ECLI:CZ:NSS:2014:6.ADS.28.2013:38
sp. zn. 6 Ads 28/2013 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce:
Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupený
doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, se sídlem Revoluční 24, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích, ze dne 13. 3. 2013, č. j. 52 A 58/2012 – 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 3. 2013,
č. j. 52 A 58/2012 – 81, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“)
proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále jen „ministerstvo“) ze dne 16. 7. 2012,
č. j. 20769/2012-NH-30.1-12. 6. 12, jímž bylo změněno rozhodnutí správního orgánu I. stupně
tak, že ve druhém odstavci výrokové části bylo upraveno číslo nařízení vlády o ochraně veřejného
zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (místo nařízení č. 148/2006 Sb. uvedeno nařízení
č. 272/2011 Sb.) a dotčená ustanovení tohoto nařízení, ve třetím odstavci výrokové části byla
uvedena správná hodnota, o kterou byl překročen stanovený hygienický limit (3,7 dB po odečtení
nejistoty měření a odečtení korekce k získání dopadajícího zvukového pole), a ve čtvrtém
odstavci výrokové části byla snížena uložená pokuta na 20.000 Kč. Ve zbytku ministerstvo
prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Krajská hygienická stanice Pardubického kraje jako správní
orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 17. 4. 2012, č. j. KHSPA 06185/2012/HOK-UO, uložila
stěžovateli jako správci pozemní komunikace první třídy č. I/35 v katastru města Vysoké Mýto
podle ust. §92 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o ochraně veřejného zdraví“), pokutu ve výši 25.000 Kč za překročení hygienického limitu hluku
v chráněném venkovním prostoru stavby pro bydlení – rodinného domu č. p. 99/IV, Vysoké
Mýto, Voštice, o 5,7 dB (v noční době od 22:00 h. dne 19. 10. 2010 do 06:00 h. dne 20. 10. 2010).
V odůvodnění rozsudku krajský soud k námitce poukazující na neurčitost závěrů
správních orgánů ve vztahu k předmětnému deliktu uvedl, že napadeným rozhodnutím,
které tvoří materiálně jeden celek s prvostupňovým rozhodnutím, bylo rozhodnuto o tom,
že stěžovatel spáchal správní delikt podle ust. §92 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví,
neboť ve smyslu ust. §30 odst. 1 citovaného zákona nezajistil, aby hluk z předmětné pozemní
komunikace nepřekračoval stanovený hlukový limit. Správní delikt byl v rozhodnutí precizně
popsán, a to jak skutkově, tak právně. Porušení povinnosti spočívá v tom, že stěžovatel v noční
době od 22:00 h. dne 19. 10. 2010 do 06:00 h. dne 20. 10. 2010 nezajistil technickými,
organizačními a dalšími opatřeními, aby hluk z provozu na pozemní komunikaci I. třídy č. I/35
v katastru města Vysoké Mýto nepřekračoval hygienický limit hluku v chráněném venkovním
prostoru stavby pro bydlení – rodinného domu č. p. 99/IV, Vysoké Mýto, Voštice. Stěžovatel
mohl zvolit jakékoliv opatření, které by mu pomohlo splnit povinnost stanovenou v ust. §30
odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Pokud by dospěl k závěru, že z vážných důvodů
nemůže daných hygienických limitů dosáhnout, měl možnost postupovat podle ust. §31 odst. 1
zákona o ochraně veřejného zdraví a požádat o vydání časově omezeného povolení. K námitce
poukazující na porušení ust. §90 odst. 5 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), uvedl, že správní řád v ust. §90 vypočítává způsoby, kterými
může odvolací správní orgán rozhodnout. Správní řád, na rozdíl od předchozí právní úpravy
obsažené v zákoně č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, výslovně řeší i situace,
kdy odvoláním napadené rozhodnutí bude měněno či rušeno pouze částečně. To, že by odvolací
správní orgán měl v rozsahu, v němž je rozhodnutí potvrzováno, též rozhodnout o zamítnutí
odvolání, ze správního řádu nevyplývá, neboť v případě částečného rušení či změny bude správní
orgán vždy postupovat podle ust. §90 odst. 1 správního řádu. Navíc odvozovat formulaci výroku
od úspěšnosti či neúspěšnosti odvolání je podle krajského soudu poměrně zavádějící,
protože se může stát, že odvolatel bude neúspěšný se všemi odvolacími námitkami, nicméně
k částečné změně napadeného rozhodnutí přece jen dojde, a to v důsledku aplikace ust. §89 odst.
2 správního řádu.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel v prvním stížním bodě
uvedl, že rozhodnutí ministerstva nesplňuje po formální stránce náležitosti rozhodnutí o odvolání
podle správního řádu. Podle stěžovatele z ust. §90 odst. 5 správního řádu vyplývá, že neshledá-li
odvolací správní orgán důvod pro změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí, rozhodnutí
potvrdí a odvolání zamítne, změní-li však část rozhodnutí, ve zbytku ho potvrdí a odvolání
zamítne. Ministerstvo však nezamítlo odvolání proti té části rozhodnutí správního orgánu I.
stupně, kterou potvrdilo. Takové námitky stěžovatel uváděl již v žalobě, krajský soud je však
nesprávně právně posoudil. Ve druhém stížném bodě stěžovatel uvedl, že zákon o ochraně
veřejného zdraví nestanoví, jaká technická, organizační či jiná opatření ve smyslu ust. §30
citovaného zákona mají být prováděna. Stěžovatel je tak sankcionován za nezajištění
nepřekračování hlukových limitů neurčitě vymezenými pojmy. Ani ze správního rozhodnutí
neplyne, jakou konkrétní povinnost měl opomenout, nebo co měl aktivně provést pro to, aby byl
na měřeném místě dodržen hygienický limit hladiny hluku. Stěžovatel navíc nemohl provést
žádné reálná opatření vedoucí ke snížení hluku. Ve smyslu ust. §31 odst. 1 zákona o ochraně
veřejného zdraví podal žádost, ale té nebylo vyhověno, přičemž podání nové žádosti bez
relevantních důvodů nemůže vést k jinému výsledku. V posledním stížním bodě stěžovatel
dovozoval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z důvodu, že krajský soud neprovedl
navrhovaný důkaz fotografiemi předmětné stavby rodinného domu, které stěžovatel přiložil
k žalobě. Z fotografií podle stěžovatele vyplývá technická nemožnost vybudování protihlukové
zdi, resp. její nepřiměřená nákladnost. Vybudování zdi by mělo být posuzováno i z hlediska její
ekonomické efektivnosti a potřeby řešit celou síť komunikací, kterou stěžovatel spravuje. Na
základě výše uvedeného stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu, stejně jako i obou
rozhodnutí správních orgánů.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovilo souhlas se závěry krajského soudu.
Pokud odvolací orgán neshledá nezákonnost nebo nesprávnost napadeného rozhodnutí
postupuje podle ust. §90 odst. 5 věta první správního řádu, tedy odvolání zamítne a napadené
rozhodnuti potvrdí. Podle věty druhé citovaného ustanovení pak postupuje, pokud změní
nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti. Ministerstvo ve výroku rozhodnutí o odvolání
postupovalo podle věty druhé, když při částečné změně výroku napadeného rozhodnutí
jej ve zbytku potvrdilo. K námitce poukazující na neporušení ust. §30 zákona o ochraně
veřejného zdraví ministerstvo uvedlo, že stěžovatel se dopustil správního deliktu uvedeného
v ust. §92 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, který definuje znaky skutkové podstaty
správních deliktů výslovným odkazem na ustanovení zákonů vymezující konkrétní hmotněprávní
povinnosti, jejichž nedodržení či porušení je sankcionováno. Mezi nimi je i povinnost stanovená
v ust. §30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví vymezená jako povinnost zajistit
technickými, organizačními a dalšími opatřeními, aby hluk nepřekračoval hygienické limity
upravené prováděcím právním předpisem pro chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní
prostory staveb a chráněné venkovní prostory staveb. Ministerstvo neshledalo důvodnou
ani námitku poukazující na nutnost zrušené rozsudku krajského soudu z důvodu neprovedení
navrhovaných důkazů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž
předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí
krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné, či založené na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků správních
soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást práva
na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy),
jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit
(ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura
Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, dostupný
na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího
a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné
skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku
takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla
spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele
v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se pak Nejvyšší
správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, podle něhož
lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění,
kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí.
Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není stižen
nepřezkoumatelností. Z rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Je z něj rovněž patrné, z jakých důvodů má krajský soud právní závěry vyslovené správním
orgánem za správné a naopak, z jakých důvodů má žalobní námitky stěžovatele za nedůvodné.
Závěry krajského soudu jsou přitom srozumitelné a vnitřně souladné.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami poukazujícími na nemožnost uložení
sankce stěžovateli za překročení hlukového limitu.
Podle ust. §92 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví za nesplnění nebo porušení
povinností stanovených tímto zákonem, zvláštními právními předpisy nebo na jejich základě
vydanými rozhodnutími či opatřeními orgánu ochrany veřejného zdraví, uloží orgán ochrany
veřejného zdraví oprávněný vykonávat státní zdravotní dozor fyzické osobě při její podnikatelské
činnosti nebo právnické osobě pokutu do výše 2.000.000 Kč.
Podle ust. §30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví osoba, která používá,
popřípadě provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku nebo vibrací, provozovatel letiště
vlastník, popřípadě správce pozemní komunikace, vlastník dráhy a provozovatel dalších objektů,
jejichž provozem vzniká hluk (dále jen „zdroje hluku nebo vibrací“), jsou povinni technickými,
organizačními a dalšími opatřeními v rozsahu stanoveném tímto zákonem a prováděcím právním
předpisem zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím právním
předpisem pro chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní prostory staveb a chráněné venkovní
prostory staveb a aby bylo zabráněno nadlimitnímu přenosu vibrací na fyzické osoby.
Prováděcím právním předpisem k zákonu o ochraně veřejného zdraví je nařízení vlády
č. 272/2011 Sb. (do 31. 10. 2011 jím bylo nařízení vlády č. 148/2006 Sb.), které v ust. §12,
resp. v příloze k tomu nařízení stanoví konkrétní hodnoty hygienických limitů hluku
pro chráněné prostory staveb.
V daném případě není sporné, že v chráněném prostoru stavby pro bydlení – rodinného
domu č. p. 99/IV ve Vysokém Mýtě činil maximální noční limit hluku 60 dB, jakož ani to,
že tento limit byl v době od 22:00 h. dne 19. 10. 2010 do 6:00 h. dne 20. 10. 2010 překročen
o 3,7 dB (po odečtení nejistoty měření a odečtení korekce k získání dopadajícího zvukového
pole).
Ust. §30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví stanoví vybraným subjektům,
mezi které zahrnuje i správce pozemních komunikací, povinnost zajistit, aby hluk nepřekračoval
hlukový limit stanovený v nařízení vlády č. 272/2011 Sb. Pokud k takovému překročení dojde,
uloží správní orgán podle ust. §92 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví správci pozemní
komunikace pokutu až do výše 2.000.000 Kč. Zákon o ochraně veřejného zdraví přitom
nevyžaduje zavinění správce pozemní komunikace, resp. neumožňuje jeho vyvinění (liberaci).
Jedná se tedy o tzv. objektivní odpovědnost. Koncepce objektivní odpovědnosti za správní delikt
znamená, že správní orgán nemá povinnost zkoumat zavinění odpovědné právnické
osoby, tedy zkoumat a prokazovat naplnění psychického vztahu pachatele ke svému jednání.
K vyvození odpovědnosti postačí správnímu orgánu prokázat porušení zákona
(srv. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011, č. j. 4 As 32/2011 – 78,
nebo ze dne 30. 3. 2011, č. j. 6 Ads 129/2010 – 55).
Stěžovatel je správcem pozemní komunikace č. I/35 v katastru města Vysoké Mýto a bylo
prokázáno, že hluk z předmětné komunikace ve výše uvedeném čase a místě překročil maximálně
přípustný limit. Za popsaného stavu tedy nelze vytýkat správním orgánům, že dospěly k závěru
o porušení ust. §30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví stěžovatelem, neboť byly splněny
všechny zákonem stanovené podmínky. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelem,
ani v to, že předmětný správní delikt nebyl ve správních rozhodnutích precizně popsán. Správní
orgány popsaly, jakým způsobem došlo k porušení ust. §30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného
zdraví. Z výroků správních rozhodnutí je zřejmé, v jaké době, kým a jakým způsobem došlo
k porušení §30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví.
Aplikaci ust. §30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví podle Nejvyššího správního
soudu nebrání, že citovaný zákon nekonkretizuje technická, organizační či jiná opatření
pro povinné osoby za účelem dodržení stanovených hlukových limitů. Právní norma totiž
umožňuje sankcionovat povinnou osobu za výsledný hluk, nikoliv za (ne)provedená opatření.
I pokud by byla provedena opatření, která by nevedla ke snížení hluku pod stanovený limit,
je správní orgán oprávněn uložit sankci. Zákonodárcem zvolené řešení, použití neurčitých
právních pojmů, nelze považovat za řešení neumožňující potrestání stěžovatele. Řada ustanovení
právních předpisů z oblasti správního trestání se opírá o neurčité právní pojmy. Je tomu
tak proto, že v zákoně nelze vyjmenovat všechny možné situace, ke kterým může v praxi
docházet. To platí i pro posuzovaný případ. I zde zákonodárce předmětné řešení zcela jistě zvolil
i z důvodu nemožnosti vyjmenovat všechna možná opatření, kterými by bylo možné
v konkrétních situacích snižovat hluk. Tato opatření jsou totiž primárně odvislá od zdroje hluku.
Je třeba připomenout, že ust. §30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví se vztahuje nejen
na hluk z dopravy na pozemních komunikacích, ale i z dopravy železniční, letecké ap. Opatření
vedoucí ke snížení hluku tedy mohou mít celou řadu podob. Jiné opatření bude nutno provést
např. proti zamezení či snížení hluku z letecké dopravy, jiné proti hluku z dopravy silniční.
Ostatně nelze odhlédnout ani od toho, že stěžovatel v daném případě neučinil žádné opatření
vedoucí ke snížení hluku.
Poukazoval-li stěžovatel na to, že je trestán za něco, co nemohl reálně ovlivnit, lze s ním
částečně souhlasit. Stěžovatel skutečně nemůže přímo ovlivnit hustotu či druh dopravy
na předmětné komunikaci. Je však v jeho v možnostech učinit opatření, které by vedlo ke snížení
hluku vznikající z této dopravy. Pokud taková opatření učiněna nejsou a hluk překračuje
stanovený limit, je správní orgán oprávněn správci pozemní komunikace sankci za překročení
hlukových limitů. Ostatně výše uvedené závěry potvrzuje i judikatura, např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2013, č. j. 6 Ads 135/2012 – 42, a ze dne 15. 3. 2007,
č. j. 1 As 7/2006 – 56.
Pokud stěžovatel tvrdil, že v daném případě nemohl učinit žádné opatření vedoucí
ke snížení hluku, je třeba s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 1. 2013,
č. j. 6 Ads 135/2012 – 42, uvést, že opatřením ve smyslu ust. §30 odst. 1 zákona o ochraně
veřejného zdraví může být např. oprava povrchu pozemní komunikace, výměna oken
v dotčených obydlích, snížení rychlosti na předmětné komunikaci, výstavba protihlukové
zdi atp. Stěžovatel přitom sám ve správním řízení uváděl, že hluku by mohla zabránit výměna
oken či výstavba protihlukové zdi. Stěžovatel si tedy byl vědom toho, jaká opatření mohla být
v daném případě provedena. Ostatně s ohledem na jeho postavení jako orgánu zajišťujícího
zabezpečení správy, údržby, oprav, výstavby a modernizace dálnic a silnic první třídy,
lze u něj takovou povědomost legitimně předpokládat.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že opatření vedoucí ke snížení hluku mohou být
značně nákladná. Nelze však odhlédnout od obecného imperativu stanovujícího každému právo
na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny základních práv a svobod). Projevem této zásady je mimo jiné
ust. §30 zákona o ochraně veřejného zdraví, které stanoví povinnost činit opatření
proti nepřiměřenému hluku a §92 citovaného zákona, který umožňuje překročení hluku
sankcionovat.
Na nutnost respektovat povinnost ve smyslu ust. §30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného
zdraví nemá žádný vliv to, že stěžovatel požádal o udělení výjimky (časově omezeného povolení)
ve smyslu ust. §31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, která mu však nebyla udělena.
Citovaný zákon totiž nestanoví, že by v takovém případě nebylo nutno dodržovat hlukové limity.
Ze spisu navíc vyplývá, že stěžovatel se proti rozhodnutí o neudělení výjimky nijak nebránil,
např. podáním řádného opravného prostředku.
Stěžovatel dále vytýkal krajskému soudu, že neprovedl důkaz fotografiemi předmětné
stavby rodinného domu, které připojil k žalobě. V tomto ohledu je třeba stěžovateli dát
za pravdu. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti zabýval tím, zda je nutno z tohoto důvodu
rozsudek krajského soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, jak tvrdil stěžovatel v kasační stížnosti.
Předně odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedené, kde se nepřezkoumatelností
již v obecné rovině zabýval. Je třeba doplnit, že tvrzená nemožnost vybudování protihlukové zdi,
což mají předmětné fotografie podle stěžovatele potvrzovat, nemá žádnou relevanci k sankčnímu
řízení, které je předmětem přezkumu. Stěžovatel není trestán za to, že nevybudoval
protihlukovou zeď, nýbrž za to, že hluk z komunikace, kterou spravuje, překračuje stanovený
hlukový limit. Ke snížení hluku přitom nemusí dojít pouze výstavbou protihlukové zdi,
jak již bylo uvedeno. Předmětné fotografie by tedy nemohly nic změnit na výsledku daného
řízení. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že by mu správní orgán či soud vytýkaly,
že nevystavěl protihlukovou zeď. Krajský soud ve shodě se správním orgánem konstatoval,
že stěžovatel mohl zvolit jakékoliv opatření, které by mu pomohlo splnit povinnosti stanovené
v ust. §30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Z právní úpravy navíc nevyplývá,
že by správní orgán měl v rozhodnutí uložit povinnost provést snížení hluku konkrétním
opatřením (např. výstavbou protihlukové zdi), jakož ani to, že by měl zohledňovat, zda v daném
případě je, či není možno provést výstavbu takové zdi. Otázka příp. faktické nemožnosti omezit
hluk může být zkoumána maximálně z hlediska uložení trestu za spáchání správního deliktu,
nikoliv z hlediska viny toho, kdo delikt spáchal. Nejvyšší správní soud proto neshledal tento
důvod relevantním pro zrušení rozsudku krajského soudu, protože by to vedlo pouze
k celkovému prodlužování soudního řízení a zatěžování účastníků řízení, což by bylo v rozporu
se zásadou hospodárnosti řízení.
Stěžovatel také poukazoval na to, že ministerstvo porušilo ust. §90 odst. 5 správního řádu
tím, že výslovně nezamítlo odvolání proti té části prvostupňového rozhodnutí, kterou potvrdilo.
Obdobná námitka již byla řešena v judikatuře Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti
lze odkázat na rozsudek ze dne 30. 8. 2012, č. j. 2 As 95/2011 – 74, v němž se uvádí, že „Stěžovatel
současně namítal, že výrok druhostupňového rozhodnutí nevyhovuje dikci §90 odst. 5, věty druhé správního řádu,
podle které měl žalovaný v případě částečné změny prvoinstančního rozhodnutí toto rozhodnutí ve zbytku potvrdit.
Žalovaný přitom výslovně ve výroku uvedl, že „Ostatní části výroku napadeného rozhodnutí (…) se nemění
a zůstávají v platnosti.“ (…) Nejvyšší správní soud nepopírá, že dikce výroku napadeného rozhodnutí neodpovídá
zákonným požadavkům §90 odst. 5 správního řádu, tedy že žalovaný nepoužil správnou formulaci, pokud
jde o vyjádření způsobu, jak rozhodl o odvolání v té jeho části, která nevedla ke změně napadeného rozhodnutí.
Má však za to, že žalovaný přesto dostatečně srozumitelně popsal, jak se zbytkem prvoinstančního rozhodnutí
naložil a vyčerpal tak celý předmět odvolacího řízení. (…) Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem
městského soudu, že doslovné nedodržení dikce §90 odst. 5 správního řádu zde představuje jen formální pochybení
žalovaného, neboť není pochyb o tom, jak uvážil o zbývající části prvoinstančního rozhodnutí, a zcela
tak i vyčerpal předmět odvolacího řízení.“
V dané věci ministerstvo postupovalo zcela v souladu s ust. §90 odst. 5 věta druhá
správního řádu. Po výroku o změně druhého, třetího a čtvrtého odstavce prvostupňového
rozhodnutí podle odst. 1 písm. c) citovaného ustanovení uvedlo, že „Ve zbytku se napadené
rozhodnutí podle 90 odst. 5 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, potvrzuje“. Ministerstvo tedy
respektovalo znění ust. §90 odst. 5 věta druhá správního řádu. Nedopustilo se přitom
ani pochybení ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Z výroku rozhodnutí
ministerstva je jednoznačně patrné, v jaké části se rozhodnutí prvostupňového správního orgánu
mění a v jaké potvrzuje. Nevzniká tedy žádná pochybnost o tom, v jakém rozsahu bylo
prvostupňové rozhodnutí změněno a v jakém potvrzeno. Ostatně stěžovatel ani konkrétně
nepoukazuje na nesrozumitelnost jednotlivých výroků. Pokud pak stěžovatel poukazoval
na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007,
č. j. 3 As 60/2006 – 46, konstatuje Nejvyšší správní soud, že tam řešený případ není totožný
s nyní souzenou věcí.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu