ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.294.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 294/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2006 o dovolání podaném obviněným P. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 10 To 474/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 164/2005, rozhodl podle §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Věc obviněného P. D. se p o s t u p u j e velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 4 T 164/2005, byl obviněný P. D. uznán vinným pomocí k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle §209 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 10 To 474/2005, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání. Podal jej v rozsahu výroku o vině i trestu a to z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení skutku. Napadenému rozhodnutí především vytkl, že skutek, jímž byl uznán vinným, neodpovídá zákonným předpokladům jeho právní kvalifikace jako pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Zdůraznil, že účastenství na trestném činu jiného pachatele vyžaduje úmyslné zavinění, které však jeho konkrétní jednání postrádá. Namítl rovněž, že v posuzovaném případě chybí příčinný vztah mezi jednáním jeho jako účastníka (pomocníka) a trestným činem hlavního pachatele. Obviněný se o úmyslu J. J., pravomocně odsouzeného v téže trestní věci pro trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., podat nepravdivé trestní oznámení na policii, dozvěděl až po jeho nasednutí do vozidla obviněného. Navíc odsouzený následně z vozidla vystoupil na jiném místě, než z kterého následně učinil lživé trestní oznámení. Další okruh dovolacích námitek již obviněný zaměřil proti naplnění zákonného pojmu „způsobení vážné újmy“ na právech orgánů činných v trestním řízení a vyslovil přesvědčení, že v posuzovaném případě k naplnění tohoto zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv nedošlo. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného rovněž navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Pochybení v právní kvalifikaci skutku spočívá podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v absenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a činem hlavního pachatele.
Senát Nejvyššího soudu 5 Tdo z obsahu trestního spisu zjistil, že podkladem odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, byl skutek spočívající v tom, že obviněný „dne 12. 12. 2004 ve večerních hodinách odvezl odsouzeného J. J. na jeho žádost svým vozidlem zn. Seat Toledo do S., přičemž nejméně od doby, kdy odsouzený J. do jeho vozidla nastoupil, věděl, že odsouzený J. jej o odvoz požádal v úmyslu podat na některém obvodním oddělení Policie ČR nepravdivé trestní oznámení o odcizení jím užívaného automobilu zn. Škoda Superb 3U, přičemž odsouzený J. J. opravdu po vystoupení z vozidla obžalovaného D. podal na obvodním oddělení Policie ČR ve V. n. J. nepravdivé oznámení o odcizení tohoto vozidla, v důsledku čehož byly orgány Policie ČR pod č. j. ORSM-1167/RO-TČ-2004 a ČTS: ORSM-23/00K-2005 činěny úkony k prověření tohoto oznámení a zjištění pachatelů údajné trestné činnosti“.
Vadu v právním posouzení tohoto skutku, jež odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný spatřoval v absenci zákonných znaků pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to zavinění, příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a činem hlavního pachatele a znaku způsobení vážné újmy na právech jiného. Podle názoru senátu 5 Tdo, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce, je stěžejní otázkou pro posouzení dovolání obviněného ta část jeho dovolacích námitek, která směřuje proti možnosti kvalifikovat jednání spočívající v nepravdivém trestním oznámení podle §209 tr. zák. Teprve přijetím jednoznačného závěru, že skutky spočívající v podání lživého trestního oznámení orgánům Policie České republiky je možné právně posoudit podle uvedeného ustanovení trestního zákona, bude možné zkoumat naplnění dalších znaků jeho skutkové podstaty, tj. subjektivní stránku a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem v konkrétní trestní věci.
Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k této otázce vychází v podstatě z názoru, že jednání pachatele spočívající v podání nepravdivého trestního oznámení, může způsobit vážnou újmu na právech Policie České republiky, lze je tedy kvalifikovat za splnění dalších zákonných podmínek jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. V tomto smyslu rozhodl Nejvyšší soud v usneseních ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 175/2002 a ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1032/2002. Obě citovaná rozhodnutí byla publikována, pokud jde o první z nich tak v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22/2003 a druhé pak v Soudních rozhledech, sešit 5/2003. Právní závěry v obou citovaných rozhodnutích lze shrnout tak, že orgány Policie České republiky jsou nositeli práv ve smyslu ustanovení §209 tr. zák. a mohou být předmětem útoku tohoto trestného činu. Podání nepravdivého trestního oznámení může způsobit vážnou újmu na právech Policie České republiky ve smyslu ustanovení §209 tr. zák. Způsobení vážné újmy na právech je však třeba vždy zkoumat podle konkrétních okolností případu. Zejména je nutné posoudit, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky měla pro poškozeného, zda šlo o následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. zcela neodstranitelný.
Shodný právní názor zaujal Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích, např. ve věcech vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 5 Tdo 738/2005 (skutek rovněž spočíval v podání nepravdivého trestního oznámení), 6 Tdo 1130/2005 (pachatelé umístili na veřejném prostranství zařízení připomínající nástražný výbušný systém, policejní orgány následně vyklidily prostor, evakuovaly obyvatelstvo, byl přivolán pyrotechnik, záchranná služba a psovod). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 275/2006, bylo rozhodováno o dovolání obviněného proti rozhodnutí, jehož podkladem byly prakticky totožné skutkové okolnosti, které jsou předmětem trestního stíhání obviněného P. D. V této trestní věci byl obviněný uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250a odst. 1, 3 tr. zák. Jednalo se o podvodné uzavření leasingové smlouvy na pronájem osobního automobilu a následné lživé trestní oznámení Policii České republiky o odcizení tohoto vozidla. Jak dodatečně zjistil Nejvyšší soud, byla dne 29. 3. 2006 na obviněného P. D. a. J. J. rovněž podána obžaloba u Okresního soudu v České Lípě (věc je vedena pod sp. zn. 4 T 75/2006) pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (obviněný J. J.) a organizátorství k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (obviněný P. D.). Tohoto trestného činu se obvinění měli dopustit v podstatě tím, že J. J. uzavřel se společností L. Č. s., a. s., P., leasingovou smlouvu na vozidlo zn. Škoda Superb s úmyslem měsíční splátky nehradit a sám vozidlo neužívat, přičemž tak jednal podle instrukcí obviněného P. D., který vše zorganizoval, zaplatil první mimořádnou splátku a poté automobil od J. J. převzal. Ačkoli senát 8 Tdo ve své věci napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, v odůvodnění tohoto rozhodnutí vyjádřil pouze pochybnosti, zda v této konkrétní věci došlo k naplnění znaku „způsobení vážné újmy na právech“ ve vztahu k intenzitě, jakou orgány Policie České republiky vyvinuly při prověřování nepravdivého trestního oznámení. Důvodem zrušení rozhodnutí v tomto dovolacím řízení tedy nebyla změna v právním posouzení skutku spočívajícího v podání nepravdivého trestního oznámení jako trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Senát 5 Tdo v rámci projednávání předmětného dovolání obviněného P. D. však dospěl k názoru, že jednání pachatele spočívající v podání lživého trestního oznámení nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podle §209 tr. zák. Nejednotnost v názoru soudců Nejvyššího soudu na právní posouzení takového jednání vyplynula z porady trestního kolegia, v jejímž rámci bylo rozhodováno o návrhu publikovat ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 175/2002. I na podkladě výhrad, jež proti tomuto rozhodnutí vznesla připomínková místa (Městský soud v Praze, Masarykova univerzita v Brně a Vrchní soud v Praze), převážil v trestním kolegiu názor, že jde minimálně o rozhodnutí sporné a právní závěry v něm obsažené vyvolávají pochybnosti. Za přiléhavé považuje senát 5 Tdo především připomínky Masarykovy univerzity v Brně, podle nichž v uvedeném rozhodnutí dochází ke ztotožnění zájmu státu na odhalování trestné činnosti, jakožto zájmu zcela legitimního, s právy, ale také i s povinnostmi, kterými jsou jinak policejní orgány nadány za tím účelem, aby onen zájem státu naplnily. Policie České republiky jako orgán veřejné trestní moci nemá (ani její orgány) ani tak právo na pravdivé informace jako spíše povinnost tyto informace zjistit. Jestliže tomuto jejímu úsilí někdo jiný klade překážky, a to v intenzitě předpokládané trestním zákonem, nebude vyloučena trestní odpovědnost takové osoby podle ustanovení §§174, 175, 175a a 175b tr. zák. Pokud jedinec svým odmítáním poskytnout policejním orgánům pravdivé informace znaky skutkových podstat uvedených trestných činů nenaplní, např. lživým trestním oznámením na neznámého pachatele, ztěžuje tak nepochybně policejním orgánům to, aby dostály své povinnosti zjistit pravdu, nicméně v žádném případě jim nepůsobí vážnou újmu na jejich právech. Jedná se totiž o spíše „domnělé“ právo na informace, jež je primárně překryto povinnostmi orgánů Policie České republiky vyjádřenými především v ustanovení §158 tr. ř. Řada oprávnění, která z tohoto ustanovení plynou, nezakládají zároveň jejich „právo na pravdu“. Autor této připomínky v závěru uvádí názor, že pokud policejní orgán v důsledku lživého trestního oznámení vynaloží zbytečně nemalé prostředky, nic nebrání tomu, aby ten, kdo tyto výdaje zapříčinil, odpovídal po linii mimotrestní, tedy majetkové.
Stejně tak se lze ztotožnit s připomínkou Vrchního soudu v Praze, podle níž by v každém případě trestného činu křivé výpovědi podle §175 tr. zák., resp. křivého obvinění podle §174 tr. zák., byly splněny i podmínky právní kvalifikace podle §209 tr. zák.
Pokud jde o další argumenty, které vedou senát 5 Tdo ke změně dosavadního výkladu ustanovení §209 tr. zák. ve vztahu k podání nepravdivého trestního oznámení, je možné poukázat i na systematické zařazení tohoto ustanovení v trestním zákoně. Trestný čin poškozování cizích práv patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití uvedené v hlavě páté trestního zákona. Je tedy evidentní, že je určen k ochraně jiných než majetkových práv jednotlivce, a to především v oblasti vztahů mezi lidmi, jako jsou rodinné a pracovní vztahy. Podle komentáře k trestnímu zákonu (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha. C. H. Beck 2003, ss. 1149-1150) není vyloučeno ani poškozování práv právnických osob, kolektivních orgánů, jakož i státu. V praxi se jednalo např. o vylákání dovozního povolení fingovanou darovací smlouvou, či falešné puncování zlata. Na druhé straně však tento trestný čin nebyl shledán v jednání, kterým pachatel opatřil jinou než přidělenou státní poznávací značkou motorové vozidlo proto, aby ho mohl používat v silničním provozu. (Srov. č. 45/1998 Sb. rozh. tr.) Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí uvedl, že pachatel se v dané věci v podstatě snažil obejít oprávnění policie přidělovat státní poznávací značky zaevidovaným vozidlům, přičemž takové jednání není způsobilé vyvolat vážnou újmu na právech orgánů policie. Stejně Nejvyšší soud postupoval ve věci, kdy pachatel uvedl v omyl orgány zajišťující kontrolu přechodu státní hranice tím, že překročil státní hranici na cizí cestovní pas, který předložil k pasové kontrole (č. 40/2002 Sb. rozh. tr.). Ani v tomto případě nešlo o způsobení vážné újmy na právech státních orgánů.
Právě posouzení zákonného znaku „vážná újma“ považuje senát 5 Tdo za komplikované z hlediska stanovení obecné míry a vymezení konkrétního počtu a charakteru úkonů, jež orgán Policie České republiky uvedený v omyl podáním nepravdivého trestního oznámení musí „zbytečně“ vykonat, aby byla stanovena spodní hranice tohoto zákonného znaku §209 tr. zák. Nelze totiž jednoznačně určit, v čem konkrétně může „vážná újma“ ve vztahu k policejnímu orgánu spočívat. Jak již vyplývá z citované připomínky Masarykovy university v Brně k návrhu publikovat rozhodnutí ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 175/2002, orgány Policie České republiky nemají „právo“ na pravdivé informace. Naopak je jejich povinností vyšetřovat resp. objasňovat trestní oznámení, přičemž podle výsledků provedeného šetření mají teprve „právo rozhodnout“, že se jedná o nepravdivé oznámení a že takový čin se nestal. V určitých případech by trestnost podání nepravdivých informací mohla kolidovat např. s právem podezřelého, resp. obviněného vypovídat před policejními orgány nepravdu (§158 odst. 7 tr. ř. a §92 odst. 2 tr. ř.). Pachatel trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. může uvést v omyl jiného, tj. osobu, či stát, a způsobit mu tím vážnou újmu např. tím, že jej omezí v právu se rozhodnout, event. jej tohoto práva úmyslně zcela zbaví v důsledku podání nepravdivého sdělení. V těchto případech, kdy uvedením nepravdy je orgán státu „poškozen“ na svém rozhodovacím právu, by bylo možné považovat takové jednání pachatele za způsobení „vážné újmy“ státu, resp. jeho orgánu. O takovou situaci se však v předmětné věci nejedná.
Senát Nejvyššího soudu 5 Tdo, jemuž byla věc obviněného P. D. přidělena podle rozvrhu práce, tak v rámci neveřejného zasedání dospěl k jinému právnímu názoru v posouzení otázky trestnosti podání nepravdivého trestního oznámení, než který byl do současné doby různými senáty Nejvyššího soudu aplikován. Proto v souladu s ustanovením §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc obviněného P. D. k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová