ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1249.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1249/2012-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2013 o dovoláních, která podali obvinění Ing. J. J. , J. Č. , J. P. , Ing. P. N. , a Z. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 3 To 127/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 3/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění Ing. J. J. a J. Č. byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 36 T 3/2007, uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili skutky konkretizovanými pod body I. a II. ve výroku o vině v tomto rozsudku. Týmž rozsudkem uznal soud prvního stupně vinným obviněného J. P. pomocí ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, které se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině. Obviněný Ing. P. N. byl citovaným rozsudkem uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) a §148 odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), které spáchal skutky popsanými pod body III./5. A) a B) ve výroku o vině. Obviněný Z. H. byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil skutky blíže popsanými pod body III./6. A) a B) ve výroku o vině.
Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Ing. J. J. byl za zmíněný zločin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 6. 2007, sp. zn. 1 T 214/2007, který nabyl právní moci dnem 7. 9. 2007, odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho soud prvního stupně zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 10 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle §43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 6. 2007, sp. zn. 1 T 214/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. Č. byl uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. P. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Obviněný Ing. P. N. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §37a tr. zák. odsouzen k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 2 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Obviněný Z. H. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Týmž rozsudkem rozhodl soud prvního stupně rovněž o vině a trestech u dalších obviněných v této trestní věci a o zproštění obžaloby ohledně ostatních obviněných.
K odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, který ho podal mimo jiné v neprospěch obviněných Ing. J. J. , J. Č. , J. P. a dalších obviněných proti výrokům o uložených trestech, a dále k odvolání obviněných Ing. J. H. , Ing. V. K. a Ing. P. N. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 3 To 127/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) a e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině a o trestech týkajících se obviněných L. B. , Ing. J. H. , V. H. , Ing. V. K. , Ing. J. H. a Ing. P. N. , přičemž u tohoto obviněného odvolací soud zrušil též výrok o uložení společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák. Týmž rozsudkem odvolacího soudu byly zrušeny i všechny výroky o trestech v rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněných Ing. J. J. , J. Č. , J. P. , L. K. , S. K. a dále výroky o upuštění od potrestání a o zproštění obžaloby dalších obviněných v této trestní věci. Pro úplnost je třeba dodat, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v řízení před odvolacím soudem částečně vzal zpět podané odvolání ohledně obviněných Ing. P. N. , Z. H. a dalších obviněných.
Podle §259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Olomouci znovu rozhodl o vině a trestech obviněného Ing. P. N. a některých dalších spoluobviněných a o trestech obviněných Ing. J. J. , J. Č. , J. P. a ostatních spoluobviněných. Obviněný Ing. P. N. byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., jehož se dopustil skutky popsanými pod body III./5. A), B) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Za to mu byl uložen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. společný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 2 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Týmž rozsudkem odvolacího soudu byli obvinění Ing. J. J. , J. Č. a J. P. při nezměněných výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které se jich týkají, odsouzeni k následujícím trestům. Obviněný Ing. J. J. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. Č. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byly obviněným Ing. J. J. a J. Č. uloženy rovněž peněžité tresty, a to každému ve výměře 400 denních sazeb s výší jedné denní sazby po 500 Kč, tedy v celkové výměře 200 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud uložil oběma obviněným náhradní tresty odnětí svobody každému v trvání 6 měsíců pro případ, že by peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány. Obviněnému J. P. byl uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let a současně byl nad ním vysloven dohled. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby po 500 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud uložil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §256 tr. řádu pak Vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání obviněných Ing. J. J. , J. Č. , J. P. , Z. H. , jakož i některých dalších obviněných a státního zástupce, který ho podal proti zprošťujícímu výroku ohledně R. V. Ve zbylých částech zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Obvinění Ing. J. J. , J. Č. , J. P. , Z. H. a Ing. P. N. napadli rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 3 To 127/2010, prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný Ing. J. J. podal své dovolání dne 27. 10. 2011 a opřel ho o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku subjektu žalovaného trestného činu, kterým může být pouze ten, koho zatěžuje daň, poplatek nebo podobná povinná platba, resp. ten, kdo je účastníkem daňového vztahu, nebo osoba za něj jednající. Obviněný se proto domnívá, že pachatelem trestného činu podle §240 tr. zákoníku nemůže být ten, kdo sám není poplatníkem nebo jeho zástupcem. V tomto směru lze uvažovat jen o účastenství, nikoli však o spolupachatelství, jak skutek posoudily soudy obou stupňů. Dále obviněný nesouhlasí s výší škody, protože soudy nevyhodnotily správně všechny důkazy (zejména skutečné platby za reklamu a obvyklé ceny takových služeb). Navíc podle přesvědčení obviněného náklady na zastírání daňové povinnosti by neměly podléhat daňové povinnosti a stát by z nich neměl vyměřovat a vymáhat daň. Obviněný se neztotožňuje ani s posouzením otázky účinné lítosti a s tím, že soudy nezohlednily ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. za situace, kdy doplatil dlužné daně. V této souvislosti obviněný namítl i nesprávné vyřešení časové působnosti trestních zákonů. Obviněný zaměřil své výhrady i proti uloženému peněžitému trestu, který je podle jeho názoru nedobytný, a tato skutečnost byla údajně známá odvolacímu soudu již v době odvolacího řízení.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. Č. podal své dovolání dne 25. 10. 2011, přičemž v něm uvedl dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů, že nesprávně posoudily otázku účastenství na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, přičemž ve vztahu ke každému z odběratelů bylo třeba hodnotit účastenství samostatně, ale není možné sčítat škodu u všech společně. Proto podle názoru obviněného v posuzované věci nebyl naplněn znak spočívající ve škodě velkého rozsahu ve smyslu §240 odst. 3 tr. zákoníku. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy nižších stupňů se nevypořádaly ani s otázkou akcesority účastenství, protože postihly obviněného za účastenství na trestných činech těch pachatelů, jejichž trestní odpovědnost zanikla z důvodu použití procesních odklonů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný namítá i nesprávné posouzení institutu účinné lítosti, neboť někteří hlavní pachatelé dodatečně splnili daňové povinnosti do okamžiku vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, takže došlo k zániku trestnosti u nich i u participujících účastníků.
Obviněný J. Č. proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí s vyslovením konkrétních závěrů navržených obviněným.
Obviněný J. P. podal dovolání dne 4. 11. 2011 a opřel ho o dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu. Pokud jde o druhý z nich, podle názoru obviněného výrok o vině je v rozporu se skutkovými závěry a nevyplývají z něj znaky žalovaného trestného činu. Obviněný nesouhlasí ani s posouzením otázky účinné lítosti, přičemž zde odkazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu. Dále obviněný dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť v této trestní věci rozhodoval náhradní přísedící, aniž by k tomu byl zákonný důvod.
Závěrem dovolání obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby ho sám zprostil obžaloby, anebo aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. P. N. podal své dovolání dne 23. 11. 2011, přičemž ho opřel o dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Podle názoru obviněného byl v předcházejícím řízení vedeném u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 157/2007 dán důvod nutné obhajoby, neboť skutek byl v pozdějším řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 3/2007 popsán způsobem, který již odpovídal trestnému činu, u něhož se vyžaduje nutná obhajoba ve smyslu §36 odst. 3 tr. řádu. Dále obviněný uvádí, že zaplatil dlužnou daň, proto bylo podle jeho názoru namístě použít institut účinné lítosti ve smyslu §33 tr. zákoníku.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. P. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Z. H. podal své dovolání dne 23. 11. 2011 a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nepoužily ustanovení o účinné lítosti, ač tak měly učinit. Přitom obviněný odkázal na dosavadní judikaturu Ústavního soudu k této otázce a je přesvědčen, že ustanovení §147 a §148 tr. zák. nelze ve vztahu k použití institutu účinné lítosti podle §147a tr. zák. srovnávat jen z hlediska závažnosti těchto činů, ale je třeba vzít v úvahu i účel uvedeného institutu. Jak dále obviněný zdůraznil, splnil svou daňovou povinnost dobrovolně a včas, takže jeho trestní stíhání není v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Závěrem svého dovolání obviněný Z. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i výrok o vině uvedený pod body III./6. A) a B) v rozsudku soudu prvního stupně, a aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitky obviněného Ing. J. J. , podle jejího názoru vymezení daňového subjektu ve smyslu předpisů správního práva nelze ztotožňovat s pojmem pachatele nebo spolupachatele daňového trestného činu a s jeho trestní odpovědností. V návaznosti na závěry soudů nižších stupňů k otázce spolupachatelství se tak státní zástupkyně neztotožňuje ani s námitkami tohoto obviněného zpochybňujícími správnost stanovení rozsahu spáchaného zločinu, pokud se obviněný domnívá, že u něj jde o účastenství na trestných činech různých pachatelů. Státní zástupkyně nesouhlasí ani s tvrzením téhož obviněného, v němž soudům nižších stupňů vytkl, že nezohlednily náklady na poskytnutou reklamní činnost. Podle státní zástupkyně tyto náklady neměly povahu nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, ale byly určeny výhradně k zastírání daňové trestné činnosti. Ani námitky obviněného J. P. , jimiž zpochybnil svou trestní odpovědnost za pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, nepovažuje státní zástupkyně za důvodné. Podle jejího názoru tento obviněný vytvářel podmínky pro trestnou činnost obviněných Ing. J. J. a J. Č. , takže musel vědět o tom, že se podílí na velkém rozsahu páchání daňového trestného činu hlavních pachatelů. Rovněž námitky všech obviněných proti údajně nesprávnému použití institutu účinné lítosti považuje státní zástupkyně za nedůvodné. Postup soudů nižších stupňů je v souladu s dřívější právní úpravou, přičemž dosavadní výklad institutu účinné lítosti je použitelný i z hlediska pozdější právní úpravy.
Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že všichni obvinění, kteří podali dovolání, tak učinili jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], a to prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obvinění Ing. J. J. , J. Č. , J. P. a Z. H. opírají svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný Ing. J. J. dále uplatnil ve svém dovolání též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný J. P. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný Ing. P. N. opřel své dovolání jen o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Konečně obviněný Z. H. uplatnil v dovolání také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který opírají svá dovolání obvinění Ing. J. J. , J. Č. , J. P. a Z. H. , Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V této souvislosti Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obvinění ve svých dovoláních pouze v obecné rovině zpochybnili použitou právní kvalifikaci a zjištěné skutkové okolnosti, resp. vytkli nesprávnost provedeného dokazování či jeho neúplnost, jde o námitky, jež nemohou založit existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost použité právní kvalifikace posuzovaných skutků jako trestných činů podle shora vyjmenovaných ustanovení. Obvinění totiž uvedeným obecným tvrzením nikterak nekonkretizovali, v čem je vadné toto hmotně právní posouzení, resp. podle jakého jiného ustanovení hmotného práva měly být posouzeny spáchané skutky, či které znaky skutkových podstat zmíněných trestných činů nenaplňují.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněných Ing. J. J. , J. Č. , J. P. a Z. H. , jimiž se s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu domáhají zániku trestnosti posuzovaných činů, resp. zániku své trestní odpovědnosti za jejich spáchání, a to z důvodu údajného splnění podmínek účinné lítosti (§33 tr. zákoníku, §66 tr. zák.). Stejnou námitku přitom vznesl i obviněný Ing. P. N. , avšak výslovně neodkázal na citovaný dovolací důvod, přesto i ve vztahu k němu platí závěry týkající se ostatních dovolatelů a lze na ně přiměřeně odkázat.
Podstatou zmíněné námitky je tvrzení obviněných, že uhradili dlužnou daň ještě v průběhu trestního řízení, takže podle jejich názoru splnili podmínky účinné lítosti. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.), dobrovolnost jednání pachatele ve smyslu §66 tr. zák., resp. i podle §33 tr. zákoníku, není vyloučena jen tehdy, jestliže pachatel napravil škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska ještě bezprostředně nehrozilo trestní stíhání, přestože jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoliv pod vlivem konkrétně již hrozícího nebo dokonce zahájeného trestního stíhání. Jak ovšem Nejvyšší soud zjistil z trestního spisu v nyní posuzované věci, všichni obvinění jednali už pod vlivem zahájeného trestního stíhání, k němuž došlo usnesením policejního orgánu o zahájení trestního stíhání na základě výsledků prověřování podnětu učiněného příslušným správcem daně. Navíc ve spise není založen žádný důkaz o tom, že by snad hlavní pachatelé dobrovolně splnili daňovou povinnost příslušné obchodní společnosti v době, kdy jim ještě bezprostředně nehrozilo trestní stíhání, přičemž ani v době už zahájeného trestního stíhání až do jeho skončení nepoukázali na takové okolnosti, které by ve smyslu §66 písm. a) tr. zák., resp. podle §33 písm. a) tr. zákoníku, odůvodňovaly závěr o zániku trestnosti spáchaných trestných činů, resp. zániku trestní odpovědnosti obviněných za jejich spáchání. Ostatně Nejvyšší soud v této otázce pro stručnost odkazuje na velmi podrobné a vyčerpávající závěry, které odvolací soud vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku na s. 111 až 127 a jež jsou správné a odpovídající zákonu i dosavadní judikatuře obecných soudů. Pokud jde o nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, na nějž poukázali někteří dovolatelé (obvinění J. Č. , J. P. , Ing. P. N. a Z. H. ), Nejvyšší soud nehodlá zpochybňovat jeho závěry, ale nepovažuje je za obecně platné a použitelné i v jiných trestních věcech, tedy ani v nyní posuzovaném případě všech dovolatelů.
Senát Nejvyššího soudu rozhodující o dovoláních obviněných Ing. J. J. , J. Č. , J. P. , Z. H. a Ing. P. N. je totiž v této trestní věci nadále vázán usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 15 Tdo 756/2006, které bylo publikované jako rozhodnutí pod č. 45/2007 Sb. rozh. tr. Podle něj platí, že dodatečné zaplacení daně v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. (nyní podle §240 tr. zákoníku) není důvodem pro analogické použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle §147a tr. zák. (nyní podle §242 tr. zákoníku), které se týká zániku trestnosti trestného činu (resp. nyní zániku trestní odpovědnosti za trestný čin) neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. (nyní podle §241 tr. zákoníku). Na takové případě projevené lítosti lze aplikovat za splnění stanovených podmínek pouze obecné ustanovení o účinné lítosti obsažené v §66 tr. zák. (nyní v §33 tr. zákoníku). Podmínkou zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí podle §33 tr. zákoníku pak je především dobrovolné jednání pachatele, který se přičiní o napravení škodlivého následku [§66 písm. a) tr. zák., §33 písm. a) tr. zákoníku], tj. zde o dodatečné přiznání a zaplacení zkrácené daně, přičemž za dobrovolné jednání pachatele se až na výjimky nepovažuje jednání učiněné pod vlivem již zahájeného trestního řízení, ani dodatečné přiznání a zaplacení daně za situace, kdy už reálně hrozí trestní stíhání, tedy např. pokud finanční úřad zjistí skutečnosti svědčící o důvodnosti zahájení trestního stíhání pro zkrácení příslušné povinné platby a má i dostatek konkrétních poznatků zakládajících podezření ze spáchání trestného činu, takže např. podá trestní oznámení. Jen ve výjimečných případech by bylo možno splnit podmínku dobrovolnosti dodatečným přiznáním a zaplacením daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně po zjištění daňového nedoplatku, když ke zkrácení daně došlo např. v důsledku nejednoznačného znění právních předpisů, nejednotného postupu finančních orgánů apod. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98); o takovou situaci ovšem v dané věci nejde.
Obviněný Ing. J. J. dále namítl, že soudy nižších stupňů zcela nezohlednily doplacení dlužných daní i ve vztahu k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a v této souvislosti obviněný zpochybnil též posouzení otázky časové působnosti trestních zákonů. Nejvyšší soud k uvedené námitce zdůrazňuje, že jmenovaný obviněný byl společně s dalšími obviněnými uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Popsané trestné činnosti se obviněný sice dopustil ještě za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Pokud jde o časovou působnost trestních zákonů, soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, podle něhož je pro obviněné příznivější pozdější právní úprava, tedy právě citovaná ustanovení trestního zákoníku. Odvolací soud přitom podrobně vyložil (viz s. 129 až 131 odůvodnění jeho rozsudku) důvody, proč tomu tak je, zejména když obviněným by hrozilo podle §148 odst. 4 tr. zák. uložení přísnějšího trestu odnětí svobody v trvání od 5 do 12 let, zatímco podle §240 odst. 3 tr. zákoníku je stanovena mírnější sazba trestu odnětí svobody od 5 let do 10 let. Nejvyšší soud považuje tyto závěry za správné a odpovídající zákonu, protože obviněný Ing. J. J. (a podobně další obvinění) spáchal daný trestný čin ve velkém rozsahu, což by při zohlednění všech okolností případu (zejména doby páchání trestné činnosti, sofistikovaného způsobu provedení činu, počtu subjektů zapojených do této činnosti a způsobených následků) i při respektování ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. stejně odůvodňovalo závěr o použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 4 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009), resp. nebyly zde zjištěny žádné takové výjimečné skutečnosti, které by umožňovaly nepřihlédnout k zákonnému znaku odůvodňujícímu použití této přísnější právní kvalifikace. Již z tohoto důvodu nepřichází v úvahu použití dřívějšího trestního zákona, a pokud jmenovaný obviněný tvrdí opak, nemohl se s ním Nejvyšší soud ztotožnit.
Obviněný Ing. P. N. v souvislosti s námitkou proti údajně nesprávnému použití institutu účinné lítosti, kterou však uplatnil s odkazem na jiný dovolací důvod, poukázal na ustanovení §148 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podle kterého platí, že pokud daňový subjekt podá řádné daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání a současně uhradí tvrzenou daň včetně jejího příslušenství, je-li toho třeba pro zánik trestnosti daňového trestného činu z důvodu účinné lítosti, lze stanovit daň bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta pro stanovení daně. Citované ustanovení podle názoru obviněného vyjadřuje upřednostnění zájmu státu na řádném zaplacení daně před trestním stíháním. Nejvyšší soud sice souhlasí s tímto tvrzením obviněného, ale zmíněné ustanovení nemá žádný vliv na posuzování trestní odpovědnosti obviněných v dané věci. Podstatou a účelem ustanovení §148 odst. 7 daňového řádu není vymezení nějakých dalších podmínek pro uplatnění účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku nebo §242 tr. zákoníku, ale jen – jak ostatně vyplývá z jeho názvu – modifikace lhůty pro stanovení daně v určitých specifických případech. Je zde upraven postup příslušného správce daně za situace, kdy jsou jinak v souvislosti s trestním řízením splněny podmínky účinné lítosti podle posledně citovaných ustanovení, avšak lhůta pro stanovení daně by jinak podle daňového řádu již uplynula. V žádném případě však ustanovení §148 odst. 7 daňového řádu samo o sobě nezakládá vyloučení trestní odpovědnosti za zkrácení daně či jiné povinné platby, pokud pachatel uhradí dlužnou daň, a to třeba i po lhůtě jinak určené k jejímu stanovení správcem daně, jak naznačuje obviněný ve svém dovolání. Toto ustanovení daňového řádu tedy představuje jen možnost správce daně stanovit daň i poté, co by jinak uplynula prekluzivní lhůta pro její stanovení, a to právě v situaci, kdy pachatel již splnil všechny podmínky účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku nebo podle §242 tr. zákoníku. Jestliže by totiž správce daně neměl možnost stanovit daň i po uplynutí obvyklé lhůty, jak to nyní umožňuje ustanovení §148 odst. 7 daňového řádu, musel by odmítnout dodatečnou platbu od pachatele, a tím by byl značně oslaben význam institutu účinné lítosti.
Pokud jde o další námitky dovolatelů, založili je především na pochybnostech o naplnění některých znaků objektivní stránky a subjektivní stránky trestných činů (resp. účastenství na nich), kterými byli uznáni vinnými. Tyto námitky sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale z níže rozvedených důvodů nejsou opodstatněné.
Ke zločinu zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustili obvinění Ing. J. J. a J. Č. jako pachatelé a obviněný J. P. jako pomocník, Nejvyšší soud připomíná, že ho spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo kdo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, čin spáchá nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto zločinu vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, přičemž k uvedeným okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby postačí zavinění alespoň z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud jde o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., jehož spácháním byl uznán vinným obviněný Ing. P. N. , dopustil se ho ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu, přičemž čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil jím značnou škodu. Z hlediska zavinění si pachatel musel být vědom porušení své zákonné povinnosti přiznat a odvést daň nebo jinou podobnou povinnou platbu a současně byl alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] i s tím, že zkracuje příslušnou platbu ve větším rozsahu (tedy alespoň ve výši odpovídající částce 50 000,- Kč), přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 500 000,- Kč), muselo být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§5 a §6 písm. a) tr. zák.]. Konečně trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., jímž byli uznáni vinnými obvinění Ing. P. N. a Z. H. , spáchal ten, kdo vylákal výhodu na některé z povinných plateb uvedených v §148 odst. 1 tr. zák., přičemž čin spáchal nejméně se dvěma osobami. Z hlediska zavinění zde platí totéž jako v předchozím případě u trestného činu spočívajícího ve zkrácení daně nebo jiné povinné platby.
Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností obsažených pod body I. až III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obvinění se dopustili zkrácení daně z příjmů a daně z přidané hodnoty, popřípadě vylákání výhody na dani z přidané hodnoty. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem I. ve výroku o vině v tomto rozsudku, podstatu protiprávního jednání přitom soudy nižších stupňů spatřovaly v tom, že obviněný Ing. J. J. společně s obviněnými J. Č. a L. K. a v součinnosti s obviněným J. P. v dubnu 2002 založili obchodní společnost PELL – TRADE, s. r. o., jejímž jediným společníkem se stal obviněný J. P. , přičemž tak učinili se záměrem snížit hospodářský výsledek jejích fiktivních odběratelů, a tím i snížit rozsah její daňové povinnosti s účelovým dopadem na neoprávněné obohacení obou stran simulovaných obchodních kontraktů. Jménem takto založeného obchodního subjektu však bez odpovídajícího zplnomocnění jeho formálního společníka obviněného J. P. aktivně vystupovali pouze obvinění Ing. J. a L. K. , který se postaral o založení bankovních účtů obchodní společnosti, přičemž na podkladě těchto úkonů, nezbytných k zahájení fiktivní podnikatelské činnosti, páchali v období července 2002 až ledna 2004 (obvinění Ing. J. J. , J. Č. a L. K. jen v kratším časovém období) společnou trestnou činnost tak, že po vzájemné dohodě a rozdělení úkolů vystavovali značné množství fiktivních daňových dokladů – faktur z pozice dodavatelského obchodního subjektu, v nichž pouze formálně vystupovala jak výše uvedená obchodní společnost PELL – TRADE, s. r. o., tak v pozdějším období rovněž i jimi (konkrétně též obviněnými Ing. J. J. a J. Č. ) další účelově založená obchodní společnost CONTAKT SERVIS PLUS, s. r. o., když obvinění se omezili toliko na ryze formální deklaraci ve skutečnosti neexistujících dodávek (dílem ani neodpovídajících skutečnosti – pod bodem II.) zboží a služeb vůči odběratelským subjektům specifikovaným pod body I., II. a dílem i pod bodem III. výroku o vině, a to poté, co se na jejich nepravdivém vystupování v roli obchodních partnerů dohodli s jejich statutárními orgány (především Ing. J. J. , L. K. a J. Č. ) tak, aby se záměrem způsobení daňového úniku společně předstírali uskutečnění zdanitelného plnění. K realizaci této dohody obviněných docházelo takovým způsobem, že fiktivní odběratelé nikdy neuskutečněných, popřípadě nadhodnocených dodávek zboží a služeb za pomoci fiktivních faktur svých formálních dodavatelů v rámci daňového řízení uplatnili jednak náklady na dosažení a udržení svých zdanitelných příjmů s cílem i následným dopadem jak na snížení daňového základu daně z příjmů fyzických a právnických osob bez splněných podmínek ustanovení §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, tak i na zkrácení daně z přidané hodnoty, aniž by byly splněny podmínky ustanovení §14 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 4. 2004, přičemž si neoprávněně nárokovali vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty bez splněných podmínek obsažených v ustanovení §19 posledně citovaného zákona. Přitom obvinění Ing. J. J. a J. Č. prováděli za oba fiktivní dodavatele z příslušných účtů výběry těch plateb, které měly zakrýt fiktivnost vystavených faktur (a odpovídaly základu daně), když tyto následně předávali odběratelské straně v podobě snížené o sjednanou provizi za jejich vystavení.
Pokud jde o obviněného Ing. P. N. , napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., kterého se dopustil skutkem uvedeným pod body III./5. A) a B) ve výroku o vině, tedy – zkráceně vyjádřeno – tím, že jako podnikatel v úmyslu ovlivnit daňovou povinnost obchodní společnosti TRENDEX NOVA, a. s., a podnikající fyzické osoby Ing. P. N. (resp. Ing. P. N. – TRENDEX) u daně z příjmů fyzických osob a právnických osob a dále v úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty ve formě vyplacení jejího nadměrného odpočtu podal v roce 2003 daňová přiznání, v nichž uplatnil neoprávněné faktury získané od obviněného L. B. či jiné neustanovené osoby. Přitom předstíral nabytí neexistujícího zboží a služeb od fiktivního dodavatele a takto zkrátil daň z příjmů a vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty ve výši uvedené ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Dále obviněný Ing. P. N. společně s obviněnými Ing. J. J. , J. Č. a L. B. se záměrem ovlivnit daňovou povinnost obchodní společnosti TRENDEX NOVA, a. s., a podnikající fyzické osoby Ing. P. N. – TRENDEX u daně z příjmů fyzických osob a právnických osob a dále v úmyslu vylákat pro uvedenou společnost výhodu na dani z přidané hodnoty ve formě vyplacení jejího nadměrného odpočtu využil oboustranně výhodné nabídky Ing. J. J. , J. Č. a L. B. , kteří zastupovali fiktivního dodavatele, a v rámci uskutečnění této nabídky předstíral nabytí neexistujícího zboží a služeb od fiktivního dodavatele. Cenu fiktivního plnění pak obviněný nechal uhradit na bankovní účet obchodní společnosti PEL-TRADE, s. r. o., s úmyslem předstírat tyto fiktivní obchodní transakce. Přitom obvinění byli dohodnuti tak, že obviněný Ing. P. N. vrátí část peněz odpovídající předstírané ceně zdanitelného plnění snížené o daň z přidané hodnoty. Na základě předstíraných zdanitelných plnění pak došlo ke zkrácení daně z příjmů a vylákání výhody na dani z přidané hodnoty ve formě vyplacení jejího nadměrného odpočtu ve výši uvedené ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obdobný způsob provedení trestného činu zvolil i obviněný Z. H. , který byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák.
Zmíněné rozhodné skutkové okolnosti svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o naplnění všech znaků objektivní a subjektivní stránky trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zák., resp. podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jimiž byli diferencovaně uznáni vinnými ti obvinění, kteří jsou zároveň dovolateli. Z příslušných výroků o vině pod body I. až III. v rozsudku soudu prvního stupně, resp. v napadeném rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, a to i ve spojení s odpovídajícími částmi odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jak soudy dospěly k výsledné výši zkrácení daně z příjmů a daně z přidané hodnoty a u obviněných Ing. P. N. a Z. H. k výši vylákané výhody na dani z přidané hodnoty, jejímiž plátci zde byly jednotlivé obchodní společnosti označené ve výrocích o vině. V tomto směru byly učiněny odpovídající právní závěry o tom, jakou výši daně z příjmů a daně z přidané hodnoty měly jmenované obchodní společnosti (resp. fyzické osoby jednající jejich jménem nebo za ně) přiznat a zaplatit, zda a jakou výši této daně skutečně přiznaly a zaplatily, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně z příjmů a daně z přidané hodnoty a k vylákání výhody na dani z přidané hodnoty a jak dospěly soudy nižších stupňů k výši způsobené škody, resp. k rozsahu zkrácené daně a vylákané výhody na dani.
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tak ve výrocích o vině dostatečně vyjádřeny všechny okolnosti rozhodné pro naplnění zákonných znaků skutkových podstat těch trestných činů (resp. účastenství některých z obviněných na těchto trestných činech), jimiž byli obvinění uznáni vinnými, a to včetně potřebné konkretizace účasti každého z obviněných na jednotlivých jednáních směřujících ke zkrácení daně nebo k vylákání výhody na dani a alespoň srozumění obviněných s tím, že jejich jednání (popřípadě i v součinnosti s jednáním dalších osob) mělo za následek zkrácení daně nebo také vylákání výhody na dani. Závěr o zkrácení daně z příjmů a daně z přidané hodnoty, resp. o vylákání výhody na posledně uvedené dani, vyplývá v posuzované věci zejména ze způsobu jednání, který obvinění zvolili ke spáchání trestné činnosti, z okolností, za nichž došlo k tomuto jednání, a z jeho důsledků. Pokud jde o vylákání výhody na dani z přidané hodnoty, popis rozhodných skutkových okolností svědčí o tom, že obvinění Ing. P. N. a Z. H. vylákali neoprávněnou výhodu na této dani podle §148 odst. 2 tr. zák. v podobě vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu §2 odst. 2 písm. h) a §37a odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 4. 2004, resp. nyní ve smyslu §4 odst. 1 písm. e) a §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže totiž tito obvinění jen předstírali nabytí neexistujícího zboží a služeb od fiktivního dodavatele a přitom přijímali smyšlené faktury, v nichž byla uváděna částka i s daní z přidané hodnoty, aby poté prostřednictvím daňových přiznání vůči státu nárokovali vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, na který neměli s ohledem na podvodnou povahu tohoto „obchodování“ nárok, pak takové jednání jednoznačně svědčí o vylákání výhody na dani z přidané hodnoty.
Nad rámec výše konstatovaných závěrů Nejvyšší soud uvádí, že v této věci se uplatní závěr o přípustnosti souběhu zkrácení daně z přidané hodnoty ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. a vylákání výhody na této dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.). Napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v nyní posuzované věci pak poskytují dostatečný podklad i pro rozlišení, jakým jednáním a v jakém rozsahu byla zkrácena daň z přidané hodnoty a jakým jednáním, v jakém rozsahu a v jaké podobě pachatel vylákal výhodu na této dani.
Obvinění Ing. J. J. a J. Č. zpochybnili rovněž správnost posouzení otázky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, přičemž podle jejich názoru měli být posuzováni jen jako účastníci na trestném činu jiných osob, takže jejich jednání údajně nemohlo být pokračováním v trestném činu a nebylo možné sčítat všechny částky zkrácené daně. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství sice vyžaduje společné jednání a úmysl spolupachatelů směřující ke společnému spáchání trestného činu. Tento společný (shodný) úmysl spolupachatelů ovšem nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, ale postačí, jestliže je takový úmysl zřejmý alespoň z konkludentního jednání všech spolupachatelů a z jejich neformální dohody. Proto se např. nevyžaduje, aby pachatel sám rozhodoval o klíčových úkonech a podílel se na všech aktivitách směřujících ke zkrácení daně nebo k vylákání výhody na dani. Jestliže se obvinění popsaným způsobem zapojili do páchání posuzovaných skutků, pak Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o účasti každého ze jmenovaných obviněných na jednotlivých případech. Na tomto místě je třeba odkázat i na dosavadní judikaturu k této otázce (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr., podle kterého spolupachatelství z hlediska §23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, v němž předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Námitky, v nichž obvinění tvrdili opak, tedy nejsou důvodné. Proto je také vyloučeno posoudit protiprávní jednání obviněných jako účastenství na trestném činu, o kterém se zmiňují ve svých dovoláních. Příslušné výroky o vině týkající se obviněných J. Č. a Ing. J. J. v posuzované věci odpovídají nejen z hlediska dostatečné konkretizace jejich podílů na trestné činnosti jako hlavních pachatelů, ale je v nich náležitě vyjádřena i subjektivní stránka zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, tj. shodný úmysl spáchat tento zločin společným jednáním ve výše vymezeném smyslu.
V návaznosti na výše uvedenou námitku obviněného Ing. J. J. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že pachatelem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku může být kdokoli, proto úvahy obviněného, které vyjádřil pod bodem IV. svého dovolání, nejsou správné. K naplnění znaku subjektu skutkové podstaty tohoto trestného činu se totiž nevyžaduje žádná zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, tj. existence speciálního nebo konkrétního subjektu ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. Jak vyplývá z ustálené a nadále použitelné judikatury, subjekt daně, poplatku nebo jiné povinné platby a subjekt citovaného trestného činu nemusí být totožný (viz rozhodnutí publikované pod č. 25/1968-I. Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 117/2011). Nelze zaměňovat ani subjekt daně a subjekt trestného činu, resp. daňovou a trestní odpovědnost, jak to činí obviněný Ing. J. J. ve svém dovolání (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 45/2012). Proto skutečnost, že obviněný nebyl společníkem ani statutárním orgánem těch obchodních společností, které byly plátci nebo poplatníky příslušné daně, bez dalšího neznamená, že se nemohl dopustit shora uvedeného zločinu. Naopak, kdyby pachatelem (subjektem) trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku měly být jen osoby, které zatěžuje daňová povinnost, zůstali by v těchto a podobných případech trestně nepostižitelní skuteční pachatelé tohoto druhu trestné činnosti a došlo by tak k jejich neodůvodněnému zvýhodnění vůči těm pachatelům, jejichž protiprávní jednání ve skutečnosti jen připravovali, organizovali nebo jinak řídili.
S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění Ing. J. J. a J. Č. zpochybnili ve svých dovoláních též správnost závěrů o rozsahu spáchaného činu, pro který byli stíháni a odsouzeni. V této souvislosti shodně uvedli, že vzhledem k možnému účastenství na spáchaném činu bylo třeba stanovit „škodu“ u každého dílčího útoku zvlášť, čímž by nebyl naplněn odpovídající znak kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného zločinu. Rovněž uvedené námitky nejsou opodstatněné.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škoda již není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, ale je zde nutný velký rozsah spáchání trestného činu. Tento rozsah je pak daný tím, v jaké výši byla zkrácena příslušná daň či jiná povinná platba, tj. rozdílem mezi výší skutečně přiznané a zaplacené daně nebo jiné povinné platby a její výší, v které měla být podle zákona přiznána a zaplacena. Jde-li o vylákání daňové výhody, pak lze škodu spatřovat v majetkovém plnění, kterého se neoprávněně dostalo pachateli či jiné osobě od státu nebo od jiného subjektu v souvislosti s určitou daní jako její přeplatek, nadměrný odpočet apod.
V trestní věci obviněných přitom soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v intencích uvedeného výkladu, pokud dospěly k závěru o tom, v jakém rozsahu obvinění zkrátili daň z příjmů fyzických osob a právnických osob a daň z přidané hodnoty jednotlivými útoky popsanými ve výroku o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž z těchto rozhodných skutkových zjištění patrné, v důsledku jednání obviněných nedošlo k očekávanému přírůstku v majetkové sféře státu, který by jinak nastal, kdyby obvinění nejednali způsobem, kterým vyvolali porušení povinností přiznat a odvést daň ve správné výši. Tímto jednáním způsobili škodlivý následek (resp. účinek) v podobě zkrácení uvedených druhů daní ve velkém rozsahu, protože dosáhli daňového úniku v celkové výši přesahující 35 000 000 Kč, což odpovídá škodě velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, resp. prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 2 tr. zákoníku (jejich výše je nejméně 5 000 000 Kč). Nejvyšší soud tudíž považuje námitky obviněných, jimiž zpochybnili způsobení škody velkého rozsahu, za nedůvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu správně vychází ze skutečnosti, že škoda není znakem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a že rozsah, v němž obvinění zkrátili daň, odpovídá velkému rozsahu ve smyslu §240 odst. 3 tr. zákoníku. Jak již Nejvyšší soud výše uvedl, v posuzované věci obvinění nebyli v postavení účastníků na trestné činnosti jiných pachatelů, takže se zde nemohou ani přiměřeně uplatnit závěry vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/2009-II. Sb. rozh. tr.
Nejvyšší soud pak neakceptoval ani námitku obviněného Ing. J. J. , v níž uvedl, že náklady na zastírání daňové povinnosti by neměly podléhat daňové povinnosti a stát by z nich neměl vyměřovat a vymáhat daň. Při zjišťování rozsahu zkrácení daně se totiž neuplatní stejná hlediska jako v případě určování výše prospěchu, který pachatel získal trestnou činností. Zatímco při stanovení výše prospěchu má význam čistý prospěch zjištěný teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013. Proto ani u obviněného Ing. J. J. není důvod k odečítání jakékoli další částky od celkového rozsahu spáchaného zločinu, neboť podstatou spáchaného skutku obviněného nebylo opatřování nějaké věci či její zhodnocování, ale jen takové jednání, jímž naopak připravil stát o finanční prostředky, na které měl nárok. Neexistují zde tedy žádné okolnosti, které mohou snižovat rozsah spáchání uvedeného zločinu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného Ing. J. J. , které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a zaměřil je proti uloženému peněžitému trestu, protože podle jeho názoru nemá možnost zaplatit tento trest. Pokud jde o přípustnost uložení peněžitého trestu, překážkou zde není to, že se soudu nepodařilo zcela objasnit majetkovou situaci obviněného, jestliže měl jinak dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k tomu, aby zaplatil peněžitý trest. Tento závěr současně vylučuje, aby uložený trest byl nedobytný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011). Soudy nižších stupňů si přitom opatřily dostatek podkladů pro závěr, že obviněný je schopen zaplatit uložený peněžitý trest a své závěry náležitě odůvodnily (viz s. 140 rozsudku odvolacího soudu). Jestliže v souvislosti s ukládáním uvedeného druhu trestu vyvstanou takové okolnosti, které obviněnému neumožňují peněžitý trest ihned zaplatit, může soud stanovit jeho splnění v přiměřených měsíčních splátkách (viz §68 odst. 5 tr. zákoníku). Vzhledem k celkovému rozsahu spáchané trestné činnosti se peněžitý trest ve výši 200 000 Kč nejeví ani nepřiměřeně přísným a rozhodně ho nelze považovat ani za trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že peněžitý trest lze u dospělého pachatele vyměřit ve smyslu §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku od 2000 Kč do 36 500 000 Kč. Nejvyšší soud tedy nepovažuje námitky obviněného za důvodné.
Nejvyšší soud posuzoval také námitky obviněného J. P. , jimiž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu zpochybnil správnost obsazení soudu prvního stupně. Jak v této souvislosti obviněný vytkl, nebyl údajně seznámen s důvody změny ve složení senátu, které spočívaly v jeho obsazení náhradním soudcem. Nejvyšší soud nepovažuje tuto námitku za opodstatněnou. Institut náhradního soudce (a přísedícího) je obsažen v ustanovení §197 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že náhradní soudce nebo přísedící mají v hlavním líčení postavení člena senátu (§197 odst. 2 věta první tr. řádu), nemůže případné přibrání těchto osob do řízení zakládat porušení práva obviněného na zákonného soudce, jak ve svém dovolání namítá jmenovaný obviněný. Stejně tak není důvod oznamovat tuto změnu obviněnému nějakým samostatným přípisem, protože se jedná o administrativní opatření, které se zaznamená do protokolu o hlavním líčení, s nímž se oprávněné strany trestního řízení mohou kdykoli seznámit a žádat jeho opis.
Obviněný Ing. P. N. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, protože podle jeho názoru v jiné trestní věci neměl obhájce, ačkoli mělo dojít k jejímu spojení s nyní projednávanou věcí do společného řízení, takže v obou trestních věcech byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. řádu. Podle názoru obviněného tedy došlo k porušení jeho práva na obhajobu ve věci, v níž byl vyhlášen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 2 T 157/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 2 To 330/2008, za pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 2 tr. zák., který byl následně zrušen rozsudkem soudu prvního stupně v této věci a poté byl obviněnému uložen napadeným rozsudkem odvolacího soudu společný trest za pokračování v trestném činu ve smyslu §37a tr. zák. K této námitce Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný Ing. P. N. měl v trestním řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 3 To 127/2010, a které jediné je předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení, po celou dobu obhájce. Nejvyššímu soudu nepřísluší posuzovat z podnětu dovolání jmenovaného obviněného i zákonnost jiného řízení, v němž nebylo podáno dovolání a které je již pravomocně skončeno. Navíc při ukládání společného trestu ve smyslu §37a tr. zák., resp. nyní §45 tr. zákoníku, platí, že pokud soud posuzuje další trestnou činnost obviněného, kterou spáchal za podmínek pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák., resp. §116 tr. zákoníku, přičemž za jeho ostatní útoky byl již odsouzen pravomocným rozsudkem, je povinen vycházet z procesního i skutkového stavu, který zde existoval v době předchozího odsouzení. Jinými slovy vyjádřeno, při použití ustanovení §37a tr. zák., resp. §45 odst. 1 tr. zákoníku, soud znovu nepřehodnocuje otázky týkající se podmínek trestní odpovědnosti ani zákonnost a procesní použitelnost jednotlivých úkonů v dřívější trestní věci, z nichž orgány činné v trestním řízení vyvozovaly tuto trestní odpovědnost. V konkrétní rovině to pak znamená, že v řízení, v kterém přichází v úvahu uložení společného trestu a v němž je takový trest uložen, nelze posuzovat, zda orgány činné v dřívějším trestním řízení, které bylo již pravomocně skončeno odsuzujícím rozsudkem za část pokračující trestné činnosti, postupovaly v souladu se všemi procesními ustanoveními. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1508/2011, zde proto není namístě. Navíc, jak se mimo jiné konstatuje v posledně citovaném rozhodnutí, pokud se nekonalo společné řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. řádu, v němž by byly dány důvody nutné obhajoby např. s ohledem na povahu (právní kvalifikaci) pokračujícího trestného činu, pak s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu nelze v nyní projednávané samostatné věci úspěšně vytýkat porušení ustanovení §36 odst. 3 tr. řádu, když zde procesní situace zakládající důvody nutné obhajoby nenastala (tj. nenastala v dřívější trestní věci, ve vztahu k níž byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu.
S ohledem na tyto argumenty považuje Nejvyšší soud zmíněnou námitku obviněného Ing. P. N. za nedůvodnou. V nyní posuzované věci totiž byla dodržena procesní práva obviněného na obhajobu ve smyslu §36 odst. 3 tr. řádu.
Obviněný Z. H. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod podle citovaného ustanovení dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných předpokladů odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný Z. H. pak shledával v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění, protože právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je správná a nebyly zjištěny ani vady zakládající jiné nesprávné hmotně právní posouzení namítané v dovolání.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obvinění Ing. J. J. , J. Č. , J. P. , Z. H. a Ing. P. N. podali proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), c), g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc prakticky shodné námitky uplatnili všichni obvinění již ve svých odvoláních, přičemž odvolací soud se s nimi vypořádal přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 11. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y