ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.540.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 540/2019-578
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný F. L., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 10 To 64/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 3/2018, takto:
Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného F. L. p o s t u p u j e velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 47 T 3/2018, byl obviněný F. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku. Této trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
I.
1) v blíže nezjištěný den v období od 1. 7. 2009 do 1. 7. 2010 v Praze 8 – Libeň, XY v bytě své kamarádky, svědkyně P. K., nar. XY, využil psychické a fyzické bezbrannosti její dcery, poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, vyplývající jak z jeho fyzické a psychické převahy, tak z jeho převahy dospělé autority, a v době, kdy mu byla poškozená nezletilá svěřena její matkou ke hlídání, a v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení ve dvou případech se ukájel nejméně třením svého pohlavního údu o řitní otvor poškozené nezletilé, přičemž
a) v prvém případě si lehl v obývacím pokoji na gauč za poškozenou nezletilou, která, oblečena jen do noční košile, sledovala televizi, a obnaženým penisem se třel o řitní otvor poškozené,
b) ve druhém případě ji přiměl, aby se ve stoje předklonila a rukama se držela o stolek, přičemž jí vyhrnul noční košili, a poté ji třel svým pohlavním údem řitní otvor a nejméně částečně jej do řitního otvoru poškozené nezletilé zavedl,
tomuto jednání nebyla poškozená nezletilá schopna se bránit proto, že vzhledem ke svému nízkému věku nebyla tehdy po všech stránkách dostatečně vyspělá tak, aby mohla jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet či vyhodnotit a dát najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním, nebo se jinak účinně bránit a jejího stavu využil k dosažení svého cíle, tohoto jednání se dopustil přesto, že jako kamarád matky poškozené nezletilé znal její skutečný věk a věděl, že jí nebylo 15 let,
2) v blíže nezjištěný den v období od 1. 7. 2009 do 1. 7. 2010 v Praze 8 – Libeň, XY v bytě své kamarádky, svědkyně P. K., nar. XY, využil psychické a fyzické bezbrannosti její dcery, poškozené nezletilé BBBBB (pseudonym), nar. XY, vyplývající jak z jeho fyzické a psychické převahy, tak z jeho převahy dospělé autority, a v době, kdy mu byla poškozená nezletilá svěřena její matkou ke hlídání, a v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení v jednom případě se ukájel nejméně třením svého pohlavního údu o řitní otvor poškozené nezletilé, přičemž nahý si sedl na křeslo a poškozenou nezletilou, která byla oblečena jen do noční košile, si posadil na klín zády k sobě a třel jí svým pohlavním údem řitní otvor, tomuto jednání nebyla poškozená nezletilá schopna se bránit proto, že vzhledem ke svému nízkému věku nebyla tehdy po všech stránkách dostatečně vyspělá tak, aby mohla jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet či vyhodnotit a dát najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním, nebo se jinak účinně bránit a jejího stavu využil k dosažení svého cíle, tohoto jednání se dopustil přesto, že jako kamarád matky poškozené nezletilé znal její skutečný věk a věděl, že jí dosud nebylo 15 let,
II.
od přesně nezjištěné doby do dne 24. 8. 2017 v Praze 9 – Letňany, XY v jím užívaném bytě přechovával ve svém tabletu zn. MANTA MID 713 černé barvy na paměťové kartě Micro SD 2GB v podsouboru Obrázky nejméně 304 souborů fotografií a v podsouboru Obrázky, podsložce Mix nejméně 22 souborů fotografií, a dále přechovával na paměťové kartě Micro SD HC zn. Sony v mobilním telefonu zn. Vodafone v podsouboru Videos, podsložce download nejméně 340 souborů fotografií, přičemž všechny tyto fotografie zobrazují mj. i děti, z nichž některé jsou zobrazeny zcela nebo z části nahé, některé jsou zobrazeny s otevřenou nabídkou genitálů a některé jsou zobrazeny v polohách skutečného nebo předstíraného pohlavního styku.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §40 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo současně uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené nezletilé AAAAA a BBBBB odkázány s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na pořad práva civilního.
3. O odvoláních obviněného a poškozených AAAAA a BBBBB proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 10 To 64/2018, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Fialy dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Obviněný uvedl (část II./1), že v řízení před soudy obou stupňů vznášel námitky proti osobě znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské, a to pro její podjatost a nedostatečnou odbornou kvalifikaci, a tyto námitky soudy shledaly nedůvodnými. Navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku s ohledem na pochybnosti o odbornosti znalkyně a správnosti jí vypracovaného znaleckého posudku. Podotkl, že navrhl vypracování znaleckého posudku znalkyní Doc. PhDr. Ludmilou Čírtkovou, CSc. Význam zpracovaného znaleckého posudku demonstroval na skutečnosti, že je společně s výpověďmi poškozených jediným důkazem, na němž soudy založily závěr o jeho vině. Nepovažoval přitom za správný názor odvolacího soudu, že by vedle těchto důkazů výpovědi matky a babičky poškozených prokazovaly, že se skutek stal a že ho spáchal on (obviněný). Zpochybňoval rovněž závěry odvolacího soudu, jež učinil pod bodem 40. napadeného rozhodnutí, a konstatoval, že jeho zjištěná sexuální deviace maximálně osvětluje jeho zaměření, nesvědčí však přímo o tom, že by byl pachatelem popsaných skutků.
6. V návaznosti na to obviněný podotkl, že znalkyně ve zpracovaném znaleckém posudku dospěla k závěru o specifické věrohodnosti výpovědi poškozených, přestože jí takové hodnocení nepřísluší. Znalec psycholog totiž může hodnotit pouze kritéria specifické věrohodnosti, a to pouze tato kritéria, nikoli pravdivost výpovědi tohoto svědka. Nadto obviněnému nebylo zřejmé, na podkladě jakých skutečností dospěla znalkyně k závěru o specifické věrohodnosti poškozených. Posouzení věrohodnosti výpovědi poškozených znalkyní a nalézacím soudem tak bylo intuitivní, a tudíž nepřezkoumatelné. Obviněný popsal vztah k osobám poškozených a kladl otázku, z jakého důvodu by se vytýkaného jednání (přes existenci popsané deviace) dopustil vůči poškozeným jen jednou, ačkoli k tomu měl mnoho příležitostí.
7. Dále dovolatel namítl (část II./2), že soudy nesprávně právně posoudily skutek pod bodem I. rozsudku jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli jeho jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Připomněl, že z právní věty rozsudku soudu prvního stupně plyne, že měl zneužít bezbrannost jiného a donutit ho k pohlavnímu styku, čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let. Soudy obou stupňů dovodily stav bezbrannosti poškozených z jejich nízkého věku, přičemž k okolnosti, že předmětem trestného činu se stala nezletilá osoba, ve svém důsledku přihlédly dvakrát, a to poprvé v základní a podruhé v tzv. kvalifikované skutkové podstatě, neboť podle §185 odst. 3 tr. zákoníku hraje věk osoby mladší patnácti let zásadní kvalifikační úlohu. Tato skutečnost je v rozporu s §39 odst. 4 tr. zákoníku, jenž zamezuje dvojímu přičítání téže okolnosti k tíži nebo ve prospěch pachatele. Předmětné ustanovení přesahuje jeho systematické zařazení, tj. určení trestu v rámci zákonné trestní sankce, protože ovlivňuje i otázku, zda má být či nikoli použita vyšší trestní sazba, a proto ovlivňuje i otázku viny a zákonné určení samotné trestní sankce.
8. Následně obviněný s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1053/2011, zmínil, že je třeba zohlednit rozdílnost objektů trestných činů podle §185 tr. zákoníku a §187 tr. zákoníku. Zatímco objektem trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku je právo člověka na svobodné rozhodování o pohlavním životě, objektem trestného činu pohlavního zneužívání podle §187 tr. zákoníku je mravní a tělesný vývoj dětí, kdy jde o důslednou ochranu všech osob mladších než patnáct let před jakýmikoliv útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Bezbrannost osob mladších patnácti let je v ustanovení §187 tr. zákoníku předpokládána, i když není výslovně zmiňována, neboť zcela zřejmě proto bylo uvedené ustanovení do trestního zákoníku zařazeno s tím, že trestného jednání se dopustí i pachatel, který bez násilí i bez pohrůžky bezprostředního násilí přiměje osobu mladší 15 let k souloži nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Naproti tomu za bezbrannost ve smyslu ustanovení §185 tr. zákoníku je třeba posuzovat stav, kdy poškozený subjekt nemá možnost, schopnost nebo způsobilost se vůči takovému jednání ohradit, přičemž uvedená skutečnost nevyplývá z věku takové osoby.
9. Dovolatel tedy s odkazem na zmíněné rozhodnutí podotkl, že pokud je v rámci kvalifikovaného trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku reflektováno, že objektem znásilnění je osoba mladší patnácti let, pak by skutečnost, že taková osoba byla navíc v důsledku nedostatku věku bezbranná, mělo být zohledněno přísněji, nikoli již v základní skutkové podstatě. Jinými slovy vyjádřeno, pokud odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení poskytuje zvýšenou ochranu dětí do patnácti let, jeví se nelogickým, aby ochranu dítěte mladšího patnácti let, navíc bezbranného, reflektovala již základní skutková podstata tohoto ustanovení. Ustanovení §187 tr. zákoníku je subsidiárním ve vztahu k ustanovení §185 tr. zákoníku, neboť poskytuje výraznější ochranu práva na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších patnácti let, u nichž je jistá bezbrannost vzhledem k věku předpokládána, přičemž ustanovení §185 tr. zákoníku poskytuje ochranu všem, u nichž bylo omezeno právo na svobodné rozhodování o pohlavním životě násilím, pohrůžkou násilí nebo při zneužití bezbrannosti. Trestný čin znásilnění na osobě mladší patnácti let by pak bylo možné spáchat, pokud by při činu pachatel užil násilí, pohrůžky bezprostředního násilí nebo zneužil bezbrannosti, za kterou by automaticky nemohl být považován nedostatek věku.
10. S tím podle názoru dovolatele souvisí i bezbrannost ve smyslu fyzické převahy ve vztahu dospělý pachatel vs. dítě, kdy dospělý pachatel bude mít vždy fyzickou převahu. Ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu plyne, že se sexuálního jednání měl dopustit v době, kdy mu poškozené byly svěřeny k dozoru a využil své převahy jako dospělé autority. Podle jeho názoru je proto zřejmé, že se mělo jednat o pohlavní zneužití jiným způsobem než souloží s dítětem mladším patnácti let svěřeným dozoru pachatele, který vůči němu zneužil svého postavení a z něho plynoucí důvěryhodnosti jeho vlivu. Má tedy za to, že jeho jednání mělo být posouzeno nejvýše jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tím byl podle jeho tvrzení naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Tím, že k porušení jeho práva obviněného na spravedlivý proces došlo již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odvolací soud nedostál své zákonné přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1 tr. ř., byl naplněn rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
11. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 10 To 64/2018, tak i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 47 T 3/2018, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Učinil též návrh, aby předseda senátu před rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen. Vyjádřil pak souhlas, aby dovolací soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. V rámci doplňku dovolání ze dne 7. 3. 2019 upřesnil dovolací návrh tak, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. K tomuto dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta uvedla, že obviněný námitky vyjádřené v dovolání uplatnil již v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Plně souhlasila s názorem odvolacího soudu, že ohledně námitky obviněného stran znaleckého zkoumání je pochopitelné, že se obviněný snaží zvrátit závěry znaleckých posudků. Nebylo však shledáno, že by se znalecké posudky vyznačovaly obviněným tvrzenou pochybností o nestrannosti k jeho osobě, kterou dovozuje toliko z toho, že jde o závěry z jeho pohledu nepříznivé. Stran této argumentace obviněného proto uvedla, že se jedná toliko o přehodnocování údajů uvedených ve zmíněném důkazu. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, uvedla, že se obviněný tohoto jednání dopustil právě využitím bezbrannosti obou poškozených vyplývající z jejich nízkého nezletilého věku pěti let, přičemž je takto donutil k pohlavnímu styku, který spáchal způsobem srovnatelným se souloží. Právě tento způsob je s ohledem na věk poškozených příznačný pro kvalifikaci jeho jednání jako znásilnění. S ohledem na výše uvedené měla tedy za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž důvody deklarované v dovolání naplněny nebyly.
13. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně učinila návrh, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
14. Obviněný v replice na vyjádření státní zástupkyně uvedl, že v průběhu řízení, kdy navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku, nemohl vědět, s jakým výsledkem pro něho bude znalecký posudek vypracován. Znalecký posudek PhDr. Jindřišky Záhorské trpí závažnými vadami, takže by se k němu nemělo vůbec přihlížet. Poukázal na to, že znalecké posudky zpracované touto znalkyní nechal přezkoumat znalcem PhDr. Novákem, jehož výhrady v podrobnostech uvedl. Na jejich podkladě dospěl k závěru, že ve znaleckém posudku PhDr. Jindřišky Záhorské jsou metodologické chyby a je v přímém rozporu s požadavky Ústavního soudu na ověřitelnost výsledků v něm učiněných. Nezabývá se rozdílem mezi obecnou a specifickou věrohodností. U referencí nezletilé o ději, jenž se údajně stal před osmi lety, nijak objektivně nezjišťuje míru jejích paměťových schopností. Nezjišťuje ani míru fantazie a ovlivnitelnosti nezletilé.
15. Státní zástupkyně ve vyjádření k replice dovolatele k jejímu vyjádření uvedla, že v daném případě jednak nelze považovat předložené doplnění dovolání včetně znaleckého zkoumání za znalecký posudek, neboť písemnost postrádá formální náležitosti znaleckého posudku a chybí znalecká doložka. Především však k novému důkazu v podobě odborného vyjádření či znaleckého posudku konstatovala, že z obsahového hlediska by daná argumentace mohla být nanejvýše návrhem na povolení obnovy řízení. O argumenty relevantní z hlediska dovolacího řízení se však nejedná. K tomu poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, jehož podstatné závěry zmínila. Plně proto odkázala své původní vyjádření ze dne 23. 4. 2019 a setrvala i na svém návrhu na způsob rozhodnutí dovolacího soudu.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvod postoupení věci velkému senátu
17. Obviněný ve svém dovolání shledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vadném právním posouzení skutku, když s oporou o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1053/2011 dovozuje, že jeho jednání (skutek popsaný pod bodem I. v rozsudku soudu prvního stupně) mělo být posouzeno nejvýše jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku . Uvedená argumentace, tj. zejména výslovný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož má uvedený právní závěr plynout, nemohla být senátem č. 6, jemuž věc byla podle rozvrhu práce přidělena k rozhodnutí, pominuta. Musel totiž předně zjistit, zda tvrzení dovolatele má opravdu oporu v tom, co odkazované rozhodnutí vyjádřilo. Po seznámení s jeho obsahem musí senát č. 6 konstatovat, že citované rozhodnutí je dovolatelem interpretováno bez obsahového zkreslení, neboť výše uvedená část jeho dovolání (viz body 7. až 9. tohoto usnesení) je ve značném rozsahu prakticky doslovnou citací jeho příslušné části (pochopitelně nově s uvedením odpovídajících ustanovení tr. zákoníku).
18. Nejvyšší soud se v odkazovaném usnesení zabýval důvodností právního posouzení skutku jako trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák., přičemž k soudy nižších stupňů užitému zákonnému znaku zneužití bezbrannosti uvedl, že soudy dovodily „stav bezbrannosti poškozené z jejího velmi nízkého věku (přihlédly i k tomu, že je pro dětský věk tak nedostatečně vyspělá, že není schopna posoudit význam odporu proti vnucenému chování obviněného, které jí bylo zjevně nepříjemné, což znatelně projevovala ve svém chování)“. Takový přístup označil za porušující zákaz dvojího přičítání téže skutečnosti v neprospěch obviněného , a to proto, že „k okolnosti, že předmětem trestného činu se stala nezletilá osoba, soudy ve svém důsledku přihlédly dvakrát (poprvé v základní a podruhé v tzv. kvalifikované skutkové podstatě, neboť podle odstavce 3 ustanovení §241 tr. zák. hraje věk osoby mladší než patnáct let zásadní kvalifikační úlohu). To je ovšem (podle názoru v rozhodnutí zaujatého) v rozporu s ustanovením §31 odst. 3 tr. zák., které zamezuje dvojímu přičítání téže okolnosti k tíži nebo ve prospěch pachatele (podle něho k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby). Podle senátu č. 8 „[n]a uvedený rozpor poukázala ve svém vyjádření i státní zástupkyně, která přiléhavě dodala, že význam ustanovení §31 odst. 1, 2 tr. zák. přesahuje jeho systematické zařazení, tj. určení trestu v rámci zákonné trestní sankce, protože ovlivňuje i otázku, zda má či nemá být použito vyšší trestní sazby, a proto ovlivňuje i otázku viny a zákonné určení samotné trestní sankce. Jakkoliv lze připustit (stále ve shodě se státní zástupkyní), že by bylo možno uvažovat i tak, že stav bezbrannosti ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. se vyvozuje z faktického nedostatku fyzických a psychických schopností poškozené osoby odporovat vymáhané souloži nebo jinému způsobu pohlavního zneužití, zatímco okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle §241 odst. 3 písm. b) tr. zák. se dovozuje pouze z věku napadené osoby, a to bez ohledu na stupeň jejího psychického a fyzického vývoje, takže v zásadě nejde o stejné okolnosti ve smyslu ustanovení §31 odst. 3 tr. zák., na druhé straně takový názor náležitě nerozlišuje účel a smysl ochrany poskytované trestním zákonem v jeho ustanoveních §241 a §242“.
19. V uvedeném směru senát č. 8 zdůraznil „rozdílnost objektů trestných činů v těchto ustanoveních obsažených. Zatímco objektem trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. je právo člověka na svobodné rozhodování o pohlavním životě, objektem trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. je mravní a tělesný vývoj dětí, kdy jde o důslednou ochranu všech osob mladších než patnáct let před jakýmikoliv útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Na to (opět správně a přiléhavě) poukázala státní zástupkyně, když uvedla, že bezbrannost osob mladších patnácti let je v ustanovení §242 tr. zák. předpokládána, i když není výslovně zmiňována, neboť zcela zřejmě proto bylo uvedené ustanovení do trestního zákona zařazeno s tím, že trestného jednání se dopustí i pachatel, který bez násilí i bez pohrůžky bezprostředního násilí přiměje osobu mladší než patnáct let k souloži nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Naproti tomu za bezbrannost ve smyslu ustanovení §241 tr. zák. je třeba posuzovat stav, kdy poškozený subjekt nemá možnost, schopnost nebo způsobilost se vůči takovému jednání ohradit, přičemž uvedená skutečnost nevyplývá z věku takové osoby. Pokud tedy je v rámci kvalifikovaného trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. reflektováno to, že objektem znásilnění je osoba mladší patnácti let, pak by skutečnost, že taková osoba byla navíc v důsledku nedostatku věku bezbranná, mělo být zohledněno přísněji, nikoli již v základní skutkové podstatě. Jinými slovy vyjádřeno, pokud odst. 3 písm. b) citovaného ustanovení poskytuje zvýšenou ochranu dětí do patnácti let, jeví se nelogickým, aby ochranu dítěte mladšího patnácti let, navíc bezbranného, reflektovala již základní skutková podstata tohoto ustanovení. Ve shodě se státní zástupkyní lze proto uzavřít, že ustanovení §242 tr. zák. je možné chápat jako subsidiární ve vztahu k ustanovení §241 tr. zák., neboť poskytuje výraznější ochranu práva na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších patnácti let, u nichž je jistá bezbrannost vzhledem k věku předpokládána, přičemž ustanovení §241 tr. zák. poskytuje ochranu všem, u nichž bylo omezeno právo na svobodné rozhodování o pohlavním životě násilím, pohrůžkou násilí nebo při zneužití bezbrannosti. Trestný čin znásilnění na osobě mladší patnácti let by pak bylo možné spáchat, pokud by při činu pachatel užil násilí, pohrůžky bezprostředního násilí nebo zneužil bezbrannosti, za kterou by automaticky nemohl být považován nedostatek věku.“
20. Podle hodnocení senátu č. 6 nelze uvedenou citaci vyložit jinak než tak, že v něm senát č. 8 do značné míry vyloučil možnost aplikace §241 tr. zák. v jeho základní skutkové podstatě, resp. jemu odpovídajícího ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku v alternativě, kdy pachatel zneužije bezbrannosti oběti, pokud je touto osoba mladší patnácti let . V takovém případě by podle názoru v rozhodnutí vyjádřeného měla nastupovat jeho trestní odpovědnost za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., resp. trestný čin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli za trestný čin znásilnění ( „ … jeví se nelogickým, aby ochranu dítěte mladšího patnácti let, navíc bezbranného, reflektovala již základní skutková podstata tohoto ustanovení“ ). O trestný čin znásilnění by v případě, že předmětem útoku je osoba mladší patnácti let, mohlo – podle názoru v citovaném rozhodnutí zaujatého – jít jen tehdy, pokud by pachatel jednal za podmínek vymezených – vztaženo k úpravě obsažené v §185 odst. 1 tr. zákoníku – v alinea první ( „pokud by při činu pachatel užil násilí, pohrůžky bezprostředního násilí“ a zjevně i při naplnění znaku pohrůžkou jiné těžké újmy ), resp. i tehdy (alinea druhá), pokud by „zneužil bezbrannosti, za kterou by automaticky nemohl být považován nedostatek věku “.
21. Senát č. 6 se s názorem vyjádřeným v citovaném rozhodnutí senátu č. 8 zásadně shoduje v tom, že stavem bezbrannosti nelze bez dalšího rozumět nedostatek věku poškozené osoby, míněno, že závěr o naplnění tohoto zákonného znaku je dán pouhým zjištěním, že oběť trestného činu nedovršila patnáctého roku svého věku . Ostatně takový názor je obecně sdílen, neboť ho
jednak vyjádřila již dřívější judikatura obecných soudů [konkrétně např. rozhodnutí publikované pod č. 43/1994-II Sb. rozh. tr. , podle něhož „[z]a bezbrannost ženy ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. lze považovat jen takový její stav, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. O takový stav nejde u poškozené, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně najevo.“ ],
jednak je vyjádřen i v současném komentáři k trestnímu zákoníku (viz ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář . 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. Velké komentáře. S. 1839. ISBN 978-80-7400-428-5.), podle něhož „Za bezbrannost se ve smyslu §185 považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. ... Za bezbrannost se však nepovažuje stav poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo (R 43/1994-II.).“
22. Z uvedeného pak však podle senátu č. 6 a contrario plyne, že o takový stav (bezbrannosti) jde u poškozené osoby, která je sice jen nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně nevyspělá, že není schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně najevo.
23. Pokud by odkazované rozhodnutí senátu č. 8 vyjádřilo jen shora uvedený závěr, nevznikla by překážka toho, aby ve věci dovolatele senát č. 6 meritorně rozhodl. Problém ovšem vyvolává ta část jeho odůvodnění, v níž je s poukazem na odlišnost objektů trestných činů podle §241 a §242 tr. zák., resp. nyní §185 a §187 tr. zákoníku (viz tvrzení dovolatele o zmíněné rozhodnutí se opírající) dovozován rozpor kvalifikace činu spáchaného pachatelem vůči osobě mladší patnácti let formou zneužití její bezbrannosti podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se zákazem dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele ve smyslu ustanovením §31 odst. 3 tr. zák., resp. §39 odst. 4 věta první tr. zákoníku.
24. V uvedeném směru se připomíná, že zákaz dvojího přičítání téže okolnosti byl v ustanovení §31 odst. 3 tr. zák. vymezen následujícím způsobem: „K okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.“ Obsahově odpovídající znění obsažené v §39 odst. 4 věta první tr. zákoníku je formulováno takto: „K okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující.“
25. Lze usuzovat, že senátem č. 8 vyslovený právní závěr, že soudy nižších stupňů zvolená právní kvalifikace skutku založila rozpor „s ustanovením §31 odst. 3 tr. zák., které zamezuje dvojímu přičítání téže okolnosti k tíži nebo ve prospěch pachatele“ , uvedený senát dovodil právě výkladem citovaného ustanovení , podle něhož „ k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout (pozn. nejen) jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující (tj. v rovině trestu) nebo (pozn. ale též i jako) k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (tj. v rovině viny ). Usuzovat, že takto k interpretaci citovaného ustanovení trestního zákona senát č. 8 přistoupil, lze z toho, co dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, tj. že „ význam ustanovení §31 odst. 1, 2 tr. zák. přesahuje jeho systematické zařazení, tj. určení trestu v rámci zákonné trestní sankce, protože ovlivňuje i otázku, zda má či nemá být použito vyšší trestní sazby, a proto ovlivňuje i otázku viny“, resp. že „k okolnosti, že předmětem trestného činu se stala nezletilá osoba, soudy ve svém důsledku přihlédly dvakrát (poprvé v základní a podruhé v tzv. kvalifikované skutkové podstatě, neboť podle odstavce 3 ustanovení §241 tr. zák. hraje věk osoby mladší než patnáct let zásadní kvalifikační úlohu). Takový závěr však podle názoru senátu č. 6 lze dovodit pouze na základě doslovného výkladu, který však nemůže být jediným vodítkem při interpretaci právní normy. V konečném důsledku by vedl k narušení vztahu mezi základní a kvalifikovanou skutkovou podstatou. Každá kvalifikovaná skutková podstata totiž vychází ze skutkové podstaty základní, tuto dál specifikuje (tj. kvalifikuje) jako trestný čin typicky společensky škodlivější, než je ten, který je kriminalizován skutkovou podstatou základní.
26. Oproti právnímu závěru senátu č. 8 je senát č. 6 toho názoru, že odlišná formulace §31 odst. 3 tr. zák. a §39 odst. 4 tr. zákoníku nezakládá odlišnosti v obsahu, který vyjadřují; dikce trestního zákoníku je jen přesnější v tom, že dává na jednu stranu okolnosti týkající se viny a na stranu druhou ty, jež se týkají trestů. Byť znění trestního zákona obojí poněkud směšovalo, nebylo z něj podle senátu č. 6 důvodné vyvodit právní názor, který v odkazovaném rozhodnutí prezentoval senát č. 8. Odkázat lze i na názory obsažené v odborných publikacích, kdy např. komentář k trestnímu zákonu, ač připouštěl, že význam §31 odst. 3 „přesahuje systematická zařazení ustanovení §31 odst. 1, 2, tj. určení trestu v rámci zákonné trestní sankce, protože ovlivňuje i otázku, zda má či nemá být použito vyšší trestní sazby, tudíž ovlivňuje i otázku viny a zákonné určení samotné trestní sankce“ , zdůrazňoval, že „[o]kolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby a která je znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, nemůže být ještě znovu hodnocena jako obecně přitěžující okolnost ovlivňující výměru trestu v rámci této vyšší trestní sazby“ ( v iz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 241). Jinými slovy, výklad tohoto ustanovení byl ve shodě s tím, co nyní pregnantněji vyjádřilo ustanovení §39 odst. 4 věta první tr. zákoníku.
27. Zcela jasné znění §39 odst. 4 věta první tr. zákoníku, včetně uvážení jeho zařazení v hlavě V, Dílu 2, Oddíle 1 ( Obecné základy pro ukládání trestů ) podle názoru senátu č. 6 vylučuje, že by se ve věci dovolatele mělo toto ustanovení uplatnit, neboť na řešený problém týkající se výlučně otázky jeho viny (právní kvalifikace skutku) nedopadá.
28. Pokud v označeném rozhodnutí senát č. 8 dále argumentoval tím, že (byť) na straně jedné „…. v zásadě nejde o stejné okolnosti ve smyslu ustanovení §31 odst. 3 tr. zák., na druhé straně takový názor náležitě nerozlišuje účel a smysl ochrany poskytované trestním zákonem v jeho ustanoveních §241 a §242 “ , pak ani s takto vyjádřeným názorem senát č. 6 nesouhlasí. Takové vyjádření totiž – mimo toho, že bezbrannost , jako zákonný znak objektivní stránky trestného činu znásilnění, nelze ztotožňovat s nedostatkem věku, tj. nedosažením věkové hranice patnácti let oběti – vyúsťuje v závěr, že ani v situaci , kdy přistoupí skutkové zjištění odůvodňující poznatek, že pachatel při svém činu zneužil „faktického nedostatku fyzických a psychických schopností poškozené osoby odporovat vymáhané souloži nebo jinému způsobu pohlavního zneužití“, není možno takový čin (při nutnosti respektování odlišných objektů trestných činů) posoudit jako trestný čin znásilnění .
29. Odlišnost individuálních objektů, které zdůraznilo odkazované rozhodnutí senátu č. 8 [individuálním objektem znásilnění je svoboda rozhodování v sexuálních věcech (právo na svobodné rozhodování o vlastním pohlavním životě), individuálním objektem pohlavního zneužití je sexuální a mravní integrita dětí mladších 15 let (ochrana dětí mladších patnácti let před předčasnými zkušenostmi s různými formami pohlavního styku, které by mohly narušit jak jejich mravní, tak tělesný vývoj)], podle názoru senátu č. 6 nezakládá důsledky, které dovodilo odkazované rozhodnutí. Senát č. 6 zastává názor, že pro právní kvalifikaci skutku je rozhodný nikoli samotný věk oběti, nýbrž zjištění, zda se oběť pachateli podvolila v důsledku bezbrannosti či nikoli. Vyjádřeno jinak, je-li přítomna in concreto bezbrannost, ať už je jejím důvodem cokoliv, prioritně a výlučně použitelná je skutková podstata znásilnění základní a podle okolností i kvalifikovaná, neboť z hlediska individuálního objektu tohoto trestného činu tomu jinak být nemůže ( právo na svobodné rozhodování o vlastním pohlavním životě ). Naopak není-li přítomna in concreto bezbrannost , i když předmětem útoku pachatele je dítě mladší 15 let, prioritně a výlučně použitelná je skutková podstata pohlavního zneužití , základní a podle okolností i kvalifikovaná, neboť z hlediska individuálního objektu tohoto trestného činu tomu jinak být rovněž nemůže ( ochrana dětí mladších patnácti let před předčasnými zkušenostmi s různými formami pohlavního styku, které by mohly narušit jak jejich mravní, tak tělesný vývoj ).
30. V případě znásilnění spáchaného zneužitím bezbrannosti dítěte mladšího 15 let přistupuje navíc okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, resp. k základní skutkové podstatě (odst. 1 §185 tr. zákoníku) přistupuje skutková podstata kvalifikovaná (odst. 3 písm. a) §185 tr. zákoníku), aniž by byl porušen zákaz dvojího přičítání téže skutečnosti v rovině viny , neboť jeden a tentýž předmět útoku zde vykazuje odlišné skutkové charakteristiky, které je nutno vyjádřit právně kvalifikačně právě aplikací obou citovaných zákonných ustanovení.
31. Senát č. 6 usuzuje, že při řešení otázky právní kvalifikace činu je třeba postupovat způsobem jím vyloženým, resp. způsobem, jenž zohlednila již jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která v podobných případech shledala právní kvalifikaci činu jako trestného činu znásilnění zákonu odpovídající.
32. Jako příklad lze uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013, které sice vyšlo ze stejných východisek jako výše pojednané rozhodnutí senátu č. 8, když ve svém odůvodnění uvedlo následující skutečnosti [ „V obecné rovině lze dále uvést, že trestný čin pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku je možné chápat jako subsidiární ve vztahu k trestnému činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, neboť poskytuje základní ochranu práva na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších patnácti let. Pokud vzhledem k duševnímu a fyzickému vývoji oběti, kterou je dítě mladší patnácti let, jakož i vzhledem k dalším souvisejícím okolnostem, nebude existence stavu bezbrannosti v konkrétním případě dovozena, může být jednání pachatele (při naplnění všech znaků skutkové podstaty) posouzeno jako trestný čin pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku. Současně platí, že stav bezbrannosti nelze bez dalšího dovozovat pouze s odkazem na věk oběti, ale je třeba vždy zvažovat okolnosti konkrétního případu, jak byly výše vyloženy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1053/2011).“ ], avšak následně zcela transparentně vyjádřilo, že právní kvalifikace činu jako trestného činu znásilnění vyloučena není, a je naopak (za dále rozvedených skutečností) jedině možná . V tomto (sp. zn. 3 Tdo 1279/2013) rozhodnutí Nejvyšší soudu uvedl, že v situaci, kdy je u oběti (nezletilé/ho) „ stav bezbrannosti přítomen , pak při naplnění ostatních zákonných znaků má právní kvalifikace trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku přednost, neboť pouze tak může být dostatečně reflektována společenská škodlivost činu a současně poskytnuta zvýšená míra ochrany těchto obětí. Jiný výklad vztahu těchto zákonných ustanovení by totiž byl v rozporu s jejich smyslem, když jednání pachatele spočívající ve vykonání soulože či jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží při současném zneužití bezbrannosti oběti by bylo u dítěte mladšího patnácti let postihováno méně přísně než jednání směřující proti bezbranné osobě dospělé (srov. trestní sazby za jednání podle §187 odst. 1 tr. zákoníku oproti jednání podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku; k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1127/2009).“
33 . Obdobný právní závěr vyjádřilo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1228/2015 , v němž senát č. 8 v návaznosti na vymezení objektu trestného činu znásilnění [ „Objektem uvedeného trestného činu je právo člověka (ženy či muže) na svobodném rozhodování o svém pohlavním životě.“ ] a výklad znaku stavu bezbrannosti ve starší judikatuře (rozhodnutí č. 17/1982 Sb. rozh. tr. a již citované č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr. ) rozhodl o odmítnutí dovolání, když v závěru svého rozhodnutí již bez bližší argumentace uvedl, že „[v]zhledem k tomu, že obviněný čin spáchal na poškozené, jež byla dítětem mladším patnácti let, naplnil znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákoníku. Z uvedeného taktéž vyplývá, že s ohledem na zjištěný stav bezbrannosti poškozené nepřicházela v úvahu alternativa mírnějšího právního posouzení skutku obviněného jako trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku.“
34. Posledně dvě citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu v konečném řešení přistoupila k posouzení věci způsobem, který konvenuje právnímu názoru senátu č. 6.
35 . Vrátí-li se úvahy senátu č. 6 k tomu, jak je zejména v pozdějších rozhodnutích Nejvyššího soudu přistupováno k posuzování otázky stavu bezbrannosti oběti trestného činu znásilnění, pak lze odkázat na již uvedené rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1228/2015 , v němž soud s oporou o dřívější judikaturu uvedl, že „ve stavu bezbrannosti se mimo jiné nacházejí osoby, které vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr.) apod. V takových případech bezbrannosti se jedná o psychickou bezbrannost, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání atd. Zneužití spočívá v tom, že pachatel o konkrétní skutečnosti ví, a právě tuto skutečnost využije k tomu, aby dosáhl svého cíle. O zneužití bezbrannosti půjde tehdy, je-li oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.).“ Ve stejném duchu k posouzení stavu bezbrannosti přistoupilo např. rozhodnutí vydané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tdo 1179/2017.
V.
Závěrečné shrnutí
36. Jelikož při rozhodování o dovolání obviněného zaujal senát č. 6 v otázce možného právního posouzení skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným, jiný právní názor, než které vyjádřilo jím odkazované rozhodnutí senátu č. 8 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1053/2011 ) , a to konkrétně v otázce výkladu znaku bezbrannosti u oběti mladší patnácti let, resp. jejího dopadu stran ne/možnosti čin kvalifikovat jako zločin znásilnění v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, shledal splnění zákonných podmínky pro postup podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Věc obviněného F. L. proto postoupil k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
37. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., jenž je toliko fakultativním institutem, neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 8. 2019
JUDr. Vladimír Veselý v. r.
předseda senátu