ECLI:CZ:NSS:2017:6.AFS.272.2016:32
sp. zn. 6 Afs 272/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Tukový
průmysl spol. s r.o., se sídlem Koubova 79, Praha 9, zast. Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem,
se sídlem Skořepka 422/7, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 7, Praha 4, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 4. 2013,
č. j.: 4619-6/2013-900000-302, ze dne 15. 4. 2013, č. j.: 4619 -7/2013-900000-302 a ze dne
15. 4. 2013, č. j.: 4619-8/2013-900000-302, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného
proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 9 Af 25/2013 - 55, ze dne
27. 9. 2016, č. j. 9 Af 26/2013 – 54, a ze dne 27. 9. 2016, č. j. 9 Af 27/2013 - 54,
takto:
I. Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 9 Af 25/2013 - 55, ze dne
27. 9. 2016, č. j. 9 Af 26/2013 – 54, a ze dne 27. 9. 2016, č. j. 9 Af 27/2 013 - 54,
se ruší .
II. Rozhodnutí Generální ředitelství cel ze dne 15. 4. 2013, č. j.: 4619- 6/2013-900000-302,
ze dne 15. 4. 2013, č. j.: 4619- 7/2013-900000-302, a ze dne 15. 4. 2013,
č. j.: 4619-8/2013-900000-302, j s o u n i c o t n á .
III. Žalovaný je p o v in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti v celkové výši 42.638 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. Štěpána Mládka,
advokáta, se sídlem Skořepka 422/7, Praha 1, do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
Rozhodnutím ze dne 15. 4. 2013, č.j. 4619-6/2013-900000-302 (dále jen „napadené
rozhodnutí 1“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního ředitelství Praze
ze dne 27. 12. 2012, č. j. 21485/2012- 170100-21, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný popsal, že přezkoumávaným rozhodnutím bylo
zastaveno řízení o odvolání žalobce ze dne 14. 11. 2003 proti rozhodnutí tehdy Celního úřadu
Praha III ze dne 16. 10. 2003, č. j. 149 9/03-08, platebnímu výměru č. 40/2003. Celní ředitelství
dospělo k závěru, že po podání původního odvolání došlo k odpadnutí důvodu odvolacího řízení
proti platebnímu výměru a tudíž bylo namístě takové řízení zastavit. S ohledem na přechodná
ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
předpis“) a předchozí úpravu obsaženou v zákoně o správě daní a poplatků celní ředitelství
dovodilo obsahovou shodu mezi ustanovením §27 odst. 1 písm. g) ZSDP a ustanovením §106
odst. 1 písm. f) daňového řádu. Žalovaný poukázal dále na to, že od ledna 2013 došlo ke změně
v organizaci celní správy, a tudíž je příslušný k rozhodování o tomto odvolání. Za předmět sporu
označil to, jak mělo ze strany celního ředitelství dojít k ukončení daňového řízení za situace,
kdy bylo zahájeno a vedeno odvolací řízení proti pravomocně zrušenému rozhodnutí Celního
úřadu Praha III (platebnímu výměru č. 40/2003), s účinky zrušení k 26. 1. 2004. Žalovaný
odkázal na judikaturu správních soudů, z níž podle jeho názoru vyplývá, že bylo povinností
celního ředitelství takové řízení zastavit, jelikož podání žalobce, kterým bylo řízení zahájeno,
se stalo bezpředmětným. Celní ředitelství přitom nemohlo zastavit řízení jako celek. Ustanovení
§116 odst. 1 daňového řádu nedává za dané situace odvolacímu orgánu pravomoc rozhodovat
o zastavení celého řízení. Pravomocným zrušením platebního výměru v předchozích řízeních
sice odpadl důvod pokračovat odvolacím řízení, avšak z této skutečnosti nelze dovodit,
že by již dále nemohlo být vedeno řízení směřující ke správnému zjištění, stanovení a splnění
příslušné daňové povinnosti žalobce. To také vedeno bylo, v r. 2009 byl vydán nový platební
výměr, a toto řízení se nyní nachází ve fázi opětovného projednávání před Městským soudem
v Praze pod sp. zn. 5 Ca 145/2009.
Rozhodnutím ze dne 15. 4. 2013, č. j.: 4619-7/2013-900000-302 (dále jen „napadené
rozhodnutí 2“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního ředitelství Praze
ze dne 27. 12. 2012, č. j. 21485 -3/2012-170100-21, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný popsal, že přezkoumávaným rozhodnutím bylo
vysloveno, že se zastavuje řízení o odvolání žalobce ze dne 1 3. 11. 2003 proti rozhodnutí
tehdy Celního úřadu Praha III ze dne 16. 10. 2003, č. j. 1499/03- 08, platebnímu výměru
č. 38/2003. Žalovaný v odůvodnění tohoto rozhodnutí dospěl k týmž závěrům
jako v napadeném rozhodnutí 1.
Rozhodnutím ze dne 15. 4. 2013, č. j.: 4619-8/2013-900000-302 (dále jen „napadené
rozhodnutí 3“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního ředitelství Praze
ze dne 27. 12. 2012, č. j. 21485- 2/2012-170100-21, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný popsal, že přezkoumávaným rozhodnutím bylo
vysloveno, že se zastavuje řízení o odvolání žalobce ze dne 1 3. 11. 2003 proti rozhodnutí
tehdy Celního úřadu Praha III ze dne 16. 10. 2003, č. j. 1499/03- 08, platebnímu výměru
č. 39/2003. Žalovaný v odůvodnění tohoto rozhodnutí dospěl k týmž závěrům
jako v napadeném rozhodnutí 1.
Samostatnými žalobami podanými k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
se žalobce domáhal zrušení napadených rozhodnutí 1, 2 a 3. V žalobách popsal průběh
předmětného řízení před celními orgány. Vyslovil názor, že žalovaný nerespektoval závazný
právní názor správních soudů, které uvedly, že správní orgány mají zastavit celé daňové řízení
zahájené protokolem o zahájení daňové kontroly dne 8. 8. 2002. Tvrdil, že postup celního orgánu
musí být v souladu i s procesními pravidly, a žalovaný tudíž nemůže své jednání odůvodnit
jen tím, že je nutné dosáhnout cíle daňového řízení (tj. zjištění a stanovení daně). Ustanovení
§116 odst. 1 písm. b) daňového řádu v dané věci nutí celní orgány zastavit řízení, nemohlo
tedy být postupováno dle ustanovení §106 odst. 1 písm. f) daňového řádu. Poukázal rovněž
na to, že Celní ředitelství v Praze bylo v pozici odvolacího orgánu, svým rozhodnutím o odvolání
však z odvolacího řízení založilo nové prvoinstanční řízení nebo řízení trojinstanční. Rozhodnutí
celního ředitelství přitom mělo být konečným rozhodnutím.
Napadenými rozsudky ze dne 27. 9. 2016, č. j. 9 Af 25/2013 - 55, ze dne 27. 9. 2016,
č. j. 9 Af 26/2013 – 54 a ze dne 27. 9. 2016, č. j. 9 Af 27/2013 - 54 městský soud příslušná
napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. S ohledem na obsah spisu
a předchozí rozhodnutí správních soudů konstatoval, že prvostupňové platební výměry
z roku 2003 jsou zrušené. Soud neshledal, že by žalovaný pochybil, když nezastavil celé daňové
řízení, ale jen odvolací řízení, neboť tento výsledek odpovídá ustanovení §106 odst. 1 písm. f)
daňového řádu. Předmětem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, napadené odvoláním. Pokud však toto rozhodnutí bylo v mezidobí zrušeno, není
v odvolacím řízení vedeném proti takovémuto rozhodnutí o čem rozhodovat. Městský soud
ostatně v předchozích rozsudcích uvedl, že pokud bylo rozhodnutí napadené odvoláním
v mezidobí zrušeno, je to důvodem pro zastavení odvolacího řízení. Za dané situace
proto nemohlo být postupováno podle ustanovení §116 odst. 1 daňového řádu ,
neboť to předpokládá existenci napadeného rozhodnutí. Městský soud však přisvědčil žalobci,
že žalovaný pochybil, když rozhodoval o odvolání proti rozhodnutím, kterým celní ředitelství
rozhodlo o odvolání jako odvolací orgán. Celní ředitelství přitom žalobce nesprávně poučilo
o možnosti podat proti jeho rozhodnutí další odvolání. Soud proto dospěl k závěru,
že tato rozhodnutí vydaná ve třetím stupni musí odstranit, neboť vedla k procesní nejistotě
žalobce, který z procesní opatrnosti podával správní žaloby i proti bezprostředně předchozím
rozhodnutím, tj. rozhodnutím Celního ředitelství, jimiž byla zastavena řízení o odvolání
proti původním platebním výměrům. Městský soud přitom neshledal, že by n apadená rozhodnutí
byla nicotná, neboť v době jejich vydání žalovanému příslušelo postavení odvolacího orgánu.
II. Kasační stížnost a vyjádření
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadeným rozsudkům tři samostatné
kasační stížnosti. Stěžovatel uvedl, že kasační stížnosti podává z důvodů obsažených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V doplnění kasačních stížností ze dne 5. 12. 2016 v prvé řadě předeslal, že správní soudy
se danou věcí již mnohokráte zabývaly. Dále popsal průběh celého případu, kdy celní úřad vydal
v roce 2003 platební výměry, které však následně sám zrušil. V dalším řízení rozhodl i o zrušení
těchto zrušujících rozhodnutí. Žalobce napadl jak „obživnutí“ platnosti platebních výměrů,
tak i platební výměry samotné. V důsledku toho vznikla dvě samostatná řízení, jejichž předmětem
byl tentýž celní dluh. Správní soudy konstatovaly, že rozhodnutí o „nerušení“ platebních výměrů
jsou nicotná a že ve druhé „větvi“ správní orgány pochybily, pokud rozhodovaly
o odvolání proti rozhodnutím, která byla v mezidobí zrušena. Spor se tedy změnil
pouze na to, jak toto řízení zastavit, když fakticky odpadl jeho předmět. Stěžovatel
však poukazoval na to, že městský soud nesprávně dovodil nutnost zrušit napadené rozhodnutí,
zvláště když v jiných rozhodnutích vztahujícím se ke zcela totožné otázce u týchž účastníků soud
dospěl k odlišnému závěru. Soud dále podle stěžovatele pochybil, pokud se nezabýval
přípustností opravných prostředků v řízení podle §106 daňového řádu, jehož výsledkem
je „procesní“ rozhodnutí. Městský soud v podstatě bere daňovému subjektu právo na opravný
prostředek.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 11. 2016, č. j. 6 Afs 272/2016 – 6, samostatné
věci vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 Afs 272/2016, 6 Afs 273/2016
a 6 Afs 274/2016, spojil ke společnému projednání pod sp. zn. 6 Afs 272/2016.
Žalobce se ke kasačním stížnostem vyjádřil v podání ze dne 24. 1. 2017, v němž se plně
ztotožnil se závěry městského soudu, na které odkázal. Uvedl, že stěžovatel pochybil,
pokud rozhodoval ve třetí instanci. Rozhodnutí vydaná Celním ředitelství v prosinci 2012 byla
ostatně správními soudy přezkoumávána s tím, že byla shledána jako zákonná a pravomocná.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasačních stížností,
přičemž zjistil, že jsou podány včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s., a j sou proti napadených rozsudkům přípustná za podmínek ustanovení §102
a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost i stěžovatele v mezích jejich rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnosti jsou důvodné,
byť s jiným vyústěním, než ke kterému směřoval stěžovatel.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadených
rozsudků. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou v adou rozhodnutí městského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má -li rozhodnutí soudu projít testem
přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smy slu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel- li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Za nepřezkoumatelná
pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodován o či jak bylo rozhodnuto;
která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ
zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu
s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových
okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
Stěžovatel ve vztahu k nepřezkoumatelnosti rozsudk ů městského soudu uvádí výslovně
to, že se městský soud nevypořádal s jiným svým předchozím rozhodnutím (rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014, č. j. 11 Af 22/2013 - 80), v němž soud údajně dospěl
k opačnému závěru. Nejvyšší správní soud z evidence rozhodnutí správních soudů ověřil obsah
tohoto rozsudku, v němž Městský soud v Praze skutečně ve vztahu k o bdobné situaci ohledně
nutnosti zrušit správní rozhodnutí, které bylo vydáno „ve třetí instanci“, uvedl, že zrušení
takového rozhodnutí by bylo ryze formalistické. Tyto závěry jsou tedy zjevně v rozporu s tím,
co uvedl městský soud v odůvodnění napadených rozsudků, a to zejm. s ohledem na to,
že se předchozí rozsudek týkal týchž účastníků a zcela totožné právní otá zky.
V rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 2 Afs 91/2012 – 82, Nejvyšší správní soud
k nejednotné rozhodovací praxi krajského soudu uvedl, že „krajský soud k tomuto závěru dospěl
navzdory skutečnosti, že v rámci meritorního přezkumu obdobných případů mezi totožnými účastníky řízení
vyslovil opačný právní názor, kdy s důrazem „na nutnost pohlížet na odůvodnění v celém kontextu“ kupříkladu
chybně uvedená data okamžiku vzniku celního dluhu toleroval (srov. například r ozsudek ze dne 17. 10. 2012,
č. j. 31 Af 137/2011 – 33; k tomuto názoru se krajský soud posléze přiklonil v desítkách dalších obdobných
případů). Taková nejednotnost a rozbíhavost judikat ury se tak v konečném důsledku dostává do rozporu
s principy spravedlivého procesu, které vyžadují, aby soudy interpretovaly a aplikovaly právo ve stejných případech
stejně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (č. 147/2012 Sb.)].“
Městský soud se svojí, nyní namítanou, rozdílnou rozhodovací praxí nezabýval. Nejvyšší
správní soud však má za to, že tato vada nedosáhla sama o sobě takové intenzity, aby odůvodnila
zrušení napadených rozsudků.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že samotná skutečnost, že městský soud nevyložil,
proč se odchýlil od závěru zaujatého ve svém předchozím rozsudku, nemůže být sama
o sobě důvodem pro zrušení napadených rozsudků, neboť městský soud, a to i když se odchýlil
od svého předchozího rozsudku, svůj nynější názor jasně odůvodnil. Za podstatné Nejvyšší
správní soud totiž považuje to, zda i za takové situace obsahuje rozsudek příslušné srozumitelně
formulované závěry a argumenty. Pokud by tyto závěry obstály, což je však již otázka posouzení
důvodnosti kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nepovažoval by Nejvyšší
správní soud za nutné takové rozsudky městského soudu rušit jen z namítaného důvodu
ve smyslu písmene d) citovaného ustanovení, neboť by to nijak nepřispělo k ochraně
subjektivních veřejných práv účastníků.
K věci samé a naplnění kasačního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uvádí, že se ztotožňuje s tím, že daňové řízení je ovládáno zásadou
dvouinstančnosti a že výjimečně o podaném odvolání může rozhodnout správce daně –
srov. §113 daňového řádu. Této zásady se celní orgány nedržely, když v rozhodnutích Celního
ředitelství v Praze z prosince 2012 o odvoláních proti platebním výměrům z roku 2003 připustily
podání odvolání, tj. „dalšího“ řádného opravného prostředku.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu jsou rozhodnutí o odvolání tam,
kde odvolání již nepřichází v úvahu, a není k nim tedy příslušný žádný správní orgán, považována
za nicotná. Např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2009, č. j. 3 As 1/2009 - 171, Nejvyšší správní soud
uvedl, že důsledkem vydání rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí správního
orgánu za situace, kdy opravný prostředek není přípustný, je nicotnost rozhodnutí
o tomto opravném prostředku. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ze dne 30. 10. 2003, č. j. 5 A 153/2002 - 33, kde shledal nicotným rozhodnutí o odvolání
proti rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání dle zákona přípustné.
Daňový řád přitom za nicotné označuje ve svém §105 m j. právě i rozhodnutí,
k jehož vydání správce daně nebyl vůbec věcně příslušný.
Pokud tedy žalovaný v nyní posuzované věci rozhodoval o „odvoláních“, k nimž nebyl
příslušný, neb odvolání proti „rozhodnutí o odvolání“ již nepřichází v úvahu, zatížil svá řízení
podstatnými vadami, která zakládají nicotnost napadených rozhodnutí. Nesprávné poučení
žalobce obsažené v rozhodnutí celního ředitelství nemůže „překonat“ právní úpravu,
z níž vyplývá, že proti rozhodnutí odvolacího orgánu (zde Celního ředitelství), není opravný
prostředek přípustný. Podle ustanovení §116 odst. 4 daňového řádu platí, že „proti rozhodnutí
odvolacího orgánu se nelze dále odvolat.“ Nejvyšší správní soud v tomto směru podpůrně odkazuje
také na to, že př edmětná rozhodnutí Celního ředitelství v Praze, byla výslovně označena
jako „rozhodnutí o odvolání“.
Ostatně to, že rozhodnutí Celního ředitelství o za stavení řízení o odvolání byla
rozhodnutími odvolacího orgánu v odvolacím řízení, a tedy rozhodnutími o odvoláních, přímo
ve vztahu k těmto rozhodnutím již Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudcích
ze dne 5. 10. 2016, č. j. 1 Afs 142/2016 – 29, ze dne 21. 12. 2016, č. j. 8 Afs 206/2016 – 32,
a ze dne 7. 9. 2016, č. j. 2 Afs 143/2016 – 29, když rozhodoval o kasačních stížnostech
proti rozsudkům městského soudu, jimiž byly zamítnuty dřívější žaloby právě proti těmto
předmětným rozhodnutím Celního ředitelství.
S uvedeným souvisí i nedůvodnost námitky, že městský soud bere daňovému subjektu
právo na opravný prostředek. Skutečnost, že Celní ředitelství v řízeních o odvolání rozhodlo
o jejich zastavení podle ustanovení §106 daňového řádu, sama o sobě právo na opravný
prostředek proti těmto rozhodnutím nikterak nezakládá. Ustanovení §106 daňového řádu
je obecnou úpravou pro zastavení řízení, přičemž ustanovení §106 odst. 1 písm. f),
podle něhož bylo rozhodováno, stanoví, že řízení se zastaví, pokud se stalo bezpředmětným.
Ustanovení §116 daňového řádu upravuje případy, kdy je přezkoumáváno napadené rozhodnutí.
K přezkumu odvolacím orgánem však v posuzované věci nedošlo. Toto ustanovení
přitom variantně upravuje jednotlivé způsoby rozhodnutí odvolacího orgánu, s variantou
zastavení odvolacího řízení proto, že se stalo bezpředmětným, však nepočítá. Proto bylo
třeba postupovat podle úpravy obecné. Nicméně i tak k zastavení řízení došlo v režimu
odvolacích řízení, a proto proti takto vydaným rozhodnutím již „další“ odvolání v úvahu
nepřichází. Právní závěr o nepřípustnosti odvolání proti předmětným rozhodnutím o zastavení
odvolacích řízení tak daňovému subjektu právo na opravný prostředek nejen neupírá, ale ani upřít
nemůže.
Z uvedených důvodů má Nejvyšší správní soud za to, že bylo na místě prohlásit napadená
rozhodnutí za nicotná, nikoli je rušit a vracet k dalšímu řízení dle ustanovení §78 odst. 4 s. ř. s.,
neboť za dané procesní situace stěžovatel navíc ani nemá o čem jakkoli rozhodovat a vést další
řízení. Proto rozhodl podle ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. o zrušení
napadených rozsudků městského soudu a vyslovení nicotnosti napadených rozhodnutí,
přičemž k této skutečnosti musel přihlédnout ex offo – srov. ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s .
IV. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud shledal, že napadené rozsudky nemohou obstát, neboť přehlíží,
že napadená rozhodnutí jsou nicotná. Protože již v řízeních před městským soudem byly dány
důvody pro vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí žalovaného, postupoval Nejvyšší správní
soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a vyslovil rovněž nicotnost napadených rozhodnutí.
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského (městského) soudu
a současně vyslovil nicotnost rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen
rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo
zrušenému rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení
o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní
soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z ustanovení §60 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového
úspěchu ve věci – srov. §60 odst. 1 s. ř. s . ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce byl plně
úspěšný ve třech samostatně vedených soudních řízení před městským soudem. Tyto náklady
jsou v jednom soudním řízení před městským soudem tvořeny částkou 6 .200 Kč za 2 úkony
právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhrad náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) za převzetí
a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb
a za písemné podání nebo návrh ve věci samé, přičemž za jeden úkon přísluší v těchto věcech
částka 3.100 Kč (ustanovení §9 odst. 4 ve spojení s §7 advokátního tarifu). Náhrada hotových
výdajů činí podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu částku ve výši 600 Kč za dva úkony
právní služby. Tuto částku Nejvyšší správní soud dále navýšil o DPH, neboť advokát je plátcem
DPH. K této částce dále Nejvyšší správní soud připočetl náhradu za zaplacený soudní poplatek
ve výši 3.000 Kč. Celkově tedy za jedno soudní řízení před městským soudem náleží žalobci
náhrada nákladů řízení v částce 11.228 Kč. Za všechna tři soudní řízení před městským soudem
náleží žalobci náhrada nákladů řízení v částce 33.684 Kč.
Ve vztahu k náhradě nákladů řízení za řízení před Nejvyšším správním soudem bylo
nutné postupovat dle ustanovení §12 odst. 3 advokátního tarifu, podle něhož při spojení dvou
a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem,
se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Tarifní hodnota
tedy v dané věci činí částku 150.000 Kč (3x 50.000 Kč dle ustanovení §9 odst. 4 advokátního
tarifu), tudíž odměna za jeden úkon právní služby v řízení o kasační stížnosti spočívající
ve vyjádření žalobce ke kasační stížnosti žalovaného činí 7 .100 Kč. Náhrada hotových výdajů činí
podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu částku ve výši 300 Kč za jeden úkon právní
služby. Tuto částku Nejvyšší správní soud dále navýšil o DPH, neboť advokát je plát cem DPH.
Za řízení o kasační stížnosti tedy žalobci na náhradě nákladů řízení náleží částka 8 .954 Kč.
Celkem tedy na náhradě nákladů řízení žalobci náleží částka 42 .638 Kč. Přiznané náklady řízení
žalovaný uhradí k rukám žalobcova zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalovaný ve věci celkový úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu