ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.259.2017:35
sp. zn. 5 As 259/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: L. B., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2017, č. j. 56 A 7/2016 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 4. 9. 2017, č. j. 56 A 7/2016 – 34, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného, Krajského úřadu kraje Vysočina, ze dne 26. 8. 2016, č. j. KUJI
65821/2016, sp. zn. OOSČ 705/2016 OOSC/234, ve věci dopravního přestupku žalobce.
[2] Rozhodnutím Městského úřadu Pelhřimov ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. OVV/81/2016 D-
63/16, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
(zákon o silničním provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého
se žalobce měl dopustit dne 21. 12. 2015 v 9:53:26 hod. při řízení osobního automobilu BMW,
RZ X, na silnici I. třídy č. 34 v obci Kamenice nad Lipou, místní část Pravíkov ve směru na obec
Kamenice nad Lipou (GPS 15°06´02.766“E, 49°19´59.369“N), když v místě s nejvyšší povolenou
rychlostí 50 km/h mu byla naměřena rychloměrem RAMER 10 C rychlost 91 km/h, po odečtení
odchylky měřicího zařízení (před odečtením 94 km/h). Žalobce v provozu na pozemních
komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o více než 40 km/h,
čímž porušil §18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Žalobci byla podle §125c odst. 5 písm. d) a
§125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 6000 Kč, zákaz
činnosti na dobu 6 měsíců, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a povinnost
uhradit paušální náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[3] Výše uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo k blanketnímu odvolání žalobce podle
§90 odst. 1 správního řádu změněno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak,
že ve výrokové části rozhodnutí mezi slova „kterého se dopustil tím, že“ bylo doplněno „kterého
se z nedbalosti dopustil tím, že“. Ve zbytku bylo podle §90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce
zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno.
[4] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu
v Českých Budějovicích. Krajský soud žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl.
[5] Krajský soud shledal nedůvodnou námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, stejně jako námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Krajský
soud konstatoval, že se „situačním výkresem“, který žalobce předložil jako důkaz o chybném
postavení měřicího vozidla, se vypořádal již správní orgán prvního stupně, který dospěl k závěru,
že se jedná o nepřesné a nepodložené výpočty a z důvodu nedostatku informací nelze zjistit
přesné postavení měřicího přístroje. Jakkoliv se jednalo o strohé vypořádání, krajský soud
je považoval za dostatečné. Krajský soud zároveň pokládal letecký snímek neznámého původu,
z něhož žalobce při výpočtu úhlu nastavení měřicího přístroje vycházel, za nepřesný, neboť
je nutné počítat se zkreslením satelitních snímků s ohledem na to, že tyto snímky mohou být
pořizovány pod úhlem, nikoliv kolmo. Současně byl situační nákres s výpočtem předložen
v nízké kvalitě, z čehož plynou pochybnosti o přesnosti namítaných skutečností. Pokud jde
o GPS souřadnice, na nichž žalobce založil výpočet, krajský soud upozornil na skutečnost,
že GPS pozice měřicího vozidla je pouze orientační, ze správního spisu neplyne, že by tato
pozice byla zachycena kalibrovaným a ověřeným měřidlem. Ověřovací list založený ve správním
spise se vztahuje pouze k rychloměru samotnému a jeho ověření se vztahuje výhradně k jeho
primární funkci, kterou je měření rychlosti vozidel, nikoliv přesné měření polohy umístění
měřicího zařízení. Vznesená námitka tedy nemohla být úspěšná. Ze snímku pořízeného měřicím
zařízením přitom dle krajského soudu není úhel měření zřejmý a viditelný tak, jak žalobce tvrdí.
[6] Žalobce dle krajského soudu rovněž zcela pominul princip, že v případě chybného
nastavení měřicí zařízení záznam rychlosti vozidla vůbec neprovede. Krajský soud k tomu
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 6 As 40/2017 – 32
(všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž
byl s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2015, č. j. 17 A 33/2013 – 164,
popsán princip fungování rychloměru RAMER 10 C, včetně této funkce, a na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, v němž bylo měření
provedeno obdobným typem rychloměru RAMER AD9C.
[7] Krajský soud považoval způsob, jakým se správní orgán prvního stupně vypořádal
se vznesenou námitkou žalobce za plně přezkoumatelný, neboť správní orgán uvedl, jakým
způsobem zhodnotil žalobcem předložené skutečnosti. Krajský soud konstatoval, že pokud
se správní orgán nevypořádal s námitkami vyčerpávajícím způsobem, nelze to považovat za vadu,
která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, zejména bylo-li provedeno dokazování
výslechy policistů, které žalobce v tomto směru navrhl, a žalobce se rozhodl je nekonfrontovat
a správní orgán ani nepožádal o položení konkrétních otázek. Správní orgán prvního stupně
přitom dle krajského soudu nepostupoval v rozporu s právním řádem, jestliže svědky dále
podrobně nevyslýchal ohledně jejich znalostí návodu k obsluze měřicího zařízení v situaci, kdy
oba policisté uvedli, že postupovali v souladu s návodem k obsluze. Krajský soud dodal, že byl-li
žalobce přesvědčen o nesprávném postavení měřicího vozidla, mohl využít možnosti se na tyto
skutečnosti sám svědků zeptat, případně v předstihu správní orgán prvního stupně požádat
o položení konkrétních otázek, stejně jako mohl na výpověď policistů ex post reagovat. Nic
takového však žalobce neučinil. Není úkolem správního orgánu domýšlet otázky, které by mohl
nepřítomný obviněný eventuálně položit. Za vadu nelze dle krajského soudu považovat ani
nezhodnocení věrohodnosti policistů, jestliže jejich nevěrohodnost žalobce nenamítal a nebyla
zde ani patrná žádná motivace či osobní zájem policistů na usvědčení žalobce; v takovém případě
lze policistu považovat za nestranného svědka. K tomu krajský soud odkázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114, a ze dne 17. 6. 2011,
č. j. 7 As 83/2010 – 63. Krajský soud neměl v projednávané věci ani pochybnosti o správnosti
obsluhy rychloměru, neprovedl proto pro nadbytečnost ani žalobcem navrhovaný důkaz
návodem k obsluze měřicího přístroje, neboť tento důkaz nemůže žádným způsobem přispět
ke zjištění skutkového stavu věci.
[8] Pokud jde o 3 % odchylku měření, krajský soud dospěl k závěru, že i tato odchylka slouží
k vyrovnání drobných nepřesností při nastavení měřicího vozidla. Svůj závěr, že tato odchylka má
sloužit k eliminaci vlivu provozních podmínek, žalobce žádným způsobem nerozvedl ani
nedoložil. K judikatuře Nejvyššího správního soudu, na niž žalobce odkazoval, krajský soud
uvedl, že je mu známa, nicméně v nyní přezkoumávané věci nenastaly takové skutečnosti, které
by odůvodňovaly závěry žalobce, jež z této judikatury činí. S ohledem na zásadu materiální
pravdy nepovažoval krajský soud argumentaci žalobce o nutnosti řádného zjištění rychlosti jeho
vozidla s ohledem na právní kvalifikaci a na to, že jeho jednání naplnilo závažnější skutkovou
podstatu přestupku jen o 2 km/h, za relevantní, neboť tuto povinnost mají správní orgány
v každém případě bez ohledu na kvalifikaci skutku.
[9] Z uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru, že správní rozhodnutí prvního stupně
nebylo stiženo žalobcem namítanými vadami. Správní orgán prvního stupně zjistil skutkový stav
bez důvodných pochybností. Z obsahu správního spisu neplynou žádné důvodné pochybnosti
o průběhu měření ani o postavení měřicího vozidla a krajský soud taktéž neshledal důvod
pochybovat o věrohodnosti výpovědí obou policistů. Svědci před správním orgánem uvedli,
že měřicí vozidlo postavili v souladu s návodem k obsluze rychloměru, měření rychlosti
žalobcova vozidla proběhlo a měřicí zařízení je tedy vyhodnotilo jako platné. Současně ze snímku
samotného nejsou zjevné žádné skutečnosti, které by způsobily důvodné pochybnosti o platnosti
tohoto měření. Žalobci se tak dle krajského soudu nepodařilo vnést do zjištěného skutkového
stavu žádné pochybnosti.
[10] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti výše uložené sankce.
Krajský soud označil pasáže rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, v nichž se správní
orgán zabýval okolnostmi spáchání přestupku, hodnocením důkazů a materiální stránkou
přestupku, a pasáž týkající se samotného odůvodnění výše sankce v kontextu jednání žalobce
a okolností spáchání přestupku. Dle krajského soudu správní orgán vážil způsob a následky
spáchání přestupku, ohrožení veřejného zájmu, způsob zavinění a osobu pachatele, přičemž
uvedl, které okolnosti považuje za přitěžující. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru,
že v daném případě existuje převaha polehčujících okolností, které umožňují uložení sankce při
spodní hranici její výměry. Své úvahy správní orgán zakončil tím, že uložené sankce budou plnit
účel trestu. Úvahy správního orgánu prvního stupně jsou dle krajského soudu přezkoumatelné,
je zcela zřejmé, jaké skutečnosti správní orgán hodnotil, jakým způsobem a co jej k takovému
hodnocení vedlo.
[11] Způsob, jakým se správní orgán prvního stupně vypořádal s odůvodněním výše uložené
sankce, považoval krajský soud za zcela dostatečný a v souladu s §12 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v relevantním znění (dále jen „zákon o přestupcích“), stejně jako
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na niž žalobce odkazoval. Odkaz žalobce na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, publ. pod č. 2119/2010
Sb. NSS, dle krajského soudu nebyl v projednávané věci přiléhavý a správní orgán nepochybil,
neargumentoval-li uloženými sankcemi v obdobných případech. Taková správní praxe není při
ukládání sankcí za přestupky při provozu na pozemních komunikacích běžná a dle krajského
soudu ji nelze dovodit ani z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se tohoto typu
přestupků. Dílčí námitka žalobce o diskriminačním charakteru uložené pokuty tak dle krajského
soudu byla nepodložená a čistě spekulativní, přičemž sama výše uložené pokuty ve spodním
pásmu zákonného rozpětí možnou diskriminaci žalobce téměř vylučuje.
[12] Krajský soud dospěl k závěru, že se správní orgány zabývaly oběma složkami zavinění.
Správní orgán prvního stupně rozebral, že přestupku se žalobce dopustil jako řidič při řízení
motorového vozidla, tedy jako osoba znalá dopravních předpisů. Správní orgán prvního stupně
dovodil, že žalobce se dopustil tohoto jednání minimálně z nevědomé nedbalosti, s čímž
se ztotožnil také krajský soud. Námitku žalobce, že nemohl rozeznat, že naplňuje znaky skutkové
podstaty daného přestupku, když spodní hranici skutkové podstaty překročil toliko o 2 km/h,
hodnotil krajský soud jako zcela nepodloženou, bez jakékoli argumentační hodnoty, neboť byla
založena pouze na tom, že žalobce nemohl kvůli špatnému technickému stavu vozidla rozpoznat,
že nejvyšší povolenou rychlost v obci překročil o více než 40 km/h. Pokud si mohl myslet,
že překračuje nejvyšší povolenou rychlost o 20 až 40 km/h, tak dle krajského soudu jednal
v tomto rozsahu v nedbalosti vědomé; překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci o více než
o 40 km/h bylo potom nedbalostí nevědomou, jak správní orgán prvního stupně popsal.
[13] Námitku žalobce vůči uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu
shledal krajský soud také nedůvodnou. Podle §14 odst. 1 zákona o přestupcích lze
ve stanovených případech uložit zákaz činnosti, spáchal-li pachatel přestupek touto činností nebo
v souvislosti s ní. Činnost, při které se žalobce přestupku dopustil, bylo řízení motorového
vozidla. Zákon o silničním provozu jednotlivé kategorie vozidel nerozlišuje, pro všechna
motorová vozidla platí shodná pravidla silničního provozu a právní úpravu krajský soud
nepovažuje za nejasnou. Dle krajského soudu proto není podstatné, jakým vozidlem a které
kategorie se přestupce předmětného přestupku dopustil. Judikaturu citovanou žalobcem krajský
soud označil za nepřiléhavou.
II.
Obsah kasační stížnosti
[14] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil dva okruhy námitek. V prvé řadě brojil proti
posouzení otázek souvisejících s měřením rychlosti vozidla krajským soudem. Stěžovatel
nesouhlasil s vypořádáním své námitky o nesprávném nastavení měřidla, které dokládal
geometrickou analýzou snímku. Stěžovatel nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu, že strohé
vypořádání otázky věrohodnosti výpočtů je dostačující, především nesouhlasil s tvrzením, že GPS
souřadnice, z nichž vychází, jsou pouze orientační. Stěžovatel měl naopak za to, že se jedná
o nejpřesnější určení polohy zařízení, které nebylo v řízení nijak vyvráceno. Obdobně měl
stěžovatel za to, že krajský soud pouze nepodloženě tvrdí, že satelitní snímek použitý
stěžovatelem je nepřesný, aniž by k tomu předložil jakýkoliv důkaz. Dále dle něj není zřejmé,
z čeho krajský soud vycházel v případě svého tvrzení, že satelitní snímek nebyl pořízen kolmo
k zemskému povrchu, jakož ani to, jaký vliv by tato skutečnost mohla mít na provedený výpočet.
[16] V doplnění žaloby k tomu stěžovatel dodal, že argumentaci krajského soudu nepovažuje
za spravedlivou, jelikož neměl k dispozici jiné podklady, než které byly obsahem spisu a které
jsou veřejně dostupné. Poukázal také na praxi správních orgánů i soudů, které veřejně dostupné
podklady pro zjišťování skutkových okolností užívají. Zdůraznil také, že důkazní břemeno nesmí
být nesplnitelné. Pokud by měly být důkazy předložené stěžovatelem odmítnuty jako nepřesné,
bylo by na stěžovatele kladeno nepřiměřené důkazní břemeno, protože by musel za účelem
zpochybnění měření rychlosti obstarávat nákladný znalecký posudek. Stěžovatel poukázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 114/2015 – 36,
ze dne 30. 5. 2017, č. j. 2 As 309/2015 – 46, a ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 93/2015 – 41), z níž
dle jeho názoru vyplývá, že v případě předložení daného podkladu stěžovatelem se jedná o důkaz,
se kterým je nutné se odborně vypořádat, případně i pomocí odborného vyjádření nebo
znaleckého posudku.
[17] Současně stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že v daném řízení nebylo nijak prokázáno,
že použitý rychloměr disponuje funkcí, která zamezí změření vozidla v případě chybného měření,
resp. nastavení zařízení. Za nesprávný označil stěžovatel také závěr krajského soudu, dle něhož
nebylo třeba provést k důkazu návod k obsluze zařízení. Pokud krajský soud neprovedl žádný
důkaz, jen stěží dle stěžovatele mohl dojít k závěru, že požadavky nastavení rychloměru byly
dodrženy. Dle stěžovatele je proto nesprávný závěr soudu, podle něhož nebylo nutné provést
jako důkaz str. 71 návodu k obsluze.
[18] Stěžovatel namítl též nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů, neboť dle něj soud zcela nepodloženě pouze zopakoval závěry správních orgánů
ohledně účelu, k němuž slouží odchylka měření. Nepřezkoumatelné jsou dle něj též úvahy
krajského soudu o tom, že provozní podmínky nemohou mít na měření žádný vliv. Zopakoval
své odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu s tím, že způsob fungování silničních
rychloměrů není notorietou, a proto by měl být prokazován.
[19] Za nepřezkoumatelnou dále stěžovatel považoval úvahu soudu, „že policisté uvedli,
že postupovali v souladu s Návodem k obsluze“. Pokud policisté vypověděli, že „postavili auto podle
návodu“, nepostačuje dle stěžovatele toto vyjádření k závěru, že měření proběhlo v souladu
s návodem k obsluze. K této námitce se dle něj krajský soud nijak nevyjádřil a namítané tvrzení
správního orgánu prvního stupně bez dalšího přejal.
[20] Pokud krajský soud uzavřel, že nejsou patrné znaky nesprávného měření, pominul dle
stěžovatele jeho námitku, že porušení návodu k obsluze nasvědčuje nestandardní úhel snímku
automobilu, neboť je na něm viditelná velká část boku vozidla. Současně to dle stěžovatele
znamená, že se krajský soud nevypořádal ani s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně, který se touto námitkou vznesenou stěžovatelem také
nezabýval. V tom stěžovatel dle svého vyjádření spatřoval nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů, neboť krajský soud je povinen vypořádat každou žalobní námitku.
[21] Stěžovatel také nesouhlasí s vypořádáním jeho odkazů na judikaturu, neboť mu nebylo
zřejmé, k jakým námitkám a judikátům se krajský soud vyjadřuje a na základě jakých úvah dospěl
k přesvědčení o nesprávnosti závěrů stěžovatele z této judikatury dovozovaných. I v tom
stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
[22] V rámci druhého okruhu námitek brojil stěžovatel proti způsobu stanovení sankce
za spáchání přestupku. Dle stěžovatele krajský soud účinně nevypořádal jeho námitku, že výměra
pokuty je nezákonná a nepřezkoumatelná proto, že nebyla řádně zohledněna všechna zákonná
kritéria, neboť správní orgán by správně měl zhodnotit každé zákonné kritérium a dále uvést, zda
jej považuje za polehčující či přitěžující a jaký vliv mělo to které kritérium na konečnou výši
pokuty. K tomu stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 As 280/2016 – 23, a ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 – 59. Dle stěžovatele
odůvodnění výměry pokuty požadavkům stanoveným v této judikatuře nedostálo.
[23] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel v rámci této argumentace dále poukázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která má potvrzovat jeho názor, že se vždy bude
jednat o nezákonnou pokutu, nebude-li při její výměře řádně aplikována správní úvaha,
tj. nebudou-li zohledněna všechna zákonná kritéria. Pokud by případně měl ve věci rozhodující
pátý senát Nejvyššího správního soudu odlišný názor, domáhal se stěžovatel postoupení věci
rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu za účelem sjednocení rozhodovací praxe
v otázce, zda je nezohlednění všech zákonných kritérií pro výměru sankce důvodem pro zrušení
správního rozhodnutí o jejím uložení.
[24] Stěžovatel považoval za nesprávnou také úvahu, podle níž při ukládání zákazu řízení není
možné rozlišovat jednotlivé skupiny vozidel. Ze zákona nelze dovodit plošný zákaz řízení
motorových vozidel, neboť zákon zmiňuje pouze zákaz činnosti. Stěžovatel spatřuje
nepřezkoumatelnost také v tom, že správní orgán prvního stupně neodůvodnil, proč nestačí
zakázat řízení pouze té skupiny vozidel, do níž patří vozidlo, s nímž byl přestupek spáchán,
a to s ohledem na zásadu in dubio mitius. Zdůraznil, že řidičské oprávnění se získává pro jednotlivé
skupiny vozidel a pro každou kategorii také platí jiné rychlostní limity. Dle stěžovatele
je rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť se správní orgán
vůbec nezabýval podmínkami uložení zákazu činnosti dle §14 odst. 1 zákona o přestupcích
a toto ustanovení vůbec nezmiňuje. Stěžovatel zdůraznil, že trvá na svém názoru, že nebylo
možné uložit zákaz řízení všech skupin motorových vozidel.
[25] Na závěr stěžovatel namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť
správní orgány ani krajský soud se nezabývaly tím, zda nová právní úprava není pro stěžovatele
příznivější. Dle stěžovatele tomu tak je již proto, že zakotvuje nová zákonná kritéria pro výměru
pokuty, která umožňují lepší individualizaci sankce.
III.
Vyjádření žalovaného
[26] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí
a na své vyjádření k žalobě. Žalovaný uvedl, že trvá na věcné správnosti svého rozhodnutí,
považuje je za souladné s právními předpisy a ztotožňuje se s argumentací krajského soudu,
uvedenou v napadeném rozsudku.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[27] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[28] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[29] Nejprve Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, ke kterému by byl povinen podle §109 odst. 4 s. ř. s. i bez námitky stěžovatele.
Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí
krajského soudu je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[30] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není
z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek
a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Soudy však nemají povinnost
reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19). Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud
požadavkům přezkoumatelnosti dostál, jedná se o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno
o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí.
[31] Krajský soud posuzoval nejprve námitky stěžovatele týkající se měření rychlosti vozidla.
Nejprve se zabýval výpovědní hodnotou „situačního výkresu“ předloženého stěžovatelem a dospěl
k závěru, že tento výkres nemůže být považován za důkaz svědčící o chybném nastavení měřicího
zařízení. Krajský soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, z jakých důvodů nelze geometrickou
analýzu předloženou stěžovatelem považovat za průkaznou. Nic na tom nemohou změnit ani
námitky stěžovatele proti jednotlivým důvodům, proč krajský soud považuje výkres za nepřesný.
Nejvyšší správní soud se ve svých rozhodnutích takto předloženými studiemi také již zabýval.
V rozsudku ze dne 16. 7. 2020, č. j. 3 As 185/2018 – 39, Nejvyšší správní soud uvedl:
„Geometrické analýzy a matematické výpočty, které by měly rozporovat zachování předepsaného úhlu odklonu osy
záznamového zařízení a radarové hlavy od osy pohybu měřeného vozidla, předkládané stěžovateli zastoupenými
Mgr. Václavem Voříškem a Mgr. Jaroslavem Topolem, přitom byly Nejvyšším správním soudem opakovaně
shledány nepřesnými a nevěrohodnými (viz bod [33] a [34] rozsudku č. j. 6 As 182/2019-38 a dále rozsudek
ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019-33).“
[32] V rozsudku ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 As 485/2019 – 36, pak Nejvyšší správní soud
zdůraznil, že „stěžovatel ani jeho obecný zmocněnec či právní zástupce nejsou odborníky na měření rychlosti,
po obsahové stránce tak výpočet nepřesahuje rovinu vlastního tvrzení stěžovatele (viz rozsudky NSS ze dne
16. 5. 2017, č. j. 1 As 53/2017 - 42, body 19 a 20, ze dne 31. 7. 2018, č. j. 1 As 279/2017 - 44, bod 56,
ze dne 31. 10. 2018, č. j. 4 As 270/2018 - 41, bod 10, ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019 - 33,
či rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 7. 1. 2019, č. j. 60 A 18/2016 - 24,
bod 20, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2019, č. j. 28 A 12/2017 - 46, bod
43)“.
[33] Za důvodnou nelze považovat ani námitku stěžovatele, podle níž je na něj kladeno
nesplnitelné důkazní břemeno a v případě posudku předloženého stěžovatelem je nutné se s ním
odborně vypořádat. Judikatura, na níž stěžovatel tuto svoji úvahu zakládá, není pro
projednávanou věc případná, neboť její závěry jsou založeny na předpokladu, že předložené
výpočty byly i z pohledu „přiměřeně inteligentního laika“ schopny zpochybnit záznam pořízený
měřicím zařízením. Jak však vyplývá ze zjištění Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne
3. 7. 2018, č. j. 7 As 150/2018 - 36, správnost obdobných výpočtů obviněných se nepotvrdila ani
poté, co si správní orgány vyžádaly vyjádření autorizovaného metrologického střediska.
[34] Stěžovatel také pominul, že Nejvyšší správní soud v jím citovaných rozhodnutích
konstatoval, že nebylo zřejmé, jak by v případě tvrzené chyby v jeho nastavení měřicí zařízení
reagovalo. V tomto smyslu lze odkázat na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 7. 2020, č. j. 3 As 185/2018 – 39: „Také otázka funkce měřicího zařízení, která umožňuje
anulování výsledku měření v případě, kdy je provedeno nesprávně, jakož i jiné projevy nedodržení návodu
k obsluze radarového rychloměru, byly judikaturou zdejšího soudu již vyřešeny. V rozsudku ze dne 16. 5. 2017,
č. j. 1 As 53/2017 - 42, Nejvyšší správní soud konstatoval, že pro radarové zařízení Ramer 10 C, které bylo
použito i v nyní projednávané věci, platí, že není-li dodržen návod k obsluze, měřicí zařízení rychlost vozidla vůbec
nezaznamená. ‚Pokud by nebyl dodržen návod k obsluze, tak by neproběhly správně interní testy a verifikace
měření a snímek by byl anulován, tedy vůbec by nedošlo k jeho zobrazení na displeji měřicího zařízení, ani k jeho
uložení. Pokud je vytvořen radarem záznam, tak měřicí jednotka vyhodnotila proces měření jako správný.‘ (srov.
též rozsudek ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 309/2015 - 51). Stěžovatel se tedy mýlí, pokud tvrdí, že takovouto
funkcí uvedený radarový rychloměr nedisponuje. Stejně tak mu nelze přisvědčit, vytýká-li krajskému soudu
nesprávný výklad tolerance při měření v rozmezí ± 3 km/h; krajský soud v bodu 19. napadeného rozsudku
výslovně uvedl, že zásadní nedodržení návodu k obsluze má za následek neuložení snímku nebo zobrazení
některého z chybových hlášení, naopak možné odchylky jsou zohledňovány právě uvedenou tolerancí. Možnými
odchylkami je přitom nutno rozumět nepatrné změny při umístění měřicího vozidla (oproti ideálnímu stavu)
či technické limity rychloměru (srov. bod [30] rozsudku tohoto soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 As 306/2017 -
32).“
[35] Již krajský soud poukazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající
se nemožnosti pořídit záznam zařízením RAMER 10 C, jestliže došlo k jeho nesprávnému
nastavení. Správní spis v nyní posuzované věci obsahuje fotografický snímek s vyznačením
rychlosti, je tedy zřejmé, že interní testy a verifikace měření proběhly úspěšně a snímek
je hodnověrný. Je pravdou, že v řízení v nyní posuzované věci nebyla funkce zabraňující
provedení měření chybně nastaveným měřičem prokázána, vyplývá však z výše uvedené
judikatury, a proto ji nebylo nutné, i s ohledem na zásadu procesní ekonomie, ve vztahu
ke stejnému typu přístroje znovu prokazovat. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v daném
případě nebylo nutné, aby krajský soud provedl návod k obsluze zařízení jako důkaz, ani nebyl
povinen se odborně vypořádat s předloženým „situačním výkresem“. Současně lze konstatovat,
že krajský soud ve svém rozhodnutí dospěl s ohledem na citovaný rozsudek také ke správnému
závěru při hodnocení účelu odchylky měření.
[36] Pokud jde o námitky stěžovatele vůči pasáži rozsudku týkající se výpovědi policistů,
skutečnost, že policisté vypověděli, že postupovali v souladu s návodem k obsluze, vyplývá
ze správního spisu. Jejich vyjádření, že „postavili auto podle návodu“, není ani možné vykládat jinak.
Žalobní námitky stěžovatele proti obecnosti těchto tvrzení pak krajský soud dostatečně vypořádal
ve svém rozsudku. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud spoléhal pouze na vyjádření
policistů jako svědků. Na posouzení jejich výpovědí krajským soudem nelze nahlížet izolovaně,
naopak je třeba je hodnotit v souhrnu dalších skutečností, včetně již zmíněných vlastností
měřicího přístroje, který by v případě nesprávného nastavení měření neprovedl.
[37] Obdobně, jestliže stěžovatel namítal, že krajský soud nevypořádal jeho námitku, podle níž
o nesprávném úhlu měřicího přístroje vypovídá nestandardní úhel, pod kterým byl automobil
zachycen na fotografii pořízené měřicím přístrojem, Nejvyšší správní soud odkazuje
na již uvedené skutečnosti, z nichž vyplývá, že případné odchýlení přístroje od předepsaného
úhlu by nemohlo být natolik zásadní, aby ho nebylo možné zahrnout do odchylky odečtené
ve prospěch stěžovatele z naměřené rychlosti. Vyšší odchylka od předepsaného úhlu
by způsobila, že měření by přístroj vůbec neprovedl. S ohledem na tyto skutečnosti lze mít
vypořádání této námitky krajským soudem za dostatečné. Nelze ani přisvědčit stěžovateli,
že krajský soud nevypořádal jeho námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně související s tímto jeho argumentem. Krajský soud se této námitce explicitně
věnoval a dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je plně
přezkoumatelné. Nejvyšší správní soud k tomu, nad rámec již uvedeného, připomíná,
že povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí není ani dle Ústavního soudu nutno pojímat
tak široce, že by bylo třeba vždy formulovat podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument
účastníka řízení (srov. nálezy ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 30. 5. 2006,
sp. zn. I. ÚS 116/05, či ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09), jestliže se soud vypořádá
se všemi řádně a včas uplatněnými žalobními body, což však neznamená, že za žalobní bod
je nutné považovat každý dílčí argument stěžovatele.
[38] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu také v pasáži, v níž
krajský soud vypořádal odkazy na judikaturu obsažené v žalobě, neboť dle něj není zřejmé,
k jakým námitkám a judikátům se krajský soud vyjadřuje. S ohledem na umístění předmětného
odstavce v rámci odůvodnění rozhodnutí je však zřejmé, že krajský soud se v daném případě
věnuje judikatuře, na kterou stěžovatel odkazoval v souvislosti se svou argumentací týkající
se odchylky měření. Současně lze poznamenat, že jakkoliv je tato pasáž rozsudku poměrně
obecná, dle Nejvyššího správního soudu se s ohledem na přezkoumatelnost rozhodnutí krajského
soudu jako celku nejedná o tak závažnou vadu, která by vedla k dotčení práv stěžovatele.
[39] Další okruh kasačních námitek stěžovatele směřoval proti způsobu určení výše sankce
za spáchaný přestupek. Dle Nejvyššího správního soudu se však nelze přiklonit k názoru
stěžovatele, že jeho žalobní námitky proti odůvodnění výše uložené sankce krajský soud
nevypořádal. Krajský soud přezkoumal odůvodnění uložené sankce správním orgánem a dospěl
k závěru, že je v souladu s §12 zákona o přestupcích i s judikaturou správních soudů věnující
se této otázce. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje.
[40] Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, jejíž součástí jsou
i stěžovatelem citovaná rozhodnutí, řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního
trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při
svém rozhodování veden. Dle §12 odst. 1 zákona o přestupcích se při určení druhu sankce a její
výměry „přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem,
za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž
skutek postižen v disciplinárním řízení“. Ustanovení tedy obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní
orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Správní orgán je povinen se při
svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a srozumitelně
a jednoznačně formulovat logické kroky, které jej ke stanovení konkrétní výše sankce vedly
tak, aby odůvodnění její výše bylo následně soudem přezkoumatelné. Správní orgán
je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, která zákon předpokládá,
přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a uvést, jaký vliv mělo toto hledisko
na konečnou výši ukládané sankce. Výše uložené sankce tak musí být v každém
rozhodnutí zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochybnosti o tom, že právě
taková její výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 – 52, nebo stěžovatelem
citovaný rozsudek ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 – 23).
[41] Správní orgán prvního stupně v posuzované věci zhodnotil okolnosti týkající se způsobu
spáchání a následků přestupku a dospěl k závěru, že je lze považovat za polehčující, a dále také
okolnosti týkající se pohnutek a osobních poměrů stěžovatele, které označil za mírně přitěžující.
Stěžovatel ve své žalobě namítal, že z rozhodnutí správního orgánu nevyplývá, zda mu míru
zavinění přičítal ve prospěch či k tíži.
[42] Jak správně poznamenal již krajský soud, správní orgán prvního stupně hodnotil
i okolnosti spáchání přestupku a míru zavinění a dospěl k závěru, že se jednalo o porušení
veřejného zájmu na bezpečném a plynulém silničním provozu ve formě nevědomé nedbalosti.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v závěru hodnocení tohoto kritéria správní orgán
opomněl uvést, zda je tato skutečnost ve prospěch pachatele, či k jeho tíži. K hodnocení zavinění
ve formě nedbalosti jako kritéria pro stanovení výše sankce lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 11. 2018, č. j. 4 As 287/2018 - 30: „Nejvyšší správní soud doplňuje,
že otázka, zda stěžovatel spáchal přestupek ve vědomé či nevědomé nedbalosti, má skutečně svůj význam
z hlediska výše sankce. Na tuto skutečnost poukázal i sám zástupce stěžovatele, kdy v kasační stížnosti citoval
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 - 37, ze kterého vyplývá,
že hodnocení, zda byl spáchán přestupek ve vědomé či nevědomé nedbalosti, se má projevit ve výši sankce i úvahách
o ni. V daném kontextu je však potřebné zdůraznit, že pokud by správní orgány zjistily, že se ve stěžovatelově
případě jednalo o nedbalost vědomou, tedy o závažnější míru zavinění, pravděpodobně by to vedlo k uložení vyšší
pokuty.“
[43] Již krajský soud zdůraznil, že správní orgán první stupně ve svém rozhodnutí označil,
které skutečnosti jdou stěžovateli k tíži. Současně je možné, i s ohledem na citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu, dospět k závěru, že zavinění ve formě nevědomé nedbalosti lze
považovat ve srovnání s ostatními způsoby zavinění, včetně nedbalosti vědomé, za okolnost,
kterou je třeba vzít v úvahu ve prospěch pachatele přestupku. K tomu přispívá také závěr
správního orgánu prvního stupně, že po zhodnocení kritérií dle §12 zákona o přestupcích
převažují polehčující okolnosti, tedy okolnosti svědčící ve prospěch nižších sankcí.
[44] Na základě uvedeného se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že stanovení výše sankce, konkrétně pokuty, při dolní hranici zákonného rozmezí odpovídá
požadavkům stanoveným v §12 odst. 1 zákona o přestupcích a je přezkoumatelné. Zdejší soud
dospěl k závěru, že správní orgán nepřekročil při výměře sankce meze správního uvážení, ani
je nezneužil, tato sankce není překvapivá ani výjimečná. Zdejší soud přitom neshledal důvod
se v této věci odchýlit od ustálené judikatury, resp. takový postup navrhnout rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu.
[45] Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti uložení zákazu řízení motorových
vozidel, ani ty Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými. I v případě těchto námitek se jedná
o otázku, kterou již Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací činnosti řešil (viz
např. rozsudky ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 252/2016 – 48, ze dne 20. 12. 2017,
č. j. 6 As 297/2017 – 34, ze dne 22. 5. 2019, č. j. 10 As 232/2018 – 41), podrobně ji pak rozebral
především v rozsudku ze dne 22. 8. 2019, č. j. 2 As 239/2018 – 40, v němž dospěl k závěru,
že v uvedené věci bylo třeba uložit zákaz řízení všech typů motorových vozidel: „Pokud tedy
stěžovatel namítá, že správní orgán prvního stupně mu mohl zakázat řízení vozidel skupiny B, nebo všech
vozidel, avšak uložil mu zákaz řízení všech vozidel, aniž by nutnost uložení takového trestu jakkoli odůvodnil,
pak zcela pomíjí preventivní funkci zákazu činnosti, jenž mu byl uložen, a to v bezprostředním opodstatnění
povahou přestupku překročení maximální povolené rychlosti, který spáchal a který není nijak specifický pro
provoz výhradně motorových vozidel skupiny B. Z hlediska uloženého zákazu činnosti proto není podstatné,
do které skupiny či podskupiny spadalo stěžovatelem řízené vozidlo při spáchání přestupku podle §125c odst. 1,
písm. f), bodu 2 zákona o silničním provozu. Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací
činností nepovažuje za vadu, pokud správní orgány uložení plošného zákazu řízení blíže neodůvodnily, jelikož
s ohledem na povahu přestupku ani neměly jinou možnost, než uložit sankci zákazu řízení všech motorových
vozidel.“
[46] Stěžovatel dále namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť se správní
orgány ani krajský soud nezabývaly tím, zda pozdější právní úprava [novely zákona o silničním
provozu a nová úprava správního trestání obsažená v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich, v relevantním znění (dále jen „zákon o odpovědnosti
za přestupky“)], není pro stěžovatele příznivější a zda tedy nebylo na místě postupovat podle čl.
40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
[47] Stěžovatel byl přitom shledán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f)
bodu 2 zákona o silničním provozu a byla mu uložena sankce dle podle §125c odst. 5 písm. d)
a §125c odst. 6 písm. b) tohoto zákona, přičemž obsah těchto ustanovení ani jejich dopad na
stěžovatele se od spáchání daného přestupku dne 21. 12. 2015 dosud nezměnil. Správní orgány
rozhodovaly v této věci před nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky dne
1. 7. 2017, jeho znění tedy nemohly ve svých rozhodnutích jakkoli zohlednit. Uplatnění nové
právní úpravy správního trestání dle zákona o odpovědnosti za přestupky tedy bylo v nyní
posuzované věci myslitelné až v řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud ovšem
dospěl ve své judikatuře k závěru, že za změnu ve prospěch stěžovatele nelze považovat samotné
přepracování ustanovení o určení druhu a výměry sankce (nově „správního trestu“) obsažení v §37
zákona o odpovědnosti za přestupky, ani podrobnější vymezení kritérií pro uložení správního
trestu dle §38 až §40 zákona o odpovědnosti za přestupky (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018 - 45). Jak uvedl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j. 7 As 51/2019 – 38, „[j]ediná potenciální výhodnost nové právní
úpravy v případě stěžovatele tak spočívá skutečně pouze v mimořádném snížení výměry pokuty dle §44 zákona
o odpovědnosti za přestupky. Tuto úpravu by bylo v zásadě možné považovat za takovou, která je pro pachatele
příznivější, než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní hranicí sazby stanovené zákonem
neumožňovala. Jak však uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018 – 45:
‚Použití zásady retroaktivity ve prospěch pachatele by tedy v úvahu připadalo, avšak pouze v případech, na které
by toto ustanovení alespoň teoreticky mohlo dopadat.‘ Ani sám stěžovatel přitom neoznačil žádné relevantní
skutečnosti, jež by měly mimořádný charakter, a mohly tak odůvodnit mírnější postup při jeho trestání“.
Obdobný závěr platí i v nyní posuzované věci.
V.
Závěr a náklady řízení
[48] Nevyšší správní soud kasační námitky stěžovatele neshledal důvodnými, a proto kasační
stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[49] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšnému žalovanému ovšem žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti v tomto
řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu jeho nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. listopadu 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu