ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1239.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1239/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2007 dovolání, které podal obviněný K. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 5 To 164/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 177/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 5 T 177/2005, byl obviněný K. M. uznán vinným, že
dne 13. 4. 2005 v přesně nezjištěnou dobu telefonicky požadoval na generálním řediteli L. D., a. s. J. Č. blíže nespecifikované plnění, které nazval zamáznutím, pod pohrůžkou zveřejnění v bulvárním tisku a sdělením ruské ambasádě, že na jeho e-mailovou adresu byla zaslána lékařská zpráva o výsledku léčení pacientky G. K., když věděl, že tato informace by mohla velmi vážně poškodit dobrou pověst L. D., a. s.
Takto popsaný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle téhož ustanovení trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný K. M. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 5 To 164/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný K. M. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný konstatoval, že krajský soud nepřihlížel k jeho námitkám uvedeným v odvolání. Namítl, že odvolací soud přijal za prokázané tvrzení svědka J. Č., který se mimo jiné vyjádřil k obsahu telefonického rozhovoru, v jehož průběhu měl K. M. po něm požadovat blíže nespecifikované plnění pod pohrůžkou zveřejnění v televizi, bulvárním tisku a sdělením ruské ambasádě, že na jeho e-mailovou adresu byla zaslána lékařská zpráva o výsledku léčení pacientky. V této spojitosti obviněný poukázal na nízkou kvalitu záznamu hlasu vzdáleného mluvčího (tj. jeho osoby), přičemž z tohoto důvodu nebylo možno určit jeho obsah do času 3.40 minut, jak vyplývá z odborného vyjádření kriminalistického ústavu. Současně vytkl, že přes tuto skutečnost soud v rozhodnutí poukazuje, že v této části rozhovoru je opakovaně zmiňováno i poskytnutí peněžitého plnění. Obviněný zdůraznil, že ve skutečnosti o peněžitém plnění vždy hovořil jen svědek J. Č., přičemž on sám v hovoru uvedl: „Nikdo neříká peníze, ale tady jako lidem se to musí nějak vysvětlit, že se stala chyba“. Podle jeho názoru z toho jednoznačně vyplývá, že jediný jeho požadavek byl vysvětlit a poučit zaměstnance včetně rodinných příslušníků dovolatele, jak nakládat s takovými zprávami a sepsat zápis o úniku osobních dat pacientky s tím, že za to nesou zodpovědnost L. D., a. s. a nikoliv jeho rodina. Také konstatoval, že měl obavy, aby v případě zneužití těchto dat do budoucna nebyla jeho rodina brána k zodpovědnosti. Rovněž mu není známo na základě jakého důkazu soudy obou stupňů dospěly k závěru, že o úniku osobních dat pacientky se nemohli dozvědět jeho zaměstnanci.
Dále obviněný uvedl, že v celé věci se od počátku jedná o nedorozumění a nepochopení jeho záměru ochránit rodinu před možnými problémy s rusky mluvícími osobami, a to na straně jedné, a na straně druhé o řízenou provokaci ze strany generálního ředitele J. Č. Jmenovaný si chtěl chránit svoji kůži a celý telefonní hovor byl veden tak, že po něm „něco chci“, aby zakryl vlastní nedostatky při vedení L. D., a. s. a zvolil k tomu zásadu, že nejlepší obranou je útok. Obviněný zdůraznil, že z jeho strany nebyl nikdy vznesen požadavek na finanční ani jiné plnění ve smyslu něco za něco, ale šlo pouze o běžné lidské vysvětlení bez jakéhokoliv nároku. V žádném případě se nejednalo o vydírání. Z celého kontextu telefonického rozhovoru však soudy obou stupňů vybraly pouze ta slova, která na základě neprokázaných domněnek považují za důkaz a objektivní skutečnost. Prvostupňový soud přitom nevyhověl požadavku obhajoby, aby byla rozebírána každá věta z telefonního rozhovoru, ve které se ředitel Č. domnívá, že někdo bude za nezveřejnění lékařské zprávy pacientky chtít nějaké plnění, když si v telefonickém rozhovoru sám klade otázku a zároveň si na ní i odpovídá. Z telefonického hovoru ředitele L. D., a. s. jednoznačně vyplývá, že byl předem připraven, o čemž svědčí i jeho nahrávání včetně pokládaných otázek, které jednostranně směřují k tomu, aby díl odpovědnosti byl přenesen na osobu dovolatele.
Obviněný rovněž konstatoval, že s ohledem na jednání ředitele L. D., a. s. se obrátil na Úřad pro ochranu osobních údajů, který ve své podstatě potvrdil oprávněnost jeho obav a zároveň zahájil na základě podnětu K. M. správní řízení s jmenovanou právnickou osobou a za porušování zákona o ochraně osobních údajů jí uložil pokutu. Zároveň mu tento úřad potvrdil, že z morálního hlediska je nutné informovat dotčenou osobu o úniku jejích osobních údajů způsobem, který uzná za vhodný. Z tohoto důvodu obviněný následně požádal ruskou ambasádu, aby jejím prostřednictvím byla informována G. K., přičemž na tuto žádost mu atašé Velvyslanectví Ruské federace zaslal děkovný dopis, v němž ocenil jeho morální přístup k řešení daného problému.
Podle názoru obviněného je jeho odsouzení v rozporu s ustanovením Ústavy ČR i Listinou základních práv a svobod, zejména čl. 17 - práva na svobodu projevu a práva vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem nebo jiným způsobem. Svým postupem daly soudy obou stupňů najevo, že „u údajného poškozeného se mohou podobné nedostatky, které jsou v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., dále opakovat“. O tom svědčí i další únik informací z L. D., a. s. na e-mailovou schránku jeho syna, na základě čehož dovolatel podal stížnost na Úřad pro ochranu osobních údajů a ten věc postoupil Inspektorátu Úřadu pro ochranu osobních údajů, neboť jde o podezření, že může nadále docházet k porušování zák. č. 101/2000 Sb. Obviněný též soudům vytkl, že rozhodly na základě subjektivních pocitů a dojmů jediného svědka J. Č., a tudíž zde stála nevěrohodná a důkazně nepodložená domněnka jmenovaného proti jeho tvrzení. Závažným způsobem tak byla porušena zásada in dubio pro reo a rovněž nebyl prokázán jeho úmysl, že by požadoval jakékoliv plnění, což ani jeden soud nemohl na základě důkazního řízení specifikovat („…jak jsem mohl někoho vydírat nespecifikovaným plněním a o jakou objektivní skutečnost se mělo jednat“). Podle názoru obviněného dospěly soudy obou stupňů k nesprávným právním závěrům, neboť měl být zproštěn obžaloby z trestného činu podle §235 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolání, které obsahuje přílohy písemností, jež jsou v podání zmiňovány, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný K. M. učinil další podání (včetně písemností obsažených v příloze) označené jako doplnění dovolání, v němž v podrobnostech poukázal na přípis z Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 7. 4. 2006, zn. 72/05/SŘ-OSČ, a připomněl, že následně prostřednictvím ruské ambasády informoval G. K. o úniku jejích osobních dat, čímž vyvrátil obžalobu v jejím tvrzení, že oznámením tohoto vážného nedostatku ze strany L. D., a. s. dojde ke značné škodě a k újmě na jejich pověsti. Přes tuto skutečnost k žádné škodě ani újmě na pověsti u této organizace nedošlo. Obviněný také upozornil, že jeho obavy a strach byly oprávněné, neboť v L. D., a. s. nedošlo k nápravě a opětovně dne 1. 7. 2006 došlo k dalšímu úniku dat z elektronické pošty na e-mailovou adresu jeho osoby. Poučen z prvního případu, kdy se věc obrátila proti jeho osobě, zaslal dopis řediteli L. D., a. s., ve kterém ho na opětovné porušení upozornil a zároveň o dalším úniku dat informoval Úřad pro ochranu osobních údajů. Konstatoval, že ředitel J. Č. nebyl schopen jakékoliv omluvy nebo vysvětlení a o amorálním přístupu vedení L. D., a. s. svědčí neochota uhradit vyúčtování nákladů K. M. spojených s upozorněním na nedostatky v přenosu dat z elektronické pošty v případě lékařské zprávy pacientky G. K. V těchto skutečnostech obviněný shledal, že jediným poškozeným byla jeho osoba, dále že u zmíněné organizace nebyla žádná škoda prokázána a že by pod pohrůžkou požadoval jakékoliv plnění. Z popsaných důvodů proto došlo ze strany soudů obou stupňů k pochybení a k právnímu posouzení v rozporu s trestním zákonem a trestním řádem. Obviněný rovněž zaslal přímo dovolacímu soudu přípis Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 15. 11. 2006, CJ14097/06UOOU, který podle jeho názoru prokazuje, že v L. D., a. s. stále dochází k posílání e-mailových zpráv na cizí e-mailové adresy.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je s ohledem na dovolací argumentaci zcela zřejmé, že svou povahou neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu, jestliže je vybudována výhradně na zpochybnění rozhodných skutkových okolností, a na tomto základě si dovolatel klade otázku, zda vůbec bylo prokázáno, že přisouzený skutek spáchal. Z konstatované dovolací argumentace je nepochybné, že se dovolání zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně rovněž zdůraznila, že z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily, a o která následně opřely právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Také vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pro případ, že bude rozhodnuto jiným než navrhovaným způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného K. M. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V rámci citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným K. M. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesenými výhradami naplněn. V dovolání obviněný tvrdí, že krajský soud nepřihlížel k jeho námitkám uplatněným v odvolání. Konstatuje, že v celé věci se od počátku jedná o nedorozumění a nepochopení jeho záměru ochránit rodinu před možnými problémy s rusky mluvícími osobami na straně jedné, a na straně druhé o řízenou provokaci ze strany generálního ředitele L. D., a. s. J. Č. Rovněž poukazuje na výpověď jmenovaného svědka s tím, že o peněžitém plnění hovořil pouze J. Č. Připomíná, že obsah telefonického hovoru dovolatele nebylo možno do času 3.40 minut určit. Z jeho strany nebyl nikdy vznesen požadavek na finanční ani jiné plnění ve smyslu něco za něco, ale šlo pouze o běžné lidské vysvětlení bez jakéhokoliv nároku. Obviněný zdůrazňuje, že jediným jeho požadavkem vůči řediteli L. D., a. s. bylo vysvětlit a poučit zaměstnance včetně rodinných příslušníků, jak nakládat s takovými zprávami. Na podporu svých argumentů předkládá v příloze podání různé listinné důkazy. Také poukazuje na řešení případu i další události Úřadem pro ochranu osobních údajů. Soudům obou stupňů vytýká, že rozhodly na základě subjektivních pocitů a dojmů svědka J. Č., v čemž spatřuje porušení zásady in dubio pro reo a absenci úmyslu ve svém jednání. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, jež jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně vytýkají správnost zjištěného skutkového stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (zejména nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obviněný dovozuje vady v právním posouzení předmětného skutku. V této spojitosti lze připomenout, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, který ale musí vycházet ze skutkových zjištění soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o naplnění objektivních znaků trestného činu. Třebaže otázka subjektivní stránky trestného činu obecně spadá do kategorie námitek právních, je v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezbytné, aby ji dovolatel také právně relevantním způsobem odůvodnil. I v tomto směru však obviněný tvrdí, že mu určité skutečnosti nebyly prokázány a předkládá odlišnou skutkovou verzi předmětného jednání, než byla soudy zjištěna.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného K. M. a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona. V námitce obviněného, že prvostupňový soud nevyhověl jeho požadavku, aby byla v jím vytýkaném rozsahu rozebírána každá věta z telefonického hovoru pronesená J. Č., nelze spatřovat opomenutí provést důkaz. Z protokolu o hlavním líčení na č. l. 97 spisu plyne, že byl konstatován záznam přepisu zvukové nahrávky (č. l. 45-47 spisu) a byla přehrána zvuková nahrávka (č. l. 50 spisu). Z těchto okolností je zřejmé, že v řízení před soudem byly příslušné důkazy provedeny, a tudíž ve zmíněné výtce dovolatele jde v podstatě o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny.
K tvrzení obviněného K. M. spočívající v tom, že nemohl někoho vydírat nespecifikovaným plněním a dále o jakou objektivní skutečnost se mělo jednat, Nejvyšší soud připomíná, že jeho telefonický požadavek vůči J. Č. („…blíže nespecifikované plnění, které nazval zamáznutím…“), jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Karviné, není zcela bezobsažný. Předně smysl tohoto požadavku - přimět jmenovaného k plnění - jednoznačně vyplývá z bezprostředně následujícího textu zmíněné skutkové věty téhož rozsudku, neboť byl vznesen pod konkrétní pohrůžkou: „…zveřejnění v bulvárním tisku a sdělením ruské ambasádě, že na jeho e-mailovou adresu byla zaslána lékařská zpráva o výsledku léčení pacientky G. K. …“. Dále v odůvodnění napadeného usnesení Krajský soud v Ostravě k jednání obviněného mimo jiné konstatoval: „…byl si dobře vědom toho, že zveřejnění této informace by velmi vážně poškodilo dobrou pověst společnosti L. D., a. s., jak to vyplývá i z jeho vyjádření, které učinil v rámci tohoto telefonického rozhovoru (č. l. 46 spisu), přičemž uvedenou pohrůžku sdělil obžalovaný záměrně poškozenému J. Č., který byl generálním ředitelem této společnosti. Z obsahu tohoto telefonického rozhovoru je zcela zjevné, že tyto pohrůžky byly v daném případě užity jako prostředek k vynucení určitého chování poškozeného, pokud byly proneseny v souvislosti s požadavkem obžalovaného, aby poškozený osobně přijel a poskytl mu blíže nespecifikované plnění.“ V této spojitosti odvolací soud zdůraznil: „…v první části tohoto telefonického hovoru, ve které se nepodařilo určit obsah záznamu hlasu obžalovaného, je opakovaně zmiňováno i poskytnutí peněžitého plnění. V jeho další části, poté, co již byl poškozeným upozorněn, že je tento hovor nahráván, pak obžalovaný hovoří o protislužbě s tím, že by od poškozeného očekával přijatelné řešení. V této souvislosti po něm požadoval, aby osobně přijel s nějakou variantou s tím, že to bude nutno zamáznout. O záměru obžalovaného takto přinutit poškozeného k výše uvedenému jednání svědčí i skutečnost, že pro zvýšení účinnosti pronesených pohrůžek v rámci tohoto telefonického hovoru v rozporu se skutečností tvrdil, že se o úniku osobních dat shora uvedené pacientky dozvěděli i jeho zaměstnanci“ (vše na str. 3 napadeného usnesení).
Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a rozvedeno v odůvodnění obou napadených soudních rozhodnutí. V dovolání obviněný nenamítá, že takto popsaný skutek byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výtky směřují proti skutkovým zjištěním, z nichž Okresní soud v Karviné (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Ostravě) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. včetně úmyslného zavinění. Lze proto důvodně uzavřít, že v dovolání uplatněné výhrady stojí výlučně mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.
V dovolání obviněný rovněž uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán v případech, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil, ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani není neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v ustanovení §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až 124 tr. ř. a náležitosti výrokové části usnesení jsou vymezeny zejména v ustanovení §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Lze připomenout, že z vymezení obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání zakotvených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení není postačující; naopak tento důvod musí být také v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v dovoláním napadeném rozhodnutí či řízení tomuto rozhodnutí předcházejícímu. Stejný názor ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích také Ústavní soud České republiky, jenž k této problematice konstatoval, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
S poukazem na popsané skutečnosti je nutno konstatovat, že obviněný K. M. v mimořádném opravném prostředku sice uplatnil i důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud se nemohl podaným dovoláním z hlediska tohoto dovolacího důvodu zabývat, neboť dovolatel ho nikterak blíže nerozvedl žádnými konkrétními argumenty, které by jej měly naplňovat.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného K. M. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat) a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k