ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.102.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 102/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. února 2010 o dovolání obviněného D. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2009, č. j. 6 To 224/2009-188, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 146/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2009, č. j. 6 To 224/2009-188, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného D. K. proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 12. 2008, č. j. 5 T 146/2007-170. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin mu byl podle §201 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Dále mu byl podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. za použití §54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a podle §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let a šesti měsíců.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že vymezení skutku po objektivní stránce nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle §201 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru k naplnění objektivní stránky nepostačuje v popisu skutku napsat, že se měl nacházet ve středním stupni opilosti a měl být ovlivněn alkoholem v takové míře, že nemohl bezpečně ovládat vozidlo. Má za to, že ve skutkové větě je zapotřebí uvést, že se měl nacházet ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. Takový skutkový závěr však soud nečiní. Odkaz na hodnotu 2,13 promile alkoholu v dechu považuje za irelevantní, neboť pro posouzení toho, zda se osoba nachází ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo je rozhodná výlučně hodnota alkoholu v krvi. Vzhledem k tomu, že skutek tak, jak je popsán, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, je přesvědčen, že po právní stránce nemůže obstát rozhodnutí odvolacího soudu ani předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 6 To 224/2009, jakož i rozsudek Okresního sudu v Karviné ze dne 9. 12. 2008, č. j. 5 T 146/2007-170, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Uvedla, že na stav vylučující způsobilost (řízení motorového vozidla) sice lze usuzovat především z množství alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je na místě stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních zjištěných okolností (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tz 202/99, 3 Tdo 1215/2007, 3 Tdo 80/2009). Neexistence výsledku krevní zkoušky na množství alkoholu v krvi, jak tomu v daném případě z důvodu na straně obviněného podle opatřených skutkových zjištění bylo, zásadně nebrání tomu, aby mohl být jinými důkazy zjištěn stav nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla, přičemž není možné bez dalšího odmítnout důkazní význam výsledku dechové zkoušky na alkohol. Při posuzování úrovně vypovídací hodnoty takového důkazu, potvrzené navíc závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo přihlíženo ještě k jiným důkazům, ze kterých byla nezpůsobilost obviněného bezpečně ovládat motorové vozidla zřejmá. Přitom v daném případě bylo v tomto směru možno nadevší pochybnost vycházet z výslechů policistů, lékařky protialkoholní záchytné stanice, dále ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jakož i ze závěrů odborného lékařského vyjádření znalce z téhož oboru. Státní zástupkyně uzavřela, že skutková zjištění odpovídají všem znakům skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Podstatu dovolání obviněný spatřuje v tom, že k naplnění objektivní stránky trestného činu opilství podle §201 odst. 1 tr. zák. nepostačuje popis skutku, v němž je vyjádřeno, že se měl nacházet ve středním stupni opilosti a měl být ovlivněn alkoholem v takové míře, že nemohl bezpečně ovládat vozidlo.
Nejvyšší soud však tento názor obviněného nesdílí.
Podkladem pro závěr o vině trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívají v tom, že obviněný „dne 22. 6. 2007 kolem 19.15 hodin v K.,okres K., bez vážného důvodu po ulici O. z K. –D., přestože se nacházel ve středním stupni opilosti a byl ovlivněn alkoholem v takové míře, že nemohl bezpečně ovládat vozidlo, kdy měl v dechu nejméně 2,13 promile alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Volkswagen Polo RZ, přičemž byl kontrolován policejní hlídkou Policie ČR“.
Nejvyšší soud je toho názoru, že popis skutku slovy „nacházel ve středním stupni opilosti a byl ovlivněn alkoholem v takové míře, že nemohl bezpečně ovládat vozidlo“ a též uvedení toho, že „měl v dechu nejméně 2,13 promile alkoholu“ vystihuje skutkové okolnosti umožňující učinit spolehlivý závěr, že obviněný se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. Nadto ve spojitosti s odůvodněním rozhodnutí o správnosti použité právní kvalifikace nemá Nejvyšší soud žádných pochybností (srov. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Je třeba zdůraznit, že ve skutkové větě nelze uvádět závěry vztahující se k právnímu hodnocení, ale jen okolnosti, na jejichž podkladě soud k právní kvalifikaci dospívá. Není žádoucí vkládat právní věty do popisu skutku (jak požaduje obviněný) a soudy tedy správně objektivní stránku trestného činu „kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí“ vyjádřily ve skutkové větě, přičemž závěr o právní kvalifikaci vyplývá z tzv. věty právní výroku o vině.
Podle ustálené soudní judikatury se za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. považuje jednání řidiče motorového vozidla v takovém stupni opojení alkoholem v době jízdy, kdy jde zpravidla nejméně o jedno promile alkoholu v jeho krvi (srov. 12/1985 Sb. rozh. tr.). Podle poznatků lékařské vědy není žádný, ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, o způsobu jeho jízdy (srov. 36/1984-II.). V praxi to znamená, že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých před jízdou řidičem, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče před nehodou i po ní apod. Vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §201 odst. 1 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, publikovaný v Právních rozhledech/C. H. BECK, 5/2000, str. 221, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007).
Ve světle shora uvedeného je zřejmé, že nemůže obstát argumentace obviněného, totiž že by pro posouzení způsobilosti řídit motorové vozidlo byla rozhodná pouze a výlučně hodnota alkoholu v krvi. Soudy zcela nezpochybnitelný závěr o stavu vylučujícím způsobilost obviněného řídit motorové vozidlo učinily nejen na základě výsledků dechové zkoušky a hodnot naměřených přístrojem zn. Dräger (2,13 g/kg), ale v kontextu dalších ve věci provedených důkazů. Výpovědi policistů R. D., M. K. a MUDr. M. W. popisují stav obviněného, když vypovídají o jeho potížích s motorikou (zejména o vrávoravé chůzi), s koordinací pohybů, s artikulací, zápachu alkoholu z jeho úst atd. Policisté se také zmiňují o způsobu jeho jízdy, při níž obviněný přejížděl z jednoho pruhu do druhého, aniž by zapnul směrovky, předjížděl tak jejich služební vozidlo přes dvojitou čáru. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie RNDr. P. K., CSc., a RNDr. M. S., PhD., hladinu v krvi podle provedené dechové zkoušky stanovili okolo 2 g/kg. Konstatují, že takto naměřené hodnoty mohou svědčit o středním stupni (příp. až o dolní hranici těžkého stupně) opilosti, jež se projevuje výrazným postižením psychických, senzorických i motorických funkcí, kterou jsou běžně rozpoznatelné. V podrobnostech je třeba odkázat na vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně (str. 7 - 11). Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný řídil motorové vozidlo ve středním stupni opilosti, Nejvyšší soud nemá nic, co by mohl tomuto závěru vytknout. Lze tudíž konstatovat, že všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. byly naplněny a právní kvalifikace skutku je správná.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann