ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1211.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1211/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2011 o dovolání, které podal obviněný L. Č . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To 11/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 9/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2010, sp. zn. 6 T 9/2010, byl obviněný L. Č. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě 1.) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a (v bodě 2.) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za trestný čin ad 1. a za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 3 T 125/2006, a za trestné činy neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 3 T 176/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 11 To 565/2007, byl obviněný podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 3 T 176/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 11 To 565/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin ad 2. a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 8 T 168/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 3 To 339/2009, byl obviněný podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 8 T 168/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 3 To 339/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To 11/2011, napadený rozsudek zrušil k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině pod bodem 1. a ve výroku o souhrnném trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o souhrnném trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 3 T 125/2006, a za trestné činy neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 3 T 176/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 11 To 565/2007, obviněného podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výroky o trestech, které byly obviněnému uloženy rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 3 T 125/2006, a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 3 T 176/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 11 To 565/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále obviněného za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě 2. napadeného rozsudku, a za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 8 T 168/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 3 To 339/2009, podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2009, sp. zn. 8 T 168/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 3 To 339/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že bylo porušeno jeho zákonné právo účastnit se veřejného zasedání o odvolání.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v návaznosti na skutečnost, že se dne 10. 3. 2011 nedostavil k veřejnému zasedání o odvolání, poskytla jeho obhájkyně soudu před započetím jednání informaci, že podle telefonického sdělení Věznice Pardubice měl být jen několik dní před konáním veřejného zasedání propuštěn z výkonu trestu. Bližší poznatky o jeho osobní situaci nebo místě pobytu obhájkyně neměla k dispozici. Předpokládala, že se vrátil do Ostravy na adresu svého trvalého pobytu, aniž by ji kontaktoval. Vrchní soud následně konstatoval, že (obviněný) má doručení obsílky na veřejné zasedání vykázáno a věc projednal v jeho nepřítomnosti. Koncem měsíce dubna 2011 ale (obviněný) obhájkyni písemně informoval o tom, že na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 0 Nt 765/2011, byl sice výkon jeho trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů přerušen do dne 11. 6. 2011, avšak v důsledku dramatického zhoršení jeho zdravotního stavu (poruchy vědomí, akutní respirační insuficience, bronchopneumonie atp.) byl od 24. 2. 2011 do 10. 3. 2011 hospitalizován na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze, resp. poté přeložen na oddělení Městské nemocnice v Ostravě, odkud byl dne 31. 3. 2011 převezen do Sanatoria Jablunkov a.s., kde je hospitalizován dosud. Jeho zdravotní stav zůstává nadále poměrně velmi vážný. S obhájkyní byl několikrát v telefonickém spojení. V této souvislosti odkázal na obsah listin přiložených k dovolání. Zdůraznil, že dodatečně vyšlo najevo, že se nemohl veřejného zasedání o odvolání zúčastnit pro překážku mající původ v jeho vážném zdravotním stavu, který mu současně neumožňoval ani podat zprávu obhájkyni či řádným způsobem soudu omluvit svou nepřítomnost u jednání. Prohlásil, že měl v úmyslu se odvolacího jednání zúčastnit, ale zabránily mu v tom objektivní důvody. Vrchní soud rozhodoval o věci bez jeho účasti, čímž porušil jeho základní právo. Dodal, že se tak stalo zcela mimo zavinění soudu či obhajoby.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To 11/2011, v souladu s §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v rozsahu podaného odvolání znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Následně zrekapituloval, že vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání bylo obviněnému doručeno dne 18. 2. 2011 do výkonu trestu odnětí svobody. Poté byl obviněný dne 2. 3. 2011 ze zdravotních důvodů z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn a byl hospitalizován ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze až do 10. 3. 2011, kdy byl převezen do Městské nemocnice v Ostravě. Přitom zdůraznil, že z posledně uvedených skutečností byla soudu známa toliko skutečnost, že obviněný byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, a že se tudíž nachází na svobodě. Obviněný svou nepřítomnost u veřejného zasedání o odvolání neomluvil a o jeho odročení nepožádal, takže odvolací soud měl důvodně za to, že obviněný na osobní účasti u veřejného zasedání zájem nemá. Relevantní informace nebyla soudu schopna poskytnout ani jeho obhájkyně, která byla u veřejného zasedání osobně přítomna. Podle názoru státního zástupce lze sice akceptovat, že zdravotní stav obviněného nebyl příznivý, nicméně ani tato skutečnost mu v možnosti kontaktu se soudem či alespoň s obhájkyní nebránila. V této souvislosti podotkl, že veřejné zasedání o odvolání se konalo dne 10. 3. 2011, což je stejný den, kdy byl obviněný propuštěn ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a převezen do Městské nemocnice v Ostravě. Jeho zdravotní stav tedy k uvedenému dni (či spíše již ke dnům bezprostředně předcházejícím) musel být natolik stabilizovaný, aby umožnil transport pacienta přes půl republiky, aniž by došlo k jeho zhoršení. Nic proto obviněnému nebránilo, aby – pokud měl skutečný zájem se veřejného zasedání o odvolání osobně zúčastnit – soud telefonicky přímo z nemocnice kontaktoval. Státní zástupce akcentoval, že možnost osobně se zúčastnit veřejného zasedání o odvolání je významným právem obviněného a toto právo nebylo soudem porušeno, když obviněný byl řádně a včas o jeho konání vyrozuměn a je výlučně jeho věcí, že neučinil žádná opatření, aby toto veřejné zasedání nebylo konáno v jeho nepřítomnosti. Všechny zákonné podmínky, za nichž veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného konat lze, byly splněny.
Státní zástupce proto navrhl, aby podané dovolání bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 2 To 11/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že dovolací argumentaci obviněného lze označit z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní, jde však o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě je přitom nepochybné, že obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu nebyl. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví , pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
V daném případě odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004–Org. o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz referát na č. l . 276 spisu).
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z obsahu předloženého spisového materiálu je evidentní, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 10. 3. 2011, resp. že vyrozumění o tomto veřejném zasedání převzal obviněný dne 18. 2. 2011 (viz doručenka na č. l . 277 spisu), tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení §233 odst. 2 tr. ř.
K veřejnému zasedání nařízenému soudem druhé instance na den 10. 3. 2011 v 9.00 hodin se obviněný nedostavil, přičemž svoji neúčast odvolacímu soudu (a to ani prostřednictvím své obhájkyně) nijak předem neavizoval a nijak ani neomluvil. V protokolu o tomto veřejném zasedání (založen na č. l . 277 až 280 spisu) je konstatována nepřítomnost obviněného s tím, že podle informace obhájkyně byl tento minulý čtvrtek propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody z Věznice Pardubice ze zdravotních důvodů. Zmíněný protokol dále uvádí, že předseda senátu následně zahájil veřejné zasedání a zjistil, že u osoby, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět a u osoby, která může být rozhodnutím přímo dotčena, byla zachována k přípravě pětidenní lhůta od doručení předvolání, popř. vyrozumění. Stejné zjištění učinil ještě u obhájkyně a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Současně se dotázal na jejich stanovisko ohledně nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání. Státní zástupce ani obhájkyně podle protokolu neměli v tomto směru žádný návrh. Na to bylo po poradě senátu vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného.
Podle názoru Nejvyššího soudu za popsaného stavu ani dodatečné zjištění o hospitalizaci obviněného ve zdravotnickém zařízení v době rozhodování soudu druhého stupně, resp. o jeho nepříznivém zdravotním stavu, který mu údajně znemožňoval podání zprávy obhájkyni, resp. řádné omluvy ve vztahu k soudu, neodůvodňuje postup navržený obviněným v rámci dovolání.
Nejvyšší soud v této souvislosti v první řadě poukazuje na okolnosti již rozvedené shora, a to že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměl, že odvolacímu soudu nebyla v době předcházející vyhlášení jeho rozsudku doručena žádná omluva ospravedlňující neúčast obviněného u předmětného veřejného zasedání a že u veřejného zasedání obviněného právně zastupovala jeho obhájkyně.
Nejvyšší soud považuje za potřebné akcentovat i další skutečnosti vyplývající z předloženého trestního spisu. Zejména shledává důležitým poznamenat, že z propouštěcí zprávy Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN Praha ze dne 10. 3. 2011 (založena na č. l . 352 až 355 spisu) se podává, že obviněný byl před překladem na Interní oddělení Městské nemocnice Ostrava, provedeným dne 10. 3. 2011, tedy stejného dne, kdy bylo u Vrchního soudu v Praze konáno příslušné veřejné zasedání, plně při vědomí, spolupracující a orientován všemi směry. Uvedená skutečnost pouze potvrzuje správnost úvahy (prezentované již státním zástupcem), že zdravotní stav obviněného nevylučoval možnost omluvit se z veřejného zasedání a požádat o jeho odročení, pokud by měl opravdový zájem se tohoto jednání zúčastnit. Zároveň lze poznamenat, že obviněný v podaném odvolání v zásadě opakoval svoji obhajobu, již uplatnil v průběhu trestního řízení a kterou popíral trestnou činnou kladenou mu za vinu. V neposlední řadě je nutno připomenout, že u veřejného zasedání mj. o odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu nebyly ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny prováděny žádné důkazy. Jinými slovy, lze mít tedy důvodně za to, že osobní účast obviněného u tohoto veřejného zasedání nemohla z pohledu merita trestní věci přinést nic nového.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za nezbytné rovněž uvést, že i tento dovolací důvod je nutno posuzovat z formálního a materiálního hlediska ve vztahu k naplnění jeho obsahu. Bezpochyby je možno souhlasit se závěrem, že z pohledu formálního by bylo možno uvažovat o tom, že toto ustanovení v konkrétní trestní věci bylo naplněno potud, že obviněný nebyl přítomen u veřejného zasedání. Tento úzký pohled na předmětný dovolací důvod a pouhé formalistické nazírání však nelze dovodit ani z žádného rozhodnutí Ústavního soudu, ba právě naopak (viz shora). Z materiálního pohledu nazírání na tento dovolací důvod je třeba mít na zřeteli podstatné okolnosti již shora zmíněné v souvislosti s konáním veřejného zasedání v dané trestní věci. Pokud nyní v rámci řízení o dovolání obviněný v rámci své argumentace uvádí, že dovolání je nutno vyhovět, neboť se nemohl zúčastnit veřejného zasedání, pak zcela přehlíží, že po celou dobu odvolacího řízení, přestože mu byl znám jeho nepříznivý zdravotní stav, kromě již zmíněného odvolání neučinil žádný úkon ve smyslu takových konkrétních písemných námitek ve vztahu k dokazování apod., který by mohl jednoznačně signalizovat odvolacímu soudu, že nebude moci ve věci bez osobního slyšení obviněného rozhodnout. Za situace, kdy se tak nestalo, zůstala námitka obviněného, že se nemohl zúčastnit veřejného zasedání pouze námitkou teoretickou – formálně umožňující zpochybnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, avšak po materiální stránce neumožňující dospět k závěru o nutnosti rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu druhého stupně k opětovnému rozhodnutí o odvolání obviněného.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě obviněného nedošlo s ohledem na všechny shora rozvedené skutečnosti k porušení ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť těžiště čl. 38 odst. 2 Listiny ve vztahu k právu, aby věc byla projednána v přítomnosti obviněného a tento se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, lze bezesporu vztáhnout k problematice hlavního líčení (třeba zdůraznit, že hlavní líčení bylo konáno za přítomnosti obviněného, který tak měl možnost se k věci i všem provedeným důkazům vyjádřit), nikoli však již beze zbytku k veřejnému zasedání. Jestliže by tomu tak mělo být ve vztahu k veřejnému zasedání, jednalo by se o ryze formalistické chápání tohoto ustanovení. Nejvyšší soud je toho názoru, že ke každé věci je třeba přistupovat individuálně a rovněž tak je třeba individuálně posuzovat i naplnění důvodů pro použití ustanovení §38 odst. 2 Listiny a nikoli k této problematice přistupovat pouze formálně.
Z těchto důvodů a se zřetelem k výše vymezeným podmínkám konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván mj. jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý