ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1196.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1196/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2006 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podaném v neprospěch obviněných M. T., a Ing. G. Š., CSc., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 10 To 180/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 2 T 59/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. 10 To 180/2006-295, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 2 T 59/2005, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo odvolacím soudem znovu rozhodnuto tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněná M. T. a Ing. G. Š., CSc., zprošťují obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „nejméně v době od 19. 4. 2000 do 13. 11. 2000 na matrice Obecního úřadu v R. u P. bez vědomí M. Š., a proti její vůli ověřovala obžalovaná M. T. jako osoba pověřená ověřováním a v rozporu s povinnostmi plynoucími ze zákona na žádost obžalovaného Ing. G. Š., CSc., na kupních smlouvách pravost jejích podpisů jako prodávající a o těchto úkonech činila záznamy do ověřovacích knih úřadu a umožnila tak obžalovanému Ing. G. Š., CSc., prodat v katastru H. pozemky bez souhlasu spoluvlastníka, čímž měla obžalovaná T. spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obžalovaný Ing. Š., CSc., návod k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. b) k §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.“.
Proti předmětnému rozsudku soudu druhého stupně podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obou obviněných, když uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že krajský soud si náležitě neujasnil, jaký charakter má ověřovací doložka státního orgánu, a v návaznosti na tuto skutečnost pak okolnost, že pokud obviněná jednala způsobem popsaným ve skutkovém zjištění a vyhotovila v rozporu se zákonem ověřovací doložku včetně otisku kulatého úředního razítka se státním znakem, která má povahu veřejné listiny, mohla takto jednat pouze jako subjekt nadaný zákonem č. 41/1993 Sb. pravomocí veřejného činitele a tím, že nepravdivě osvědčila podpis M. Š., jako projev vůle spoluvlastnice nemovitostí k jejich prodeji, způsobila jí škodu a neoprávněně tak prospěla spoluobviněnému, kterým se ke spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele nechala pohnout. Poukazuje dále na to, že pokud krajský soud v obviněné nespatřoval veřejného činitele ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 tr. zák., měl se zabývat tím, zda skutek, který byl předmětem trestního stíhání, nevykazuje znaky jiného trestného činu, než jak byl posouzen v obžalobě, konkrétně trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny. S ohledem na existenci vad spočívajících v nesprávném právním posouzení podle §89 odst. 9 tr. zák. ve vztahu k zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, při posouzení postavení obviněné, „která byla odpovědným pracovníkem orgánu státní správy“, jako veřejného činitele a povahy ověřovací doložky s náležitostmi vymezenými v §4 zák. č. 41/1993 Sb., považuje nejvyšší státní zástupkyně podané dovolání za důvodné s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 10 To 180/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V obsáhlém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněný Ing. Š., CSc., nejprve zpochybnil úvahy vyjádřené v dovolání tím, že podle jeho mínění není legalizační doložka veřejnou listinou sama o sobě, může se však stát součástí veřejné listiny a v tomto směru rozvedl úvahy vycházející především ze zákona č. 358/1992 Sb. V další části poukázal na to, že i kdyby ověřovací doložka sama o sobě byla veřejnou listinou jak tvrdí v dovolání nejvyšší státní zástupkyně, nemůže automaticky platit, že ten, kdo veřejnou listinu vydal, musí být veřejným činitelem. Také další úvahy obviněného se v této části odvíjejí od ustanovení notářského řádu a občanského zákoníku. Podle názoru obviněného již vůbec nemohou obstát úvahy vyjádřené v dovolání ve smyslu posoudit jednání jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák. a v této souvislosti dále poukazuje na skutečnost, že i pokud by tomu tak mělo být, je třeba vzít v úvahu, že jednání, pro které by měl být stíhán, je již promlčeno. V souvislosti se skutkovými zjištěními argumentuje tím, že nebyly zjištěny ani opatřovány žádné důkazy k otázce způsobení škody M. Š., přičemž uvedl, že M. Š. o prodeji všech pozemků věděla a prodej těchto nemovitostí byl zdrojem její obživy. Závěrem svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., event. je zamítl podle §265j tr. ř.
Obviněná M. T. ve svém vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na řadu rozhodnutí, která se zabývají pojmem veřejného činitele, a pojmem pravomoci ve vztahu k ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. Poznamenává, že pod pojmem výkon pravomoci se rozumí zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob podle konkrétního zákona nebo právní normy na jeho podkladě vydané. Shodně s obviněným Ing. Š., CSc., zdůraznila to, že jeho manželce žádná škoda nevznikla, a proto nemohly být naplněny znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Rovněž tak obviněná vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k době, kdy jí bylo sděleno obvinění v předmětné věci, není možno jednání případně kvalifikovat podle §176 tr. zák. a dále vést stíhání, neboť toto by bylo promlčeno. Závěr obviněné na konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání je shodný se závěrem návrhu obviněného Ing. Š., CSc.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní, tj. osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují dovolatelkou uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitka, která byla v dovolání uplatněna nejvyšší státní zástupkyní, je námitkou právně relevantní.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že nejsou pochybnosti o tom, že podpisy na předmětných smlouvách a v knize vidimace a legalizace jsou napodobeniny podpisů poškozené a že obviněná je přesto ověřila jako pravé podpisy poškozené, pravdivé je také tvrzení, že se poškozená do předmětných dokumentů nepodepisovala. Dále také konstatoval, že okresní soud správně dovodil, že obviněná jednala na žádost spoluobviněného a veškeré uplatněné námitky obviněnými jsou v tomto směru bezpředmětné, neboť skutkové závěry, které okresní soud po pečlivém zhodnocení provedených důkazů učinil, nevzbuzují pochybnosti a podle přesvědčení odvolacího soudu bylo bezpečně prokázáno, že se obvinění dopustili jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněné. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. konstatoval, že výklad, který použil okresní soud je extenzivní a je obecně nepřípustný, a v tomto směru nelze považovat úvahy soudu prvního stupně za správné. Podle názoru krajského soudu nelze považovat ověření podpisů účastníků kupní smlouvy, která se následně předkládá ke správnímu řízení katastrálnímu úřadu, za přípravu správního rozhodnutí, jak dovozuje okresní soud. V práci obviněné rovněž Krajský soud v Praze neshledal nutný prvek uplatňování moci (pravomoci) svěřené veřejnému činiteli v rámci jeho podílu na plnění úkolu státu a společnosti. Poukázal na to, že podle stávající právní úpravy mají stejné oprávnění také další subjekty – notáři, případně advokáti, které nelze při výkonu této činnosti za veřejné činitele označit. Vzhledem k tomu, že v jednání obviněné neshledal nejen nenaplnění znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., ale ani žádného jiného trestného činu, rozhodl tak, jak je patrno z jeho výroku výše citovaného /obviněné zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř./.
Podle §89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem mj. volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
V předmětné trestní věci je nepochybné, že obviněná byla v uvedené době osobou pověřenou ověřováním pravosti podpisu. Ze skutkových zjištění rovněž tak vyplývá (na tomto závěru se shodly jak soud prvního, tak i soud druhého stupně), že obviněná bez vědomí M. Š. a proti její vůli ověřovala v rozporu s povinnostmi plynoucími ze zákona na žádost spoluobviněného Ing. Š., CSc., na kupních smlouvách pravost jejích podpisů jako prodávající a o těchto úkonech činila záznamy do ověřovacích knih a tím umožnila spoluobviněnému prodat nemovitosti bez souhlasu spoluvlastníka. V souvislosti s takto zjištěným skutkovým stavem byla ze strany obviněných vznesena námitka, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s otázkou škody vzniklé M. Š., jako jedním z objektivních znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit škodu jinému anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Jestliže soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku dospěl k závěru, že obviněná jednala bez vědomí M. Š. a proti její vůli, již tímto skutkovým zjištěním vyjádřil, že ze strany obviněné šlo o neoprávněné jednání se „zištným charakterem, opatřit jinému – spoluobviněnému neoprávněný prospěch“ (viz str. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V důsledku tohoto jednání obviněné mohl Ing. Š., CSc., bez souhlasu spoluvlastníka (M. Š.) prodat pozemky uvedené ve výroku rozsudku a tímto jednáním došlo ke způsobení imateriální škody. Škodou se totiž rozumí nejen škoda materiální, ale i škoda imateriální, což je v daném případě škoda na právech M. Š., která po provedeném jednání spoluobviněných byla vyloučena v případě předmětných kupních smluv projevit svoji vůli, své právo jako spoluvlastnice ve smlouvách uvedených pozemků k jejich prodeji či neprodeji. V souvislosti s tím pak úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje výše zmíněné neoprávněné imateriální zvýhodnění spoluobviněného. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nelze považovat námitku vyplývající z vyjádření obviněných za relevantní, když její podstata ve svém důsledku směřuje do oblasti skutkových zjištění, neboť je soudu prvního stupně vytýkáno, že se nedostatečně otázkou škody zabýval.
Převážná část námitek dovolatelky a v návaznosti na to obviněných v rámci jejich vyjádření se k podanému dovolání se zaměřila na otázku ověřování pravosti podpisu a otázku ověřovací doložky jako veřejné listiny. Nejvyšší soud však s řešenou problematikou – vymezení, zda matrikářka v dané trestní věci vystupovala jako veřejný činitel, musí poukázat na následující skutečnosti: Obviněná byla „na matrice obecního úřadu pověřena ověřováním“, tudíž se bezpochybně jednalo o pracovnici samosprávy. Dalším z objektivních znaků skutkové podstaty §158 tr. zák. je, že se „podílí na plnění úkolů společnosti a státu“. Za plnění úkolů společnosti a státu je třeba především považovat výkon důležitých veřejných funkcí a rozhodovací činnost s tímto výkonem spojenou (srovnej Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2001, s. 604) a „používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena“. Každý veřejný činitel musí být odpovědný za plnění úkolů společnosti a státu. Aby mohl nést tuto odpovědnost, musí být vybaven potřebnou pravomocí, která mu umožňuje uvedené úkoly splnit. Vždy musí jít o plnění úkolů, jež mají širší společenský dosah. I když za výkon pravomoci nelze považovat jen rozhodování o právech a povinnostech fyzických i právnických osob, je v pojmu pravomoci vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování (srov. R 16/1967-II, R 48/1972). Vzhledem k tomu je třeba dovodit, že jestliže zákon svěřuje ověřování i soukromým subjektům (jak správně uvedl odvolací soud), nemůže zde být učiněn závěr - že ověřování je výkonem důležité veřejné funkce – při kterém jde o rozhodovací činnost (zvláště v případě legalizace).
Podle §4 zák. č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a okresními úřady, ve znění změn a doplňků, „legalizací pověřený pracovník ověřuje, že fyzická osoba v jeho přítomnosti listinu vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině již uvedený před ním uznala za vlastní“ – viz odst. 1. Podle §4 odst. 3 (výše uvedeného zákona) se legalizace vyznačí na listině formou ověřovací doložky, která obsahuje: a) jméno, příjmení, rodné číslo, a není-li rodné číslo nebo je nelze zjistit, datum narození žadatele, b) údaj, jak byla zjištěna totožnost žadatele, a údaj o jeho trvalém pobytu, c) konstatování, že fyzická osoba listinu vlastnoručně před pověřeným pracovníkem podepsala, nebo že uznala podpis na listině za vlastní, d) pořadové číslo, pod kterým je legalizace v ověřovací knize, e) místo a datum legalizace, f) podpis pověřeného pracovníka a otisk razítka se státním znakem. Vzhledem k argumentaci nejvyšší státní zástupkyně je vhodné také zmínit, že ověření shody opisu nebo kopie s listinou je označováno jako „vidimace“ a ověřování pravosti podpisu jako „legalizace“. V daném případě bylo skutkově obviněné prokázáno, že proti vůli a bez vědomí M. Š. ověřovala pravost jejích podpisů jako prodávající a o těchto úkonech činila záznamy do ověřovacích knih úřadu.
V souvislosti se shora uvedeným lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v práci obviněné spočívající v ověřování podpisů na listinách lze stěží hledat nutný prvek rozhodování, uplatňování moci svěřené veřejnému činiteli v rámci jeho podílu na plnění úkolu státu a společnosti. Souhlasit lze i s tou částí, kde soud druhého stupně poukazuje na to, že stejné oprávnění – ověřování podpisů na listinách je svěřeno dalším subjektům, kteří nebudou při výkonu této činnosti za veřejné činitele označeni. Z uvedené argumentace by pak vyplývalo, že jedna a tatáž činnost by mohla být u jedněch subjektů chráněna ustanovením §158 tr. zák., zatímco v případě jiných subjektů vykonávajících tutéž činnost by již použití ustanovení §158 tr. zák. možné nebylo.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s další částí argumentace dovolatelky, kdy soudu vytýká vadný závěr, že činnost spojená s legalizací nebyla posouzena jako forma uplatňování pravomoci orgánu veřejné moci, neboť ověřovací doložka včetně otisku kulatého úředního razítka se státním znakem má povahu veřejné listiny, a proto je třeba podle názoru nejvyšší státní zástupkyně posoudit jednání obviněné jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. V souvislosti s trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny lze pouze ve stručnosti odkázat na to, že paděláním veřejné listiny ve smyslu §176 tr. zák. se rozumí úplné vyhotovení nepravé listiny, která má vyvolat dojem listiny vydané příslušným orgánem předepsaným způsobem (srov. rozhodnutí č. 7/1999-II Sb. rozh. trest.). Za padělání veřejné listiny se nepovažuje potvrzení nepravdivých skutečností veřejným činitelem, do jehož kompetence vydávání takových listin patří, takové jednání by naplňovalo znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. V souvislosti s pojmem veřejné listiny je nezbytné odkázat na rozhodnutí č. 17/1998 Sb. rozh. trest., které uvádí, že plná moc udělená mezi občany sama o sobě není veřejnou listinou ve smyslu §176 tr. zák., a to ani tehdy, byly-li podpisy na příslušné listině ověřeny notářem. Veřejnou listinou je plná moc jedině tehdy, byla-li pořízena formou notářského zápisu o právním úkonu podle §62 odst. 1 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., a to se zřetelem k ustanovení §2 a §6 citovaného zákona. Uvedené skutečnosti samy o sobě zpochybňují závěr vyslovený v dovolání, že legalizační doložku je třeba považovat v daném případě za veřejnou listinu, navíc za situace, kdy tato byla pořízena na listině, kterou za veřejnou listinu nelze označit.
Dovolání nejvyšší státní zástupkyně vycházelo z toho, že má být zkoumáno, „zda skutek, který je předmětem trestního stíhání, nevykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, než jak byl posouzen v obžalobě, konkrétně jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák.“. Z uvedeného vyplývá, že ani za předpokladu, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání obviněných by mohlo vykazovat znaky jiných trestných činů, než bylo posouzeno obžalobou, nebylo by možno dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyhovět, neboť její hodnocení skutku se omezilo pouze na právní kvalifikaci trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, případně trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny. Jakákoliv jiná právní kvalifikace skutku byla vyloučena výše uvedeným omezeným výběrem ze strany dovolatelky, v případě tohoto mimořádného opravného prostředku. Za této situace se Nejvyšší soud mohl omezit pouze na zjištění formálních znaků shora uvedených dvou trestných činů.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proto rozhodnutí o dovolání není v výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann