ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1006.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1006/2012 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. září 2012 o dovolání obviněného R. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2011, č. j. 11 To 91/2011-617, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem–pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 17. 8. 2011, č. j. 52 T 5/2011-584, byl obviněný R. K. uznán vinným v bodech 1) – 15) výroku rozsudku trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §37a tr. zák. uložen společný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věcí, a to konkrétně věcí vyjmenovaných ve výroku o vině. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, č. j. 11 To 91/2011-617, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a za splnění podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §37a tr. zák. uložil společný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, přičemž pro výkon uloženého trestu podle §39a odst. 3 tr. zák. obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věcí (konkrétně uvedených ve výroku o vině).
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vyslovil přesvědčení, že důkazy, které byly v řízení provedeny, neskýtají spolehlivý závěr, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zák. Je toho názoru, že podle zásady in dubio pro reo bylo nutno rozhodnout v jeho prospěch. K bodu 1. výroku o vině uvedl, že svědkyně si k hlavnímu líčení přinesla kopii protokolu o svém výslechu z přípravného řízení, čímž se stala tato její výpověď neupotřebitelnou. Namítá dále, že její výpověď je nevěrohodná i s ohledem na skutečnost, že se jedná o osobu dlouhodobě zneužívající návykové látky, jednak proto, že nesprávně uvedla období, v němž jí měl pervitin dodávat. K bodu 4. výroku o vině hodnotí jako nevěrohodné výpovědi svědků P. a B. K bodu 5. výroku o vině uvedl, že E. Š. nikdy pervitin nepředal a pokud jej společně v několika případech konzumovali, každý si jej opatřil zvlášť. Na základě těchto tvrzení dospívá k závěru, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a tedy i s jejich právním posouzením. Stěžejní námitku obviněný uplatnil k právní kvalifikaci skutku pod bodem 15. výroku o vině podle §187 odst. 4 písm. a) tr. zák. Má za to, že provedené důkazy neprokázaly, že poškozené J. O. drogu předmětného dne poskytl. Brojí proti provedeným svědeckým výpovědím, z nichž podle jeho názoru nelze učinit závěr, že poškozená v ranních hodinách dne 29. 1. 2007 s ním byla v osobním kontaktu. Jak soudy zjistily, poškozená si aplikovala pervitin nejprve nitrožilně a další dávku drogy si vzala v době, kdy obviněný byl na WC a měl ji připravenou rozmíchanou pro sebe ve vodě. Bezprostřední příčinou smrti poškozené byla závažná forma intoxikace touto drogou. Podle názoru obviněného však nebylo prokázáno, že by zde byl příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem v podobě smrti poškozené. Nesouhlasí s tím, že z hlediska subjektivní stránky se jedná o nedbalostní zavinění ve smyslu §5 písm. a) tr. zák., neboť drogu poškozené k intravenózní aplikaci neposkytl. Tvrdí rovněž, že mu nebylo známo, že poškozená byla pod vlivem drog, proto není správný závěr soudů o tom, že důvody, podle nichž měl spoléhat, že k tragickému následku v podobě úmrtí poškozené nedojde, byly nepřiměřené. Stav zjevně ohrožující život poškozené nebyla schopna rozpoznat ani přivolaná lékařka. Proto se obviněný domnívá, že mu tuto okolnost nelze přičítat k tíži. Dále poukazuje na to, že u poškozené byly zjištěny sebevražedné sklony, tudíž nelze vyloučit, že poškozená měla v úmyslu si takový stav vyvolat. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2011, č. j. 11 To 91/2011-617, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 17. 8. 2011, č. j. 52 T 5/2011-584, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Má za to, že obviněný v dovolání především vznesl výhrady k hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rovněž k rozsahu, v němž bylo provedeno dokazování, které podle jeho názoru nebylo úplné. Dodala, že veškeré důkazy byly ve věci provedeny procesně přípustným způsobem, což se týká i výpovědi J. K. u hlavního líčení, byť tato svědkyně si před svojí výpovědí před soudem zajistila kopii své svědecké výpovědi z přípravného řízení. Pokud by uvedená výpověď stála v trestním řízení proti obviněnému R. K. osamoceně, měla by uvedená skutečnost nepochybně vliv na hodnocení věrohodnosti a pravdivosti výpovědi této svědkyně. Protože však skutečnost, že obviněný distribuoval drogy, vyplývala i z jiných důkazů, nebylo důvodu výpovědi svědkyně nevěřit, zvláště v situaci, kdy v řízení před soudem vypovídala spontánně a soudu se prostřednictvím úředního záznamu podařilo ozřejmit okolnosti, za kterých se kopie svědecké výpovědi svědkyni dostala do ruky. Zásadní námitku obviněný uplatnil k aplikaci ustanovení §187 odst. 4 písm. a) tr. zák. (u skutku pod bodem 15. výroku o vině). Podle státní zástupkyně Vrchní soud v Praze přesvědčivě vysvětlil, proč bylo jednání obviněného právně kvalifikováno i podle té okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že z nedbalosti způsobil smrt J. O. , a to tím, že jí jinak opatřil psychotropní látku, metamfetamin – pervitin. Z provedeného dokazování bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že poškozená přišla za obviněným proto, aby si mohla aplikovat pervitin, na který si vypěstovala závislost, přičemž protihodnotou za poskytnutý pervitin byl sex s obviněným. U obviněného si aplikovala pervitin, který dostala za poskytnuté sexuální služby, avšak vypila i roztok pervitinu, který si připravil sám obviněný, což následně zjistil a bylo to zřetelné i z projevu poškozené. Proto se snažil telefonicky kontaktovat své známé, kteří rovněž měli zkušenost se zneužíváním pervitinu, aby mu poradili, co má dělat, když se mu v bytě předávkovalo děvče. Obviněný proto poškozenou vzal s sebou do vozu a odvezl ji k O. R. , která jí musela za půl hodiny volat záchranku. Smrt poškozené nastala v příčinné souvislosti s intoxikací pervitinem, ke které došlo zkombinováním několika způsobů užití. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že v bytě u obviněného se vždy nacházelo větší množství pervitinu, neboť měl zajištěn soustavný odběr této psychotropní látky, kdy pervitin měl uložen na dostupných místech, např. v sekretáři, případně na konferenčním stolku v obývacím pokoji. Jestliže si poškozená inkriminovaného dne aplikovala pervitin od obviněného, který dostala za sexuální služby, a poté již ve stavu ovlivnění pervitinem vypila roztok pervitinu, který si na stole nechal obviněný, je odpovědný za smrt poškozené, kdy jeho zavinění je možné klasifikovat jako vědomou nedbalost. Vědomá nedbalost je totiž budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí, přičemž jej ani nechce způsobit, ani s ním není srozuměn. Obviněný nejen jako distributor, ale i jako uživatel, znal účinky pervitinu, věděl, že tato syntetická droga se silným stimulačním účinkem na centrální nervový systém může při předávkování způsobit i smrt, přesto však poté, co již byla poškozená pod vlivem této psychotropní látky, nechal v její blízkosti sklenici s roztokem pervitinu, který si připravil pro sebe a který poškozená vypila. Přestože nechtěl způsobit její smrt a ani s takovým následkem srozuměn nebyl, je za smrt poškozené odpovědný. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně označila právní kvalifikaci skutku za správnou a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. To je patrné především z toho, že obviněný se snaží zpochybnit věrohodnost výpovědí převážné většiny svědků. U svědkyně J. K. namítl rovněž nepoužitelnost této její výpovědi. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, svědkyně neuvedla ve své výpovědi v podstatě nic, co by soudu nebylo známo i z ostatních svědeckých výpovědí. Pokud svědkyně u něho tři měsíce bydlela a také mu uklízela a obviněný popírá skutečnost, že ji zná, pak toto jeho tvrzení svědčí spíše o nevěrohodnosti jeho výpovědi a účelovosti jeho námitek. Pro takový případ, kdy obviněný namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů, založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudů (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.) zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Rovněž k otázce extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením skutku považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že takové pochybení Nejvyšší soud v rozhodnutích soudů nižších stupňů nezjistil. Dále pokládá Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy část jeho argumentace spočívá v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů k hodnocení důkazů odpovídají plně §125 odst. 1 tr. ř.
Obviněný se domnívá, že mu nelze přičítat zavinění ve vztahu ke smrti poškozené. Namítá tedy absenci zavinění z nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. ve vztahu k přitěžující okolnosti, k níž se podle §6 písm. a) tr. zák. přihlédne, jestliže podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by věděl, že droga, kterou poškozené poskytl, může způsobit její smrt. S tím názorem obviněného však Nejvyšší soud nesouhlasí.
Podle skutkového zjištění o vině se obviněný měl dopustit trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zák. v bodě 15. výroku o vině tak, že
„v J. n. N. , v přesně nezjištěné době dne 29.1.2007, v ranních hodinách, za sex poskytl poškozené J. O. , ke šňupání, nitrožilní aplikaci i vypití roztoku metamfetamin, zvaný pervitin, v takovém množství, že několik hodin po jeho aplikaci došlo u poškozené ke kardiopulmonálnímu selhání při otoku plic, mozku a dilataci pravé srdeční komory v důsledku intoxikace pervitinem, a v tomto stavu zjevně ohrožujícím život poškozené, čehož si byl vědom, jí nezajistil včasnou odbornou lékařskou pomoc, poškozenou naložil do auta, kterým ji odvezl kolem 15:30 hod. do L. , kde ji předal O. R. , která teprve v 15:57 hod. přivolala rychlou zdravotnickou službu, poškozená však přesto v důsledku intoxikace metamfetaminem téhož dne v 19:18 hod. v nemocnici v L. na oddělení ARO, kam byla následně převezena, zemřela,
přičemž metamfetamin, zvaný jako pervitin, je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.“
Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).
Jde-li o těžší následek, podle §6 písm. a) tr. zák. k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
Ustálená judikatura uvádí, že kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele). Všechny trestné činy, u nichž postačí nedbalost, je možné spáchat jak nedbalostí vědomou, tak s nedbalostí nevědomou. Vědomá nedbalost neznamená nutně vyšší míru zavinění než nedbalost nevědomá (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, 55 s.).
Pokud obviněný namítá, že v ranních hodinách dne 29. 1. 2007 nebyl v osobním kontaktu s J. O. , nelze této jeho námitce přisvědčit, neboť tuto skutečnost potvrdili zejména svědci F. Ch. , R. K. a Š. M. Koresponduje rovněž s SMS zprávami mezi poškozenou a obviněným. Ostatně uvedená námitka nepatří do kategorie námitek právních, nýbrž skutkových a dále se Nejvyšší soud bude již zabývat tím, co bylo předmětem a výsledkem skutkového zjištění soudů nižších stupňů, neboť pro rozhodnutí dovolacího soudu jsou právě tato skutková zjištění rozhodná.
K otázce zavinění ve vztahu k těžšímu následku – tedy ke smrti poškozené - Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný sám byl dlouholetým konzumentem drog. S účinky pervitinu na lidský organismus byl velice dobře seznámen. Již několikrát viděl hodně špatných stavů po pervitinu a nikdy si z toho nic nedělal. Bylo o něm navíc známo, že pervitin, který prodává, je velice dobré kvality. Existenci zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve vztahu k těžšímu následku (ke smrti) je třeba spatřovat v tom, že v jeho přítomnosti si poškozená J. O. aplikovala dávku pervitinu nitrožilně. Posléze v době, kdy si obviněný odskočil na WC, vypila další dávku pervitinu, kterou měl obviněný rozpuštěnou ve vodě pro sebe. Řada svědků potvrdila, že obviněný měl doma vždy větší množství pervitinu, uložené na různých místech – v kuchyni, v obýváku ve skříni nebo na stole. Je zřejmé, že bylo naprosto předvídatelné, že osoba, která je závislá na drogách, pokud jí umožní přístup k další dávce, že tohoto využije. Obviněný dobře znal návyky a chování konzumentů drog. Pokud měl v době, kdy J. O. byla u něj a aplikovala si pervitin nitrožilně, svou dávku pervitinu uloženou na viditelném místě, umožnil poškozené přístup k další dávce drogy. Takovéto jeho jednání ho činí odpovědným za smrt poškozené samo o sobě. Přistupují k tomu ovšem i další skutečnosti, které je třeba zmínit. Jednak mohl vlastními smysly pozorovat, jak se zdravotní stav poškozené zhoršuje, a přesto otálel s tím, aby zavolal záchrannou pomoc. Jak vyplynulo ze závěrů znalců z odvětví soudního lékařství a patologické anatomie, poškozená zemřela v příčinné souvislosti s intoxikací toxikologicky významné látky, a to pervitinem v kombinaci různého způsobu požití. Intoxikace byla takového charakteru, že ani specializovaná lékařská pomoc nemohla smrt poškozené odvrátit. Mohlo by se to podařit jen tehdy, byla-li by pomoc zavolána ihned, v úvahu by pak přicházela adekvátní resuscitační péče, možná by byla dialýza a poškozená by měla větší šanci přežít. Obviněný se však ani nepokusil poškozené rychlou záchrannou pomoc zavolat. Nelze přičítat k tíži přivolané lékařce, že příznaky otravy u poškozené ihned nerozpoznala. Na rozdíl od přivolané lékařky však obviněný věděl, že poškozená si aplikovala dávku pervitinu nejprve nitrožilně a posléze vypila roztok pervitinu rozpuštěný ve vodě. Obviněný mohl svými smysly objektivně pozorovat její zdravotní stav, přičemž její zdravotní stav se akutně zhoršoval a rozhodně znal jeho příčinu. K vznesené námitce obviněného k sebevražedným sklonům poškozené bylo zjištěno, že poškozená nebyla v takovém psychickém stavu, aby v ten den měla v úmyslu spáchat uvedeným způsobem sebevraždu. V podrobnostech lze odkázat na č. l. 13 rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považoval za nezbytné soustředit se pouze na významné detaily, které opodstatnily právní kvalifikaci zavinění podle §5 písm. a) tr. zák. k těžšímu následku – smrti poškozené, neboť další podrobnosti jsou uvedeny v rozsudcích soudů nižších instancí. Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že příčinný průběh mezi podáním drogy a následkem byl v dané věci z hlediska obviněného předvídatelný, proto je nutno ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. obviněnému přičítat zavinění k těžšímu následku. Z tohoto důvodu lze právní kvalifikaci skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zák. označit za správnou.
Na podkladě všech uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného R. K. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann