ECLI:CZ:NSS:2021:6.AO.19.2021:66
sp. zn. 6 Ao 19/2021 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
navrhovatelek: a) MUDr. T. Š., a b) RNDr. L. H., obě zastoupené JUDr. Vladanou Vališovou,
LL.M., sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, sídlem
Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o návrzích na vyslovení nezákonnosti mimořádného opatření
odpůrce ze dne 14. května 2021 č. j. MZDR-14601/2021-12/MIN/KAN, vedených původně
pod sp. zn. 6 Ao 19/2021 a 6 Ao 20/2021,
takto:
I. Opatření obecné povahy – mimořádné opatření odpůrce ze dne 14. května 2021
č. j. MZDR 14601/2021-12/MIN/KAN by l o v části čl. I bodu 14 v ro zp o ru
se zák o n em .
II. Ve zbývající části se návrh navrhovatelky a) o dm í t á .
III. Návrh navrhovatelky b) se od m í t á .
IV. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelce a) k rukám její zástupkyně
JUDr. Vladany Vališové, LL.M., advokátky, náhradu nákladů řízení ve výši 17 342 Kč
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
V. Navrhovatelka b) n emá právo na náhradu nákladů řízení.
VI. Odpůrce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
VII. Navrhovatelce b) se vrací zaplacený soudní poplatek za návrh ve výši 5 000 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám její zástupkyně
JUDr. Vladany Vališové, LL.M., advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Návrhy doručenými Nejvyššímu správnímu soudu dne 17. května 2021 se navrhovatelky
domáhaly zrušení mimořádného opatření odpůrce označeného v návětí vydaného s odkazem
na §80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), a §2 odst. 1 zákona
č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně
některých souvisejících zákonů. Navrhovatelka a) se eventuálně domáhala zrušení čl. I bodů 2,
12, 14 a 18 tohoto mimořádného opatření, navrhovatelka b) se eventuálně domáhala zrušení č. I
bodů 1, 2, 4, 12 a 18 mimořádného opatření. Pro případ, že by mimořádné opatření v průběhu
řízení pozbylo platnosti, obě navrhovatelky navrhly vyslovení nezákonnosti mimořádného
opatření.
[2] Napadeným opatřením odpůrce s odkazem na §69 odst. 1 písm. b) a i) a odst. 2 zákona
o ochraně veřejného zdraví a na §2 odst. 2 písm. b) až e) a i) pandemického zákona omezil řadu
činností, zejména obchod, služby a setkávání osob. V částech, které navrhovatelky napadly
eventuálními petity, odpůrce konkrétně omezil činnost provozoven stravovacích služeb (čl. I
bod 1), omezil přítomnost diváků na koncertech a jiných hudebních, divadelních, filmových
a jiných uměleckých představeních včetně cirkusů a varieté a na sportovních utkáních (čl. I
bod 2), omezil provoz heren, kasin, sportovišť, tanečních studií, posiloven, fitness center,
umělých koupališť, wellness zařízení, zoologických a botanických zahrad, muzeí, galerií,
výstavních prostor, hradů, zámků a obdobných historických nebo kulturních objektů, hvězdáren
a planetárií, konání veletrhů a prodejních hospodářských výstav a provoz zařízení
nebo poskytování služeb osobám ve věku 6 až 18 let zaměřených na činnosti obdobné zájmovým
vzděláváním (čl. I bod 4), stanovil podmínky pro provoz holičství, kadeřnictví, pedikúry,
manikúry, solárií, kosmetických, masérských a obdobných regeneračních nebo rekondičních
služeb a provozování živnosti, při níž je porušována integrita kůže (čl. I bod 12), omezil provoz
poskytovatelů lázeňské léčebně rehabilitační péče (čl. I bod 14) a stanovil podmínky pro vstup
osob do některých vnitřních prostor nebo pro účast na hromadných akcích, je-li to vyžadováno
tímto mimořádným opatřením (čl. I bod 18).
[3] V obecné části odůvodnění mimořádného opatření odpůrce uvedl, že jeho hlavním cílem
je zajištění podmínek pro přerušení plošného komunitního přenosu viru SARS-CoV-2 v České
republice a postupné znovuzapojení jednotlivých segmentů lidské činnosti do ekonomiky.
Základním předpokladem prevence šíření onemocnění přenášeného kapénkami či aerosolem
je zamezení zvýšené koncentrace osob na jednom místě v jeden čas a minimalizace rizikových
kontaktů na nezbytně nutnou míru. Vzhledem k tomu, že dosud přijatá restriktivní opatření
postupně zpomalují nárůst počtu nových případů a snižují zátěž zdravotnického systému,
zmírňuje toto mimořádné opatření původně stanovené restrikce v rozsahu, který je v kontextu
předběžné opatrnosti v současné době možný. Pokud by nebyla realizována žádná mimořádná
opatření, nelze vyloučit, že by počet nakažených osob mohl explozivně narůstat. Obezřetnost
při postupném uvolňování souvisí také se šířením různých mutací viru SARS-CoV-2.
II. Návrhy, vyjádření odpůrce a repliky navrhovatelek
[4] Navrhovatelky namítají, že mimořádné opatření fakticky přiznává zvláštní postavení
osobám, které mají vystavený certifikát Ministerstva zdravotnictví o provedeném očkování
proti onemocnění covid-19, a osobám, které prodělaly laboratorně potvrzené onemocnění
covid-19, a od prvního pozitivního RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 nebo POC
antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 neuplynulo více než 90 dní. Jiné
osoby musejí, pokud chtějí vykonávat dosud běžné činnosti, absolvovat testování. Navrhovatelky
považují tuto situaci za zásah do své právní sféry, konkrétně do práva na rovné zacházení, práva
na nedotknutelnost osoby a soukromí, práva na svobodu pohybu a pobytu, práva na ochranu
zdraví ve spojení s právem na lidskou důstojnost a do práva vlastnit majetek.
[5] Navrhovatelky prodělaly nemoc covid-19, a nejsou tedy z pohledu veřejného zdraví
nebezpečné, ačkoli nejsou očkované. Testování vnímají jako narušení své tělesné i dušení
integrity, stěr z nosohltanu jim poškozuje sliznice. Dle jejich zjištění neexistuje žádný důkaz
o tom, že by byla imunita po prodělané nemoci slabší než imunita po očkování. Nechápou proto,
že očkovaní mají výhody, a považují za absurdní, že očkovaný člověk je na rozdíl od toho,
kdo nemoc prodělal, považován za „bezpečného“ bez časového omezení. Za vysloveně
diskriminační pak považují, že za průkaz o nemoci se považuje pouze průkaz o pozitivním
PCR či POC antigenním testu, ačkoli o prodělané nemoci svědčí i protilátky, popřípadě buněčná
imunita.
[6] Mimořádné opatření dle názoru navrhovatelek neobsahuje řádné zdůvodnění, proč jsou
zvýhodněni očkovaní oproti těm, kteří prodělali onemocnění covid-19 a nejsou z pohledu
veřejného zdraví nebezpeční. Přesněji řečeno, navrhovatelky postrádají v mimořádném opatření
zdůvodnění toho, proč se osoby, které prodělaly onemocnění covid-19, nemusejí testovat pouze
po dobu 90 dnů od prvního pozitivního testu a proč se musejí testovat i osoby,
které onemocnění covid-19 prodělaly, ale neměly pozitivní test. Testování je bez zdůvodnění
označeno za jedno z klíčových protiepidemických opatření. Odpůrce nezdůvodnil ani to, proč
za průkaz o prodělaném onemocnění covid-19 považuje pozitivní test a nikoli existenci protilátek
či buněčné imunity a proč považuje očkovaného člověka za zcela bezpečného pro veřejné zdraví.
Sice obecně zmiňuje doporučení ECDC (Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí,
pozn. soudu) a CDC (Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí v USA, pozn. soudu), avšak
bez konkrétního odkazu. Odpůrce se nezabýval ani proporcionalitou svého opatření.
Odůvodnění:
mimořádného opatření tedy neodpovídá §3 odst. 2 pandemického zákona.
[7] Navrhovatelka a) je lékařka, celý život pracovala v oboru hygiena a epidemiologie.
Dle jejích odborných vědomostí chrání imunitní systém člověka po prodělaném onemocnění
covid-19 déle než 90 dní, s nimiž počítá mimořádné opatření. Téhož názoru je i navrhovatelka b).
Publikace, na které odkazuje odpůrce, nijak nepodporují dobu 90 dnů, po niž se osoby,
které prodělaly onemocnění covid-19, nemusejí testovat. Navrhovatelky z několika odborných
zpráv, které navrhly provést jako důkaz, dovozují, že imunita získaná infekcí je účinnější a trvá
déle než imunita z očkování a riziko reinfekce je po prodělané nemoci podobné jako po očkování
a že i když u někoho nebyly naměřeny protilátky, stále může mít buněčnou imunitní paměť.
[8] Odpůrce ve vyjádřeních k návrhům uvedl, že epidemii onemocnění covid-19 je třeba
posuzovat komplexně. Tato pandemie i poznatky o ní se dynamicky vyvíjejí. Odpůrce činí
všechna opatření na základě všech dostupných znalostí, při vědomí, že tyto znalosti nejsou
dostatečné a přesné a že není možné čekat, než bude jednoznačně prokázáno, že je přijaté
opatření lepší než jiné. Odpůrce preferuje ochranu života a zdraví, při současné snaze
o co nejmenší omezení chodu společnosti. S ohledem na zásadu předběžné opatrnosti se odpůrce
nespoléhá, že nastane nejoptimističtější varianta. Při volbě vhodných opatření odpůrce volí ta,
která dle jeho názoru co nejvíce zpomalují šíření viru SARS-CoV-2 a zároveň co nejméně
negativně dopadají na obyvatelstvo.
[9] V případě výjimky pro osoby, které prodělaly onemocnění covid-19, stanovil odpůrce
lhůtu 90 dnů od prvního pozitivního testu s ohledem na skutečnost, že odborníci se prozatím
shodují, že imunita po prodělaném onemocnění trvá minimálně 90 dnů. Odpůrce vydává opatření
s ohledem na aktuální vědecké poznatky, a proto by měla být během týdne tato lhůta
prodloužena na 180 dnů. U očkovaných osob je dle dostupných vědeckých poznatků riziko
reinfekce velmi nízké. Klinické studie prokázaly přibližně 95% účinnost očkování. Šíření viru
prostřednictvím očkovaných osob dosud nebylo statisticky prokázáno. Primárním cílem
protiepidemických opatření je preventivní screening přítomnosti viru SARS-CoV-2 a odhalení
potenciálně infekčních osob, které nemají příznaky onemocnění. Nejde o bezdůvodné
zvýhodňování očkovaných, jak naznačují navrhovatelky. Odpůrce předpokládá, že v současnosti
je očkování stále účinné. Je však pravděpodobné, že v nadcházejících měsících bude stanoven
časový limit i pro očkované osoby. Tento limit bude pravděpodobně šestiměsíční. Vzhledem
k tomu, že před šesti měsíci nebyl v České republice nikdo očkován, není stanovení lhůty
pro očkované aktuální.
[10] Ohledně smysluplnosti testování odkázal odpůrce na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. května 2021 č. j. 5 Ao 1/2021 - 65 a na zprávu o hromadném testování
na Slovensku. Dále uvedl, že osoby, které měly negativní test či prodělaly onemocnění covid-19
před méně než 90 dny, nejsou ve srovnatelné situaci s osobami, které toto onemocnění
neprodělaly, popřípadě je prodělaly před delší dobou, nebo nejsou očkované. Nelze tedy hovořit
o diskriminaci. Mimořádné opatření není samoúčelné, jeho cílem je ochrana veřejného zdraví.
Ohledně namítaného zásahu do integrity a do práva na ochranu zdraví v důsledku testování
odkázal odpůrce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. dubna 2021
č. j. 6 Ao 1/2021 - 323. Dle názoru odpůrce mimořádné opatření nezavádí povinné očkování,
neboť stanoví i jiné možnosti pro využití daných služeb. Na závěr uvedl, že dle jeho názoru
je opatření odůvodněné v souladu s pandemickým zákonem.
[11] V replikách k vyjádřením odpůrce navrhovatelky zopakovaly, že odpůrce při vydávání
mimořádných opatření nezohledňuje dostupné vědecké poznatky. K otázce, jak dlouho trvá
imunita po prodělaném onemocnění, existovalo v době vydání mimořádného opatření mnoho
studií. Odpůrce o nich bezpochyby věděl, o čemž svědčí i vyjádření ministra zdravotnictví Petra
Arenbergera ze dne 12. května 2021, který přislíbil prodloužit „dobu hájení“ na 180 dnů.
Navrhovatelky zmínily rozsáhlé studie z Dánska, z nichž vyplývá, že ochrana proti opakované
infekci u osob, které onemocnění prodělaly, byla 80,5 % a v čase neslábne, a které prokazují vyšší
odolnost lidí po nemoci vůči opakované infekci oproti lidem bez prodělané infekce. Odpůrce
si rovněž musí být vědom dat, která publikuje Státní zdravotní ústav a která neukazují na žádné
zvýšené riziko reinfekce u pozitivně testovaných.
[12] Navrhovatelky též zopakovaly, že mezi PCR pozitivně testovanými osobami jsou osoby,
u kterých nebyly detekovány protilátky, odpůrce těmto osobám přesto přisuzuje stejná práva
jako očkovaným. Odpůrce přisuzuje očkovaným více práv než PCR pozitivně testovaným po 90
dnech, aniž by měl jediný důkaz o tom, že očkovaní mají protilátky a že je u nich nízké riziko
reinfekce, a nezdůvodňuje to. Pouhé množství naměřených protilátek vzhledem ke komplexnosti
imunitní odpovědi nestačí, je třeba hodnotit populační studie vyhodnocující přímo riziko
reinfekce. Nelze argumentovat tím, že u očkovaných není šíření viru statisticky podloženo,
neboť statisticky podloženo není ani šíření viru u uzdravených. Sám odpůrce uznal, že ochrana
očkováním je v delším časovém horizontu nepodložená, navíc nepředložil jediný důkaz o tom,
že tato ochrana trvá alespoň šest měsíců. Tvrzení odpůrce o velmi nízkém riziku reinfekce
u očkovaných je minimálně velmi zkreslené, z webu Státního ústavu pro kontrolu léčiv vyplývá,
že vliv vakcín na šíření viru SARS-CoV-2 doposud není znám. Navrhovatelky dále odkázaly
na izraelskou studii, z níž dovozují, že účinnost očkování proti riziku infekce je nižší než účinnost
očkování proti symptomatickému onemocnění, odpůrce tedy nemá jediný důvod dovozovat
opak. Není pravda, že by klinické hodnocení schválených vakcín proti onemocnění covid-19
prokázalo přibližně 95% účinnost v prevenci vzniku tohoto onemocnění. Zjištěné hodnoty jsou
výrazně nižší a byly naměřeny za kratší období než ochrana po detekované PCR pozitivitě
či po prokázané infekci. Obdobná data byla nedávno publikována v Anglii.
[13] Dle názoru navrhovatelek odpůrce tím, že vědomě méně omezuje rizikovější osoby a více
omezuje méně rizikové osoby, zvyšuje riziko šíření infekce ve společnosti. Svými nařízeními
odpůrce vytváří politický tlak na očkování a vystavuje uzdravené osoby nezanedbatelným
rizikům. V závěru repliky navrhovatelky zopakovaly základní teze své argumentace ohledně
nepřiměřenosti povinného testování.
[14] Usnesením ze dne 3. června 2021 č. j. 6 Ao 19/2021 - 58 Nejvyšší správní soud spojil
návrhy navrhovatelek, původně vedené pod sp. zn. 6 Ao 19/2021 a 6 Ao 20/2021,
ke společnému projednání pod sp. zn. 6 Ao 19/2021.
[15] Dne 28. července 2021 navrhovatelka b) doplnila své důkazní návrhy o studii
publikovanou v dubnu 2021 v časopise The Lancet.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že napadené mimořádné opatření bylo
s účinností ode dne 24. května 2021 zrušeno nově vydaným mimořádným opatřením odpůrce
ze dne 19. května 2021 č. j. MZDR 14601/2021-13/MIN/KAN. Jsou tedy splněny podmínky
pro přezkum mimořádného opatření podle §13 odst. 4 pandemického zákona, který stanoví,
že pozbylo-li mimořádné opatření platnosti v průběhu řízení o jeho zrušení, nebrání to dalšímu postupu v řízení.
Dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy nebo jeho části byly v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je
vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem
stanoveným způsobem, v rozsudku vysloví tento závěr.
[17] Navrhovatelky navrhly zrušit opatření jako celek. Eventuálně navrhly zrušit alespoň
některá ustanovení mimořádného opatření (viz bod [1]). Tento návrh vznesly v době, kdy bylo
mimořádné opatření platné a účinné. Aniž by se navrhovatelky spolehly na automatické důsledky
výše citovaného §13 odst. 4 pandemického zákona, vznesly výslovně další eventuální návrh,
který formulovaly tak, že pro případ, že by mimořádné opatření v průběhu řízení pozbylo
platnosti, obě navrhují vyslovení nezákonnosti mimořádného opatření, zde ovšem
již bez eventuálního návrhu na vyslovení neplatnosti alespoň některých ustanovení mimořádného
opatření. Nejvyšší správní soud však tento jejich návrh interpretuje ve světle §13 odst. 4
pandemického zákona tak, že jde o zrcadlový návrh pro situaci předvídanou tímto ustanovením;
bylo by přepjatým formalismem interpretovat tento jejich eventuální návrh doslovně tak,
že navrhují vyslovit neplatnost jen celého mimořádného opatření, nikoli in eventum
alespoň těch ustanovení, která navrhly zrušit v době jeho platnosti a účinnosti.
III.1. Podmínky řízení
[18] Napadené mimořádné opatření má formu opatření obecné povahy (§3 odst. 6
pandemického zákona). Jednou z podmínek řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy
podle §101a a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
je existence předmětu tohoto řízení, tedy napadeného opatření obecné povahy (například
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2012 č. j. 8 Ao 8/2011 - 129).
[19] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. května 2021 č. j. 6 Ao 22/2021 - 44
na základě návrhu jiného navrhovatele zrušil čl. I bod 1 písm. a) a čl. I bod 4 písm. a)
mimořádného opatření odpůrce. V části směřující proti těmto ustanovením mimořádného
opatření je proto nutné nyní projednávaný návrh navrhovatelky b) odmítnout pro neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení, neboť odpadl předmět řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[20] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že postup podle výše citovaného §13 odst. 4
pandemického zákona, který umožňuje vyslovit nezákonnost mimořádného opatření poté,
co v průběhu řízení pozbylo platnosti, se neuplatní v případě, kdy bylo mimořádné opatření
zrušeno soudem (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2021
č. j. 6 Ao 10/2021 - 35).
[21] Předmět řízení odpadl i v té části, v níž se obě navrhovatelky domáhaly zrušení,
eventuálně vyslovení nezákonnosti ustanovení čl. I bodu 18 mimořádného opatření,
které Nejvyšší správní soud označil za nezákonné již rozsudkem ze dne 30. června 2021
č. j. 6 Ao 21/2021 - 23, byť z jiných důvodů, než které uplatnily navrhovatelky. Vyslovení
nezákonnosti (části) mimořádného opatření podle §13 odst. 4 pandemického zákona má přitom
účinky erga omnes, což znamená, že po konstatování nezákonnosti již nelze vést další řízení,
které by v případě vyhovění návrhu vedlo ke stejnému výroku (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. června 2021 č. j. 8 Ao 9/2021 - 43).
III.2. Aktivní procesní legitimace navrhovatelek (tj. jejich oprávnění podat návrh a zahájit soudní řízení)
[22] Podle §101a odst. 1 věty první s. ř. s. je oprávněn podat návrh na zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho části ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným
správním orgánem, zkrácen. Navrhovatel musí „logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost
dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy“ (usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2009 č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb.
NSS, bod 34, citováno též ve vztahu k mimořádným opatřením podle pandemického zákona
rozsudkem č. j. 8 Ao 1/2021 - 133 ze dne 14. března 2021, bod 34, a již citovaným rozsudkem
č. j. 6 Ao 22/2021 - 44, bod 17).
[23] Navrhovatelky primárním petitem cílí na mimořádné opatření jako celek. V tomto směru
však nemají aktivní procesní legitimaci, neboť nenamítají žádnou vadu, která by založila
nezákonnost mimořádného opatření v celém rozsahu, a z věcného hlediska míří
pouze do některých jeho částí. Tento jejich primární návrh je tedy nutno odmítnout jako návrh
podaný osobami zjevně neoprávněnými podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[24] Ani vůči některým bodům mimořádného opatření, které navrhovatelky výslovně napadly
eventuálním petitem, je nelze považovat za aktivně procesně legitimované, neboť netvrdí,
jakým způsobem se měly promítnout do jejich právní sféry.
[25] V případě navrhovatelky a) se to konkrétně týká čl. I
• bodu 2 písm. a) v té části, v níž ukládá divákům na koncertech a jiných hudebních,
divadelních, filmových a jiných uměleckých představeních včetně cirkusů a varieté
a na sportovních utkáních dodržovat stanovenou kapacitu a povinnost používat po celou
dobu konání akce ochranný prostředek dýchacích cest, a písm. b) – e) (pravidla
pro usazení diváků na uměleckých představeních a sportovních utkáních, zákaz
konzumace jídla a nápojů v hledišti, omezení počtu zpívajících účinkujících a povinné
rozestupy mezi účinkujícími hudebníky), a
• bodu 12 písm. a), b) a d) (omezení počtu zákazníků holičství, kadeřnictví, pedikúry,
manikúry, solárií, kosmetických, masérských a obdobných regeneračních a rekondičních
služeb nebo živností, při nichž je porušována integrita kůže, stanovení povinné
vzdálenosti mezi zákazníky a povinnost provozovatele vést evidenci zákazníků) a písm. c)
podbodů ii) – iv) (povinnost zákazníků uvedených provozoven prokázat, že ve stanovené
době absolvovali test na stanovení přítomnosti antigenu SARS-CoV-2, který je určen
pro sebetestování nebo povolen k použití laickou osobou, a to buď potvrzením
od zaměstnavatele, čestným prohlášením, že takový test absolvovali ve škole
nebo školském zařízení, nebo podstoupením takového testu na místě).
[26] V případě navrhovatelky b) se to konkrétně týká čl. I
• bodu 1 písm. b) (pravidla pro usazení zákazníků provozoven stravovacích služeb,
povinnost provozovatele zajistit dezinfekci pro zákazníky, zákaz produkce živé hudby
a tance v těchto provozovnách), a bodu 1 písm. c) podbodů ii) – iv) (povinnost zákazníků
provozoven stravovacích služeb prokázat, že ve stanovené době absolvovali test
na stanovení přítomnosti antigenu SARS-CoV-2, který je určen pro sebetestování
nebo povolen k použití laickou osobou, a to buď potvrzením od zaměstnavatele, čestným
prohlášením, že takový test absolvovali ve škole nebo školském zařízení,
nebo podstoupením takového testu na místě),
• bodu 4 písm. c) – h) (pravidla pro provoz a používání venkovních sportovišť, umělých
koupališť a wellness zařízení, provoz zoologických a botanických zahrad, muzeí, galerií,
výstavních prostor, hradů, zámků a obdobných objektů, hvězdáren a planetárií, konání
veletrhů a prodejních hospodářských výstav a provoz zařízení nebo poskytování služeb
osobám ve věku 6 až 18 let zaměřených na činnosti obdobné zájmovému vzdělávání)
a bodu 4 písm. b) v té části, v níž omezuje počet návštěvníků vnitřních sportovišť,
stanoví jim povinnost dodržovat rozestupy a zakazuje jim vstup do šaten, sprch
a podobně, a
• bodu 12 písm. a), b) a d) (omezení počtu zákazníků holičství, kadeřnictví, pedikúry,
manikúry, solárií, kosmetických, masérských a obdobných regeneračních a rekondičních
služeb nebo živností, při nichž je porušována integrita kůže, stanovení povinné
vzdálenosti mezi zákazníky a povinnost provozovatele vést evidenci zákazníků) a bodu 12
písm. c) podbodů ii) – iv) (povinnost zákazníků uvedených provozoven prokázat,
že ve stanovené době absolvovali test na stanovení přítomnosti antigenu SARS-CoV-2,
který je určen pro sebetestování nebo povolen k použití laickou osobou, a to buď
potvrzením od zaměstnavatele, čestným prohlášením, že takový test absolvovali ve škole
nebo školském zařízení, nebo podstoupením takového testu na místě).
[27] Ve vztahu k těmto částem mimořádného opatření neuplatnily navrhovatelky žádnou
argumentaci, a proto Nejvyšší správní soud v tomto rozsahu návrhy odmítl jako návrhy podané
osobami zjevně neoprávněnými podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[28] Navrhovatelky napadly výslovně i další obsahově totožná ustanovení mimořádného
opatření, která toliko stanoví, že osoby, které chtějí navštívit provozovnu stravovacích služeb
[bod 1 písm. c) podbod i)], umělecká představení či sportovní utkání [bod 2 písm. a)], vnitřní
sportoviště [bod 4 písm. b)] a holičství, kadeřnictví, pedikúru, manikúru a podobně [bod 12
písm. c) podbod i)] musejí prokázat, že splňují podmínky stanovené v čl. I bodu 18. Jde
tedy zjednodušeně řečeno o „odkazovací ustanovení“ mimořádného opatření, odkazující na čl. I
bod 18; jinak jejich obsahem žádná norma není.
[29] Navrhovatelky ovšem zjevně návrhem na zrušení, resp. vyslovení neplatnosti
těchto odkazovacích ustanovení brojí právě proti podmínkám a omezením stanoveným v čl. I
bodu 18. Nenapadají samotný fakt, že využití uvedených služeb je určitým způsobem podmíněno
(tedy že se odpůrce snaží zajistit, aby se v místech, kde se setkává větší množství lidí,
kteří by se jinak nepotkali, nevyskytnou osoby přenášející virus SARS-CoV-2). Zpochybňují
jen nastavení podmínek – jednak samotnou povinnost podstoupit PCR či antigenní test,
především však podmínky, které chápou jako výjimku z této povinnosti, a sice prodělání
onemocnění covid-19 před méně než 90 dny nebo „časově neomezenou“ dobu po očkování
proti tomuto onemocnění. Navrhovatelky namítají, že jelikož od doby, kdy prodělaly onemocnění
covid-19, uplynulo více než 90 dnů, a nejsou očkované, musejí podstoupit testování,
které vnímají jako zásah do své tělesné integrity. Jinak řečeno, obsahově jejich návrhy
i zde směřují výhradně do čl. I bodu 18 mimořádného opatření.
[30] Pokud by tedy měl Nejvyšší správní soud navrhovatelkám vyhovět v tom směru,
že podmínky pro využití řady služeb nedůvodně rozlišují mezi imunitou získanou prodělaným
onemocněním na straně jedné a imunitou z očkování na straně druhé, bylo by výsledkem
konstatování nezákonnosti čl. I bodu 18 mimořádného opatření. To však již podruhé učinit nelze
(viz výše bod [21]).
[31] Návrhy navrhovatelky a) na vyslovení nezákonnosti odkazovacích ustanovení čl. I bodu 2
písm. a) a čl. I bodu 12 písm. c) podbodu i) a návrhy navrhovatelky b) na vyslovení nezákonnosti
odkazovacích ustanovení čl. I bodu 1 písm. c) podbodu i), čl. I bodu 4 písm. b) a čl. I bodu 12
písm. c) podbodu i) mimořádného opatření proto musí být také odmítnuty z důvodu, že vůči nim
jakožto odkazovacím ustanovením neuplatnily navrhovatelky žádnou argumentaci, tedy jako
návrhy podané osobami zjevně neoprávněnými podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Krom
toho by návrh na zrušení těchto ustanovení mohl sdílet osud odmítnutí návrhu na zrušení,
resp. vyslovení neplatnosti ustanovení čl. I bodu 18 mimořádného opatření, na nějž toliko
odkazují, se stejnou argumentací jako v bodě [21] tohoto rozsudku.
[32] Shrnuto, z výše uvedených důvodů je nutno odmítnout celý návrh navrhovatelky b)
a převážnou část návrhu navrhovatelky a).
III.4. Omezení provozu lázeňské léčebně rehabilitační péče
[33] K posouzení tedy zbývá ustanovení čl. I bodu 14 mimořádného opatření, které ovšem
napadla pouze navrhovatelka a).
[34] Tímto ustanovením odpůrce omezil provoz poskytovatelů lázeňské léčebně rehabilitační péče tak,
že lze poskytovat lázeňskou léčebně rehabilitační péči jen pacientovi, který je občanem České republiky, občanem
Evropské unie nebo držitelem platného dlouhodobého víza nebo průkazu o povolení k dlouhodobému,
přechodnému nebo trvalému pobytu na území České republiky vydaných Českou republikou, nemá klinické
příznaky onemocnění COVID-19 a prokáže, že:
a) absolvoval nejdéle 48 hodin přede dnem nástupu RT-PCR vyšetření na přítomnost viru SARS-CoV-2
s negativním výsledkem, a následně s frekvencí minimálně jednou za 7 dní absolvuje preventivní vyšetření
prostřednictvím antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 nebo RT-PCR testu
na přítomnost viru SARS-CoV-2, nebo
b) absolvoval nejdéle 48 hodin přede dnem nástupu POC test na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2
s negativním výsledkem, a následně s frekvencí minimálně jednou za 7 dní absolvuje preventivní vyšetření
prostřednictvím antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 nebo RT-PCR testu
na přítomnost viru SARS-CoV-2, nebo
c) mu byl vystaven certifikát Ministerstva zdravotnictví ČR o provedeném očkování proti onemocnění
COVID-19 a od aplikace druhé dávky očkovací látky v případě dvoudávkového schématu podle souhru
údajů o léčivém přípravku (dále jen „SPC“) uplynulo nejméně 14 dní, nebo od aplikace první dávky
očkovací látky v případě jednodávkového schématu podle SPC uplynulo nejméně 14 dní, nebo
d) prodělal laboratorně potvrzené onemocnění COVID-19, uplynula u něj doba izolace podle platného
mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví a od prvního pozitivního POC antigenního testu
na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 nebo RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2
neuplynulo více než 90 dní.
[35] Navrhovatelka a) brojí proti devadesátidenní době, po niž osoby, které prodělaly
onemocnění covid-19, mohou využívat lázeňskou péči, aniž by musely podstoupit test,
a srovnává jejich postavení s osobami očkovanými proti tomuto onemocnění, u nichž se žádné
takové časové omezení neuplatní.
[36] Nejvyšší správní soud již v řadě svých rozhodnutí týkajících se mimořádných opatření
při epidemii onemocnění covid-19 zdůrazňoval význam jejich náležitého odůvodnění
(viz například rozsudky ze dne 14. března 2021 č. j. 8 Ao 1/2021 - 133, ze dne 28. června 2021
č. j. 6 Ao 6/2021 - 91 či ze dne 20. května 2021 č. j. 8 Ao 4/2021 - 75). I v tomto řízení nejprve
posoudí, zda odpůrce odůvodnil omezení provozu poskytovatelů lázeňské léčebně rehabilitační
péče v souladu s §3 odst. 2 pandemického zákona.
[37] Odůvodnění čl. I bodu 14 mimořádného opatření pouze konstatuje, že jsou
pro poskytování lázeňské péče nastavena protiepidemická opatření tvořící tzv. vstupní bariéru
do lázeňského zařízení a že nezbytnou podmínkou je negativní výsledek testu na přítomnost viru
SARS-CoV-2 nebo jeho antigenu, popřípadě laboratorní průkaz o prodělání onemocnění
covid-19 či absolvování kompletního očkovacího schématu a uplynutí doby 14 dnů.
Z tohoto odůvodnění nelze o důvodech pro zavedení příslušné regulace vyčíst prakticky nic.
Nejvyšší správní soud nicméně nepřehlédl, že podmínky stanovené v čl. I bodu 14 mimořádného
opatření obsahově odpovídají podmínkám stanoveným v bodě 18 mimořádného opatření
(s výjimkou „stáří“ antigenního či PCR testu, což však není předmětem tohoto řízení),
který ke sporné otázce uvádí následující: „Vymezuje se okruh osob, kterým se na základě
stávajících vědeckých poznatků o získané imunitě nebo šíření onemocnění COVID-19 umožňuje
vstup do některých vnitřních prostor v případě, že nemají žádné příznaky onemocnění
COVID-19, a buď chorobu již prodělaly, a předpokládá se, že dle stávajících mezinárodních
doporučení ECDC a CDC mají v době do 90 dní od záchytu onemocnění dostatečnou hladinu
protilátek, která ve většině případů ochrání před reinfekcí, anebo osoby byly řádně očkovány
všemi dávkami očkovací látky proti onemocnění COVID-19 v souladu se souhrnem údajů
o léčivém přípravku (SPC) a od podání poslední látky dle očkovacího schématu uplynulo nejméně
14 dní. Tato doba se považuje za dostatečnou pro vytvoření adekvátní hladiny protilátek,
která ve většině případů ochrání před infekcí (viz zpráva Evropského střediska pro prevenci
a kontrolu nemocí: ‚Interim guidance on the benefits of full vaccination against COVID-19 for transmission
and implications for non-pharmaceutical interventions‘ z 21. 4. 2021).“
[38] Nejvyšší správní soud již prakticky shodné odůvodnění označil v rozsudku ze dne
29. června 2021 č. j. 8 Ao 7/2021 - 44 za nepřezkoumatelné, neboť „ze samotného textu není
v tomto případě seznatelné, na základě kterých konkrétních podkladů (třeba i v anglickém jazyce)
odpůrce dospěl k nutnosti rozdílného přístupu, neboť nelze zjistit, které stávající mezinárodní
doporučení ECDC a CDC měl na mysli. Po správním soudu pak nelze požadovat, aby taková
doporučení dohledával a ve své podstatě za odpůrce mimořádné opatření dodatečně
odůvodňoval“ (bod 95). Nyní posuzované opatření oproti tomu, které přezkoumával osmý senát,
obsahuje odkaz na dokument Interim guidance on the benefits of full vaccination against COVID-19
for transmission and implications for non-pharmaceutical interventions, jak však vyplývá z posledně
citovaného rozsudku, po odpůrci je třeba požadovat, „aby v odůvodnění samotného
mimořádného opatření tyto důvody alespoň rámcově a stručně uvedl, a to z důvodu, aby bylo
toto opatření pro běžného adresáta pochopitelné a srozumitelné“, pouhý odkaz na studii nestačí.
Odkazovaný dokument (https://www.ecdc.europa.eu/en/publications-data/interim-guidance-
benefits-full-vaccination-against-covid-19-transmission) se navíc týká imunity po očkování, nelze
z něj tedy dovodit, proč odpůrce stanovil, že osoby, které onemocnění covid-19 prodělaly,
považuje za neinfekční zrovna po dobu 90 dnů (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. července 2021 č. j. 9 Ao 8/2021 - 45).
[39] Nejvyšší správní soud proto ve světle uvedených rozsudků konstatuje, že čl. I bod 14
mimořádného opatření byl pro nedostatečné odůvodnění také v rozporu s §3 odst. 2
pandemického zákona.
V. Závěr a náklady řízení
[40] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §13 odst. 4 pandemického
zákona vyslovil rozpor čl. I bodu 14 mimořádného opatření odpůrce se zákonem. Ve zbývajícím
rozsahu návrhy odmítl, návrh navrhovatelky b) zcela, návrh navrhovatelky a) převážně,
a to u obou navrhovatelek částečně pro odpadnutí předmětu řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.],
částečně pro nedostatek aktivní procesní legitimace navrhovatelek [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
[41] S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud vyhodnotil část mimořádného opatření
jako nepřezkoumatelnou a ve zbývajícím rozsahu návrhy odmítl, neprováděl žádný z důkazů,
které účastníci řízení ve svých podáních označili.
[42] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle 60 odst. 1 a 3 s. ř. s.
Navrhovatelka a) byla procesně úspěšná (v žádné části nebyl její návrh zamítnut), proto má právo
na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti odpůrci (§60 odst. 1 s. ř. s.). Navrhovatelka
byla zastoupena advokátkou, která v řízení před Nejvyšším správním soudem učinila
tři následující úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, sepis a podání návrhu
a replika k vyjádření odpůrce [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Odměna
za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu, 3 100 Kč; k ní je podle §13 odst. 4 advokátního tarifu třeba přičíst 300 Kč
na úhradu hotových výdajů za každý úkon, celkem tedy 10 200 Kč. Zástupkyně navrhovatelky
je plátkyní daně z přidané hodnoty, proto se částka zvyšuje o 21 % představujících výši této daně
na 12 342 Kč. K tomu je nutné připočíst soudní poplatek za návrh na zahájení řízení, celková
náhrada nákladů řízení tedy činí 17 342 Kč. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta
jednoho měsíce.
[43] Navrhovatelka b) nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 3 s. ř. s.),
neboť její návrh byl v celém rozsahu odmítnut.
[44] Odpůrce nemá právo na náhradu nákladů řízení ani ve vztahu k navrhovatelce a) (neměl
úspěch ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s.), ani ve vztahu k navrhovatelce b) (§60 odst. 3 s. ř. s. –
žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba – zde návrh –
odmítnuta).
[45] Navrhovatelce b) se vrací zaplacený soudní poplatek za návrh ve výši 5 000 Kč,
protože její návrh byl zcela odmítnut (§10 odst. 3 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích), a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§10a odst. 1 zákona
o soudních poplatcích).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu