ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.96.2013:25
sp. zn. 6 As 96/2013 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci navrhovatele: P. Č., o kasační
stížnosti navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4.
2013, č. j. 10 Na 22/2013 - 12,
takto:
I. Řízení se z ast av uj e.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Dne 13. 5. 2013 podal navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost proti v záhlaví
uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).
[2] Nejvyšší správní soud stěžovatele usnesením ze dne 8. 10. 2013, č. j. 6 As 96/2013 - 9,
vyzval k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost a k předložení plné moci udělené
advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel dne 8. 11. 2013 požádal zdejší
soud o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud však jeho žádost usnesením ze dne 14. 1. 2014, č. j. 6 As 96/2013 – 17,
zamítl a opětovně stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku a předložení plné moci
udělené advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, a to ve lhůtě deseti dnů ode dne
doručení tohoto usnesení. Současně stěžovatele poučil o tom, že nebude-li poplatek
ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Usnesení bylo stěžovateli doručeno
dne 30. 1. 2014. Poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku tak připadl na pondělí
10. 2. 2014. V tento den bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání,
v němž se stěžovatel domáhal prodloužení lhůt stanovených v usnesení ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 6 As 96/2013 – 17, o nejméně tři měsíce. Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tím, že hrozí
zastavení přezkumu pro nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel je údajně nucen obrátit se
s žádostí o finanční pomoc na příslušný orgán ČR, neboť mu jeho sociální poměry neumožňují
úhradu poplatku najednou a během krátké doby, a k vyřízení této žádosti je nezbytný čas delší
než týden či deset dní. S ohledem na výše uvedené považoval stěžovatel lhůtu k zaplacení
za „zjevně krátkou.“
[3] Podle ustanovení §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), vzniká poplatková
povinnost podáním kasační stížnosti. Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích
nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka
k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
Podle ustanovení §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní
zákon.
[4] Stěžovatel ve lhůtě stanovené Nejvyšším správním soudem ani následně soudní poplatek
splatný podáním kasační stížnosti nezaplatil. Nejvyšší správní soud proto řízení podle §9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. zastavil. Za tohoto stavu věci je
již nerozhodné, že stěžovatel rovněž nedostál povinnosti předložit soudu ve stanovené lhůtě
plnou moc udělenou advokátovi pro zastupování v řízení o kasační stížnosti.
[5] Nejvyšší správní soud považuje za bezpředmětné rozhodovat o stěžovatelově žádosti
o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku ze dne 10. 2. 2014, neboť toto podání
vyhodnotil jako projev zneužití práva. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje ve stovkách sporů u soudů svá práva, představují svévolné a účelové
uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 – 11; všechna
zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz).
Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou
o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012,
č. j. 2 As 82/2012 - 13). Znaky zneužívání práva zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne
10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva
se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného
nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené.“ Zákaz
zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, které vyplývá z povahy České
republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách,
ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta
k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva
vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Podstatná je pak skutečnost,
že stejně jako v mnoha předchozích stěžovatelových sporech i v nyní posuzované věci pak zdejší
soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev zneužití
práva. V této věci se stěžovatel domáhal na krajském soudu „aby obnovil stav před zásahem, ke dni,
kdy začal používat vadný tiskopis 060 vydávaný MS ČR“ a určení, že „pokyn MS č. j. 126/2009 (-OD-
Org.) (…) je cele v naprostém nesouladu s právním řádem ČR.“ Na výzvu krajského soudu k odstranění
vad svého podání reagoval dalším podáním, v němž namítl „strannost všech soudců správního senátu KS
v Č. Budějovicích.“ Stěžovatel vytýká správním orgánům a správním soudům převážně formální
nedostatky, které jsou však pro řešení samotného jádra sporu podružné. Jeho postup v nyní
posuzované věci tak lze kvalifikovat jako samoúčelnou snahu o vyvolání a vedení sporu, jehož
podstata se vytrácí a stává se bezpředmětnou. Žádosti o prodloužení lhůty jakožto projevu
zneužití práva stěžovatelem tedy nelze poskytnout soudní ochranu.
[6] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelově žádosti
by nebylo možné vyhovět ani v případě, že by nedošlo ke zneužití práva stěžovatelem,
neboť stěžovatel netvrdil žádné skutkové důvody, které by mohly být subsumovány pod pojem
„vážné omluvitelné důvody“, což je podmínka pro vyhovění žádosti o prodloužení lhůty dle §40
odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud také nemůže souhlasit s názorem stěžovatele, že stanovená
desetidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku je nepřiměřeně krátká. Z judikatury Nejvyššího
správního soudu (viz rozsudek ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 - 73) vyplývá, že za příliš
krátké lhůty pro uhrazení soudního poplatku za podání žaloby ve správním soudnictví mohou
být považovány pouze lhůty výrazně kratší než stěžovatelem rozporovaná desetidenní lhůta,
například lhůta třídenní. Je třeba zdůraznit, že v této věci se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní,
neboť poplatek za kasační stížnost byl splatný již dnem jejího podání. Stanovená lhůta nebyla
nepřiměřeně krátká ani s ohledem na stěžovatelovy sociální poměry. V této souvislosti lze zcela
odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2013, č. j. 4 As 53/2013 - 10, v němž bylo
konstatováno: „Při stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku není soud povinen přihlížet k majetkovým
poměrům účastníka řízení, neboť tyto poměry zásadně hodnotí pouze ve vztahu k případné žádosti o osvobození
od soudních poplatků.“
[7] Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu