ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1498.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1498/2010 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2011 o dovolání, které podal obviněný E. S . , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. 4 To 592/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 242/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 2 T 242/2008, byl obviněný E. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě 1.) trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a (v bodě 2.) trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „1. dne 22. 3. 2008 v 9.30 hod. na N. s. v T., při kontrole osobního vozidla prováděné Policií ČR prokázal svou totožnost padělaným občanským průkazem na jméno J. S., s datem vydání 12. 9. 2002, přičemž občanský průkaz, podle kterého byl padělek vyhotoven, byl vystaven na jméno J. S., s datem vydání 9. 12. 2002, přičemž J. S. svůj občanský průkaz ztratil v blíže nezjištěné době po 16. 3. 2008,
2. v období od 20. 3. 2008 do 9. 4. 2008 se zdržoval na území České republiky, v okrese T. ačkoliv mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 3 T 181/2003, ze dne 15. července 2004, který nabyl vůči obviněnému právní moci dne 9. dubna 2005 uložen mimo jiné i trest vyhoštění z České republiky na dobu tří let, tedy do 9. dubna 2008“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §176 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území republiky na tři roky.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. 4 To 592/2009, podle 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §176 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. obviněnému uložil trest vyhoštění ve výměře dvou let.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku odvolacímu soudu vytkl, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu, aniž by se zabýval výrokem o vině, který svým odvoláním, byť nikoli výslovně, rovněž napadal, když v podaném odporu, při výslechu v přípravném řízení i před soudem a v odvolání uvedl, že se jednání, které je mu kladeno za vinu a v němž je spatřován trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., sice dopustil, nebyl v něm však žádný úmysl. Podle svých slov měl totiž v březnu roku 2008, kdy se vypravil za svou rodinou do České republiky, za to, že trest vyhoštění má již zcela vykonán (neboť Okresní soud v Karlových Varech mu tento trest ve výměře tří let uložil již v červenci 2004) a že na území České republiky pobývá legálně. K tomu ještě poznamenal, že po celou dobu, kdy měl trest vyhoštění uložen, tento řádně vykonával a do České republiky přicestoval až necelé tři týdny před jeho vypršením. Prohlásil, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu a vyjádřil přesvědčení, že mu úmysl ani jedním z rozhodujících soudů nebyl prokázán. Konstatoval, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem a v žádném případě mu neměl být uložen trest vyhoštění. Přitom vyslovil názor, že jeho jednání by mělo být posouzeno pouze jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a že je třeba přehodnotit i jemu vyměřený trest, a to zejména pokud jde o trest vyhoštění, který je podle stávající soudní praxe ukládán v případech zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti, resp. trestné činnosti konané opakovaně či přes zákaz pobytu na území České republiky, což ovšem není jeho případ.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. 4 To 592/2009, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, a dále aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl. Současně učinil podnět, aby samosoudce Okresního soudu v Teplicích podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu vyhoštění, který na podkladě napadeného rozhodnutí vykonává.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Upozornil, že dovoláním lze rozhodnutí odvolacího soudu napadat jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Následně konstatoval, že odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně směřovalo pouze proti výroku o trestu a tvrzením uplatněným v tomto směru v dovolání nelze přisvědčit. Podatel po vyhlášení rozsudku u hlavního líčení ohlásil odvolání pouze do výroku o trestu. Písemné odůvodnění odvolání sice obsahovalo některá zmatená a rozporná tvrzení týkající se výroku o vině (podatel výslovně uvedl, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, poté uvedl, že měl za to, že trest vyhoštění již vykonal, vzápětí však připustil, že si touto okolností nebyl jist, a že se proto hlídce Policie ČR prokázal falešným občanským průkazem), v petitu odvolání se však podatel domáhal pouze zrušení výroku o trestu vyhoštění. Ani z obsahu písemného odůvodnění odvolání tedy nelze dovodit, že by obviněný odvolání rozšířil i na výrok o vině. Uvedl, že pokud státní zástupce odvolání nepodal a odvolání obviněného směřovalo toliko proti výroku o trestu, byl odvolací soud oprávněn přezkoumat toliko výrok o trestu a pouze proti tomuto výroku může obviněný podat dovolání. Dospěl proto k závěru, že v části, která se týká výroku o vině, je nutno dovolání obviněného považovat za nepřípustné.
V části týkající se výroku o trestu vyhoštění státní zástupce shledal dovolání přípustným. Vzápětí však zdůraznil, že námitky proti druhu a výměře trestu lze vznášet nikoli v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ani v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vznášet námitky směřující toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu. Zhodnotil, že dovolatel nevznáší žádné námitky, ze kterých by se podávalo, že nebyly splněny podmínky §57 odst. 1 tr. zák. pro uložení trestu vyhoštění nebo že by uložení tohoto trestu bránila některá z negativních podmínek §57 odst. 3 tr. zák. Obviněný v podstatě označuje trest vyhoštění za nepřiměřeně přísný vzhledem k tomu, že se dopustil, pouze trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., a námitky proti výroku o trestu tedy odvozuje od námitek proti výroku o vině, které však jsou nepřípustné. Námitky směřující proti výroku o trestu tudíž nelze obsahově podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný ostatně ani formálně neuplatnil.
Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného jsou v části týkající se výroku o vině nepřípustné a v části týkající se výroku o trestu neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Z předloženého trestního spisu je zřejmé, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání toliko obviněný a že svůj řádný opraný prostředek směřoval pouze do výroku o trestu. K tomuto závěru Nejvyšší soud poznamenává, že z protokolu o hlavním líčení konaném dne 23. 6. 2009 (založen na č. l . 87 až 92 spisu) vyplývá, že obviněný ihned po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu prohlásil, že si podává odvolání do výroku o trestu, a to do uložení trestu vyhoštění, a že jinak rozsudek nenapadá. Přitom lze současně přisvědčit státnímu zástupci, že z obsahu následného písemného odůvodnění odvolání obviněného (založeno na č. l . 98 až 101 spisu) není možno dovodit, že by tento svůj řádný opravný prostředek rozšířil i na výrok o vině, když písemné odůvodnění odvolání sice obsahovalo některá rozporná tvrzení obviněného týkající se výroku o vině (obviněný nejprve uvedl, že nepopírá, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, poté deklaroval, že měl za to, že trest vyhoštění již vykonal, nicméně vzápětí připustil, že si touto okolností nebyl jist, a proto se hlídce Policie ČR prokázal falešným občanským průkazem), v petitu odvolání se ovšem obviněný domáhal jen zrušení výroku o trestu vyhoštění.
Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumávat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozh. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Z podaného dovolání je patrno, že výhrady obviněného směřují z části proti výroku o vině, neboť obviněný mj. argumentuje, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Shora již bylo konstatováno, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze obviněný, a to výlučně do výroku o trestu. Tímto opravným prostředkem byla omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu. Podle §254 odst. 1 tr. ř. byl tedy odvolací soud oprávněn přezkoumat toliko napadený výrok o trestu. Z uvedeného je tedy zřejmé, že jde o případ, kdy obviněný svým dovoláním napadá výrok, který nebyl odvolacím soudem přezkoumáván, neboť odvoláním nebyl napaden a odvolací soud neměl ani povinnost jej přezkoumávat podle §254 odst. 2, 3 tr. ř. Na takový případ je třeba aplikovat výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v části, která se týká výroku o vině, je dovolání obviněného nepřípustné.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně poznamenává, že skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, blíže rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, vykazuje všechny zákonné znaky, včetně subjektivní stránky - úmyslného zavinění [již ze samotné výpovědi obviněného by bylo možno usuzovat na zavinění minimálně ve formě úmyslu eventuálního ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. – byl přinejmenším srozuměn s tím, že hrubě porušuje uložený trest vyhoštění, se zřetelem ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů je však třeba dovodit úmysl přímý – viz např. závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo jednání obviněného promyšlené, předem připravené, když obviněný neváhal opatřit si padělaný průkaz totožnosti a předložit jej jako pravý ve snaze uniknout trestnímu postihu za nedodržení doby dříve uloženého trestu vyhoštění] trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Lze tak shrnout, že mezi právními závěry soudů a jejich skutkovými zjištěními není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Dále Nejvyšší soud shledává, že ve zbývající části (týkající se výroku o trestu) je dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. 4 To 592/2009, z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Na tomto místě nutno konstatovat, že obviněný své výhrady vůči trestu vyhoštění zakládá výlučně na námitkách směřujících proti výroku o vině, konkrétně na tvrzení, že se dopustil toliko trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. [v tomto směru ovšem Nejvyšší soud opět připomíná, že obviněný byl správně uznán vinným též trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.], přičemž i tato jeho argumentace se primárně opírá o jiná skutková zjištění, než jsou ta, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. V rámci své dovolací argumentace nenamítá, že (v kontextu daného výroku o vině) nebyly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu §57 odst. 1 tr. zák., ani že by uložení tohoto trestu bránila některá z negativních podmínek vymezených v §57 odst. 3 tr. zák. Obviněný de facto namítá nepřiměřenost trestu. S ohledem na rozvedená teoretická východiska tudíž nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný formálně neuplatnil (a ani pod jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.) podřadit. Nadto Nejvyšší soud dodává, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný dal v dovolání podnět, aby samosoudce soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu uloženého trestu vyhoštění, pak je třeba uvést, že samosoudce soudu prvního stupně takový návrh nepodal. Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý