ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.372.2020:28
sp. zn. 5 Azs 372/2020 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: C. H., zast.
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem U Výstaviště 18,
Přerov, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci ze dne 16. 11. 2020, č. j. 72 A 40/2020 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Ladislava Bárty se ur č uj e
částkou 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2020, č. j. KRPM-104588-23/ČJ-2020-140022-UP.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaná podle §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistila stěžovatele za účelem jeho předání podle přímo
použitelného právního předpisu Evropské unie [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č.
604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k
posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou
bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“)] na dobu 30
dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 23. 9. 2020 do 22. 10. 2020.
[3] Zajištění stěžovatele předcházel dne 23. 9. 2020 výjezd hlídky policie k oznámení z linky
158, při kterém hlídka ověřovala totožnost sedmi cizinců nacházejících se na lesní cestě u sjezdu
ze silnice E442 ve směru na Olomouc na území obce Mladeč u Litovle. Stěžovatel nepředložil
žádný doklad totožnosti, cestovní doklad, ani oprávnění k pobytu na území členských států
Evropské unie. V systému pro srovnání otisků prstů žadatelů o mezinárodní ochranu (systém
EURODAC) však byla nalezena shoda – stěžovateli byly dne 3. 9. 2020 v souvislosti s žádostí o
mezinárodní ochranu podanou v Rumunsku sňaty otisky prstů.
[4] Při podání vysvětlení dne 25. 9. 2020 stěžovatel uvedl, že pochází z Turecka, v Istanbulu
pracoval jako pekař. Odjel z toho důvodu, že jeho strýc má v Německu pekárnu. Chtěl
odcestovat oficiální cestou, nicméně kvůli pandemii COVID-19 nemohl nikde získat povolení.
Z toho důvodu zvolil neoficiální cestu, a to nejprve letecky do Srbska, poté přešel pěšky do
Rumunska, kde byl společně s dalšími 6 muži zadržen policií. Dále cestoval nákladním vozem,
který domluvil převaděč. V Turecku mu nehrozí žádné nebezpečí, nicméně pokud by byl
propuštěn, odcestoval by ihned do Německa, které je jeho cílovou zemí.
[5] Ze správního spisu dále vyplývá, že rozhodnutím ze dne 19. 10. 2020, č. j. KRPM-
104588-38/ČJ-2020-140022-UP, žalovaná dle §129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců zajištění
stěžovatele prodloužila o 33 dnů, tedy do 24. 11. 2020.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[6] Rozhodnutí o zajištění za účelem předání napadl stěžovatel žalobou, ve které namítal
nepřípustnost svého předání. Rumunsko není podle jeho názoru schopné zabezpečit řádný
průběh azylového řízení, neboť v něm jsou systémové nedostatky. V rumunských uprchlických
táborech jsou nepřijatelné podmínky, není zajištěna dostatečná hygiena, přístup ke zdravotnickým
službám a uprchlíci čelí značným jazykovým a finančním bariérám. Jde o natolik vypjatou situaci,
že se měla žalovaná zabývat touto otázkou z úřední povinnosti, což neučinila.
[7] Krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl s tím, že odůvodnění žalované považuje
za dostatečné. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2020,
č. j. 7 Azs 72/2020 – 23 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), který se situací v Rumunsku podrobně zabýval. Zdůraznil přitom,
že žalovaná nebyla povinna zkoumat podmínky azylového řízení v Rumunsku z úřední
povinnosti, když žádné okolnosti existenci systémových nedostatků nenasvědčovaly a sám
stěžovatel ohledně stavu rumunského azylového řízení ve správním řízení nic netvrdil. Deklarace
systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie může nadto
připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností věci správnímu orgánu zřejmé, že cizinec vůbec
nemůže být zajištěn za účelem předání, neboť jeho předání by bylo v rozporu s lidskoprávními
standardy sdílenými všemi členskými státy. Taková situace však v případě stěžovatele nenastala.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[8] Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které zopakoval svou
námitku ohledně nedostatečného posouzení přípustnosti svého předání do Rumunska. Žalovaná
měla zkoumat, zda v případě jeho předání nehrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení,
které souvisí s nedostatky azylového řízení v Rumunsku. Znovu zopakoval, že situace žadatelů
o mezinárodní ochranu v Rumunsku je tristní a pro nemajetné žadatele přináší neakceptovatelné
podmínky. Problémovými jsou podle jeho názoru oblasti sociálního zabezpečení a participace
na integračních programech, není zajištěn dostatek kvalifikovaných tlumočníků, dochází
k diskriminaci, špatné jsou podmínky ubytování, zdravotní péče a hygieny a za nedostatečnou
označil také pomoc ze strany státních orgánů. Žalovaná i krajský soud rezignovaly na individuální
posouzení jeho případu a skutečnost, že stěžovatel nepředložil podklady, ze kterých by systémové
nedostatky vyplývaly, nemění podle jeho názoru nic na povinnosti žalované a krajského soudu
zhodnotit aktuální situaci v Rumunsku. Bylo proto na nich, aby si přesné a aktuální informace o
Rumunsku vyžádaly.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakovala průběh předchozího řízení
a uvedla, že v době rozhodování o zajištění jí nebyla známa žádná skutečnost, která by bránila
realizaci stěžovatelova předání, tj. ani skutečnosti svědčící o systémových nedostatcích azylového
řízení v Rumunsku. Zároveň zdůraznila, že dne 19. 11. 2020 obdržela informaci od Ministerstva
vnitra, že předání stěžovatele nebude v příslušných lhůtách možné, mj. z důvodu epidemické
situace, uskutečnit, a proto byl stěžovatel téhož dne ze zajištění propuštěn.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen ustanoveným advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Obdobnou věcí týkající se dalšího tureckého státního příslušníka, který cestoval společně
se stěžovatelem a byl žalovanou rovněž zajištěn za účelem jeho přemístění dle nařízení Dublin
III, se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém nedávném rozsudku ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs
397/2020 – 26, pouze s tím rozdílem, že v uvedené věci bylo soudnímu přezkoumání podrobeno
nikoli prvotní rozhodnutí o zajištění cizince, ale až následné rozhodnutí žalované o prodloužení
zajištění. Jinak ovšem byly posuzované otázky v obou věcech shodné, neboť napadené rozsudky
krajského soudu byly odůvodněny obdobným způsobem a rovněž kasační stížnosti jsou shodné,
takže i v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud ze svých závěrů, k nimž dospěl v rozsudku
ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 397/2020 – 26, vycházel.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti brojil toliko proti závěru žalované, že naplnění účelu
zajištění – tj. přemístění stěžovatele do jiného členského státu příslušného pro posouzení jeho
žádosti o mezinárodní ochranu, konkrétně Rumunska, je alespoň potenciálně možné. Zajištění
totiž není účelem samo o sobě; představuje prostředek k dosažení cíle, kterým je v tomto případě
právě přemístění (dle zákona o pobytu cizinců „předání“) do jiného členského státu. Není-li
naplnění účelu zajištění možné, stává se zajištění nezákonným, neboť jeho prostřednictvím nelze
dosáhnout sledovaného cíle. To však na druhou stranu neznamená, že by žalovaná musela
při rozhodování o zajištění postavit najisto, zda jeho účel je skutečně proveditelný. Nelze totiž
opomenout skutečnost, že policie (žalovaná) hraje v tomto případě pomocnou úlohu, jejím
úkolem je vytvořit podmínky pro naplnění účelu zajištění. Proto při rozhodování o zajištění
postačí úvaha o potenciální možnosti naplnění jeho účelu – v tomto případě úvaha o potenciální
možnosti přemístění do daného členského státu (přiměřeně viz usnesení rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS).
[14] Jak již konstatoval krajský soud, společný evropský azylový systém byl koncipován
na předpokladu vzájemné důvěry mezi členskými státy. Proto pouze závažná porušení jeho
norem mohou vést k vyvrácení domněnky o dodržování základních práv žadatelů o mezinárodní
ochranu v jiných členských státech. Existují-li však závažné důvody se domnívat, že dochází
v členském státu, do něhož má být žadatel přemístěn, k systémovým nedostatkům, které s sebou
nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv
Evropské unie, je nutné pokračovat v posuzování kritérií uvedených v kapitole III nařízení
Dublin III, tj. zjišťovat, jestli nemůže být určen jako příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní
ochranu jiný členský stát. Jinými slovy, existují-li závažné důvody se domnívat, že k systémovým
nedostatkům v jinak příslušném členském státu skutečně dochází, nelze žadatele do takového
státu přemístit (srov. čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 3 odst. 2 druhý a třetí
pododstavec nařízení Dublin III).
[15] Zabývat se otázkou existence systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění však
není vždy bez dalšího povinností žalované, je naopak třeba přihlédnout k okolnostem dané věci.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 -
29, publ. pod č. 3773/2018 Sb. NSS, stanovil podmínky, za jejichž naplnění se žalovaná nemusí
v rozhodnutí o zajištění výslovně touto otázkou zabývat. Těmito podmínkami jsou: (i)
neuplatnění námitky systémových nedostatků v řízení před správním orgánem, (ii) správní orgán
poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům v příslušném
členském státu nedochází, a (iii) o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné pochybnosti.
[16] V nyní projednávané věci neuvedl stěžovatel v rámci pohovoru před vydáním rozhodnutí
o zajištění nic, co by systémovým nedostatkům v příslušném členském státu, tedy v Rumunsku,
mohlo nasvědčovat. K jeho pobytu v Rumunsku uvedl pouze to, že do této země přišel ze Srbska
a cesta trvala 8 hodin, přičemž z 25 osob bylo 7 mužů, včetně stěžovatele, zadrženo policií.
Následně kontaktovali převaděče, který jim domluvil další převoz nákladním vozem. Stěžovatel
dokonce popřel, že by v Rumunsku vůbec žádal o udělení mezinárodní ochrany, ač tuto
skutečnost rumunská strana jednoznačně potvrdila s tím, že o žádosti stěžovatele je
rozhodováno. Lze proto konstatovat, že před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí ani po té
až do podání žaloby stěžovatel námitku systémových nedostatků v Rumunsku nevznesl. Nesdělí-
li však cizinec policii relevantní výhrady či obavy ve vztahu k zemi, kam má být dle nařízení
Dublin III přemístěn, a nevyjdou-li najevo či nejsou-li všeobecně známé či správnímu orgánu
známé z úřední činnosti jiné skutečnosti nasvědčující existenci systémových nedostatků v daném
členském státu, nelze po žalované rozumně požadovat, aby prováděla rozsáhlé dokazování
s cílem podrobně zjistit situaci v této zemi. To je až následně povinností Ministerstva vnitra se
touto otázkou v samotném rozhodnutí o přemístění žadatele důkladně zabývat [viz §8 písm. b) a
c) a §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů].
[17] Z jednání stěžovatele bylo zjevné, že odmítal přijetí zpět do Rumunska z toho důvodu, že
chtěl odcestovat do Německa. V takové situaci by žalovaná byla povinna hodnotit v rozhodnutí o
zajištění otázku systémových nedostatků azylového řízení v Rumunsku z úřední povinnosti pouze
tehdy, pokud by sama dospěla k závěru, že k systémovým nedostatkům v Rumunsku dochází, či
pokud by byly o jejich neexistenci důvodné pochybnosti. K takovému závěru zjevně nedospěla,
neboť v rozhodnutí o zajištění uvedla, že Rumunsko je bezpečnou zemí, která respektuje
základní práva žadatelů o azyl, a realizaci předání stěžovatele do této země proto nic nebrání.
[18] I přesto, že jde jistě o velmi stručné a obecné konstatování, Nejvyšší správní soud
opakuje, že stěžovatel před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí neuvedl, že by v Rumunsku
trpěl z důvodu nedostatečné hygieny, špatné zdravotní péče (naopak uvedl, že jeho zdravotní stav
je dobrý a že žádná zdravotní omezení nemá). Také si neztěžoval na nedostatek tlumočníků, ani
na nedostatek právní pomoci či nevyhovující podmínky ubytování. Veškeré tyto námitky vznesl
až v žalobě, a to nikoli tak, že by byl těmto podmínkám vystaven, nýbrž obecným výčtem
nedostatků rumunského azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Na
jeho námitku pak krajský soud reagoval tak, že se s hodnocením žalované ztotožnil, výslovně
uvedl, že mu nejsou známy skutečnosti nasvědčující existenci systémových nedostatků, a odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, s jejíž pomocí dospěl k závěru, že o takových
nedostatcích nepanují důvodné pochybnosti.
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud námitku existence systémových
nedostatků vypořádal vzhledem k výše citované judikatuře dostatečně. Míra podrobnosti jeho
odůvodnění reflektuje tu skutečnost, že nedostatky azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů
v Rumunsku namítal stěžovatel až v žalobě proti rozhodnutí o zajištění, a to navíc v obecné
rovině. Krajský soud také odkázal na přiléhavý rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2020,
č. j. 7 Azs 72/2020 - 23, který hodnotil stav rumunského azylového řízení poměrně podrobně.
Přestože je odůvodnění napadeného rozsudku stručné a bezpochyby si lze představit odůvodnění
daleko propracovanější a detailnější, jeho závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu,
která se hodnocením rumunského azylového systému opakovaně zabývala. Z obecně známých
skutečností nelze dovozovat, že by Rumunsko nebylo schopno zajistit adekvátní podmínky
žadatelům o mezinárodní ochranu (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 3. 2018,
č. j. 2 Azs 33/2018 - 20, již zmiňovaný rozsudek ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 - 23;
či rozsudek ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018 - 21; ale také usnesení ze dne 5. 12. 2019,
č. j. 1 Azs 256/2019 - 30; ze dne 22. 1. 2020, č. j. 5 Azs 308/2019 - 37; či ze dne 26. 2. 2020,
č. j. 4 Azs 347/2019 - 56). Dlužno také dodat, že stěžovatel nevykazuje znaky zranitelné osoby –
jde o samostatného, dospělého muže v produktivním věku bez zdravotních potíží, není proto
důvod a priori předpokládat, že by pro něj podmínky rumunského azylového systému měly
představovat riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Nejvyšší správní soud neshledal
námitky stěžovatele týkající se tvrzené nemožnosti realizace účelu zajištění v této věci
opodstatněnými.
V. Závěr a náklady řízení
[20] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
stěžovatele důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první za použití §120 s. ř. s. Žalovaná byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná,
příslušelo by jí tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů, ovšem podle obsahu spisu jí v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly, proto jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[22] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce
stěžovatele, advokát Mgr. Ladislav Bárta, byl stěžovateli ustanoven již v řízení o žalobě usnesením
krajského soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 72 A 40/2020 - 13. V řízení před Nejvyšším správním
soudem ustanovený zástupce učinil jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu ve věci
samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“)], kterým bylo podání kasační stížnosti. Ustanovenému zástupci tak náleží
odměna ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu] a dále
300 Kč paušální náhrady hotových výdajů [§13 odst. 4 advokátního tarifu], tj. celkem částka
3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. dubna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu