ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.214.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 214/2011-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2011 o dovoláních, která podali jednak obvinění MUDr. P. Š., B. Š. a M. B., a jednak nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch jmenovaných obviněných, a to proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 To 289/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 24/2007, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. o d m í t a j í .
II. Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněných MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. se podle §265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 To 289/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 1 T 24/2007, byli obvinění MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. uznáni vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byli obvinění MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. odsouzeni podle §256a odst. 3 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. jim byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech, jejichž činnost souvisí s poskytováním zdravotnické péče, a ve společnostech poskytujících služby společnostem, jejichž činnost souvisí s poskytováním zdravotnické péče, a to na dobu 5 let.
K odvolání všech obviněných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 To 289/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák.
Tohoto trestného činu se obvinění dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. skutkem spočívajícím v tom, že v době od 22. 10. 2001 do 21. 6. 2004 v B. jako členové představenstva obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s., se sídlem Bruntál, ul. Nádražní č. 27, ačkoli si byli vědomi, že tato obchodní společnost je již delší dobu ve ztrátě, nemá dostatek finančních prostředků k tomu, aby mohla hradit své splatné závazky, a že její závazky tak rapidně narůstají a značně převyšují její majetek, což objektivně vyplynulo ze zprávy auditora, který dne 11. 7. 2001 konstatoval, že účetní jednotka (Nemocnice Bruntál, a. s.) vykazuje záporné vlastní jmění a předlužení, a jehož zpráva byla projednána na zasedání představenstva jmenované obchodní společnosti dne 21. 10. 2001, přičemž ke dni 21. 6. 2004 byl její majetek včetně pohledávek v hodnotě 47 538 609,- Kč a její splatné závazky ve výši 83 572 638,- Kč, neučinili žádné opatření k poměrnému hrazení dluhů této obchodní společnosti všem věřitelům stejně, ale naopak obvinění ve vzájemné shodě nechali hradit závazky obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s., přednostně vůči obchodním společnostem LEMAK, s. r. o., a RENEBO, s. r. o., kterým byly takto uhrazeny pohledávky vzniklé v letech 2002 až 2004 ve výši popsané ve výroku o vině, a takto byla uhrazena obchodní společnosti LEMAK, s. r. o., oproti podmínkám poměrného vypořádání navíc částka ve výši 12 459 835,40 Kč a obchodní společnosti RENEBO, s. r. o., pak navíc částka ve výši 3 473 760,70 Kč, zatímco ve stejné době nejméně 178 věřitelům, a to subjektům popsaným v označeném výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani poměrně neuhradili zde uvedené dluhy, čímž jim způsobili škodu v celkové výši nejméně 888 736,- Kč.
Za to byli obvinění odsouzeni podle §256a odst. 2 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněným uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech, jejichž činnost souvisí s poskytováním zdravotnické péče, a to na dobu 2 roků.
Obvinění MUDr. P. Š. a B. Š. podali prostřednictvím svého společného obhájce dne 10. 1. 2011 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněných soudy nižších stupňů neprokázaly jejich úmysl zvýhodnit obchodní společnosti LEMAK, s. r. o., nebo RENEBO, s. r. o., na úkor některého z označených věřitelů. Obvinění poukazovali platby jmenovaným obchodním společnostem s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků, investic a grantů, které mohly být použity k uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. O existenci zmíněného odůvodněného předpokladu má svědčit podle obviněných i dlouhodobá investiční strategie obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s. Jak přitom obvinění zdůraznili, tato obchodní společnost jako dlužník plnila své závazky i ve vztahu k jiným jejím věřitelům a auditorská společnost, která prováděla kontrolu účetnictví jmenované obchodní společnosti, neinformovala její statutární orgán ani dozorčí radu o nutnosti podat návrh na prohlášení konkursu.
Další námitky vznesli obvinění MUDr. P. Š. a B. Š. proti způsobu výpočtu výše způsobené škody u trestného činu zvýhodňování věřitele ve smyslu §256a odst. 1, 2 tr. zák., pro nějž byli stíháni a odsouzeni. Podle názoru obviněných bylo třeba vyčkat ukončení konkursního řízení vedeného ohledně majetku obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s., ovšem odvolací soud stanovil výši škody jako určitou potenciální částku, která by byla v konkursu uhrazena přihlášeným věřitelům. V této souvislosti obvinění nesouhlasí ani s názorem nejvyšší státní zástupkyně, podle kterého zde škodu představovala částka, která byla vyplacena obchodním společnostem LEMAK, s. r. o., a RENEBO, s. r. o., navíc v rozporu se zásadou poměrného uspokojení pohledávek. Podle obviněných je třeba rozlišovat škodu jako zákonný znak skutkové podstaty trestného činu a otázku poměrného vypořádání konkursních věřitelů.
Závěrem svých dovolání obvinění MUDr. P. Š. a B. Š. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 To 289/2010, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 1 T 24/2007, a aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obvinění doplnili svá dovolání společným podáním ze dne 18. 1. 2011, které však bylo učiněno až po uplynutí dovolací lhůty, v níž je možné měnit rozsah a důvody podaného dovolání (§265f odst. 2 tr. řádu), proto k němu nemohl Nejvyšší soud při svém rozhodování přihlížet.
Obviněný M. B. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 To 289/2010, dovolání prostřednictvím svého obhájce dne 19. 1. 2011 a opřel ho o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. řádu. Pokud jde o první dovolací důvod, podle názoru obviněného při prostudování trestního spisu fakticky neměl svého obhájce, přičemž bez bližší konkretizace poukazuje na „jisté obstrukce“ Okresního soudu v Bruntále. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný připomněl soukromoprávní základ posuzované věci, přičemž soudy nižších stupňů údajně řádně nehodnotily právní vztahy dlužníka a věřitelů. Obviněný rovněž zpochybnil opatřený znalecký posudek a odvolacímu soudu vytkl, že zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy nižších stupňů pochybily i tím, pokud rozhodly o jeho vině, aniž by vzaly v úvahu skutečnost, že se poškození nedomáhali svých nároků. Obviněný ve svém dovolání zdůraznil některé konkrétní skutkové okolnosti, přičemž podle jeho názoru určité pohledávky věřitelů neodpovídají těm, které byly uplatněny v rámci konkursního řízení.
Závěrem svého dovolání obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby ve věci rozhodl sám dovolací soud ve veřejném zasedání, aniž by však obviněný navrhl konkrétní způsob takového rozhodnutí.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 To 289/2010, podala dovolání dne 9. 12. 2010 též nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných a opřela ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolatelka se neztotožnila s názorem Krajského soudu v Ostravě, zejména pokud jde o zkrácení doby páchání skutku obviněnými a posouzení stavu úpadku. Podle jejího názoru skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. neobsahuje znak spočívající ve stavu předlužení na straně dlužníka, ale vyžaduje se jeho platební neschopnost. Nejvyšší státní zástupkyně pak nesouhlasí ani s postupem odvolacího soudu, který – aniž by sám provedl všechny odpovídající důkazy ve věci – konstatoval, že pro období od roku 1999 do 21. 10. 2001 nevyplývá z hospodaření obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s., stav jejího předlužení, protože takové zjištění mohli obvinění učinit až na základě zprávy auditora, kterou projednali dne 22. 10. 2001. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně se tímto postupem dostalo dokazování vedené Krajským soudem v Ostravě do kolize se zásadami spravedlivého procesu, neboť došlo k opomenutí některých důkazů. Současně má dovolatelka za to, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V další části svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně vytkla odvolacímu soudu nesprávné stanovení výše škody způsobené trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Podle jejího názoru ve věci existuje rozpor mezi částkou, o kterou byli věřitelé – obchodní společnosti LEMAK, s. r. o., a RENEBO, s. r. o., zvýhodněni, a částkou, o kterou byli ostatní věřitelé zkráceni. Jak dále uvádí nejvyšší státní zástupkyně, odvolací soud výslovně konstatoval, že oproti podmínkám poměrného uspokojení pohledávek byla obchodní společnosti LEMAK, s. r. o., uhrazena navíc částka ve výši 12 459 835,40 Kč a obchodní společnosti RENEBO, s. r. o., pak částka ve výši 3 473 760,70 Kč, což v součtu představuje částku ve výši 15 933 596,10 Kč. Podle dovolatelky je posledně zmíněná částka škodou způsobenou trestným činem, která by zde odůvodňovala i přísnější právní kvalifikaci podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. Přitom částka, o kterou byli věřitelé – obchodní společnosti LEMAK, s. r. o., a RENEBO, s. r. o., zvýhodněni, by se z podstaty věci měla rovnat částce, o niž byli ostatní věřitelé zkráceni.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za splnění podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbydou podkladu. Současně dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění MUDr. P. Š., B. Š. a M. B., jakož i nejvyšší státní zástupkyně podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu], obvinění tak učinili prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), přičemž všechna dovolání byla podána včas a na správném místě (§265e tr. řádu), směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. i nejvyšší státní zástupkyně opírají jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud skutek, pro který byli obvinění stíháni a odsouzeni, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá tvrzení nejvyšší státní zástupkyně, jímž zpochybnila výši škody jako zákonného znaku trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., kterým byli obvinění uznáni vinnými a jehož se dopustili skutkem popsaným v odsuzujícím výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Proto Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 To 289/2010, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je částečně důvodné.
Pokud jde o dovolání obviněných MUDr. P. Š., B. Š. a M. B., ti rámci svých dovolacích námitek zčásti zpochybnili i správnost rozhodných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, zejména znaleckého posudku znalkyně Ing. Marty Pajunčekové. Obvinění především nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování a shledávají existenci hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obvinění dovozují v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněné příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolateli ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění MUDr. P. Š., B. Š. a M. B., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkali soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatelů o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněných MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obvinění dopustili skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obvinění domáhají ve svých dovoláních, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obvinění MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. tedy v části svých dovolání ve skutečnosti nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jejich skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování a zpochybňující rozhodná skutková zjištění neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění totiž nezpochybnili právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovoláních zaměřili zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet ani k námitkám obviněných MUDr. P. Š. a B. Š., jimiž vytkli nesprávnou výši škody u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. Uvedené námitky totiž obvinění založili taktéž na polemice se skutkovými zjištěními, takže nejsou způsobilé naplnit jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
K tomu Nejvyšší soud v souvislosti se zmíněnou námitkou obviněných MUDr. P. Š. a B. Š., v níž mimo jiné tvrdili, že pro objektivní zjištění výše způsobené škody bylo nutné vyčkat ukončení konkursního řízení vedeného ohledně majetku úpadce (tedy obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s.), uvádí mimo rámec dovolacího důvodu následující skutečnosti. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu k tzv. úpadkovým trestným činům, byť se v ní řešila otázka spáchání trestného činu předlužení podle §256c tr. zák., ale lze ji použít i na trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. (přiměřeně viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/2008 Sb. rozh. tr.), není nutné vyčkávat na dokončení konkursního řízení, byl-li na majetek dlužníka prohlášen konkurs, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem, jehož znakem je škoda, je předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 tr. řádu týkající se viny obviněného. Případné výsledky konkursu tedy mají význam jen z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (§228 a §229 tr. řádu).
Proto ani v nyní posuzované trestní věci nebylo nutné pro správné stanovení výše škody zjišťovat výsledky konkursního řízení, jak se mylně domnívali obvinění MUDr. P. Š. a B. Š.. Obvinění totiž způsobili škodu – a v tomto směru dokonali trestný čin – již tím, že zcela uhradili pohledávky zvýhodněných věřitelů obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s., na úkor pohledávek ostatních jejích věřitelů, které zůstaly neuspokojeny s ohledem na platební neschopnost jmenované obchodní společnosti jako dlužníka. Na tomto škodlivém následku už nemohlo nic změnit ani konkursní řízení, jehož výsledek by nanejvýš jen částečně kompenzoval již způsobenou škodu poškozeným věřitelům. Nejvyšší soud ovšem shledal určité nedostatky v otázce stanovení výše škody způsobené trestným činem, a to ve shodě s těmi námitkami, které uplatnila ve svém dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Zmíněné námitky dovolatelky jsou tedy opodstatněné z důvodů blíže konkretizovaných na jiném místě tohoto usnesení.
Pokud jde o námitku nejvyšší státní zástupkyně, v níž vytkla nesprávné posouzení otázky zavinění a kterou založila na tvrzení, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné výhrady dovolatelky totiž neodpovídají hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Přitom odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho s. 14) přesvědčivě vyložil důvody, na základě kterých dovodil úmyslné zavinění všech obviněných. Nejvyšší soud považuje takový závěr za správný a odpovídající zákonu.
K námitce obviněného M. B., v níž zpochybnil právní kvalifikaci posuzovaného trestného činu s poukazem na soukromoprávní základ věci, a tím v podstatě vytkl nesprávné použití prostředků trestního práva jako „ultima ratio“, Nejvyšší soud uvádí následující. Jak vyplývá z dosavadní judikatury, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažnějšího porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chránil – jak vyplývá z ustanovení §1 tr. zák. – též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009). V posuzované věci je přitom zcela zřejmé, že obvinění zasáhli do majetkových práv velkého počtu subjektů soukromého práva způsobem, který vyžadoval použití prostředků trestního práva i s ohledem na způsobený následek (účinek) v podobě poměrně vysoké škody.
Ani další námitka obviněného M. B., v níž vytýká soudům nižších stupňů neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a Nejvyšší soud k ní jen pro úplnost připomíná následující skutečnosti. V trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného M. B. se tak stalo, protože odvolací soud (viz s. 13 jeho rozsudku) odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů.
Pokud jde o dovolání obviněného M. B., jeho námitky vůbec neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Kdyby tedy podal dovolání pouze s odkazem na citovaný dovolací důvod, Nejvyšší soud by ho odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. řádu. Tento obviněný však ve svém dovolání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který je naplněn v případě, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Obviněný M. B. spatřuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu především v tom, že v přípravném řízení se jeho tehdejší obhájce vyhnul účasti na prostudování spisu po skončení vyšetřování a soud nevyhověl jeho žádosti, jež měla souviset s tímto procesním úkonem a kterou ovšem obviněný ve svém dovolání nijak nekonkretizuje. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s touto námitkou obviněného, protože naplnění citovaného dovolacího důvodu je podmíněno závěrem, podle něhož v řízení před soudy nižších stupňů byl u obviněného dán některý z důvodů nutné obhajoby podle §36 tr. řádu a obviněný skutečně neměl obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného, ač ho měl mít. Jak ovšem Nejvyšší soud zjistil na podkladě příslušného trestního spisu, u obviněného nebylo v průběhu dosavadního trestního řízení zjištěno, že by zůstal bez obhájce (což ani netvrdí), a nic nesvědčí ani o jiném způsobu zkrácení obhajovacích práv obviněného, který by odpovídal citovanému dovolacímu důvodu. Otázka vyšší míry aktivity obhájce podle představ obviněného spadá jen do jejich vzájemného vnitřního vztahu. Proto Nejvyšší soud neshledal jeho naplnění a námitku obviněného založenou na opačném tvrzení považuje za neopodstatněnou.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněných MUDr. P. Š. a B. Š., jimiž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnili naplnění subjektivní stránky, která je zákonným znakem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., jímž byli uznáni vinnými. Tyto námitky sice již odpovídají dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení, avšak Nejvyšší soud je nepovažuje za důvodné.
K subjektivní stránce trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná následující skutečnosti. Předpokladem trestní odpovědnosti za tento trestný čin bylo úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník, jenž nebyl schopen plnit své splatné závazky, zcela nebo částečně zmařil uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že zvýhodnil jiného věřitele, ač si z okolností musel být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a buď ho chtěl způsobit, anebo alespoň pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn.
Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, všichni obvinění si nejméně od 22. 10. 2001 byli vědomi stavu insolvence (i stavu předlužení) obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s., jejímž jménem v inkriminovanou dobu jednali v postavení statutárního orgánu, neboť o těchto formách úpadku byli informováni na zasedání představenstva jmenované obchodní společnosti. Přesto za zmíněného úpadkového stavu učinili konkrétní úkony k přednostnímu uspokojení pohledávek vybraných věřitelů (tj. obchodních společností LEMAK, s. r. o., a RENEBO, s. r. o.), ačkoli věděli o existujících a splatných pohledávkách dalších věřitelů uvedeného dlužníka, jakož i o tom, že jeho závazky přesahují majetek o částku ve výši 36 034 089,- Kč. Takové jednání svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o existenci zavinění ve formě přímého úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], jak správně konstatoval odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho s. 15).
Nejvyšší soud v souvislosti s úvahami o naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele nemohl akceptovat tvrzení obviněných MUDr. P. Š. a B. Š., podle něhož byli vedeni snahou získat další prostředky k zajištění chodu obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s. Takový závěr je totiž v rozporu s výsledky provedeného dokazování, z kterého je patrné, že jmenovaná obchodní společnost se již po dobu několika let nacházela ve ztrátovém podnikání. Proto se v posuzované věci neuplatní závěr, na který obvinění poukazují ve svých dovoláních a podle něhož je vyloučen úmysl dlužníka zmařit uspokojení pohledávek ostatních věřitelů v případě, když insolventní dlužník sice plně uspokojil jen pohledávky nezbytné např. pro zachování výroby (zejména pohledávky dodavatelů energií a surovin), ale učinil tak s odůvodněným předpokladem udržení chodu podniku a výroby k dosažení prostředků použitelných pro uspokojení pohledávek ostatních věřitelů (viz shodně např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1559, 1563 a 1564).
Ke stejnému závěru dospěla i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, podle níž skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele ve smyslu §256a odst. 1 tr. zák. nenaplnilo jednání insolventního dlužníka, který sice plně uspokojil splatnou pohledávku jen některého z více svých věřitelů, jestliže tak učinil s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků potřebných k uspokojení splatných pohledávek ostatních věřitelů. Uvedený předpoklad ovšem nebude důvodný, pokud pachatel jako statutární orgán udržoval po delší dobu v provozu hospodářsky špatně fungující obchodní společnost, která jako dlužník nebyla schopna plnit všechny své splatné závazky, přičemž bylo zřejmé, že se její ekonomická situace nezlepšovala a nic nenasvědčovalo takové změně ani v budoucnu. Poskytne-li insolventní dlužník za této situace plnění jen některému svému věřiteli a zmaří-li tím uspokojení pohledávky jiného svého věřitele, může spáchat trestný čin zvýhodňování věřitele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, publikované pod č. T 861. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Proto ani tvrzení obviněných, že od ledna 2002 vykazovala obchodní společnost Nemocnice Bruntál, a. s., zisk, nemůže nic změnit na uvedených závěrech. Splatné závazky této obchodní společnosti totiž dosahovaly ke dni 21. 6. 2004 celkové výše 83 572 638,- Kč, zatímco její majetek byl jen ve výši 47 538 609,- Kč, takže ani případné dosažení zisku ve zmíněném účetním období zde není podstatné.
Pro existenci zavinění mají v posuzované věci význam i judikatorní závěry vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 10/2003 Sb. rozh. tr. Podle nich bylo předpokladem trestní odpovědnosti dlužníka, který se nachází v platební neschopnosti, za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., že pachatel jako dlužník (nebo osoba jednající za dlužníka ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.) v důsledku zvýhodnění některého ze svých věřitelů alespoň částečně zmařil uspokojení ostatních věřitelů, přičemž i naplnění tohoto znaku muselo být zahrnuto jeho úmyslným zaviněním. Pachatel zde tedy jednal se záměrem, aby se jako dlužník vyhnul poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a buď tím chtěl alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, anebo si byl alespoň vědom toho, že jeho jednání může mít uvedený následek, a pro případ, že jej způsobil, s tím byl srozuměn. Takový předpoklad byl splněn podle názoru Nejvyššího soudu u všech obviněných. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněných MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněných a z neodvratnosti následku v podobě porušení majetkových práv věřitelů obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s., a způsobení škody.
Ze shora konstatovaných důvodů Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněných MUDr. P. Š. a B. Š., jimiž zpochybnili své úmyslné zavinění, za neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), resp. u posledně jmenovaného obviněného ani podle §265b odst. 1 písm. c) a l) tr. řádu. Protože se však jejich dovolání částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly naplnit dovolací důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, Nejvyšší soud se dále zabýval těmi jejími námitkami, které již lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tyto námitky ovšem Nejvyšší soud považuje částečně rovněž za neopodstatněné. Takovou je i námitka dovolatelky, v níž odvolacímu soudu vytkla, že se soustředil na stav předlužení obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s., který nebyl znakem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., a opomenul stav platební neschopnosti jmenované obchodní společnosti, který je zákonným znakem tohoto trestného činu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pachatelem (subjektem) trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. mohl být jen dlužník, který byl ve stavu platební neschopnosti (insolvence). Jak je patrné z tzv. skutkové věty obsažené ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jsou zde vyjádřeny obě formy úpadku obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s. Jednak slovní formulace použitá v této skutkové větě „... jako členové představenstva ..., ačkoli si byli vědomi, že společnost ... nemá dostatek prostředků k tomu, aby mohla hradit své splatné závazky ...“ svědčí o formě insolvence, kterou předpokládal trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Nad rámec zmíněného zákonného předpokladu pak odvolací soud v uvedené skutkové větě vyjádřil slovním spojením „... a že její závazky tak rapidně narůstají a značně převyšují její majetek ... účetní jednotka vykazuje záporné jmění a předlužení ...“ i formu předlužení, která ovšem nebyla zákonným znakem posuzovaného trestného činu. Nejvyšší soud tedy považuje slovní vyjádření zákonného znaku spočívajícího ve stavu platební neschopnosti jmenovaného dlužníka za odpovídající zákonu, třebaže odvolací soud do popisu skutku poněkud nadbytečně zahrnul i další okolnost, která není významná pro spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele a která spočívala v předlužení obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s. Tím však byl alespoň lépe dokreslen úpadkový stav tohoto dlužníka, jehož existence vyžadovala poměrné a rovnoměrné uspokojování pohledávek všech věřitelů, resp. podání včasného návrhu na zahájení konkursního řízení. Proto Nejvyšší soud považuje uvedenou námitku nejvyšší státní zástupkyně za neopodstatněnou.
Naopak opodstatněnou a odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je podle názoru Nejvyššího soudu námitka nejvyšší státní zástupkyně, v které zpochybnila správnost stanovení výše škody způsobené trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval výše, v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi konstituovaný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se přitom opíral nejen o skutkovou větu výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, nýbrž i o jeho odůvodnění. Z těchto rozhodných skutkových zjištění je mimo jiné patrné, že obvinění v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s., jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu zvýhodnili obchodní společnost LEMAK, s. r. o., oproti podmínkám poměrného a rovnoměrného uspokojení pohledávek o částku ve výši 12 459 835,40 Kč a obchodní společnost RENEBO, s. r. o., pak o částku ve výši 3 473 760,70 Kč, zatímco ve stejné době nejméně 178 věřitelům neuhradili ani poměrně jejich pohledávky ve výši zde uvedené, čímž jim měli způsobit škodu ve výši nejméně 888 736,- Kč.
Z popisu zmíněných rozhodných skutkových okolností však podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně nevyplývá spolehlivý závěr o tom, jakou výši škody způsobili všichni obvinění posuzovaným trestným činem a zda jde o značnou škodu ve smyslu §89 odst. 11 a §256a odst. 2 tr. zák., jak uzavřel odvolací soud, nebo o škodu velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §256a odst. 3 tr. zák., jak původně rozhodl soud prvního stupně.
V trestní věci obviněných MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. totiž odvolací soud založil závěr o výši škody na tom, že obvinění zmenšili majetkový stav poškozených věřitelů o částku ve výši nejméně 888 736,- Kč. Přitom není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k této výši uvedené částky, když současně konstatoval, že zvýhodněným obchodním společnostem byla oproti zásadám poměrného vypořádání navíc uhrazena částka v celkové výši 15 933 596,10 Kč. Jak ovšem Nejvyšší soud zjistil na podkladě rozhodných skutkových okolností vyjádřených v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, součet všech uhrazených pohledávek zvýhodněných věřitelů za období let 2002 a 2003 představuje částku ve výši 35 943 052,60 Kč a součet plateb zaplacených oběma těmto zvýhodněným věřitelům, které by se jim dostaly při poměrném a rovnoměrném uspokojení všech pohledávek v konkursním řízení, zde dosáhl částky ve výši 20 027 456,50 Kč. Z dosavadní judikatury vyjádřené např. v rozhodnutí publikovaném pod č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr., na kterou ostatně odkazuje i nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání, mimo jiné vyplývá, že škoda jako zákonný znak trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 2, resp. 3 tr. zák. představuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni.
V posuzované věci to tedy znamená, že takový rozdíl je třeba stanovit z částky zjištěné jako součet všech uhrazených pohledávek zvýhodněných věřitelů za inkriminované období (tj. částky ve výši 35 943 052,60 Kč), od níž by měla být odečtena částka, v které by podle odvolacího soudu měly být zaplaceny pohledávky zvýhodněných věřitelů při poměrném a rovnoměrném uspokojení pohledávek všech věřitelů obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s. (tj. částka ve výši 20 027 456,50 Kč). Rozdíl těchto částek ve výši 15 915 596,10 Kč (nikoli jak uvádí odvolací soud v celkové výši 15 933 596,10 Kč) by pak představoval škodu jako zákonný znak trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 2, resp. 3 tr. zák., neboť právě o tuto částku měli být poškozeni ostatní věřitelé. S ohledem na zmíněný rozdíl (15 915 596,10 Kč) by tedy bylo nutné uvažovat o škodě velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §256a odst. 3 tr. zák.
Odvolací soud na s. 15 odůvodnění svého rozsudku sice uvedl, že do tzv. skutkové věty nezahrnul všechny věřitele obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s., kteří byli původně uvedeni v dodatku znaleckého posudku znalkyně Ing. Marty Pajučenkové. Proto se podle odvolacího soudu výsledná škoda liší od součtu částek poměrného uspokojení v označeném dodatku. Nejvyšší soud však nepovažuje takový závěr za přesvědčivý, neboť jím není odůvodněna konkrétní výše škody. Odvolací soud totiž v napadeném rozsudku jednoznačně neuvedl, kteří věřitelé nebyli zahrnuti do popisu skutku v jeho rozsudku, jaká byla výše jejich pohledávek vůči obchodní společnosti Nemocnice Bruntál, a. s., a kolik by se jim mělo dostat při poměrném a rovnoměrném uspokojení pohledávek, pokud by byli považováni za poškozené věřitele. Z rozsudku odvolacího soudu rovněž není zřejmé, z jakých důvodů nebyli tito věřitelé zařazeni mezi poškozené. V uvedeném směru se odvolací soud vyjádřil velmi neurčitě tak (viz s. 15 jeho rozsudku), že jde o postup „... ve prospěch obžalovaných ...“. Bez objasnění všech zmíněných okolností pak podle názoru Nejvyššího soudu není možné dospět k přesvědčivému závěru o výši škody, kterou obvinění způsobili poškozeným věřitelům vyjmenovaným ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Za této situace Nejvyšší soud přisvědčil námitce nejvyšší státní zástupkyně, v níž zpochybnila správnost stanovení výše škody u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák.
Nad rámec podaných dovolání Nejvyšší soud upozorňuje i na další pochybení, kterého se odvolací soud dopustil při formulaci tzv. právní věty ve výroku o vině. Z ní přitom vyplývá, že obvinění „společným jednáním jako dlužník, který není schopen splnit společné závazky, jen částečně zmařili uspokojení svých věřitelů a svým činem způsobili značnou škodu.“ Taková formulace však neodpovídá znění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. Dospěje-li tedy odvolací soud po novém projednání věci k závěru o vině obviněných týmž trestným činem, je třeba v tzv. právní větě uvést takové znění, které odpovídá zákonu (nikoli „... který není schopen splnit společné závazky ...“, ale správně mělo být „... který není schopen plnit své splatné závazky ...“).
Protože se soudy nižších stupňů nezabývaly ze všech zmíněných hledisek právním posouzením skutku, jehož spácháním byli obvinění MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. uznáni vinnými napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání podaném v neprospěch všech obviněných. Po zjištění, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 6 To 289/2010. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněných MUDr. P. Š., B. Š. a M. B. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě posoudí, v jaké výši obvinění způsobili škodu všem poškozeným věřitelům, a zda tedy naplnili všechny znaky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. nebo jiného trestného činu či žádného trestného činu. Skutková zjištění odpovídající použité právní kvalifikaci je pak nutno následně promítnout do správné formulace tzv. skutkové věty a právní věty a všechny úvahy, které vedly k novému rozhodnutí, vyložit v jeho odůvodnění.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě důvodného dovolání nejvyšší státní zástupkyně nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních všech obviněných tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 4. 2011
Předseda senátu
JUDr. František P ú r y