ECLI:CZ:NSS:2006:6.ADS.72.2005
sp. zn. 6 Ads 72/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci
žalobce: A. P., zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Mansfeldova
792/3, Praha 9, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12
Ca 20/2004 - 22 ze dne 29. 4. 2005,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. 12 Ca 20/2004 - 22,
se zr uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „stěžovatelka“) podala
kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze blíže označenému v záhlaví
tohoto rozhodnutí, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 25. 3. 2004, č. X, a věc jí byla
vrácena k dalšímu řízení, přičemž žalované bylo rovněž uloženo uhradit žalobci náhradu
nákladů řízení ve výši 2150 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení je
nárok na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům
a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních
táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939
až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“).
Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 30. 12. 2002 žádost o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., a to jako politický vězeň.
Svou žádost doložil potvrzením Vězeňské služby ČR o tom, že byl na základě rozsudku
Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. 1 T 70/88 vězněn v době od 5. 5. 1988
do 29. 10. 1989. Usnesením Okresního soudu v Olomouci sp. zn. Rt 1/2003, doložil ze dne
15. 1. 2004, že je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace.
Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne
21. 3. 2003, sp. zn. Nt 225/2002, byla povolena obnova řízení ve věci Vojenského
obvodového soudu Olomouc sp. zn. 1 T 70/88 a byl zrušen rozsudek tohoto soudu ze dne
9. 6. 1988. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2003 byl žalobce zproštěn
obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin, který je uveden v §4 písm. e) zákona
č. 119/1990 Sb. Žalobce dále osvědčil, že je státním občanem České republiky.
Žalovaná vydala dne 25. 3. 2004 rozhodnutí č. X, kterým žádost o jednorázovou
peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. zamítla s odůvodněním, že žalobce nesplňuje
podmínku uvedenou v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., neboť rozhodnutí o jeho uvěznění
nebylo zcela nebo zčásti zrušeno ani podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani
podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu.
Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze,
jenž po provedeném řízení napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V odůvodnění uvedl, že žalobce doložil, že jeho věznění bylo nespravedlivé a nelegitimní,
odsuzující rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci, na jehož základě byl
žalobce uvězněn, byl v rámci povolené obnovy řízení zrušen a v obnoveném řízení byl
žalobce zproštěn obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2003
pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. Rt 1/2003, bylo
konstatováno, že žalobce je účasten soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Dále
městský soud poukázal na to, že toto usnesení je v souladu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 187/2000, ve kterém je ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb. uvedeno,
že záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivně právním dogmatizmem při výkladu právních
norem s tím, že rehabilitační předpisy je třeba s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat
extenzivně ve prospěch postižených osob.
Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost; v ní namítla nesprávné právní posouzení věci (§103 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“); poukazuje přitom na §2 odst. 1
zákona č. 261/2001 Sb., podle něhož je politickým vězněm ve smyslu tohoto zákona občan
České republiky, který byl vězněn mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u něhož bylo rozhodnutí
o jeho věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb. V případě žalobcově není tak splněna podmínka, tj., že rozhodnutí o jeho
věznění bylo zrušeno podle zákona o soudní rehabilitaci nebo podle zákona o protiprávnosti
komunistického režimu. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že žalobcův případ je součástí
širšího okruhu případů žádostí o jednorázovou peněžní částku, které vykazují společné znaky:
vždy se jednalo v minulosti o odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených
silách, ačkoliv tento trestný čin byl obsažen v §4 zákona o soudní rehabilitaci, žádosti
ve lhůtách předvídaných tímto zákonem podány nebyly a tito občané proto nebyli
rehabilitováni podle zákona o soudní rehabilitaci.
Teprve po přijetí zákona č. 261/2001 Sb. byly podány u obecných soudů návrhy
na obnovu řízení, kterým bylo vyhověno a k dalším žádostem těchto osob pak byla vydávána
usnesení o jejich účasti v soudní rehabilitaci „per analogiam“, často s poukazem, že jde
o to umožnit žadateli prokázat vznik nároku na peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb.
Žalovaná z toho v kasační stížnosti dovozuje, že takováto usnesení o účasti na soudní
rehabilitaci „per analogiam“ jsou vydávána účelově a v rozporu s platnou právní úpravou.
Jestliže zákonodárce stanovil v §6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, lhůtu,
v níž je třeba podat návrh na přezkoumání odsuzujícího soudního rozhodnutí, je
podle stěžovatelky nepochybné, že tak učinil záměrně a s vědomím dát průchod potřebě,
aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě (Ústavní soud tak konstatoval
pod sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, jímž odmítl návrh na zrušení ustanovení §6 zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci). Stěžovatelka pak vyslovuje názor, že rušení
takovýchto odsuzujících rozhodnutí cestou obnovy řízení je obcházením této zásady. Kromě
toho ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. lze podle stěžovatelky vztáhnout
pouze na případy, kdy byl občan neoprávněně vězněn pouze vazebně, tedy bez toho,
že by jeho trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Stěžovatelka
proto v minulosti podala ministerstvu spravedlnosti řadu podnětů k podání stížnosti
pro porušení zákona proti rozhodnutím, jimiž soudy vyslovily, že určitý občan je
„per analogiam“ účasten soudní rehabilitace za okolností obdobných žalobcovu případu.
Městský soud svůj názor o tom, že podmínka §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. je splněna,
opřel především o názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000,
avšak odkaz na tento nález je irelevantní, neboť dne 26. 6. 2001 bylo přijato plénem
Ústavního soudu stanovisko, kterým byl výklad a závěry druhého senátu ÚS odmítnuty
a vysloveno, že uvedený názor nelze považovat za relevantní názor Ústavního soudu.
Stěžovatelka dále poukazuje na důsledky, které by mělo přijetí výkladu zastávaného
městským soudem - došlo by k popření účelu právní úpravy obsažené v oddílu třetím zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, koncipované na principu časově omezené možnosti
dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného odškodnění. Pokud pak soudy povolující
obnovu řízení odůvodňují svůj postup potřebou napravit znevýhodnění a nerovnoprávnost
jedněch odsouzených proti druhým odsouzeným, pak stěžovatelka poznamenává, že právě
taktový důsledek by nastal v případě, že výklad městského soudu byl přijat jako správný,
neboť návrh ve lhůtě podle §6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, z různých příčin
nepodala řada občanů - ti ovšem nezvolili podobně nestandardní řešení (jaké představuje
povolování obnovy řízení podle obecných předpisů o trestním řízení a vyslovování účasti
na soudní rehabilitaci „per analogiam“).
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud uvedený rozsudek zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení; požádala rovněž o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti s odkazem na sdělení stěžovatelky,
že „ … eviduje celou řadu žádostí občanů, kteří pro prokázání tvrzeného nároku na peněžní
částku podle §2 zákona č. 261/2001 Sb. zvolili naprosto stejný postup jako účastník řízení“,
uvádí, že v několika případech, které se skutkově podobají žalobcovu, jednorázovou peněžní
částku přiznala. Dále se žalobce rozsáhle vyjadřuje k odkazům stěžovatelky na nálezy
Ústavního soudu a rozsudky Městského soudu v Praze, jež uvedla v podané kasační stížnosti.
Dále odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 534/2002
a sp. zn. 2 A 1102/2002, a dále na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 A 596/2002,
jež jsou podle mínění žalobce použitelné i v jeho případě. V doplnění vyjádření ke kasační
stížnosti pak upozorňuje žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03, jímž byl
zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 544/2002.
Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost vázán rozsahem a důvody (§109
odst. 1, 2 s. ř. s.) a došel k závěru, že se jedná o kasační stížnost důvodnou.
Otázkou, kterou bylo nutno posoudit, byla otázka právní, a to zda žalobce je možno
považovat za politického vězně v definici §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., který stanoví,
že tento zákon se vztahuje mj. na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948
a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno
podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Městský soud by se mohl
dopustit nesprávného právního posouzení věci (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), pokud by na věc
aplikoval právní normu, která na ni nedopadá, anebo sice právní normu správnou, leč její
výklad by podle názoru Nejvyššího správního soudu neobstál. Závěr, který je nutno postavit
najisto, se týká otázky, zda usnesení soudu, kterým je vyslovena účast konkrétní osoby
na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam (v návaznosti
na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení o obnově), může mít účinky
splnění podmínky stanovené v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Žalobce tvrdí,
že tuto otázku nutno odpovědět kladně, stěžovatelka tvrdí opak, přičemž zejména poukazuje
na účelovost takového postupu, jenž navíc obchází smysl oddílu třetího zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jenž byl koncipován na principu časově omezené
možnosti dosáhnout soudní rehabilitace a s tím spojeného odškodnění.
Není sporu o tom, že rozhodnutí o žalobcově odsouzení za trestný čin, jenž je uveden
v §4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (nenastoupení služby v ozbrojených
silách), bylo zrušeno na základě povolené obnovy řízení podle obecných předpisů o trestním
řízení v roce 2003 a posléze bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Olomouci o tom,
že žalobce je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, per analogiam
účasten této soudní rehabilitace.
Ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, stanovilo,
že tohoto zákona se užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených
osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a §4
ve vymezeném období, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k odškodnění
podle dříve platných předpisů.
Návrh na zahájení přezkumného řízení bylo podle §6 zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, možno podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona.
Podle §36 nabyl uvedený zákon účinnosti 1. 7. 1990.
Poněvadž v náhledu na posouzení této právní otázky došlo v několika věcech
projednávaných u Nejvyššího správního soudu k rozdílným závěrům, byla tato otázka
posouzena rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu (§17 s. ř. s.), který ve věci
sp. zn. 3 Ads 33/2004 dne 22. 7. 2005 (rozsudek č. j. 3 Ads 33/2004 - 84, dosud
nepublikován) přijal tento závěr:
„… Tento trestný čin je uveden v §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb.
[pozn. Nejvyššího správního soudu: v této věci šlo o trestný čin podle zákona č. 86/1950 Sb.,
v projednávané věci o trestný čin uvedený v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb.,
podle zákona č. 140/1961 Sb.], a žalobce tak mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou
přezkumného řízení soudního podle oddílu třetího tohoto zákona. Tímto způsobem však
žalobce rehabilitován nebyl, neboť nepodal návrh na zahájení řízení ve lhůtě stanovené v §6
citovaného zákona. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku tedy bylo
vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, nikoli v řízení
podle zákona č. 119/1990 Sb. Na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti
nemění podle názoru Nejvyššího správního soudu nic ani existence usnesení o účasti žalobce
na soudní rehabilitaci per analogiam dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jednak toto
usnesení má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno „… žádné rozhodnutí se jím
neruší, jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno v důsledku
porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku
sp. zn. 4 Tz 98/2003 ze dne 23. 9. 2003. Nejvyšší soud, když rozhodoval o stížnosti
pro porušení zákona vyložil, že „ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., bylo
přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla
pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a §4 v určeném časovém období …“
Vzhledem k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a podrobně stanoveno, na jaký okruh osob
a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout,
nepřichází v úvahu postup známý jako analogie iuris, neboť ten je možný pouze v případech,
kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogie legis, vzhledem k tomu,
že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu,
a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho může být
za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn v souladu s platnou právní
úpravou podle zákona č. 82/1998 Sb.“
Nejvyšší správní soud tedy v rozšířeném senátě posuzujícím výše označenou právní
věc shledal, že vydání usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci per analogiam
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení
nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb.
Pro právě posuzovanou věc jsou veškeré právní závěry učiněné rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 Ads 33/2004, jehož stěžejní úlohou je sjednotit
názory senátů Nejvyššího správního soudu na určitou právní otázku a tak nepřímo sjednotit
i postup krajských soudů, určující. Navíc se pro posuzovanou věc dodává: Lhůta stanovená
v zákoně č. 119/1990 Sb. (§6) a její ústavní konformita byla posouzena v plénu Ústavního
soudu (Pl. ÚS 46/2000); Ústavní soud tehdy konstatoval, že stanovení časového limitu není
v rozporu s principem rovnosti, neboť se tím nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor
jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž se tak dává jen průchod potřebě,
aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Ani v projednávané věci není zřejmé,
proč žalobce nebyl ve své věci činný, když mohl dosáhnout rozhodnutí v přezkumném řízení
podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Usnesení Okresního soudu v Olomouci
ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. Rt 1/2003, bylo tedy vydáno ryze účelově, a to právě jen proto,
aby přispělo alespoň jakkoli formálně ke splnění podmínek nároku na peněžité plnění, nikoliv
však proto, že by řešilo situaci zákonem neupravenou, kde užití analogie mohlo nalézti
své místo. O řadě takovýchto obdobných usnesení Nejvyšší soud vyslovil, že jimi byl porušen
zákon (sp. zn. 4 Tz 98/2003, sp. zn. 4 Tz 190/2003, sp. zn. 4 Tz 196/2003,
sp. zn. 4 Tz 76/2003). Nejvyšší správní soud shledává nemožným, aby se rozhodnutí
správního orgánu (zde stěžovatelky) jako o závazný podklad opíralo o rozhodnutí,
které nejvyšší orgán soudní moci shledá nezákonným v typově zcela shodných případech.
Nejvyšší správní soud rovněž přisvědčuje stěžovatelce v názoru na vznik nerovnosti,
která by měla původ v tom, že řada oprávněných osob nepodala včas návrh na přezkumné
řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, a proto nemohla splnit podmínky nároku na plnění
podle zákona č. 261/2001 Sb., anebo rozhodnutí o jejich odsouzení byla z různých příčin
zrušena podle obecných předpisů o trestním řízení. Vůči oběma těmto skupinám by přiznání
nároku žalobci zakládalo významnou nerovnost. Nejvyšší správní soud je si vědom potřeby
posuzovat právní otázky související se záměry rehabilitace extenzivně ve prospěch
postižených osob; zastává však názor, že tak nemůže činit v případech, kdy žalobce nevyužil
možností, které mu zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, dával na zcela rovnocenném
základě jako všem ostatním postiženým osobám. Současně však vyjadřuje přesvědčení,
že v posuzované věci by nešlo jen o extenzivní výklad, nýbrž o výklad contra legem vedoucí
k významným nerovnostem ve skupině osob, jež návrh na přezkumné řízení podle zákona
č. 119/1990 Sb. ve stanovených lhůtách nepodaly, popřípadě podaly opožděně a jimž byly
žádosti o peněžité plnění zamítány, což bylo za časté shledáno v souladu se zákonem
i při soudním přezkumu takovýchto rozhodnutí.
Stěžovatelka tedy neporušila zákon, když žalobci požadovanou jednorázovou peněžní
částku nepřiznala pro nesplnění podmínky uvedené v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.,
neboť rozhodnutí sp. zn. 1 T 70/88 ze dne 9. 6. 1988 vydané Vojenským obvodovým soudem
v Olomouci o věznění žalobce nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb.
nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.; na tom nemůže nic změnit ani fakt, že v některých
případech - jak uvádí žalobce - dávku poskytla. Nejednost rozhodování je jistě věcí
nežádoucí, je však právě úlohou správních soudů, aby při své rozhodovací činnosti nalézaly,
která rozhodnutí správních orgánů obstojí před zákonem, a která nikoli.
Městský soud v Praze tedy položenou právní otázku vyložil způsobem, který Nejvyšší
správní soud nemůže považovat za správný; proto napadené rozhodnutí podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je Městský soud
v Praze vázán názorem Nejvyššího správního soudu shora uvedeným (§110 odst. 3 s. ř. s.);
tento soud v novém rozhodnutí rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Mimo závazný rámec odůvodnění Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nepřehlédl
nález Ústavního soudu I. ÚS 605/03, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 5 A 544/2002 ze dne 9. 10. 2003; tento nález ovšem řešil pouze procesní
aspekty věci a výslovně zdůraznil, že „závěry ve věci samé nikterak nepředjímá, jelikož jde
o otázku primárně spadající do kompetence jiných orgánů veřejné moci“.
S ohledem na rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval již Nejvyšší správní soud
samostatně o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nej sou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu