ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.186.2017:7
sp. zn. 6 As 186/2017 - 7
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: T. R., proti
žalovanému: předseda Obvodního soudu pro Prahu 8, se sídlem 28. pluku 1533/29b, Praha
10, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 46 A 56/2017 - 3,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu dne 6. 3. 2017, se žalobce u Krajského soudu v Praze domáhal
ochrany před nezákonným zásahem, který spatřoval v přidělení věci vedené pod sp. zn.
0 P 35/2012 žalovaným soudkyni Mgr. Iloně Benešové.
Usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 46 A 56/2017 - 3, Krajský soud v Praze věc postoupil
Městskému soudu v Praze.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž namítal
nezákonnost, podjatost, zmatečnost, trestnou činnost úředních osob, nulitu všech úkonů
a nicotnost všech úkonů. Dále žádal o ustanovení zástupce, osvobození od soudních poplatků
a prodloužení lhůty k doplnění kasační stížnosti. Kasační stížnost podal nejprve prostřednictvím
e-mailu bez uznávaného elektronického podpisu. Tuto kasační stížnost poté doplnil do tří dnů
písemným podáním stejného obsahu u Krajského soudu v Praze, přičemž toto podání nebylo
stěžovatelem podepsáno.
Nejvyšší správní soud vyhodnocuje okolnosti, za nichž stěžovatel podává u soudů návrhy
na zahájení řízení a kasační stížnosti, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva
(srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012,
č. j. 2 As 45/2012 – 11). Stěžovatel svá „práva“ uplatňuje zjevně šikanózním způsobem a nesoudí
se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu (srov. k tomu
obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 – 13).
V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni rozhodování v této věci přes 270 spisů,
kde stěžovatel vystupuje v pozici účastníka. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné,
že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost,
že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně samo o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů, či spíše
bezobsažných tvrzení ve výše popsané „formulářové“ podobě, kdy stěžovatel fakticky
ve svých „kasačních stížnostech“ obměňuje pouze čísla jednací napadených rozhodnutí správních
soudů.
Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti
ani k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k doplnění podpisu
na kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení
o kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě
je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“. Takové výzvy vůči stěžovateli neplní
svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný
„ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti
o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel vždy žádá o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti
zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak bude
jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku nebo odmítnutí návrhu pro neodstranění
jeho vad.
Nejvyšší správní soud nepochybuje, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se odehrál i v posuzované věci. Nesouhlas s postoupením věci stěžovatel uplatňuje v situaci,
kdy žaloba nemá naději na úspěch, neboť stěžovatel brojí proti přidělení věci konkrétnímu
soudci, což není ve správním soudnictví přezkoumatelný akt, a to ani prostřednictvím žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem.
Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 As 48/2012 - 28,
„Rozvrh práce soudu (§41 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) není
rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.“ Jestliže Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl
k závěru, že proti rozvrhu práce soudu se nelze bránit žalobou proti rozhodnutí správního
orgánu dle ustanovení §65 a násl. s. ř. s., nelze jeho závěry obejít tím, že se účastníku soudního
řízení připustí možnost podat proti takovému aktu žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem. Práva účastníka řízení na zákonného soudce jsou totiž dostatečně chráněna zákonnými
prostředky v rámci příslušného řízení, které takový účastník vede – srov. nález Ústavního soudu
ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. I.ÚS 2769/15. O této skutečnosti, resp. právní úpravě a judikatuře byl
stěžovatel ostatně již poučen, v poslední době např. v usnesení šestého senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. Nad 184/2017 – 10. Pokud tedy bylo konstatováno,
že nelze napadat obecný nástroj, na jehož základě jsou jednotlivé případy přidělovány konkrétním
soudcům, je nutné za použití argumentu a fortiori (a maiori ad minus) dovodit, že ani jednotlivé
rozhodnutí o přidělení věci konkrétnímu soudu není přezkoumatelné ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud proto stěžovatelovu kasační stížnost a limine odmítá pro vady
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), za použití ustanovení §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu