ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.88.2016:39
sp. zn. 5 As 88/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: J. J.,
zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2,
Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 30. 3. 2016, č. j. 28 A 2/2015 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím Magistrátu města Hradec Králové (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 8. 10. 2014, zn. P/2663/2014/OS1/DvP MMHK/183108/2014, byl žalobce
(dále jen „stěžovatel“) uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“),
v příčinné souvislosti s porušením §18 odst. 4 téhož zákona. Za to byla stěžovateli uložena
pokuta ve výši 2500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Tohoto přestupku
se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 19. 7. 2014 kolem 12:28 hod. v obci Hradec Králové,
ul. Pražská v blízkosti kostela, řídil motorové vozidlo tovární značky Porsche 986 Boxter,
registrační značky X, a měřícím zařízením MicroDigiCam LTI mu byla naměřena rychlost jízdy
74 km/hod., po odečtu odchylky měřícího zařízení ± 3 km/hod., skutečná rychlost jízdy
71 km/hod., a to v úseku, kde je povolená nejvyšší rychlost jízdy 50 km/hod. Stěžovatel
tedy překročil nejvyšší povolenou rychlost o 21 km/hod.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 11. 12. 2014, č. j. 22154-2/DS/2014/Er, zamítl a napadené rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu v Hradci
Králové (dále jen „krajský soud“). Rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 28 A 2/2015 – 35, krajský
soud žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku absence sdělení obvinění,
v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť byl odsouzen za jiné
protiprávní jednání, než kterého se dopustil. Dle sdělení obvinění, kterého se stěžovateli dostalo
od správního orgánu I. stupně, se dopustil protiprávního jednání, protože jel rychlostí
76 km/hod. (po odečtu odchylky 73 km/hod.) v úseku pozemní komunikace, kde je nejvyšší
povolená rychlost 50 km/hod. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl ale stěžovatel uznán
vinným pro jednání odlišné, a sice proto, že jel rychlostí 71 km/hod. Z takového jednání však
nebyl obviněn. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že se sám zkrátil na právu
na sdělení obvinění, neboť se nezúčastnil ústního jednání, na kterém mu uvedené obvinění
mohlo být sděleno. Stěžovatel uvedl, že se ústního jednání nezúčastnil, protože ve prospěch
jemu dříve sdělenému obvinění neexistoval žádný důkaz; bylo tedy pro něj zbytečné vynakládat
finanční prostředky k tomu, aby se dostavil ke správnímu orgánu I. stupně a upozornil
ho na skutečnost, která je seznatelná ze spisu. Stěžovatel namítá, že má právo na sdělení obvinění
i tehdy, pokud se ústního jednání neúčastní. Právo účastnit se ústního jednání stěžovateli vyplývá
z čl. 6. odst. 3 písm. a) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a dále např. z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), přičemž
se dá také subsumovat pod právo na přípravu k obhajobě garantované v čl. 40 odst. 3 Listiny.
Tato práva se však navzájem nepodmiňují a právo na přípravu obhajoby nelze podmiňovat účastí
na ústním jednání. Stěžovatel se proto domnívá, že bylo zasaženo do jeho práva zaručeného
čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť se nemohl připravit na obvinění z protiprávního jednání
spočívajícího v jízdě rychlostí 71 km/hod., neboť byl obviněn pouze z jízdy rychlostí 73
km/hod.; jízda nižší rychlostí je založena na jiných důkazních prostředcích.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že bylo „podivně“ manipulováno se snímky
z měřícího zařízení, což dovozuje z toho, že ve správním spise bylo založeno více různých
fotografií, které byly pořízeny z jiné vzdálenosti a v jiném čase, avšak byly označeny stejným
číslem. Uvedenou námitku dle stěžovatele krajský soud nedostatečně vyvrátil, protože jen odkázal
na vyjádření žalovaného, podle něhož měřící zařízení pořizuje vícero samostatných fotografií,
které jsou opatřeny jedním číslem snímku. Jsou-li ve správním spise různé snímky, na kterých
je vozidlo vždy v jiné pozici, avšak jsou označeny stejným číslem snímku (nikoliv číslem měření),
nelze tuto námitku vyvrátit odkazem na ničím nepodložené tvrzení žalovaného. Žalovaným
tvrzená funkčnost (resp. disfunkčnost) měřícího zařízení, která má spočívat v označování více
snímků stejným číslem, není podle stěžovatele obecně známou skutečností a nevyplývá
ani z obsahu spisu. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014 – 60, který se podle stěžovatele týká obdobné věci,
v níž nebylo prokázáno tvrzení žalovaného o vlastnostech měřícího zařízení (rychloměru),
přičemž krajský soud z takového tvrzení vycházel a v důsledku toho bylo rozhodnutí krajského
soudu následně Nejvyšším správním soudem zrušeno.
Stěžovatel dále namítá, že nebylo dostatečně specifikováno místo protiprávního jednání.
Dle stěžovatele je místo spáchání protiprávního jednání ve výroku rozhodnutí správního orgánu
I. stupně specifikováno nedostatečně, neboť je zde uvedeno „na pozemní komunikaci v Hradci
Králové v ul. Pražská (v blízkosti kostela)“. Ulice Pražská má 2,5 km a obsahuje různé úpravy nejvyšší
povolené rychlosti, přičemž ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně není specifikován
směr jízdy a alespoň přibližné určení úseku ulice Pražská. Uváděné upřesnění „v blízkosti kostela“
není dostatečné, neboť stěžovateli není zřejmé, kde se v Hradci Králové nachází kostel, což nelze
zjistit ani za použití Google Maps. Krajský soud tak nesprávně zhodnotil otázku určitosti výroku.
Krajskému soudu může být známo, kde se v Hradci Králové nachází kostel, nicméně stěžovateli
či jiným subjektům toto známo být nemusí. Krajský soud podložil svůj závěr pouze znalostí
místních reálií, ale rozhodnutí správního orgánu by mělo být srozumitelné i pro jiné subjekty,
které těmito znalostmi nedisponují. Nepřezkoumatelné je pak dle stěžovatele tvrzení krajského
soudu o tom, že se v Hradci Králové na ulici Pražská nachází pouze jeden kostel, neboť krajský
soud neuvádí, na základě jakých poznatků takový závěr činí, případně netvrdí, že by prováděl
v ulici Pražská (resp. v cca 180 domech, které jsou v této ulici postaveny) šetření za účelem
zjištění, kolik kostelů se v ulici nachází. Krajský soud rovněž nevypořádal námitku, která se týká
stěžovatelem tvrzené vady rozhodnutí správního orgánu I. stupně (a potažmo žalovaného),
která spočívá v tom, že ve výroku uvedeného rozhodnutí není uveden směr jízdy vozidla
stěžovatele. V obci je totiž v každém úseku odlišná úprava nejvyšší povolené rychlosti,
jiný charakter komunikace, okolí, atd. V souvislosti se specifikací místa protiprávního jednání
stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015,
č. j. 2 As 111/2015 – 42, a uvádí, že pokud by místo protiprávního jednání bylo specifikováno
přesně, mohl by stěžovatel soudu předložit např. fotografii dopravního značení, kterou
by prokázal, že v předmětném úseku platí odlišná úprava nejvyšší povolené rychlosti.
Stěžovatel dále tvrdí, že mu nebylo řádně doručeno rozhodnutí správního orgánu
I. stupně. Stěžovateli sice byl doručen e-mail od správního orgánu I. stupně, jehož přijetí potvrdil,
ale který neobsahoval deklarované přílohy. Krajský soud konstatoval, že toto tvrzení
je irelevantní, a uvedl, že bylo doručováno na adresu zástupce stěžovatele, neboť doručování
na jeho e-mail nepřispívalo k urychlení řízení vzhledem k tomu, že stěžovatel nepotvrzoval přijetí
zprávy následující pracovní den po jejím odeslání, ale druhý až čtvrtý den; proto stěžovatel neměl
nárok, aby mu byly doručovány písemnosti na e-mail. S tímto hodnocením krajského soudu
stěžovatel nesouhlasí a namítá, že průměrná doba, po kterou správní orgán I. stupně čekal
na potvrzení přijetí e-mailu, byla 1,5 dne, což je hluboce pod průměrem doby, za kterou správní
orgán I. stupně doručuje průměrně písemnosti (dle stěžovatele za 5,3 dne; průměrná doba
k doručení doporučeného dopisu pak přesahovala 11 dnů). Doručování prostřednictvím e-mailu
tak podle stěžovatele přispělo k urychlení řízení. Ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „správní řád“), navíc podle stěžovatele nespojuje právní nárok
na doručování písemností na e-mail s potvrzením doručení zprávy následující pracovní den,
ale s požadavkem urychlení řízení, což bezpochyby bylo splněno. Stěžovatel činí zejména
sporným obsah e-mailu týkajícího se rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť dle jeho
názoru právě v tomto případě měl nárok na doručování písemností na e-mail, neboť do té doby
potvrzoval písemnosti následující pracovní den. Podle stěžovatele je nesprávný názor krajského
soudu, že stěžovatel měl informovat správní orgán I. stupně o doručení e-mailu, jenž byl
nadepsán jako „rozhodnutí“, pokud tento e-mail neobsahoval přílohu. Žádná taková povinnost
stěžovateli ze zákona nevyplývá a správní orgán I. stupně nemůže odpovědnost za vlastní
pochybení přesouvat na zmocněnce stěžovatele. Navíc by takové jednání bylo neslučitelné
s výkonem obhajoby v širším slova smyslu, neboť by šlo o úkon v neprospěch zastoupeného.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznal stěžovateli náhradu nákladů
řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom zkoumal,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
K námitce absence sdělení obvinění stěžovateli z daného skutku Nejvyšší správní soud
uvádí, že souhlasí se závěry krajského soudu, který konstatoval, že správní orgán I. stupně
neprojednával jiný skutek, než ze kterého byl žalobce obviněn, a proto nebylo nutné sdělit
obvinění nové. Skutek z pohledu přestupkového práva vymezil krajský soud jako určitou událost
ve vnějším světě spočívající v jednání člověka, které může mít znaky přestupku. Podstatu skutku
tak tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska
přestupkového práva. Za podstatu skutku se považuje právně relevantní jednání pachatele a jím
zapříčiněný právně významný následek. Totožnost skutku je přitom mnohdy významná
při posuzování zásady ne bis in idem. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky,
je právě následek z hlediska (přestupkového) práva.
V projednávané věci správní orgán I. stupně projednával jednání stěžovatele spočívající
v překročení nejvyšší povolené rychlosti o 20 km/h v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost
50 km/h. Stěžovateli byla v rozmezí 3 sekund naměřena rychlost 76 a 74 km/h (po odečtu
odchylky 73 a 71 km/h). Nejprve byla ve skutku specifikována rychlost 76 km/h. Na základě
důkazní situace správní orgán I. stupně nově ve skutkové větě specifikoval rychlost na 74 km/h.
K tomuto kroku správní orgán přistoupil proto, že snímek z měřícího zařízení, na němž
je zachycena rychlost 76 km/h, dostatečně neprokazuje registrační značku vozidla, které bylo
změřeno, ačkoli je z něj zřejmé, že se jedná o totéž vozidlo, které bylo později v časovém odstupu
3 sekund zachyceno na dalším snímku. Na druhém snímku je již vozidlo dostatečně
identifikovatelné s naměřenou rychlostí 74 km/h. Správní orgán I. stupně podotkl, že nejde
o zásah do stěžovatelových práv v jeho neprospěch. Tuto korekci provedl při ústním jednání,
přičemž v rámci této korekce nedošlo ke změně právní kvalifikace jednání stěžovatele.
Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že skutkové vymezení jednání, které soud
či správní orgán považují za deliktní, je základní podmínkou práva na obhajobu stíhaného.
Musí být přitom dbáno, aby byl postihovaný skutek popsán v maximální možné míře
jednoznačně co do způsobu jeho spáchání, včetně určení místa a času deliktního jednání.
Tímto musí být zaručena odlišitelnost od jiných jednání. Mezi vymezeným sdělením předmětu
sankčního řízení a popisem skutku v meritorním rozhodnutí ve věci pak musí existovat alespoň
v podstatných rysech soulad. Posouzení, zda takový soulad existuje, nepodléhá jednotným
pravidlům a tuto otázku je vždy nutno zodpovědět individuálně (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2011, č. j. 2 Afs 91/2009 – 149, nebo také usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73).
Mezi skutkem vymezeným ve sdělení předmětu správního řízení a skutkem, pro který
je účastník ve správním řízení následně trestán, nemusí existovat po stránce skutkové naprostý
soulad, neboť v průběhu řízení mohou některé dílčí skutečnosti teprve vyplynout najevo či může
jinak dojít ke korektuře původních skutkových předpokladů. Jestliže by však byl v průběhu
správního řízení zjištěn aspekt jednání, který dosud účastníku správního řízení nebyl vytýkán,
a vede-li toto nové skutkové zjištění k rozšíření právní kvalifikace postihovaného jednání,
je nutno přistoupit k rozšíření „obvinění“ a poskytnout tak stíhané osobě právo přizpůsobit této
nové skutečnosti svou obhajobu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2011,
č. j. 2 Afs 91/2009 – 149).
V případě skutkového vymezení stíhaného jednání lze připustit jen jeho určitá upřesnění
či zúžení, přičemž nic nebrání ani změně právní kvalifikace takového jednání. Dojde-li ovšem
ke změně právní kvalifikace, je vždy nutné zajistit, aby stíhaná osoba byla se změnou právního
hodnocení věci seznámena a byl jí dán dostatečný prostor přizpůsobit této skutečnosti svou
obhajobu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 2 As 44/2004 - 62,
publikovaný pod č. 1378/2007 Sb. NSS, a ze dne 20. 11. 2003, č. j. 5 A 73/2002 – 34,
publikovaný pod č. 296/2004 Sb. NSS).
Vzhledem k tomu, že trestání za správní delikty musí podléhat obdobnému
režimu jako trestání za trestné činy, je správní trestání a trestání za trestné činy vystavěno
na obdobných principech (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 6 A 126/2002 – 27, publ. pod č. 461/2005 Sb. NSS). V této souvislosti lze poukázat také
na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn II. ÚS 143/02, které se týká věci
v trestním řízení, jehož závěry lze vztáhnout rovněž na nyní projednávanou věc.
Podle zmíněného usnesení Ústavního soudu teorie ani praxe nechápe totožnost skutku jen jako
naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem soudu.
Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet
i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Skutkový
děj v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení. Totožnost
skutku bude zachována také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku
nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání
nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda
v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání
nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.
V projednávané věci správní orgán I. stupně upřesnil rychlost vozidla, které řídil
stěžovatel, ze 73 km/hod. na 71 km/hod. Takovou změnu nelze považovat za podstatnou změnu
skutkových okolností, neboť se jednalo pouze o rozdíl 2 km/hod., přičemž byla zachována stejná
právní kvalifikace a stěžovateli bylo stále vytýkáno, že překročil maximální povolenou rychlost
vozidla o více než 20 km/hod. Žádný nový aspekt jednání mu nebyl přičten, jednalo se jen
o upřesnění skutkových zjištění. Vzhledem k tomu, že v rámci upřesnění skutkových zjištění
nedošlo k podstatné změně skutku, byla zachována totožnost skutku. V rámci této úpravy
nedošlo ani ke změně právní kvalifikace, proto správní orgán I. stupně nepochybil, jestliže
s takovou změnou stěžovatele před vydáním svého rozhodnutí neseznámil; z téhož důvodu
nebylo ani dotčeno právo stěžovatele na obhajobu. Argumentu stěžovatele o tom, že v takovém
případě „rozhodují důkazní prostředky, kterých se má užít“, nelze v tomto případě s ohledem
na citovanou judikaturu přisvědčit. V této souvislosti je rovněž vhodné zdůraznit, že bylo pouze
věcí stěžovatele (resp. jeho zmocněnce), zda se ústního jednání zúčastní či nikoli. Stěžovatel
(resp. jeho zmocněnec) byl k ústnímu jednání řádně předvolán, avšak bez uvedení důvodu
se nedostavil a nenavrhl žádný další termín pro konání ústního jednání; konstatování, že pro něj
bylo zbytečné vynakládat finanční prostředky na dopravu ke správnímu orgánu I. stupně, není
překážkou, pro kterou by správní orgán nemohl v řízení pokračovat a v nepřítomnosti stěžovatele
(jeho zmocněnce) věc v souladu s §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
v relevantním znění (dále jen „zákon o přestupcích“), projednat (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 2. 2006, č. j. 1 As 19/2005 – 71).
K námitce, že se snímky z měřícího zařízení bylo manipulováno, Nejvyšší správní soud
uvádí, že jde o zjevně nedůvodnou námitku. Pro projednávanou věc je nepodstatné, jak byly
snímky z měřícího zařízení označeny, neboť to není informace, která by měla význam
pro hodnocení věci. Důležité je, že ze snímků lze identifikovat vozidlo, které překročilo nejvyšší
povolenou rychlost. Nejvyšší správní soud navíc zdůrazňuje, že sám stěžovatel nerozporuje,
že na daných snímcích je zachyceno jeho vozidlo, které řídí právě on, proto lze jeho tvrzení
o údajné manipulaci se snímky a možnosti špatného zaznamenání rychlosti jedoucího vozidla
považovat jen za spekulativní a ničím nepodložené. I kdyby snímky z měřícího zařízení nebyly
označeny žádným číslem, nic by to na závěru správního orgánu I. stupně o spáchání přestupku
stěžovatelem nemohlo změnit a krajský soud nijak nepochybil, jestliže se při posouzení této
otázky ztotožnil se závěry žalovaného.
V této souvislosti není ani důvodný odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014 – 60, s argumentací, že v uvedeném rozsudku byla
řešena funkčnost měřícího zařízení (rychloměru) a krajský soud pouze převzal tvrzení
žalovaného. V této stěžovatelem odkazované věci se jednalo o posouzení případu, v němž měřící
zařízení změří rychlost vozidla, popřípadě nezměří, pokud je špatně nastaveno. Nejvyšší
správní soud konstatoval, že nelze převzít tvrzení žalovaného tehdy, pokud nelze jednoduše
vyvrátit námitku stěžovatele, že snímek z měření je atypický s ohledem na pouze částečné
zachycení měřeného vozidla a registrační značky v pravé části snímku. V nyní posuzované věci
Nejvyšším správním soudem ovšem není sporná otázka nastavení měřícího zařízení
a jeho schopnosti zachytit rychlost projíždějícího vozidla ve spojení s atypickým snímkem
z měření. Ve stěžovatelově případě byl snímek čitelný a nebyl nijak nestandardní (atypický).
Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2014,
č. j. 6 As 187/2014 – 60, proto není přiléhavý.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce nedostatečné specifikace místa
protiprávního jednání. Dle §77 zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí o přestupku,
jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí mj. obsahovat též popis skutku s označením
místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Jak vymezil Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, smyslem přesného vymezení skutku
ve výroku rozhodnutí je, ,, (…) aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním.
V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání
je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra
podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž
skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva
na obhajobu.“ Ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo místo specifikováno
takto:
„na pozemní komunikaci v Hradci Králové v ul. Pražská (v blízkosti kostela)“. Stěžovatel namítal, že mu
není známo, kde se v Hradci Králové nachází kostel, proto nemohl např. prokázat,
že v předmětném úseku platí odlišná úprava nejvyšší povolené rychlosti.
Otázkou specifikace místa spáchání přestupku se Nejvyšší správní soud zabýval v řadě
svých rozhodnutí. Dle Nejvyššího správního soudu není nutné specifikovat místo spáchání
přestupku „na metr“ přesně, což v případě přestupků překročení nejvyšší povolené rychlosti
není ani objektivně možné. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 291/2014 – 39, uvedl, že místo spáchání přestupku lze vymezit přesněji, a to např.
za pomocí uvedení čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popřípadě
zmíněním v blízkosti stojícího dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS, přičemž
vadou výroku není neuvedení směru jízdy vozidla. Uvedení směru jízdy sice podrobněji
specifikuje způsob spáchání přestupku, nicméně není nezbytnou náležitostí výroku o spáchání
přestupku. Je nutné mít také na paměti, že posouzení, zda místo spáchání přestupku ve výroku
rozhodnutí je dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností v každém jednotlivém
případě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 – 52).
V každém individuálním případě je tedy nutné posoudit, zda úsek pozemní komunikace popsaný
ve výroku rozhodnutí správního orgánu o přestupku společně s označením času a způsobu
spáchání přestupku je vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn
s jiným.
Úsek pozemní komunikace, kde k přestupku došlo, je ve skutkové větě rozhodnutí
správního orgánu I. stupně popsán názvem ulice s bližší specifikací „v blízkosti kostela“.
Místo spáchání přestupku je tedy upřesněno uvedením dominanty nacházející se v blízkosti místa
spáchání přestupku, což – jak již Nejvyšší správní soud dovodil ve své judikatuře - postačuje
ke konkretizaci místa spáchání přestupku. Takto specifikované místo spáchání přestupku spolu
s uvedením času a způsobu jeho spáchání je způsobilé konkretizovat daný skutek tak, aby nebyl
zaměněn s jiným. Je tedy postaveno dostatečně na jisto, kde ke spáchání přestupku došlo, a není
proto ani podstatné, že ve výroku rozhodnutí v tomto případě není uveden směr jízdy vozidla.
Ačkoli uvedení směru jízdy vozidla řízeného osobou, která je obviněna z přestupku, podrobněji
specifikuje způsob spáchání přestupku, není nezbytnou náležitostí výroku rozhodnutí
o přestupku. Podstatné je to, že skutek byl v nyní posuzované věci vymezen tak, aby nemohl být
zaměněn s jiným (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 291/2014 – 39).
Nejvyšší správní soud nepovažuje v této souvislosti za přiléhavý odkaz stěžovatele
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42, neboť
se jedná o skutkově odlišný případ. V uvedeném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval
případem uložení pokuty za stání motorového vozidla bez zaplaceného parkovacího poplatku.
Ve výroku rozhodnutí správního orgánu bylo místo spáchání přestupku konkretizováno pouze
názvem ulice, přičemž v této ulici se nacházely jak úseky s placenými místy k parkování,
tak i s místy neplacenými. Nejvyšší správní soud v tomto případě uzavřel, že specifikace místa
spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu pouze názvem ulice je nedostatečná,
neboť na této ulici je různý režim parkovacích míst. V nyní projednávané věci ovšem bylo místo
spáchání přestupku mimo uvedení názvu ulice blíže konkretizováno údajem, že se tak stalo
„v blízkosti kostela“; není proto pochyb, na kterém místě ulice ke spáchání přestupku stěžovatelem
došlo.
V této souvislosti nelze opomenout námitku stěžovatele, že je nepřezkoumatelný závěr
krajského soudu o tom, že na ulici Pražská v Hradci Králové se nachází pouze jeden kostel.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že na str. 6 napadeného rozsudku krajský soud
uvádí, na základě čeho dospěl k takovému závěru, neboť uvedl, že je mu dané místo dobře
známo na základě znalostí místních poměrů. Krajský soud má své sídlo v Hradci Králové,
je proto zřejmé, že mu zjevně může být známo, jaké dominanty se na ulici Pražské v městě,
v němž sídlí, nacházejí, a to ve stejném rozsahu jako např. obyvatelům tohoto města.
Z uvedeného pohledu se proto jedná o obecně známou skutečnost, kterou je třeba rozumět
takovou skutečnost, která je známa širšímu okruhu osob. Tvrdí-li pak stěžovatel, že on sám
nedisponuje danou místní znalostí, jde o tvrzení nevěrohodné a zjevně účelové již s ohledem
na skutečnost, že jako adresu svého bydliště uvádí Hradec Králové (viz záhlaví tohoto rozsudku).
Krajský soud rovněž konstatoval, že předmětný kostel lze dohledat na mapě, kterou
stěžovatel předložil v řízení před krajským soudem, aniž by ji provedl k důkazu (ve věci bylo
rozhodováno bez nařízení jednání), což je ovšem v rozporu s §77 odst. 1 s. ř. s. Uvedené
však představuje pouze dílčí pochybení krajského soudu a nejedná se v daném případě o vadu,
která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
neboť lze dovodit, že výrok rozsudku krajského soudu by byl stejný i za situace, kdy by k tomuto
pochybení nedošlo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 – 59). V této souvislosti je totiž především podstatná skutečnost, že o místě
spáchání přestupku stěžovatelem nejsou důvodné pochybnosti, nebylo jím zpochybněno
v řízení před správními orgány a jeho pouhé negativní tvrzení v žalobě a kasační stížnosti,
že na předmětné mapě on sám kostel „neshledává“ a „nevidí“ ani případné označení „kostel
sv. Anny“, není s to správnost závěrů krajského soudu, které vycházejí nejen se znalostí místních
poměrů, ale jsou také v souladu s obsahem správního spisu, vyvrátit. V této souvislosti je rovněž
zásadní, že stěžovatel nepopírá, že ke změření rychlosti vozidla, které řídil, došlo na ulici Pražské
v Hradci Králové, přičemž ani v rámci své argumentace neoznačuje konkrétní úsek jmenované
silnice, kde je nejvyšší povolená rychlost jiná než 50 km/hod.
V souvislosti s uvedenou námitkou stěžovatele je v neposlední řadě významné, že s takto
konkretizovaným místem spáchání přestupku byl stěžovatel seznámen v příkazu ze dne
20. 8. 2014, zn. P/2663/2014/OS1/DvP, a již v průběhu správního řízení proto mohl
v daném směru uplatnit námitky a navrhnout důkazy, že např. byl na jiném konkrétním místě
(např. na místě, kde byla povolena vyšší rychlost) nebo že povolenou rychlost nepřekročil
apod. Z téhož důvodu nebylo zapotřebí provádět místní šetření za účelem zjištění,
zda se v Hradci Králové na ulici Pražské nachází kostel, a nebylo ani nutné, aby krajský soud
ve věci případně nařizoval jednání za účelem seznámení stěžovatele s uvedenou notorietou,
neboť stěžovateli byla její existence známa již z průběhu správního řízení.
Není důvodná ani námitka stěžovatele, podle níž krajský soud nevypořádal jeho námitku
týkající se (ne)uvedení směru jeho jízdy ve výroku rozhodnutí o přestupku. V této souvislosti
nelze odhlédnout od skutečnosti, že tato „námitka“ byla součástí žalobní námitky vytýkající
nedostatečnou identifikaci místa spáchání přestupku správními orgány. Skutečnost, že se krajský
soud s částí uvedené žalobní námitky výslovně nevypořádal, nemůže mít v projednávané věci
vliv na zákonnost jeho rozsudku, neboť dospěl ke správnému závěru o jednoznačné identifikaci
místa spáchání přestupku, na což nemůže mít vliv (ne)uvedení směru jízdy vozidla stěžovatele,
jak již bylo výše rozvedeno.
Stěžovatel namítá, že mu ve správním řízení byly nesprávně doručovány písemnosti,
resp. že mu nebylo doručeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Stěžovatel také nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, že doručování prostřednictvím e-mailu nepřispívalo k urychlení
řízení.
Uvedenou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 19. 8. 2015,
č. j. 3 As 5/2015 – 42, v němž uvedl následující:
„Ustanovení §19 odst. 3 správního řádu upravuje institut adresy pro doručování (coby preferovaný
způsob určení doručného místa), zahrnující i elektronickou adresu. Toto ustanovení (v kontextu §20 odst. 1
správního řádu) tedy obecně připouští, aby byly písemnosti účastníkovi řízení k jeho žádosti prioritně
doručovány na elektronickou adresu, přičemž současně stanoví, za jakých podmínek je tak možné činit.
Byť to ze samostatného znění tohoto ustanovení není na první pohled zřejmé, lze dovodit, že účastník řízení nemá
nárok na to, aby mu správní orgán doručoval písemnosti na elektronickou adresu vždy, kdy o to požádá. §19
odst. 3 správního řádu totiž vyžaduje, aby tento způsob doručování nevylučoval zákon nebo povaha věci
(tento postup je vyloučen zejména tehdy, má-li adresát zřízenou datovou schránku), přičemž takový postup
je namístě zejména tehdy, může-li to přispět k urychlení řízení. Dospěje-li tedy správní orgán k závěru,
že požadavek účastníka řízení, aby se mu doručovalo právě na tuto (sui generis) adresu pro doručování, nemůže
k urychlení řízení přispět (typicky existují-li zjevné indicie o snaze účastníka řízení tímto způsobem celý proces
zpomalovat), může (při respektování obecného požadavku rychlosti řízení, vyjádřeného v §6 odst. 1 správního
řádu) doručovat písemnosti tak, jako by adresát o doručování na elektronickou adresu nepožádal, a bude
mu doručovat „standardním způsobem“ (v daném případě tedy poštou, na adresu trvalého pobytu zmocněnce).
Na ustanovení §19 odst. 3 správního řádu navazuje odst. 8, dle kterého je elektronicky odeslaná
písemnost doručena až v okamžiku, kdy její převzetí potvrdí adresát (datovou) zprávou opatřenou jeho zaručeným
elektronickým podpisem. Na rozdíl od jiných způsobů doručování je tedy doručování písemnosti na elektronickou
adresu vázáno na aktivní součinnost adresáta, ve smyslu jeho výslovného potvrzení doručení písemnosti.
Tento požadavek zákona je logickým vyústěním potřeby mít najisto postaveno, zda, případně kdy byla úřední
písemnost adresátovi doručena. Správní řád proto dále v §19 odst. 8 stanoví, že nepotvrdí-li adresát tímto
způsobem převzetí písemnosti nejpozději následující pracovní den poté, co správní orgán (datovou) zprávu
obsahující písemnost odeslal, a tato zpráva se nevrátila jako nedoručitelná, doručí správní orgán písemnost tak,
jako kdyby adresát o doručení na elektronickou adresu vůbec nepožádal.“
Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné rovněž na nyní projednávanou věc. Z obsahu
správního spisu je zřejmé, že dne 27. 8. 2014 byla správnímu orgánu I. stupně, společně
s podáním odporu proti příkazu ze dne 20. 8. 2014, zn. P/2663/2014/OS1/DvP, doručena
také žádost stěžovatele o zasílání veškerých písemností v rámci tohoto řízení na elektronickou
adresu jeho zmocněnce P. K.; plná moc byla připojena.
Správní orgán I. stupně žádosti zmocněnce stěžovatele o doručování na elektronickou
adresu vyhověl, neboť první písemnost odeslanou po vznesení tohoto požadavku v podaném
odporu, tedy předvolání ze dne 9. 9. 2014, zn. P/2663/2014/OS1/DvP, zaslal dne 25. 9. 2014
na předmětnou elektronickou adresu; dne 26. 9. 2014 bylo zmocněncem stěžovatele zasláno
potvrzení o jejím přijetí. Dále správní orgán I. stupně zaslal stěžovateli dne 13. 10. 2014
na elektronickou adresu rozhodnutí ze dne 8. 10. 2014, zn. P/2663/2014/OS1/DvP; teprve
dne 16. 10. 2014 pak bylo zmocněncem stěžovatele zasláno potvrzení o přijetí zprávy.
Dne 31. 10. 2014 zmocněnec stěžovatele podal blanketní odvolání. Usnesením ze dne
5. 11. 2014, zn. P/2663/2014/OS1/DvP, správní orgán I. stupně určil lhůtu k vyjádření
se a k doplnění odvolání do 5 dnů od doručení tohoto usnesení, které dne 6. 11. 2014 zaslal
na elektronickou adresu zmocněnce stěžovatele; dne 10. 11. 2014 zmocněnec stěžovatele zaslal
potvrzení o přijetí zprávy.
S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského
soudu, že v daném případě lze mít o poskytování potřebné součinnosti zmocněncem stěžovatele
důvodnou pochybnost, neboť potvrzení o převzetí rozhodnutí správního orgánu I. stupně
ze dne 13. 10. 2014 neodeslal nejpozději následující pracovní den. Krajský soud rovněž správně
uvedl, že tato pochybnost byla dále umocněna obdobným postupem zmocněnce stěžovatele
při doručování usnesení ze dne 5. 11. 2014, neboť ani potvrzení o přijetí této zprávy neodeslal
následující pracovní den. Následkem uvedeného nebyly správní orgány již od prvního
opožděného potvrzení o přijetí zprávy (tj. rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne
13. 10. 2014) povinny doručovat další písemnosti na elektronickou adresu zmocněnce
stěžovatele, ale naopak byly povinny doručit písemnosti tak, jako kdyby vůbec o doručení
na elektronickou adresu nebylo požádáno. Této povinnosti správní orgány dostály a postupovaly
nad její rámec, pokud i nadále současně doručovaly předmětné písemnosti na požadovanou
elektronickou adresu zmocněnce stěžovatele, což však již nebylo relevantní pro účinné doručení
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2015, č. j. 3 As 5/2015 – 42).
V této souvislosti lze proto k námitce stěžovatele, že mu nebylo doručeno rozhodnutí
správního orgánu I. stupně ze dne 13. 10. 2014, opětovně uvést, že dle obsahu správního spisu
bylo toto rozhodnutí vypraveno dne 14. 10. 2014 na danou elektronickou adresu a potvrzení
o přijetí zprávy zástupcem stěžovatele bylo odesláno teprve dne 16. 10. 2014. Přijetí uvedeného
rozhodnutí tedy nebylo potvrzeno nejpozději v následující pracovní den, proto správní orgán
I. stupně v souladu s §19 odst. 8 správního řádu přistoupil k doručení prostřednictvím držitele
poštovní licence.
V této souvislosti již z uvedených důvodů není pro rozhodnutí ve věci z hlediska
posouzení doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 13. 10. 2014 podstatné,
zda a kdy bylo stěžovateli (jeho zmocněnci) toto rozhodnutí doručeno e-mailem,
neboť relevantní bylo doručení právě prostřednictvím držitele poštovní licence. Správní orgány
přitom, jak uvedl již krajský soud, považovaly za účinné až doručení rozhodnutí správního
orgánu I. stupně ze dne 13. 10. 2014 prostřednictvím držitele poštovní licence (tedy pozdější
datum) a odvolání stěžovatele projednaly jako včas podané.
Pro úplnost ovšem Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatele, že nebyl povinen
informovat správní orgány o tom, že součástí e-mailu označeného jako „rozhodnutí“ nebyla
příloha, tj. rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 13. 10. 2014, uvádí, že jde o námitku
opět zjevně účelovou. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti zcela ztotožňuje se závěry
krajského soudu, který přiléhavě dovodil, že zmocněnec stěžovatele v potvrzení o přijetí
předmětné zprávy pouze uvedl, že potvrzuje přijetí zprávy, přestože ve zprávě odeslané správním
orgánem I. stupně bylo uvedeno: „Tento mail byl odeslán elektronickou podatelnou Magistrátu města
Hradec Králové. Obsah sdělení najdete v příloze či přílohách tohoto mailu.“ Je skutečně nelogické,
že by zmocněnec stěžovatele ve svém potvrzení přijetí zprávy ze dne 16. 10. 2014 v případě,
že by zpráva skutečně žádnou přílohu neobsahovala, uvedené správnímu orgánu nesdělil.
Pochybnosti o tvrzení stěžovatele pak jen potvrzuje jeho následně podané odvolání, v němž opět
nezmiňuje, že by předmětné rozhodnutí jako takové dosud neobdržel, přičemž ovšem výslovně
uvádí, že podává odvolání do rozhodnutí sp. zn. P/2663/2014/OS1/DvP. Stěžovatel nic
v uvedeném směru neuvedl ani v potvrzení o přijetí zprávy ze dne 10. 11. 2014 (usnesení ze dne
5. 11. 2014). Skutečnost, že předmětný e-mail údajně neobsahoval žádnou přílohu, stěžovatel
namítal poprvé až v žalobě, ale tato skutečnost neplyne ani z „printscreenu“ e-spisu správního
orgánu I. stupně, v němž je zaznamenáno vypravení písemnosti včetně přílohy.
IV. Závěr a náklady řízení
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel úspěch neměl a žalovanému, který měl ve věci úspěch a měl by právo na náhradu
nákladů řízení, žádné náklady s tímto řízením nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly,
proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu