž za správní
delikt odpovídá, mj. pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného
technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích. V žalobě stěžovatel namítal, že zařízení Ramer AD9T, jímž bylo
v daném případě měřeno, je užíváno „nikoli bez lidské obsluhy“. V kasační stížnosti pak stěžovatel
uvedl, že správní orgány (a potažmo krajský soud) měly vyložit neurčitý právní pojem
„automatizovaný technický prostředek“ a v návaznosti na to provést dokazování, což neučinily.
[22] Předně je třeba uvést, že argumentaci týkající se nedostatečné interpretace pojmu
„automatizovaný technický prostředek“ stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti.
V řízení před správními orgány ani v odvolání stěžovatel výklad tohoto pojmu nerozporoval;
v této fázi zůstal v podstatě zcela pasivní [na jednání u správního orgánu I. stupně se nedostavil
ani on, ani jeho zmocněnec (resp. zástupce), v odvolání uvedl toliko „Podáváme odpor.“,
který ani po řádně doručené výzvě k odstranění nedostatků nedoplnil]. Pojmem „automatizovaný
technický prostředek“ se stěžovatel zabýval až v žalobě, ve které ovšem uvedl: „Pokud zákonodárce
omezil odpovědnost provozovatele (a zjednodušil dokazování) na přestupky zjištěné plně automatizovaným
prostředkem, pak tak učinil záměrně, neboť měl na mysli taková zařízení, která se nainstalují a následně
kalibrují (ověří) a poté tato sama, bez další obsluhy, měří. […] u skutečně stacionárního radaru je vyloučena jeho
chybovost v důsledku pochybení obsluhy[.]“ Z uvedené citace je zřejmé, že stěžovatel si byl plně vědom
významu pojmu „automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy při dohledu
na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích“. Byl-li právní pojem užitý v zákoně
o silničním provozu stěžovateli (ale i obecně) znám, judikaturou již vícekrát vyložen (viz níže),
a především je dostatečně srozumitelný již z jeho jazykového vyjádření, nebylo třeba, aby správní
orgány takový pojem v rozhodnutí bez dalšího podrobně interpretovaly (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 As 43/2008 - 97). Lze přitom souhlasit
s krajským soudem, který k tomuto pojmu konstatoval, že se jedná především o technické
prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují
přítomnost obsluhujícího personálu; měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno,
případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha zařízení
ovládala. Takové vyložení uvedeného pojmu také zjevně koresponduje s významem,
jaký mu přisuzoval v žalobě sám stěžovatel.
[23] Stěžovatel dále namítal, že použité zařízení nebylo automatizovaným technickým
prostředkem ve smyslu §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. K argumentaci
stěžovatele zdejší soud uvádí, že pouze ze skutečnosti, že „stacionární“ rychloměr je nezbytné
před uvedením do provozu správně nastavit a umístit v souladu s pokyny výrobce, nelze dovodit,
že se nejedná o automatizovaný technický prostředek bez obsluhy. Je logické, že každý podobný
přístroj je před započetím jeho užívání (nejen) v automatizovaném režimu třeba umístit,
nastavit a uvést do provozu. Jak správně konstatoval již krajský soud, v nyní posuzované věci
je ze správního spisu zřejmé, že silniční radarový rychloměr značky Ramer AD9T je stacionárním
zařízením, jež provedlo měření v automatizovaném režimu bez obsluhy (viz zejména záznam
o přestupku ze dne 19. 1. 2015 a ověřovací list příslušného silničního radarového rychloměru
ze dne 18. 10. 2013). Ze správního spisu (a ani z jiných okolností projednávané věci) nelze
usuzovat, že by měření proběhlo přístrojem kýmkoliv obsluhovaným. Jednalo se tedy
nepochybně o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy při dohledu
na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích ve smyslu §125 odst. 2 písm. a) zákona
o silničním provozu. Nebylo tedy ani třeba k prokázání skutečnosti, že se v případě použitého
rychloměru jednalo o automatizovaný technický prostředek, provádět k důkazu návod
k použitému zařízení či stanovisko Ministerstva dopravy; uvedené by bylo nadbytečné.
[24] Nejvyšší správní soud v této souvislosti rovněž poznamenává, že skutkově a právně
obdobnými situacemi, ve kterých došlo k měření rychlosti radarovým rychloměrem značky
Ramer AD9T, se již zabýval v rozsudcích ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 As 172/2016 - 36,
a ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 - 38.
[25] Dále stěžovatel namítal nesprávné vymezení místa spáchání správního deliktu.
[26] Shodnou námitkou na podkladě obdobných skutkových a právních okolností
se Nejvyšší správní soud dříve zabýval v již citovaných rozsudcích ze dne 28. 3. 2017,
č. j. 8 As 172/2016 - 36, a ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 - 38. Z rozsudku osmého
senátu lze citovat: „K namítané nedostatečné konkretizaci místa údajného protiprávního jednání Nejvyšší
správní soud obecně přisvědčuje stěžovateli v tom směru, že na výrok rozhodnutí jsou kladeny vysoké formální
požadavky. Již v minulosti dovodil, že v zájmu právní jistoty obviněného musí být skutek ve výroku rozhodnutí
správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok
rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty a je klíčovou normativní částí rozhodnutí. Zároveň je třeba trvat na tom,
aby zahrnoval vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku
pod konkrétní skutkovou podstatu (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 - 65).
Je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů
obsahujících popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností,
jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení
totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu
za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním
případě (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publ. pod
č. 1546/2008 Sb. NSS).“
[27] Ve výše označeném rozsudku sedmého senátu zdejší soud vyslovil následující
závěry, jež dopadají také na nyní projednávanou věc: „V rozsudku ze dne 7. 6. 2016,
č. j. 10 As 44/2016 - 35, Nejvyšší správní soud uvedl: „Zda je určení místa spáchání přestupku ve výroku
dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené
v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy
rozhodovány. Vždy je třeba přihlédnout k velikosti obce, složitosti dopravní situace a také k úvaze, zda je přesné
určení místa přestupku rozhodné pro posouzení toho, zda ke spáchání přestupku došlo.“ Obec Židlochovice
lze považovat za obec menší velikosti a ani dopravní situace v ní se nejeví složitou; […]. Nejvyšší správní soud
proto shodně jako krajský soud považuje vymezení skutkové věty v rozhodnutí správního orgánu I. stupně
za dostatečné a nezakládající nezákonnost či nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí.“
[28] V nyní souzené věci byly uvedené požadavky naplněny. Správní orgán I. stupně ve výroku
rozhodnutí vymezil místo spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona
o silničním provozu názvem obce Židlochovice a ulicí Žerotínovo nábřeží, dále uvedl,
že v daném místě je nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 50 km/h a popsal, že vozidlu
provozovanému stěžovatelem byla automatizovaným technickým prostředkem naměřena rychlost
62 km/h (resp. 59 km/h), přičemž k uvedenému skutku došlo dne 14. 8. 2014 v 12:52 h.
Z výroku rozhodnutí je tak zřejmé, že blíže neurčený řidič při jízdě ve stěžovatelem
provozovaném vozidle po ulici Žerotínovo nábřeží v Židlochovicích v úseku, kde je nejvyšší
dovolená rychlost 50 km/h, tuto dovolenou rychlost překročil, a to o méně než 20 km/h,
čím byla naplněna skutková podstata §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.
Nadto Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, podle něhož je místo spáchání
přestupku konkretizováno také fotodokumentací, která je součástí záznamu o přestupku.
Krajský soud v napadeném rozsudku popsal, že z fotografie je zřetelné spáchání skutku v místě,
kde je svislá dopravní značka A 11 „Pozor, přechod pro chodce“ (čímž místo skutku
nezrelativizoval, jak se snažil argumentovat stěžovatel, ale ještě blíže a nad rámec nezbytné míry
vymezil), přičemž je zřejmé, že v daném místě je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Stěžejní
v daném případě bylo, že nemohlo dojít k záměně skutku s jiným skutkem stěžovatele,
neboť konkrétní okolnosti, jež vyšly najevo, umožňují popis místa spáchání správního deliktu
stěžovatelem dostatečně individualizovat. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zjevné,
jaké jednání je stěžovateli kladeno za vinu. S ohledem na uvedené tak lze přisvědčit závěru,
podle něhož stěžovatel, jakožto provozovatel vozidla, nezajistil, aby při užití jím provozovaného
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemní komunikaci, čímž se dopustil správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona
o silničním provozu.
[29] Nejvyšší správní soud nemá pochyb ani o tom, že v dotčeném úseku obecní policie
byla oprávněna měřit rychlost vozidel. Součástí správního spisu je totiž dokument „Schválení
úseků pro měření rychlosti MP Židlochovice“ vydaný Policií ČR dne 15. 11. 2013, v němž je jako
schválené místo měření rychlosti uvedeno Žerotínovo nábřeží v Židlochovicích v části
„od křižovatky Náměstí Míru až po konec obce ve směru Nosislav – obousměrně“. Tvrzení
stěžovatele nejsou způsobilá vyvrátit závěr, že právě v tomto úseku k měření rychlosti došlo.
[30] Pro úplnost zdejší soud dodává, že právo stěžovatele na obhajobu a uplatnění námitek
souvisejících s vymezením místa skutku nijak kráceno nebylo. Byl to především sám stěžovatel,
kdo zůstal ve značné míře v řízení před správními orgány a krajským soudem pasivní
(k tomu viz dále).
[31] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že odkazy stěžovatele na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 - 42, a ze dne 20. 7. 2017,
č. j. 9 As 273/2016 - 48, nejsou přiléhavé. První z uvedených rozsudků se týkal skutkově a právně
zcela odlišné věci, a sice určení místa stání vozidla bez parkovacího poplatku v ulici Jiráskova
v Pardubicích, ve druhém případě byla rychlost měřena nestacionárním (přenosným) zařízením
obsluhovaným městskou policií, popř. Policií ČR na frekventované ulici v krajském městě Jihlava,
tedy ve věci rovněž skutkově zcela odlišné. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014 - 36, byl krajským soudem učiněn pouze
nad rámec stěžejního posouzení věci, a sice na podporu jeho názoru týkajícího se relevance
podkladů a obsahu správního spisu pro určení místa spáchání skutku.
[32] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal stěžovatelem namítaný rozpor v judikatuře,
a tedy ani důvod pro postoupení věci rozšířenému senátu zdejšího soudu (§17 odst. 1 s. ř. s),
popř. přerušení řízení o kasační stížnosti.
[33] Podle stěžovatele se krajský soud dále nevypořádal s jeho argumentací, že rychlost musí
být měřena v obci jako zastavěném území ve smyslu §2 písm. cc) zákona o silničním provozu.
Rovněž uvedl, že pokud došlo k měření rychlosti v nezastavěné části obce, nemohlo se jednat
o obec ve smyslu zákona o silničním provozu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z obsahu
a kontextu napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud se vymezením místa spáchání skutku
v obci Židlochovice dostatečně i v této souvislosti zabýval, přičemž nebylo jeho povinností
explicitně se vyjádřit ke každému jednotlivému tvrzení a argumentu stěžovatele (viz výše citovaný
nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
[34] Podle §2 písm. cc) zákona o silničním provozu je obec zastavěné území vymezené
dopravními značkami. Není přitom pochyb o tom, že Židlochovice jsou obcí ve smyslu
citovaného ustanovení, neboť jejich území je osazeno dopravními značkami upravujícími začátek
a konec obce. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že úsek pozemní komunikace, na němž
byla v projednávané věci měřena rychlost, je, jak uvedl krajský soud, nezastavěný. Rozhodné je,
že se tento úsek nachází v obci. Skutečnost, že některé části obce jsou nezastavěny, totiž nemění
nic na tom, že obec Židlochovice je ve smyslu zákona o silničním provozu jako celek zastavěným
územím vymezeným dopravními značkami a je tedy nutno na (celém) jejím území dodržovat §18
odst. 4 zákona o silničním provozu stanovenou nejvyšší dovolenou rychlost.
[35] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud se zcela opomenul zabývat důkazem - mapkou,
v níž stěžovatel vyznačil dotčenou ulici a značení začátku obce. Ze soudního a správního spisu
ovšem Nejvyšší správní soud zjistil, že žádnou takovou mapku stěžovatel v řízení vedeném
krajským soudem (a ani před správními orgány) nepředložil, ani nenavrhl k důkazu. Neučinil tak
ani u jednání krajského soudu konaného dne 8. 6. 2017 (k němuž byli stěžovatel i jeho zástupce
řádně předvoláni, přesto se ho nezúčastnil ani jeden z nich). Z uvedeného je zřejmé, že krajský
soud v namítaném ohledu nijak nepochybil a kasační námitka opomenutého důkazu není
důvodná.
[36] Poslední námitka stěžovatele směřovala k nesprávnému právnímu posouzení postupu
správních orgánů týkajícího se zjištění pachatele přestupku. Stěžovatel v žalobě namítal, že řízení
o správním deliktu bylo zahájeno v rozporu s §125f odst. 4 zákona o silničním provozu,
neboť správní orgán I. stupně jej zahájil, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele
přestupku. Podle citovaného ustanovení obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt
podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku
a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení
řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku
nebylo spáchání skutku prokázáno.
[37] V rozsudku ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016 - 46, Nejvyšší správní soud
konstatoval: „Zákonodárce prostřednictvím právní úpravy koncentrované v ustanoveních §10 odst. 3 a 4
a §125f až §125h zákona o silničním provozu popisuje systém procesních kroků, které po zjištění spáchání
konkrétně specifikovaných přestupků v první řadě (není-li totožnost řidiče již na počátku zřejmá) preferují
uhrazení stanovené částky provozovatelem vozidla na základě výzvy […]. Současně zákonodárce dává
v souvislosti s toutéž výzvou provozovateli vozidla možnost se vyhnout objektivní odpovědnosti alternativou
k úhradě stanovené částky, a to označením (do této chvíle z hlediska správního orgánu neidentifikovaného) řidiče
vozidla, jejž je povinen znát [logicky je tak třeba učinit v téže lhůtě, jako případnou úhradu částky,
což výslovně předpokládá §125h odst. 6 zákona o silničním provozu - pozn. NSS]. Stanoví-li totiž
§10 odst. 4 zákona o silničním provozu provozovateli vozidla a osobě, které provozovatel svěřil vozidlo, povinnost
na výzvu policie, krajského úřadu nebo obecního úřadu obce s rozšířenou působností sdělit skutečnosti potřebné
k určení totožnosti řidiče vozidla podezřelého z porušení pravidel silničního provozu, logicky tím zákonodárce
(byť implicitně) zakládá povinnost provozovatele a dalších osob tvořících řetěz až k řidiči, který vozidlo v souladu
s jejich vůlí použil, údaje o totožnosti osob, jimž vůz bezprostředně svěřili, zjišťovat a znát. Sdělí-li provozovatel
vozidla správnímu orgánu údaj o identitě řidiče a ten je využitelný pro zahájení a následně i „odsouzení“ řidiče
v přestupkovém řízení, řízení o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za porušení povinnosti stanovené
v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nebude vůbec zahájeno. V rozsudku ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 8 As 110/2015 - 46, nicméně Nejvyšší správní soud upozornil na to, že by bylo „proti smyslu úpravy
správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení
totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem
vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení
a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem
vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit.
[…] Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat
nebo se jí nedaří doručovat […], je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona
o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“ […].
Zůstane-li však provozovatel vozidla nečinný a správní orgán řízení o správním deliktu zahájí, nelze tuto pasivitu
již odstát a vrátit se zpět k přestupkovému řízení na základě později provozovatelem poskytnutých či jinak
zjištěných informací o totožnosti řidiče (§125g odst. 1 zákona o silničním provozu), ledaže provozovatel úspěšně
prokáže naplnění liberačních důvodů stanovených v §125f odst. 5 téhož zákona. Pouze v takové situaci odpadá
zákonem zakotvená negativní podmínka přestupkového řízení a je možné přestupkově stíhat řidiče,
kterým je v takovém případě osoba, které vozidlo nesvěřil provozovatel zapsaný v registru vozidel.“
[38] Ze správního spisu plyne, že správní orgán I. stupně výzvou ze dne 15. 8. 2014, která byla
stěžovateli doručena 18. 8. 2014, vyzval stěžovatele k uhrazení peněžité částky 500 Kč ve lhůtě
15 dnů od doručení výzvy, přičemž v poučení uvedl, že má právo namísto zaplacení určené
částky oznámit osobu řidiče, která vůz v inkriminovaném čase skutečně řídila. Rovněž
konstatoval, že neuhradí-li částku nebo nevyužije-li práva písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče
ve lhůtě stanovené ve výzvě, bude správní orgán pokračovat v šetření. Zmocněnec stěžovatele
až dne 28. 11. 2014 sdělil, že v rozhodné době vozidlo řídil pan S. Správní orgán I. stupně ovšem
následně zjistil, že zmocněncem stěžovatele označený řidič dne 20. 11. 2014 zemřel. Uvedené
sdělení přitom stěžovatel nijak nerozvedl a ničím nedokládal, k jednání konaném správním
orgánem I. stupně se on ani jeho zmocněnec nedostavili a v odvolání bylo uvedeno toliko
„Podáváme odpor“, aniž by stěžovatelova tvrzení byla jakkoliv doplněna. Z okolností projednávané
věci přitom neplyne, že by stěžovateli cokoliv znemožnilo jeho procesní aktivitu, v důsledku níž
by mohl zabránit zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a uplatnění objektivní
odpovědnosti s tím související. Ačkoliv je povinností správních orgánů činit potřebné kroky ke
zjištění pachatele přestupku, nic to nemění na skutečnosti, že „[i] když je přestupkové řízení ovládáno
mj. zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, nezbavuje to, vzhledem k dikci §52 správního řádu,
účastníka řízení povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že
povinnost vyplývající z §52 správního řádu nelze vykládat v tom smyslu, že na účastníkovi řízení leží břemeno
tvrzení a následně i důkazní břemeno ohledně zjišťovaných skutečností; je však povinen prokázat, co sám tvrdí,
pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011 - 66). Pokud se tedy stěžovatel v řízení před správními soudy
dovolává svých práv na označení důkazů a doplnění tvrzení, nelze přehlédnout, že to byl
především on sám, kdo svá práva a zájmy ve správním řízení dostatečně neuplatňoval, přestože
mu k tomu správní orgány vytvořily dostatečný prostor (zejména nařízením jednání, možností
seznámit se s podklady rozhodnutí a výzvou k odstranění nedostatků odvolání).
[39] Správní orgány tedy postupovaly v souladu se zákonem, pokud sdělení stěžovatele
o osobě řidiče považovaly za učiněné po uvedené lhůtě a přihlédly také k tomu, že pan S.
v mezidobí zemřel (z tohoto důvodu bylo řízení o přestupku odloženo). Nejvyšší správní soud
ve shodě s krajským soudem konstatuje, že správní orgán I. stupně provedl (bezvýsledně)
nezbytné kroky ke zjištění osoby řidiče, a tedy bylo na místě, aby bylo zahájeno řízení o správním
deliktu provozovatele vozidla - stěžovatele podle §125f zákona o silničním provozu (resp. takové
zahájení v daném případě nebylo v rozporu s postupem předpokládaným v §125h zákona
o silničním provozu). Naopak nebylo nezbytné, aby správní orgán I. stupně stěžovatele
opakovaně vyzýval k podání vysvětlení, popř. činil další úkony.
[40] Stěžovateli lze přisvědčit, že argument o zmocněnci stěžovatele - společnosti FLEET
Control, s. r. o., která v obdobných řízeních sděluje jména různých zemřelých „vytipovaných“
podle data úmrtí, aby následně mohla zpochybnit možnost zahájení řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla, žalovaný poprvé uvedl až ve vyjádření k žalobě. U jednání před krajským
soudem konaném dne 8. 6. 2017 žalovaný doplnil, že popsané praktiky považují správní orgány
za obstrukční, účelové a parazitující na osobě zemřelého. Na procesní obranu žalovaného krajský
soud reagoval v napadeném rozsudku, v němž se s názorem žalovaného ztotožnil a konstatoval,
že také jemu je z úřední činnosti znám výše uvedený opakující se postup společnosti FLEET
Control, s. r. o., ve správních řízeních. Z napadeného rozsudku je však podle zdejšího soudu
zřejmé, že konstatování o opakujících se obstrukčních praktikách jmenované společnosti není
nosným argumentem o zákonnosti zahájení řízení o správním deliktu stěžovatele, nýbrž bylo
uvedeno toliko nad rámec a pro dokreslení názorů žalovaného a krajského soudu na některé
okolnosti projednávané věci. Ostatně také Nejvyšší správní soud zná ze své praxe četné případy
výše popsaného jednání, které označil za účelový hyenismus a zjevnou procesní obstrukci
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 - 40,
ze dne 4. 10. 2017, č. j. 8 As 146/2016 - 29, či ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 As 310/2016 - 54).
Zdejší soud nezpochybňuje, že řidič odlišný od provozovatele v mezidobí od spáchání přestupku
do vydání rozhodnutí o uznání viny z protiprávního jednání skutečně může zemřít. Uvedené
ovšem nic nemění na povinnostech provozovatele vozidla (viz výše) a případných následcích
jejich nesplnění, zejména v podobě uplatnění objektivní odpovědnosti za spáchání správního
deliktu.
[41] S ohledem na výše uvedené posoudil Nejvyšší správní soud rovněž kasační námitku
nesprávného posouzení postupu správních orgánů při zjišťování pachatele přestupku
jako nedůvodnou.
[42] Stěžovatel připojil ke kasační stížnosti na podporu svých tvrzení záběry z ulice
Žerotínovo nábřeží v Židlochovicích z mapové aplikace dostupné na www.mapy.cz. Vzhledem
k tomu, že o věci bylo možné rozhodnout na základě dosud zjištěného skutkového stavu
a obsahu soudního a správních spisů, neprovedl zdejší soud tyto záběry k důkazu, neboť by to
bylo nadbytečné.
[43] Závěrem Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že nepřehlédl, že v návaznosti
na zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a zákon č. 183/2017 Sb.,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky
a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, byly s účinností od 1. 7. 2017 provedeny změny
rovněž v zákoně o silničním provozu. Přitom podle §112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb.
se na přestupky a dosavadní jiné správní delikty (z něhož byl v nyní projednávané věci stěžovatel
uznán vinným) ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto
zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních
deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy,
jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, rozhoduje-li krajský soud ve správním
soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu
za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního
rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40
odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle
právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele
příznivější. V nyní projednávané věci ovšem k žádné změně, jež by odůvodňovala příznivější
postup vůči stěžovateli, do vydání rozhodnutí krajského soudu nedošlo.
IV. Závěr a náklady řízení
[44] Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[45] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední
činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu