ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.7.2015:26
sp. zn. 6 As 7/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: H. W.,
zastoupený JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem, se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, proti
žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2014, č. j. 1406/DS/14-3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 2014, č. j. 30 A 95/2014 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
Včas podanou kasační stížností žalobce brojí proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
(dále též „krajský soud“) ze dne 30. 12. 2014, č. j. 30 A 95/2014 – 36 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2014,
č. j. 1406/DS/143-3 (dále též „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto
jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odbor dopravy, ze dne
17. 4. 2014, č. j. 25376/OD/13-11/Mar. (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o udělení řidičského
oprávnění skupiny B.
V prvoinstančním rozhodnutí Magistrát města Karlovy Vary, odbor dopravy (dále
též „prvoinstanční orgán“), vzhledem k hned několika skutečnostem (trvalý pobyt žalobce
v SRN, závěry pobytové kontroly, odebrání řidičského průkazu v SRN v roce 2007 pro sklony
k požívání drog) dospěl k závěru, že zde jsou důvodné pochybnosti o tom, že žalobce (žadatel)
splňuje podmínku obvyklého bydliště ve smyslu ustanovení §82 odst. 1 písm. d) ve spojení
s ustanovením §2 písm. hh) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Prvoinstanční orgán proto žalobci zaslal výzvu
ze dne 27. 12. 2013, č. j. 25376/OD/13-2/Mar. (dále jen „výzva“), ve které žalobce mj. vyzval
k tomu, aby doložil osobní vazby na místo pobytu na území ČR (soužití ve společné domácnosti,
rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti). Žalobce trval na tom, že prvoinstančnímu
orgánu doložil doklady potřebné pro prokázání obvyklého bydliště ve smyslu §92 odst. 4
písm. d) zákona o silničním provozu, a proto svou žádost již dále nedoplňoval. Prvoinstanční
orgán žalobcovu žádost zamítl právě proto, že žalobce neprokázal splnění podmínky obvyklého
bydliště.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že prvoinstanční orgán postupoval správně
a v souladu se zákonem, když dospěl k závěru, že žalobce skutečně neprokázal splnění podmínky
obvyklého bydliště. Odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
V žalobě žalobce předně konstatoval, že k žádosti o udělení řidičského oprávnění přiložil
potvrzení o přechodném pobytu na území ČR, výpis ze živnostenského rejstříku dokládající
jeho podnikatelskou činnost na území ČR a čestné prohlášení ve smyslu §92 odst. 4 písm. d)
zákona o silničním provozu. Žalobce uvedl, že oba správní orgány pomíjejí, že žadatel v řízení
o vydání řidičského oprávnění sice má důkazní povinnost, ale o splnění této důkazní povinnosti
je správní orgán povinen žadatele řádně požádat, resp. ho k tomu řádně vyzvat. Žalobce byl toho
názoru, že výzva ke splnění důkazní povinnosti je toliko obecná, když prvoinstanční orgán
nevymezil, jaké skutečnosti povahy skutkové nebo právní brání žádosti vyhovět. Proto nelze
žalobci vytýkat nesplnění důkazní povinnosti; naopak má žalobce za to, že vydáním toliko obecné
výzvy prvoinstanční orgán zatížil řízení vadou, jež měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Dále
žalobce tvrdil, že obě správní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, když pouze rekapitulují průběh
správního řízení, aniž by správní orgány vypořádávaly námitky žalobce a aniž by uváděly, jakými
úvahami se řídily při hodnocení podkladů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé,
zda vůbec a jakým způsobem prověřovaly správní orgány obvyklé bydliště žalobce. Samotné
konstatování, že na uvedené adrese nebyl žalobce zastižen, je nedostačující. Žalobce zdůraznil,
že jím doložené potvrzení o přechodném pobytu, jež podle §87n zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), veřejnou listinou, prokazuje mj. adresu pobytu
na území ČR a to, že žalobce na území skutečně pobývá. Žalobce konstatoval, že z §92 odst. 4
písm. d) zákona o silničním provozu je zřejmé, že zákonodárce stanovil demonstrativním
a alternativním výčtem, jaké důkazní prostředky „zajišťují“ žadateli prokázání obvyklého bydliště
na území ČR, pokud nemá na území trvalý pobyt. Jako účelové a nepravdivé hodnotil
to naznačení žalovaného, že si přechodný pobyt zřídil jen pro účely získání řidičského oprávnění
a že přechodný pobyt na území ČR nemá. Stejně lze podle žalobce hodnotit výklad ohledně
nedostatečného prokázání obvyklého bydliště. Žalobce uvádí, že správní orgány neprokázaly,
že zde je důvodná pochybnost o obvyklém bydlišti žalobce, a že žalovaný nesprávně přenáší
důkazní břemeno na žalobce. Žalobce shrnul, že považuje za nezpochybnitelné, že prokázal
existenci obvyklého bydliště na území na ČR.
Krajský soud se v napadeném rozsudku neztotožnil s námitkou spočívající v nedostatečné
konkrétnosti výzvy. Žalobci muselo být, i přestože to prvoinstanční orgán ve výzvě výslovně
neuvedl, zcela zřejmé, jaké podklady jsou pro správní orgán akceptovatelné ve vztahu k prokázání
obvyklého bydliště, a to i s ohledem na to, že žalobce byl již v řízení před prvoinstančním
orgánem zastoupen advokátem, který se předmětnou problematikou opakovaně zabývá.
K námitce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí krajský soud připomněl, že tato je nutné
podle ustálené judikatury správních soudů považovat za jeden celek. Krajský soud konstatoval,
že z rozhodnutí jsou seznatelné důvody výroků rozhodnutí, podklady pro jejich vydání a úvahy,
kterými se správní orgány řídily při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, i informace
o tom, jak se odvolací správní orgán vypořádal s důvody uvedenými v odvolání žalobce.
Obě správní rozhodnutí jsou tak přezkoumatelná. K charakteru potvrzení o přechodném pobytu
krajský soud uvedl, že potvrzení o přechodném pobytu sice prokazuje adresu místa hlášeného
pobytu cizince na našem území (§87n odst. 2 zákona o pobytu cizinců), ale nemůže samo o sobě
prokazovat, že fyzická osoba na určitém místě na území České republiky pobývá alespoň 185 dnů
v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb stanoveného druhu nebo že na určitém místě
na území České republiky pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací.
Stejně tak ani nelze z výpisu ze živnostenského rejstříku dovozovat, že osoba v něm uvedená
na našem území skutečně podniká a jak dlouho tu podniká. Ve sporných případech musí
k uvedeným podkladům přistoupit další důkazy. Krajský soud uvedl, že povinnost označit důkazy
na podporu svých tvrzení ve smyslu §52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zatěžuje účastníka zejména tehdy, žádá-li o přiznání
určitého oprávnění. Proto je typické, že okolnosti důležité pro ochranu soukromého zájmu
žadatele mohou být zjišťovány tak, že žadatel je správním orgánem vyzván, aby takovéto
okolnosti tvrdil a na podporu svých tvrzení označil či předložil patřičné důkazy. V tomto
kontextu soud dále odkázal na §50 odst. 2 věty třetí, v němž je zakotvena zásada součinnosti
účastníků řízení. Krajský soud konstatuje, že zákon neuvádí, že řidičské oprávnění bude uděleno
osobě, která předloží některou z v §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu uvedených
listin, nýbrž stanoví, že bude uděleno osobě, která má obvyklé bydliště na území České republiky.
Krajský soud se přiklonil k faktickému pojetí obvyklého bydliště ve smyslu zákona o silničním
provozu. Jak vyplývá z výše uvedeného, neprokázání obvyklého bydliště jde k tíži žadatele.
Při pobytové kontrole nejen že zde nebyl nikdo zastižen, ale ani na této adrese není záznam
o provozovně, která by zde dle výpisu z živnostenského rejstříku měla být. Prvoinstanční orgán
poskytl žalobci prostřednictvím dostatečně určité výzvy šanci podklady doplnit. Nelze
po správním orgánu požadovat, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti, které
povedou ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění žádosti (k tomu srov. zejména §52 větu
prvou správního řádu). Žalobce splnění podmínky obvyklého bydliště neprokázal. Krajský soud
žalobu zamítl jako nedůvodnou.
II. Kasační stížnost
V kasační stížnosti podané s odkazem na §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č., 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobce (dále
též „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu.
Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil průkaznost dokladů dokazujících
jeho obvyklé bydliště. Krajským soudem zvolený výklad předmětných ustanovení zákona
o silničním provozu je zcela matoucí a nelogický. Stěžovatel tvrdí, že předložením potvrzení
o přechodném pobytu na území ČR, výpisem ze živnostenského rejstříku a čestných prohlášením
ve smyslu §92 odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu prokázal profesní a osobní vazby,
tedy to, že naplnil podmínku obvyklého bydliště. Pokud chtěly správní orgány toto tvrzení
vyvrátit, měly k tomu vést dokazování. Tak správní orgány neučinily. Stěžovatel namítá, že výzva
prvoinstančního orgánu nebyla dostatečně určitá, když tato nikterak nereaguje na stěžovatelem
předložené doklady (potvrzení o přechodném pobytu, výpis ze živnostenského rejstříku a čestné
prohlášení) a nijak neuvádí, jaké skutečnosti povahy skutkové či právní brání vyhovění jeho
žádosti, resp. proč jsou jím poskytnuté listiny nedostatečné. Poté nelze stěžovateli vytýkat,
že by nedostál své důkazní povinnosti. Stěžovatel nabyl legitimního očekávání, že svou důkazní
povinnost splnil, protože předložil několik dokumentů z těch, jež jsou uvedené v §92 odst. 4
písm. d) zákona o silničním provozu. V souvislosti s tím stěžovatel podotkl, že správní řízení
je na rozdíl od řízení civilního ovládáno vyšetřovací zásadou a že správní orgán může
po účastníkovi řízení vyžadovat předložení podkladů, jen pokud mu takovou povinnost ukládá
právní předpis.
Dále stěžovatel rozporuje závěr krajského soudu, podle kterého je žadatel o udělení
řidičského oprávnění povinen konkrétním způsobem popsat časový rozsah stejně tak jako
důvody svého pobytu na území ČR, jinak je nemožné dospět k závěru, že žadatel má na území
ČR obvyklé bydliště. Podle stěžovatele zákon takovou povinnost nestanovuje. Zákon o silničním
provozu stanovuje, jakými dokumenty je prokázáno obvyklé bydliště. Stěžovatel tyto dokumenty
předložil.
Stěžovatel souhlasí se závěrem, že žadatel o řidičské oprávnění musí prokázat faktický
pobyt, resp. fakticitu jeho obvyklého bydliště. Současně však dodává, že podle závěru krajského
soudu je každý doklad prokazující obvyklé bydliště zpochybnitelný, a prokázání faktického
pobytu je tak de facto znemožněno. Stěžovatel uvádí, že doklad, který dle zákona prokazuje
obvyklé bydliště je zejména potvrzení o přechodném pobytu, a nikoliv potvrzení o faktickém
přechodném pobytu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2013,
č. j. 6 As 47/2013 - 68, uvádí, že nelze pominout konstatování, že žadateli je možné vyhovět,
pokud dodá správnímu orgánu více podkladů nasvědčujících, že má obvyklé bydliště na území
ČR. To stěžovatel podle svého mínění splnil.
Stěžovatel zdůrazňuje, že ze zákonné úpravy [§82 odst. 1 písm. d) v návaznosti
na §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu] plyne, že právě jím předložené doklady
prokazují obvyklé bydliště. Jejich předložením stěžovatel prokázal splnění podmínky obvyklého
bydliště. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud dospěl ve skutečnosti k názoru, že „dokladem
prokazujícím obvyklé bydliště se neprokazuje obvyklé bydliště.“ Takové tvrzení dle něj odporuje znění
a účelu zákona a zásadám formální logiky, a tudíž zatěžuje napadený rozsudek nesrozumitelností.
Pokud by zákonodárce zamýšlel, aby dokumenty prokazující obvyklé bydliště neprokazovaly
obvyklé bydliště, stanovil by v předmětném ustanovení, že skutečnostmi prokazujícími obvyklé
bydliště je faktické zdržování se na dané adrese, faktické užívání nemovitosti, faktické podnikání
atp. Stěžovatel uvádí, že podmínky pro udělení řidičského oprávnění jsou (musí být) nastaveny
jasně a žadatel musí mít možnost tyto podmínky splnit. To, že důvodová zpráva k zákonu
č. 297/2011 Sb., jímž se novelizuje zákon o silničním provozu (sněmovní tisk č. 300/0, dostupný
na www.psp.cz; dále jen „důvodová zpráva“), uvádí, že prokázání obvyklého bydliště (osobních
a profesních vazeb) nebude v praxi způsobovat potíže, uvedenému výkladu nahrává. Stěžovatel
legitimně očekával, že jeho žádosti bude vyhověno, když předložil uvedené doklady,
a předpokládal, že prokázání obvyklého bydliště nebude činit obtíže, jak konstatuje důvodová
zpráva.
Interpretace provedená krajským soudem podle stěžovatele porušuje čl. 2 odst. 3 Ústavy
a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť státní orgány mohou
od žadatele požadovat pouze takové doklady a skutečnosti, které požaduje zákon. Stěžovatel také
poukazuje na porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, dle nějž povinnosti mohou být ukládány toliko
na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Stěžovatel dále
namítá, že prvoinstanční orgán porušil zásadu zakotvenou v §4 odst. 2 správního řádu,
když ho v předmětné výzvě nepoučil o tom, jaké doklady prokazující jeho obvyklé bydliště
požaduje, nýbrž mu pouze oznámil, že neprokázal obvyklé bydliště a citoval ustanovení zákona
týkající se dokladů prokazujících obvyklé bydliště.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud neaplikuje judikaturu Soudního dvora Evropské
unie (dále jen „SDEU“), resp. Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“). Krajský soud
se podle stěžovatele záměrně vyhýbá hodnocení stěžovatelem citované judikatury (rozsudek
SDEU ze dne 1. 3. 2012, ve věci C-467/10, Akyüz, EU:C:2012:112; rozsudek SDEU ze dne
26. 4. 2012, ve věci C-419/10, Wolfgang Hoffman v. Freistaat Bayern, ECLI:EU:C:2012:240).
Předmětem těchto rozsudků byla sice otázka uznávání již udělených řidičských průkazů, nikoliv
přímo otázka podmínek pro udělení řidičského oprávnění, avšak lze z nich vyčíst, že v případě
prokázání obvyklého bydliště je povinnosti členského státu řidičské oprávnění udělit. Z rozsudku
ve věci Akyüz podle stěžovatele seznatelné, že využití příznivější legislativy je inherentní výkonu
práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států a samo o sobě neumožňuje
prokázat nedodržení podmínky obvyklého bydliště.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby podal
předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, zda „přesná kritéria prokázání obvyklého bydliště
mohou či mají být v příslušném právním předpisu členského státu definována tak, aby nebyly pochyby žadatelů
o tom, jak takový důkaz podají a zda je ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/126/ES
konformní postup příslušného správního orgánu, který doklady v podobě potvrzení o pobytu, nájemní smlouvy
k nemovitosti nebo potvrzení o živnostenském podnikání neuznává s ohledem na, těmito podklady doloženou,
možnost pobytu, nikoliv reálnou a nezpochybnitelnou skutečnost, že obvyklé bydliště žadatel na území příslušného
členského státu má.“ Stěžovatel je názoru, že pojmy „obvyklé bydliště“, „osobní vazby“ a „profesní
vazby“ by se měly vykládat v rámci Unie jednotně, aby se předešlo svévoli. Tyto pojmy přitom
nejsou v rozhodnutích Soudního dvora vyloženy. Nejvyšší správní soud je podle stěžovatele
soudem, který má podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinnost předběžnou
otázku podat. Nepodání předběžné otázky by zakládalo porušení unijního práva,
ale i stěžovatelčina práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny (nález Ústavního
soudu ze dne 8. ledna 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že námitky obsažené v kasační
stížnosti jsou totožné s námitkami obsaženými v odvolání i v žalobě, a proto plně odkazuje
na odůvodnění svého rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě. Nejvyššímu správnímu soudu
žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
III. A) K návrhu na položení předběžné otázky SDEU
Před tím, než přistoupil k vypořádání jednotlivých kasačních námitek, musel se Nejvyšší
správní soud vyjádřit k návrhu na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie
podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Nejprve musí Nejvyšší
správní soud zdůraznit, že s tímto zcela stejně znějícím návrhem se vypořádal již dříve
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2015, č. j. 6 As 273/2014 – 27,
či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2014, č. j. 4 As 204/2014 – 29), a to tak,
že neshledal důvod k podání předběžné otázky k SDEU. V nyní projednávaném případě Nejvyšší
správní soud neshledal žádné okolnosti, jež by mohly zapříčinit odchýlení se od tohoto řešení.
Ze třetího odstavce čl. 267 SFEU vyplývá, že vyvstane-li otázka platnosti a výkladu aktů
přijatých orgány Evropské unie při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze
napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit
se na SDEU se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. Soud členského státu však nemá
povinnost položit předběžnou otázku k SDEU mj. tam, kde „jediné správné použití práva Společenství
je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost [acte éclairé]; existence takové
možnosti musí být posouzena v závislosti na zvláštních rysech práva Společenství, zvláštních obtížích vznikajících
při jeho výkladu a nebezpečí rozdílné judikatury v rámci Společenství.“ (rozsudek ESD ze dne 6. 10. 1982,
ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví,
ECLI:EU:C:1982:335).
Podle čl. 7 odst. 1 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/126/ES
o řidičských průkazech (dále jen „směrnice“) lze řidičské průkazy vydat (resp. udělit řidičské
oprávnění) pouze žadatelům, kteří „mají obvyklé bydliště na území členského státu vydávajícího průkaz
nebo mohou doložit, že už tam alespoň šest měsíců studují.“ Podle čl. 12 směrnice se obvyklým bydlištěm
rozumí „místo, kde se určitá osoba obvykle zdržuje, tj. nejméně 185 dní v kalendářním roce, z důvodů osobních
a profesních vazeb nebo v případě osob bez profesních vazeb z důvodu osobních vazeb vyplývajících z úzkých
vztahů mezi touto osobou a místem, kde bydlí. Za obvyklé bydliště osoby, jejíž profesní vazby jsou jinde než osobní
vazby a která tedy střídavě pobývá na různých místech ve dvou nebo více členských státech, se však považuje místo
jejích osobních vazeb, pokud se tam pravidelně vrací. Tato poslední podmínka se nepožaduje, pokud osoba pobývá
v některém členském státě, aby zde vykonávala časově omezený úkol. Navštěvování vysoké školy nebo školy
neznamená přesun obvyklého bydliště.“ Definice obsažená v čl. 12 směrnice je totožná s předchozí
úpravou čl. 9 směrnice Rady 91/439/EHS o řidičských průkazech (viz stanovisko generálního
advokáta Bota ze dne 4. 9. 2014, ve věci C-260/13, Sevda Aykul proti Land Baden-Württemberg,
ECLI:EU:C:2014:2166), proto lze pro účely výkladu čl. 12 směrnice využít i judikaturu vtahující
se k čl. 9 směrnice Rady 91/439/EHS o řidičských průkazech.
Z ustálené judikatury Soudního dvora přitom plyne, že členské státy vydávající řidičský
průkaz, resp. udělující řidičské oprávnění, mají povinnost zkoumat faktické splnění podmínek
pro vydání řidičského průkazu (udělení řidičského oprávnění) stanovených směrnicí. Jmenovitě
se jedná např. o rozsudek SDEU ze dne 19. 5. 2011 ve věci C-184/10, Mathilde Grasser
proti Freistaat Bayern, ECLI:EU:C:2011:324: Z důvodu bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích
je třeba stanovit minimální požadavky pro vydávání řidičských průkazů. Mezi těmito minimálními požadavky
je v čl. 7 odst. 1 písm. b) této směrnice uvedena podmínka bydliště, podle níž mohou být řidičské průkazy vydány
pouze žadatelům, kteří mají obvyklé bydliště na území členského státu, jenž řidičský průkaz vydal,
nebo kteří mohou doložit, že už tam alespoň šest měsíců studují. Soudní dvůr již rozhodl, že podmínka bydliště
přispívá především k boji proti ‚turistice za řidičskými průkazy‘ v situaci, kdy neexistuje úplná harmonizace
právních úprav členských států ohledně vydávání řidičských průkazů. Tato podmínka je mimoto nezbytná pro
kontrolu dodržení podmínky způsobilosti k řízení. Dále má podmínka bydliště, která určuje členský stát vydání,
jakožto předběžná podmínka umožňující ověřit, zda žadatel splňuje ostatní podmínky uložené směrnicí
91/439/EHS, zvláštní význam ve vztahu k ostatním podmínkám uloženým touto směrnicí.“ Ověřit
podmínky obvyklého bydliště a další podmínky stanovené směrnicí přísluší pouze členskému
státu vystavení, jenž má výlučnou pravomoc zajistit, aby řidičské průkazy byly vydávány, resp. aby
řidičská oprávnění byla udělována, v souladu s požadovanými podmínkami. Důležitost zkoumání
podmínky obvyklého bydliště pro boj proti „turistice za řidičskými průkazy“ Soudní dvůr
zopakoval i v řadě dalších případů (např. rozsudek ESD ze dne 26. června 2008 ve spojených
věcech C-334/06 až C-336/06, Matthias Zerche, Manfred Seuke proti Landkreis Mittweida
a Steffen Schubert proti Landkreis Mittlerer Erzgebirgskreis, ECLI:EU:C:2008:367).
Z uvedených rozhodnutí je tedy evidentní, že je třeba zkoumat faktický stav obvyklého
bydliště, nikoliv stav pouze formální, s čímž ostatně souhlasí i stěžovatel (bod 18 jeho kasační
stížnosti). Rozbor, zda konkrétní důkazy prokazují existenci tohoto faktického stavu či nikoliv,
je pak úkolem soudů vnitrostátních, nikoliv SDEU. Je tomu tak proto, že SDEU je v rámci
mechanismu řízení o předběžné otázce povoláván k zodpovězení abstraktní otázky výkladu
(a platnosti) práva EU, nikoliv k přezkoumávání konkrétního postupu správního orgánu
a soudu ani k přezkumu dokazování či dostatečnosti předložených důkazních prostředků.
S ohledem na judikaturu SDEU Nejvyšší správní soud uzavírá, že pojem obvyklé bydliště
ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. e) představuje ve spojení s čl. 12 směrnice acte éclairé. Z daných
ustanovení a navazující judikatury SDEU je zřejmé, že se obvyklým bydlištěm myslí místo
reálného zdržování se osoby po dobu a za podmínek stanovených čl. 12 směrnice.
Nejvyšší správní soud si je vědom řízení probíhajícího před SDEU ve věci C-664/13,
v němž lotyšský soud položil SDEU předběžnou otázku, zda čl. 12 směrnice ve spojení s první
větou bodu 2 jejího odůvodnění brání právní úpravě členského státu, která stanoví, že jediným
prostředkem k prokázání skutečnosti, že určitá osoba má na území tohoto státu (Lotyšska)
obvyklé bydliště, je ohlášené bydliště této osoby. „Ohlášeným bydlištěm“ se přitom rozumí
povinnost osoby, stanovená vnitrostátními právními předpisy, zaregistrovat se do státní evidence
za účelem sdělení, že na ohlášené adrese ji lze pro účely jejích právních vztahů se státní správou
a s místní samosprávou zastihnout. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ať už kladná
či záporná odpověď na lotyšským soudem položenou předběžnou otázku nemá vliv
na rozhodnutí v nyní projednávané věci. Česká vnitrostátní právní úprava totiž umožňuje žadateli
o udělení řidičského oprávnění prokázat své reálné obvyklé bydliště libovolnými důkazními
prostředky, které uzná za vhodné. Ustanovení §82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu
obsahuje pouze demonstrativní výčet v úvahu připadajících důkazů.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud k návrhu stěžovatele uzavírá, že nejsou
naplněny podmínky pro položení předběžné otázky k SDEU. Tímto řešením tedy nemůže
být porušeno unijní právo a ani zasaženo do stěžovatelova práva na zákonného soudce
(čl. 38 odst. 1 Listiny).
III. B) K ostatním námitkám stěžovatele
Podle §82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu lze řidičské oprávnění udělit
pouze osobě, která má na území ČR obvyklé bydliště nebo zde alespoň 6 měsíců studuje.
Obvyklým bydlištěm na území České republiky se přitom podle §2 písm. hh) zákona o silničním
provozu rozumí místo trvalého pobytu fyzické osoby na území České republiky, nebo pokud
fyzická osoba nemá na území České republiky trvalý pobyt, místo na území České republiky,
kde fyzická osoba pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb, kterými
se rozumí zejména soužití ve společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem
nemovitosti, a popřípadě zároveň i z důvodů podnikání, výkonu jiné samostatně výdělečné
činnosti nebo závislé práce na území České republiky, nebo kde pobývá z důvodu osobních
vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou samostatně
výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném
státě omezen na dobu určitou. Ustanovení §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu
pak uvádí, že k žádosti o udělení řidičského oprávnění musí být přiložen doklad prokazující
obvyklé bydliště žadatele, který nemá na území České republiky trvalý pobyt, nebo návrh jiného
důkazního prostředku k jeho prokázání, nebo potvrzení o studiu podle §82 odst. 4; dokladem
prokazujícím obvyklé bydliště žadatele je zejména 1. potvrzení o přechodném pobytu podle
zákona o pobytu cizinců na území České republiky, 2. výpis z katastru nemovitostí potvrzující
vlastnická práva k nemovitosti, 3. nájemní smlouva k nemovitosti, 4. potvrzení o zaměstnání,
5. výpis z živnostenského rejstříku.
Tvrzení stěžovatele spočívajícím v tom, že jím předložené důkazy dostatečným způsobem
prokazují jeho obvyklé bydliště na území ČR, jelikož předložil vícero dokladů prokazujících
obvyklé bydliště podle §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu, nemohl Nejvyšší správní
soud přisvědčit. Krajským soudem zvolený výklad není ani matoucí ani nelogický a nezapříčiňuje
nesrozumitelnost napadeného rozsudku. Ustanovení §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním
provozu obsahuje výčet dokumentů, kterými lze prokazovat splnění podmínky obvyklého
bydliště na území ČR ve smyslu §82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Podmínka
obvyklého bydliště na území ČR nemůže být automaticky splněna předložením některých
z těchto dokumentů, případně jejich kombinací. Již v minulosti Nejvyšší správní soud dovodil,
že pojmem „obvyklé bydliště“ obsaženým v relevantních ustanoveních zákona o silničním
provozu se rozumí faktický stav, nikoliv pouze formální nahlášený stav (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2013, č. j. 6 As 47/2013 - 68). O tom ostatně svědčí
i výše citovaná judikatura Soudního dvora. Tímto prizmatem je třeba vnímat i §92 odst. 4
písm. d) zákona o silničním provozu. Zákon v tomto ustanovení demonstrativně vyjmenovává
typické důkazní prostředky, jejichž prostřednictvím může žadatel doložit splnění podmínky
obvyklého bydliště. Daný výčet představuje určitý komfort pro adresáty právní normy,
neboť příkladmo ilustruje, za pomoci jakých dokumentů lze obvyklé bydliště dokázat. Z výčtu
typických důkazních prostředků však v žádném případě nelze dovozovat, že předložením
některého z nich je podmínka obvyklého bydliště na území ČR automaticky prokázána.
Prostřednictvím §2 písm. hh) totiž „zákonodárce zřetelně vyjádřil materiální kritérium, tedy požadavek
skutečného a nikoli pouze úředně evidovaného pobytu žadatele na území České republiky z důvodů jeho osobních
vazeb k členskému státu. Předložení nájemní smlouvy a potvrzení o povolení k přechodnému pobytu proto samo
o sobě nedokládá, že zde žadatel skutečně po zákonem požadovanou dobu pobýval; není totiž důležité, kolik
důkazních prostředků žadatel předloží, ale důležitý je obsah vztahů jimi založených.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2014, č. j. 4 As 204/2014 - 29). V českém právním
systému, řízení o udělení řidičského oprávnění z toho nevyjímaje, neplatí zákonná teorie
průvodní, podle níž zákon určuje sílu jednotlivých důkazních prostředků či stanoví, které důkazní
prostředky prokazují tu či onu skutečnost. I v daném případě naopak platí zásada volného
hodnocení důkazů, kdy je na správním orgánu, popř. soudu, aby každý důkaz hodnotil jednotlivě
a následně společně s ostatními důkazy podle své úvahy. Opačný výklad, tak jak jej zastává
stěžovatel, by vedl k absurdním důsledkům a umožňoval by onu „turistiku za řidičskými
průkazy“, před níž varoval SDEU (viz rozsudek SDEU ve věci Mathilde Grasser proti Freistaat
Bayern). Ani ze stěžovatelem uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 11. 2013, č. j. 6 As 47/2013 - 68, nevyplývá, že k prokázání splnění podmínky obvyklého
bydliště automaticky postačí předložení vícero dokumentů uvedených v §92 odst. 4 písm. d)
zákona o silničním provozu.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že správní řízení není ovládáno zásadami naprosto
shodnými jako řízení civilní. Na druhou stranu i ve správním řízení mají účastníci povinnost
označit důkazy na podporu svých tvrzení (§52 zákona správního řádu). Tato povinnost je přitom
silnější v řízení o žádosti (jako v tomto případě), kdy „mnohdy dost dobře ani nelze požadovat
na správním orgánu, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti, které povedou ke kladnému
rozhodnutí, tedy k vyhovění jeho žádosti.“ (VEDRAL, J. Správní řád: Komentář. 2. vyd. Praha: Bova
Polygon, 2012, s. 524). Tak tomu bylo i v nyní projednávaném případě, kdy §92 odst. 4 písm. d)
zákona o silničním provozu výslovně ukládá žadateli povinnost k žádosti o udělení řidičského
oprávnění přiložit řadu dokumentů včetně dokladů prokazujících obvyklé bydliště žadatele.
Je tedy povinností stěžovatele nejen své obvyklé bydliště tvrdit, ale také toto tvrzení náležitými
podklady doložit. Této povinnosti ovšem stěžovatel nedostál, a to i přestože ho prvoinstanční
orgán vyzval k doložení „osobních vazeb na místo pobytu na území ČR (soužití ve společné domácnosti,
rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti).“ Ačkoliv jistě mohl prvoinstanční orgán výzvu
formulovat pregnantněji, je z ní jasné, jaké skutečnosti měl stěžovatel prokázat. To by ostatně
mělo být jasné i s ohledem na to, že stěžovatel byl již v prvoinstančním řízení zastoupen
advokátem, který se problematikou řidičských oprávnění cizinců opakovaně zabývá, a je mu tedy
zřejmé, že stěžovatel má povinnost tvrdit i prokazovat své obvyklé bydliště a také je mu zřejmé,
jaké podklady k tomuto účelu mohou sloužit. Stěžovatel však příležitosti doplnit svou žádost
o podklady nevyužil a setrval na tvrzení, že jím předložené podklady prokazují jeho obvyklé
bydliště na území ČR, a to i přesto, že mu z výzvy muselo být zřejmé, že tomu tak není
a potažmo i proč tomu tak není. Doložení splnění podmínky obvyklého bydliště na území
v ČR je podle 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu náležitostí žádosti o udělení
řidičského oprávnění. Stěžovatelovi tak nemohlo svědčit žádné legitimní očekávání ohledně
splnění důkazních povinností, když navzdory výzvě nedoložil splnění podmínky obvyklého
bydliště. Jelikož byla výzva, jak vyplývá z výše uvedeného, dostatečně konkrétní, nemohlo
tak být porušeno pravidlo zakotvené v §4 odst. 2 správního řádu, podle kterého správní orgán
souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech
a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.
Interpretace 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu provedená krajským soudem byla
správná a nelze ji označit za absurdní či odporující požadavkům čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2
a čl. 4 Listiny.
Dále Nejvyšší správní soud přezkoumal úvahy krajského soudu o tom, že stěžovateli
se nepodařilo prokázat splnění podmínky obvyklého bydliště. Tyto úvahy jsou zcela správné.
Krajský soud aproboval závěr žalovaného, že stěžovatel neprokázal, že má obvyklé bydliště
na území ČR. Krajský soud se jednotlivými důkazními prostředky podrobně zabýval a hodnotil
je každý zvlášť i ve vzájemných souvislostech co do schopnosti prokázat faktický pobyt,
resp. obvyklé bydliště stěžovatele na území ČR. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením
ztotožnil a pro úplnost odkazuje na přehledně členěný napadený rozsudek. Pro úplnost Nejvyšší
správní soud uvádí, že stěžovatelem předložené dokumenty skutečně dokazovaly toliko formální
pobyt a neprokazovaly, že by stěžovatel skutečně fakticky měl na území ČR obvyklé bydliště
ve smyslu §2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Potvrzení o přechodném pobytu na území
ČR je formalizovaný dokument, který prokazuje pouze adresu místa hlášeného pobytu cizince
na našem území, nikoliv fakticitu jeho pobytu. Stejně tak ani výpis ze živnostenského rejstříku
sám o sobě není dostatečným důkazem toho, že stěžovatel na území ČR skutečně podniká.
Stěžovatelově námitce, podle níž je při stávajícím přístupu krajského osudu objektivně nemožné
faktický pobyt prokázat, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť se jedná o hypotetické odhady
stěžovatele. Lze si představit řadu důkazních prostředků, jimiž lze faktický pobyt prokázat.
Stěžovatel ovšem žádné takové nepředložil a po celou dobu správního i soudního řízení trval
na několika listinách, které ovšem s ohledem na výše zmíněné pochybnosti samy o sobě faktický
pobyt neprokazují.
Pokud stěžovatel namítá, že krajský soud dospěl k absurdnímu závěru, že „dokladem
prokazujícím obvyklé bydliště se neprokazuje obvyklé bydliště“, nemohl Nejvyšší správní soud této
námitce přisvědčit. Takové tvrzení nelze v napadeném rozsudku nalézt, a to ani implicitně.
Již výše je uvedeno, že výčet dokumentů uvedený v §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním
provozu je pouze demonstrativní, a tudíž slouží především jako vodítko pro žadatele. To však
ještě neznamená, že správní orgán musí žádosti, k níž je předložen některý z těchto dokumentů,
resp. jejich kombinace, vyhovět. Správní orgán musí žádosti vyhovět jen v případě, že jsou
splněny zákonné podmínky, tedy v případě, že žadatel předložením podkladů na podporu svého
tvrzení prokáže, že splňuje podmínku obvyklého bydliště na území ČR. K tomu může využít
jak podkladů uvedených v §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu, tak i podkladů
jiných, zde neuvedených. Krajský soud v napadeném rozsudku pouze demonstruje,
že dokumenty uvedené v §92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu mohou být jednou
z možných skupin podkladů pro prokázání obvyklého bydliště, nikoliv že těmito dokumenty
se neprokazuje obvyklé bydliště.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že zákon má jasně stanovit
podmínky pro udělení řidičského oprávnění a má žadateli umožnit, aby tyto podmínky splnil.
Tak tomu v tomto případě je. Zákon o silničním provozu jasně stanoví, že v určitých případech
je k udělení řidičského oprávnění nutno splnit podmínku obvyklého bydliště [srov. §82 odst. 1
písm. d) zákona o silničním provozu] a dále jasně stanoví, co se tímto pojmem rozumí
[srov. §2 písm. hh) o silničním provozu]. Právě i z důvodové zprávy (zvláštní část, k čl. I, k bodu
II), na kterou sám stěžovatel odkazuje, vyplývá, že pojem obvyklé bydliště je založen
na materiálních znacích v podobě specifikovaného užšího vztahu k místu. To, že důvodová
zpráva uvádí, že prokázat osobní a profesní vazby nebude problematické prokázat, na výše
uvedených závěrech nic nemění.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně
dovozuje povinnost stěžovatele popsat konkrétním způsobem časový rozsah stejně tak jako
důvody svého pobytu na území ČR. Takový závěr krajského soudu je zcela správný a vychází
ze zákona o silničním provozu. Již výše bylo uvedeno, že obvyklým bydlištěm se rozumí místo
trvalého pobytu fyzické osoby na území České republiky, nebo pokud fyzická osoba nemá
na území České republiky trvalý pobyt, místo na území České republiky, kde fyzická osoba
pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb, kterými se rozumí
zejména soužití ve společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti,
a popřípadě zároveň i z důvodů podnikání, výkonu jiné samostatně výdělečné činnosti nebo
závislé práce na území České republiky, nebo pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně
se na toto místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou samostatně výdělečnou činnost nebo
závislou práci v jiném státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném státě omezen na dobu určitou
[srov. §2 písm. hh) zákona o silničním provozu]. Výše bylo také uvedeno, že stěžovatel
má v řízení o udělení řidičského oprávnění povinnost tvrdit, že splňuje podmínku obvyklého
bydliště. Proto měl uvést (tvrdit) rozsah (185 dní, popř. vracení se na místo) a důvody svého
pobytu (osobní a profesní vazby). Pokud tak neučinil, nebylo možné dospět k závěru,
že má na území ĆR obvyklé bydliště.
Nejvyšší správní soud nemohl souhlasit s námitkou stěžovatele, že krajský soud neaplikuje
judikaturu Soudního dvora a že se vyhýbá hodnocení stěžovatelem citované judikatury. Krajský
soud, vázán rozsahem žalobních námitek, správně vyhodnotil, že z žalobcovy (stěžovatelovy)
argumentace není zřejmé, proč by rozsudky ve věci Akyüz a ve věci Hoffman měly dopadat na
nyní projednávaný případ, resp. jak by měly měnit výsledek předmětného řešení. Stěžovatel
v žalobě pouze uvedl, že rozsudky ve věci Akyüz a ve věci Hoffman jsou na danou věc přiléhavé,
aniž by uvedl, proč tomu tak je. Pokud stěžovatel dovozuje svou argumentaci o nutnosti udělení
řidičského oprávnění z rozsudku ve věci Ak yuz, tak k němu Nejvyšší správní soud uvádí,
že stěžovatelova argumentace není tímto rozsudkem podložena. Z tohoto rozsudku vyplývá,
že využití příznivější legislativy některého z členských států samo o sobě neumožňuje prokázat
nedodržení podmínky obvyklého bydliště. Zároveň je však v rozsudku uvedeno, že členský stát
může odmítnout uznat na svém území řidičské oprávnění udělené jiným členským státem
v případě, že je prokázáno na základě nesporných informací pocházejících od členského státu
vydání, že držitel řidičského průkazu v době vydání tohoto průkazu nesplňoval podmínku
obvyklého bydliště. Tento rozsudek se tedy týká především uznání již uděleného řidičského
oprávnění. I v tomto rozsudku je však zdůrazněn význam splnění podmínky obvyklého bydliště.
Pokud jde o rozsudek SDEU ve věci Hoffman, pak ten navazuje na rozsudek ve věci Ak yuz
a vyplývá z něj, že „[č]lánek 2 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 druhý pododstavec směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2006/126/ES ze dne 20. prosince 2006 o řidičských průkazech (přepracované znění) musí
být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát v období, kdy pro držitele průkazu vydaného jiným
členským státem neplatil zákaz žádat o nový řidičský průkaz, a i přesto, že podmínka obvyklého bydliště na
území posledně uvedeného státu byla splněna, odmítl uznat platnost tohoto řidičského průkazu, pokud byl danému
držiteli na území prvního členského státu předchozí řidičský průkaz odňat.“ I z tohoto rozsudku je zřejmá
podstatnost splnění podmínky obvyklého bydliště. Krajský soud aplikoval judikaturu SDEU
správně.
Pokud se stěžovatel domnívá, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro jeho
nesrozumitelnost, musí i tuto námitku Nejvyšší správní soud odmítnout. Podle judikatury
Nejvyššího správního soudu lze za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, rozhodnutí, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů, jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Žádnou takovou vadu napadený
rozsudek nevykazuje. Odůvodnění přezkoumávaného rozsudku je zcela srozumitelné a současně
jsou z něj jasně seznatelné úvahy, jimiž se soud řídil, a obsahuje vypořádání žalobních námitek.
Napadený rozsudek proto není nepřezkoumatelný ani pro nedostatek důvodů.
IV. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud věc posoudil správně a přezkoumatelným
způsobem. Nejvyšší správní soud kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s.
posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel
neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec jeho
běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu