ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.107.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 107/2014-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2014 o dovolání, které podal obviněný J. Č . , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 14 To 222/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 98/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 1 T 98/2013, byl obviněný J. Č. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 7. 1. 2013 v přesně nezjištěné době od 8:00 hod. do 12:00 hod. v obci H., v obytném pokoji manželů Č., v době, kdy zůstal v domě s poškozenou L. F., jež byla přítelkyní jeho syna D. Č., s nímž žila ve společné domácnosti na výše uvedené adrese, sám, pod pohrůžkou násilí a zabití jí donutil k souloži, kdy z ní nejprve strhnul punčocháče a kalhotky, které v té době měla na sobě, poté se poškozené podařilo utéct do vedlejší místnosti, kde do ní strčil, až spadla zády na postel, a přes její aktivní odpor na ní vykonal soulož, při níž ejakuloval do její pochvy, a tímto svým jednáním způsobil poškozené L. F., újmu, přičemž ke zranění poškozené nedošlo“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, 84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let za současného vyslovení dohledu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 14 To 222/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl nesprávné hmotně právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Prohlásil, že ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem druhého stupně, nevyplývá, že by měl být shora uvedený trestný čin spáchán. Vyjádřil přesvědčení, že výslech poškozené zachycený v protokolu o hlavním líčení nemohl být použit jako důkaz, neboť nebyl činěn v souladu s ustanovením §101 tr. ř., když otázky kladené poškozené byly navádějící až sugestivní a jedinou odpovědí poškozené bylo ano nebo ne. Dále poukázal na skutečnost, že výslech poškozené byl veden v jeho nepřítomnosti, neboť na žádost předsedkyně senátu opustil jednací síň. Přitom vyjádřil přesvědčení, že pro takový procesní postup nebyl dán důvod, resp. se ohradil proti tomu, že jej soud blíže nezdůvodnil. Zhodnotil, že poškozená se fakticky vůbec nevyjádřila, jakým způsobem dala svůj nesouhlas s pohlavním stykem najevo, a že skutečnost, že tato vnímala pohlavní styk jako nežádoucí, nemůže vést k jednoznačnému závěru o jeho vině. Podle něho nebylo prokázáno, že mu svůj nesouhlas sdělila. V neposlední řadě upozornil, že z vypracovaných znaleckých posudků je patrné, že on i poškozená mají velmi nízký intelekt, že jeho rozpoznávací schopnosti jsou sníženy, že na jeho jednání mohlo mít vliv i chování poškozené a že poškozená pro svůj nižší intelekt a jednodušší strukturu osobnosti nebyla schopna vyvinout razantnější obranu a mohla dát nedostatečně najevo, že pohlavní styk nechce. V této souvislosti vznesl otázku, jak mohl kvalifikovaně odhadnout, že si poškozená pohlavní styk nepřeje.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí, příp. aby zrušil i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. V této souvislosti upozornila, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Státní zástupkyně nad rámec již uvedeného zdůraznila, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, resp. komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Přitom shledala, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Obviněný deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění, ve skutečnosti však uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně uzavřela, že výhrady uplatněné obviněným nejsou důvodné a že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 14 To 222/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jež obviněný vztáhl k deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž, byť formálně deklaroval, že ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem druhého stupně, nevyplývá spáchání shora uvedeného trestného činu, neuvádí žádné konkrétní hmotně právní argumenty a soudům nižších stupňů vytýká toliko nesprávnou realizaci důkazního řízení (konkrétně porušení ustanovení §101 tr. ř.), nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 a §101 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzené nesprávné realizace důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
Z hlediska podstaty tohoto dovolacího důvodu lze za (toliko) formálně právně relevantní označit námitku obviněného, že výslech poškozené byl veden v jeho nepřítomnosti, když k žádosti předsedkyně senátu opustil jednací síň, ačkoliv pro takový procesní postup nebyl dán důvod.
Z předloženého trestního spisu, konkrétně z protokolu o hlavním líčení konaném dne 25. 6. 2013, který je založen na č. l . 119 až 123 spisu, se podává, že před výslechem poškozené L. F. obviněný na žádost předsedkyně senátu opustil jednací síň a že výslech poškozené byl proveden v jeho nepřítomnosti. Ačkoliv to ze shora zmíněného protokolu výslovně nevyplývá, z okolností posuzované trestní věci je zřejmé, že nalézací soud v souvislosti s výslechem poškozené aplikoval ustanovení §209 odst. 1 věta druhá a třetí tr. ř.
Ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. upravuje postup soudu při provádění důkazu výslechem (výpovědí) svědka v hlavním líčení (v návaznosti na obecná ustanovení §97 až §104 tr. ř.) takto: „Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§55 odst. 2), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.“
Stran problematiky splnění zákonných podmínek pro postup soudu podle §209 odst. 1 věta druhá tr. ř. je namístě uvést, že otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Zda u svědka je taková obava, je nutné posoudit z hlediska okolností charakterizujících posuzovaný případ, zejména s přihlédnutím k povaze trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka a jeho vztahu k obviněnému a charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat, atd. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 8/2004, č. T 722).
V návaznosti na shora rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný byl stíhán a odsouzen pro jeden z trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, a to konkrétně pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že jiného (poškozenou L. F.) násilím a pohrůžkou násilí donutil k pohlavnímu styku a takový čin spáchal souloží. Dále není od věci upozornit, že soudy nižších stupňů zjistily, že poškozená je osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům, trpí těžkou mentální retardací (slabomyslností), přičemž znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie nedoporučili osobní účast poškozené na trestním řízení s tím, že tato by mohla negativně působit na její duševní stav ve smyslu její viktimizace.
Vzhledem k těmto skutečnostem nelze předsedkyni senátu soudu prvního stupně oprávněně vytýkat, že ve smyslu ustanovení §209 odst. 1 věta druhá tr. ř. vykázala obviněného po dobu výslechu poškozené L. F. z jednací síně. V daném okamžiku totiž s ohledem na povahu trestného činu, který byl předmětem trestního stíhání, osobu poškozené a charakter skutečností, o nichž tato měla vypovídat, existovala důvodná obava, že poškozená v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, příp. nebude schopna vůbec vypovídat.
K tomu Nejvyšší soud ještě dodává, že ustanovení §209 odst. 1 věta třetí tr. ř. zajišťuje právo obviněného, jenž byl po dobu výslechu svědka vykázán z jednací síně, na obhajobu. To je zaručeno tím, že po návratu do jednací síně musí být obviněný seznámen s obsahem výpovědi svědka vyslýchaného v jeho nepřítomnosti, má právo se k výpovědi svědka vyjádřit a může takovému svědku klást otázky.
V daném případě byla po výslechu poškozené L. F. její výpověď prostřednictvím obhájkyně přečtena obviněnému, neboť tento neumí číst. Obviněný poté uvedl, že výpověď poškozené není pravdivá, že do ní nestrkal ani ji neosahával, že souhlasí pouze s tím, co uvedl na policii a poškozené se na nic ptát nechce (viz opět protokol o hlavním líčení založený na č. l . 119 až 123 spisu). Je tedy evidentní, že při postupu nalézacího soudu podle §209 odst. 1 věta druhá tr. ř. bylo obviněnému náležitě umožněno realizovat svá práva – obviněný byl po návratu do jednací síně seznámen s obsahem výpovědi poškozené a byla mu dána možnost se k její výpovědi vyjádřit, resp. klást poškozené otázky. Navíc, během výslechu poškozené byla v jednací síni přítomna obhájkyně obviněného, která se jí rovněž mohla dotazovat (a tohoto práva také využila).
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat výše předestřené formálně právně relevantní dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý