ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.542.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 542/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný D. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7 To 97/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 81/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 1 T 81/2014, byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zatajení věci podle §219 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil způsobem popsaným ve výroku jeho rozhodnutí.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7 To 97/2017, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 3 T 27/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7 To 97/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Burdy dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku s tím, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
5. V odůvodnění podaného dovolání namítl, že soud druhého stupně zatížil odvolací řízení závažnými procesními vadami, když zasáhl do jeho práva na obhajobu. V dané souvislosti připomněl, že jeho obhájce Mgr. Zdeněk Burda podal odvolání, o němž odvolací soud rozhodl, i když k němu nebyla doplněna plná moc. Soudu druhého stupně poté vytknul, že jej ani jeho obhájce nevyzval k doplnění a předložení plné moci, obhájce nevyrozuměl o konání veřejného zasedání o odvolání, následně přesto rozhodl ve veřejném zasedání bez přítomnosti tohoto obhájce a nedoručil mu rozhodnutí o odvolání, vzhledem k čemuž nezačala běžet lhůta dvou měsíců k podání dovolání.
6. Obviněný z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
7. Obviněný pak v samostatném přípisu doplnil, že žádá o zrušení výzvy k nástupu výkonu trestu z důvodu její protizákonnosti, jelikož jeho obhájci Mgr. Zdeňku Burdovi nebyl doručen rozsudek odvolacího soudu, jenž tedy není pravomocný. Z procesní opatrnosti dále namítl, že rozhodnutí soudu druhého stupně nemohlo nabýt právní moci i proto, že nebyl určen obhájce, jemuž se doručuje ve smyslu §37 odst. 3 tr. ř. Poté vzhledem k již vykonanému trestu odnětí svobody a povolenému podmíněnému propuštění po polovině požádal o odklad výkonu trestu podle §323 tr. ř. a přiznání odkladného účinku jeho dovolání, což odůvodnil především výhradami uplatněnými v předchozím podání (viz bod 5. tohoto usnesení). V závěru poznamenal, že by mu zbývalo vykonat cca 16 dní trestu odnětí svobody, což není účelné, nýbrž je v souladu se zákonem a zásadami trestního řízení, aby bylo vyčkáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně připomněl, že obviněný byl v tomto řízení právně zastoupen několika obhájci, přičemž dne 9. 1. 2015 si zvolil obhájce JUDr. Jana Nohejla, jenž jej zastupoval po celou dobu řízení před nalézacím soudem a který za něj podal odvolání. Následně byly do spisu doručeny přípisy označené jako odvolání, které však byly podány jinými advokáty, a to nejprve dne 1. 3. 2017 advokátem Mgr. Zdeňkem Burdou s tím, že přílohou jeho podání měla být „plná moc právního zástupce“, nicméně tato doložena nebyla. Soud prvního stupně pak dne 6. 3. 2017 předložil věc odvolacímu soudu s předkládací zprávou. Nalézacímu soudu bylo poté ještě doručeno „odůvodnění odvolání“ datováno dnem 24. 3. 2017 a podané prostřednictvím advokáta Mgr. Martina Vovsíka, jež bylo dne 27. 3. 2017 odesláno soudu druhého stupně, přičemž originál plné moci vystavené tomuto obhájci dne 28. 2. 2017 byl do trestního spisu doložen dne 28. 3. 2017 jeho substituentem. Odvolací soud rozeslal vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 11. 5. 2017 obviněnému, jeho obhájci Mgr. Martinu Vovsíkovi, poškozené ČSOB pojišťovně, a. s., a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni. Obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil, přičemž prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Vovsíka předložil žádost o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jmenovaný obhájce při závěrečném návrhu odkázal na písemná vyhotovení odvolání založená ve spisu, jež byla vypracována jím a JUDr. Janem Nohejlem.
9. Stran dovolací argumentace poté konstatoval, že za relevantní lze považovat pouze výhrady vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle nichž obviněný v souladu s tímto důvodem namítl, že k odvolacímu řízení nebyl přizván (druhý) obhájce, ač si ho řádně zvolil. Naproti tomu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. označil za uplatněný neopodstatněně, k čemuž připomněl, že tento dovolací důvod spadá jen na případy nepřítomnosti osoby obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, nikoliv na případy nepřítomnosti jiných osob (včetně obhájce). Dodal, že tento dovolací důvod nebyl naplněn ani ve vztahu k nepřítomnosti obviněného na veřejném zasedání, o jehož konání byl včas vyrozuměn, a jelikož nebyl předvolán, tak předsedkyně senátu nepovažovala jeho účast za nezbytnou, když navíc prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Vovsíka požádal o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
10. Za komplikovanější shledal státní zástupce situaci ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. K danému důvodu dovolání prvně (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002) připomněl, že zahrnuje především neúčast obhájce v případě nutné obhajoby, ale též situace, kdy si obviněný zvolí obhájce a orgány činné v trestním řízení vůči němu neplní povinnosti umožňující obhájci plnit svá zákonná oprávnění a povinnosti. Dále uvedl, že pokud si obviněný zvolil dva nebo více obhájců a současně příslušnému orgánu činnému v trestním řízení neoznámil, kterého z nich zmocňuje k přijímání písemností, pak v případě, že ani předseda senátu podle §37 odst. 3 tr. ř. nerozhodl, který z nich je k tomu určen, je třeba vyrozumění o konání veřejného zasedání, jakož i rozhodnutí odvolacího soudu doručit všem obhájcům obviněného, k čemuž poukázal příkladmo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004. sp. zn. 11 Tdo 509/2004. Poté zdůraznil, že za porušení práva na obhajobu ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze považovat i případy, kdy v řízení před soudem obviněný neměl jednoho ze dvou či více obhájců např. proto, že tento obhájce nebyl o prováděném úkonu vyrozuměn. V neposlední řadě zmínil, že účinky úkonu obviněného, jímž si zvolil obhájce, nastávají vůči příslušnému orgánu činnému v trestním řízení okamžikem, kdy mu obviněný nebo jím zvolený obhájce předložil plnou moc udělenou k výkonu obhajoby v trestním řízení.
11. Dále uvedl, že v projednávané věci je posouzení zákonnosti postupu odvolacího soudu zkomplikováno tím, že v době rozesílání vyrozumění o konání veřejného zasedání a v době konání veřejného zasedání byl obviněný ve smluvním vztahu se třemi advokáty, JUDr. Janem Nohejlem, Mgr. Zdeňkem Burdou a Mgr. Martinem Vovsíkem, byť u každého z nich nastaly odlišné skutečnosti ohledně podání odvolání, předložení plné moci soudu, vyrozumění o veřejném zasedání a účasti u veřejného zasedání. Obhájce JUDr. Jan Nohejl zastupoval obviněného sám až do doby podání odvolání. Po doručení rozsudku soudu prvního stupně obviněný vstoupil v jednání s dalšími advokáty, přičemž Mgr. Zdeněk Burda k podanému dovolání nepřiložil plnou moc a neprokázal tak vůči soudu oprávnění vykonávat v zastoupení obviněného procesní úkony, ke kterým byl zmocněn, což bylo částečně napraveno až dne 14. 8. 2017, kdy byla kopie jeho plné moci ze dne 1. 3. 2017 doložena s podaným dovoláním. Soud druhého stupně při nepředvolání obhájce Mgr. Zdeňka Burdy a při konání veřejného zasedání bez jeho účasti tak podle státního zástupce nezkrátil právo obviněného na obhajobu. Žádné pochybení neshledal ani v případě zajištění účasti obhájce Mgr. Martina Vovsíka na veřejném zasedání, jenž na rozdíl od Mgr. Zdeňka Burdy vykázal své oprávnění vykonávat obhajobu vůči odvolacímu soudu předložením originálu plné moci. Za nejednoznačnou však označil situaci v případě obhajoby vykonávané JUDr. Janem Nohejlem, kterého odvolací soud rovněž nevyrozuměl o konání veřejného zasedání, jehož se jmenovaný obhájce ani nezúčastnil. K tomu uvedl, že trestní spis neobsahuje žádnou listinu o ukončení poskytování právních služeb tímto advokátem, žádný projev vůle obviněného stran jeho zastoupení dvěma a více obhájci, ani usnesení, kterým by předseda senátu určil obhájce k přijímání písemností. Za takové situace označil postup soudu druhého stupně za nesprávný, s potenciálem naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Odvolacímu soudu rovněž vytknul, že vyrozumění o konání veřejného zasedání, ani rozhodnutí odvolacího soudu nedoručil všem obhájcům. Pakliže by byl potvrzen předpoklad, že JUDr. Jan Nohejl byl v trestní věci obviněného nadále činný jako obhájce a nebylo mu dosud doručeno rozhodnutí odvolacího soudu, přisvědčil i námitce, že lhůta k podání dovolání dosud neskončila, resp. nezačala běžet.
12. S poukazem na shora rozvedené skutečnosti a za předpokladu neprokázání toho, že v době konání veřejného zasedání o odvolání již obviněný nebyl zastupován obhájcem JUDr. Janem Nohejlem, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7 To 97/2017, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jeho odlišného stanoviska ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
13. V dalším podání státní zástupce doplnil své vyjádření s tím, že telefonicky byla opatřena informace z advokátní kanceláře Nohejl, Kratěna & Partners, podle níž advokát JUDr. Jan Nohejl již není ve smluvním vztahu o poskytování právních služeb s obviněným, přičemž k ukončení zastoupení došlo dne 11. 5. 2017, tj. v den konání veřejného zasedání o odvolání. S poukazem na své předchozí vyjádření zopakoval, že jestliže v době konání veřejného zasedání již obviněný nebyl zastupován obhájcem JUDr. Janem Nohejlem, tak odvolací soud jeho nevyrozuměním o konání veřejného zasedání v době trvání jeho obhajoby nezatížil řízení procesní vadou, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jelikož JUDr. Jan Nohejl by již v době veřejného zasedání nebyl obhájcem obviněného Za takové situace navrhl, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Na druhou stranu, pokud právní zastoupení obviněného obhájcem JUDr. Janem Nohejlem skončilo až po veřejném zasedání o odvolání a tento obhájce nebyl o jeho konání vyrozuměn a proto se jej nezúčastnil, považoval by takový případ za porušení práva na obhajobu ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7 To 97/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV.
A) Obecná východiska
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Zahrnuje zásadně případy, kdy obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby (§36, §36a tr. ř.), vůbec formálně nedisponoval. Z hlediska dodržení pravidel spravedlivého procesu však je třeba připustit, že může být naplněn i za situace, kdy sice u obviněného nebyly dány důvody nutné obhajoby, ale obviněný obhájce měl, přičemž orgány činné v trestním řízení neplnily své zákonné povinnosti umožňující obhájci plnění jeho práv a povinností. V této souvislosti lze připomenout závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, že „dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat proto, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, se může vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného, má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat. Tento dovolací důvod je tak dán např. za situace, když v odvolacím řízení se obhájce obviněného neúčastnil veřejného zasedání odvolacího soudu, v němž bylo učiněno rozhodnutí o podaném odvolání, protože o veřejném zasedání nebyl vůbec vyrozuměn, což v případě, že se nejedná o nutnou obhajobu, se ovšem uplatní za předpokladu, že obviněný neprojevil souhlas s nepřítomností svého obhájce u takového veřejného zasedání.“
18. Uvedený dovolací důvod však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
19. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání se v rozporu se zákonem konalo v nepřítomnosti obviněného , ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Veřejné zasedání přitom nelze konat v nepřítomnosti obviněného tehdy, (a) je-li obviněný ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody a neprohlásil-li výslovně, že se vzdává své účasti při veřejném zasedání (v případě veřejného zasedání odvolacího soudu), (b) jde-li o veřejné zasedání konané o návrhu státního zástupce na schválení dohody o vině a trestu, nebo (c) je-li obviněný mladistvým a nekoná-li se u něj řízení proti uprchlému nebo nejde-li o výjimky podle §73 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání (§233 odst. 1 věta první tr. ř.), a tím dal jednoznačně najevo, že nemůže jednat a rozhodovat v nepřítomnosti obviněného, ledaže by soud dodatečně rozhodl podle §205 odst. 2 tr. ř. za použití §238 tr. ř., že lze veřejné zasedání provést, i když se k němu nedostavil předvolaný obviněný. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
20. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
B) Vlastní posouzení
21. Nejvyšší soud se nejprve vyjádří k dovolací argumentaci vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , k němuž obviněný pouze v obecnosti uvádí, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání.
22. Byť je taková blíže nekonkretizovaná námitka v podstatě nepřezkoumatelná, Nejvyšší soud k ní pro úplnost konstatuje, že ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o jeho odvolání před soudem druhého stupně porušena nebyla . K tomu je zapotřebí připomenout, že obviněný byl o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem řádně a včas vyrozuměn (viz doručenku na č. l. 706 p. v. spisu), což napovídá o tom, že soud nepovažoval jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou. Zároveň u něj nebyly dány žádné ze shora uvedených okolností, za předpokladu jejichž existence nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného [viz případy (a) až (c) v bodě 19. tohoto usnesení]. Především však nutno zdůraznit, že obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Vovsíka, jenž byl na veřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2017 osobně přítomen, požádal o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Nadto lze (ve shodě se státním zástupcem) poznamenat, že argumentace stran nepřítomnosti obhájce Mgr. Zdeňka Burdy na veřejném zasedání [kterou však obviněný pojí zřejmě jen s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.] se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zcela míjí.
23. Jak avizoval státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání, složitější je situace ohledně výhrad obviněného vztažených k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , jež byly uplatněny formálně právně relevantně, jelikož jimi obviněný brojí vůči nevyrozumění jeho obhájce Mgr. Zdeňka Burdy o konání veřejného zasedání o odvolání a následné nepřítomnosti jmenovaného obhájce na tomto veřejném zasedání, tedy že v řízení před odvolacím soudem neměl obhájce, ať jej podle zákona mít měl. K těmto námitkám Nejvyšší soud nejprve připomene některé související okolnosti.
24. Z obsahu spisu plyne, že obviněný podal odvolání proti rozsudku nalézacího soudu nejprve prostřednictvím svého (tehdejšího) obhájce JUDr. Jana Nohejla, jenž jej jako zvolený obhájce zastupoval po celou dobu řízení před nalézacím soudem. Před předložením spisu odvolacímu soudu dne 6. 3. 2017 bylo soudu prvního stupně doručeno ještě podání Mgr. Zdeňka Burdy nadepsané jako „Odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město pod č. j. 1 T 81/2014 ze dne 31. 10. 2016“, k tomuto však nebyla přiložena plná moc, byť na jeho titulní straně je uvedeno „Příloha: Plná moc právního zástupce“. Obviněný pak ještě prostřednictvím svého nově zvoleného obhájce Mgr. Martina Vovsíka doručil „doplnění odvolání“ společně s plnou mocí udělenou tomuto obhájci. Z těchto advokátů byl o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem vyrozuměn pouze posledně jmenovaný obhájce, Mgr. Martin Vovsík, aniž by se ze spisového materiálu podávalo, že obviněný ve smyslu §37 odst. 3 tr. ř. zmocnil tohoto obhájce k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení, ani že by jej za tímto účelem určil předseda senátu soudu druhého stupně. Veřejné zasedání o odvolání obviněného se tak konalo pouze v přítomnosti obhájce Mgr. Martina Vovsíka, jenž předtím dne 28. 3. 2017 v rámci nahlížení do spisu měl možnost seznámit se podrobně s obsahem spisového materiálu a na veřejném zasedání odkázal explicitně i na odvolání podané obhájcem JUDr. Janem Nohejlem.
25. Rozsudek soudu druhého stupně byl následně doručen obviněnému, obhájci Mgr. Martinu Vovsíkovi a Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň-město. Proti tomuto rozsudku podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Burdy, tentokrát i s přiloženou plnou mocí datovanou ke dni 1. 3. 2017. Toto dovolání bylo s trestním spisem předloženo Nejvyššímu soudu, u něhož byla věc vedena (původně) pod sp. zn. 6 Tdo 1494/2017. Dne 30. 11. 2017 byla tato věc vrácena k odstranění vad řízení u soudu prvního stupně, především za účelem doručení rozsudku odvolacího soudu všem obhájcům, kteří podle obsahu spisového materiálu ke dni podání dovolání byli právními zástupci obviněného. Pouze pro úplnost lze zmínit, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1494/2017, bylo z podnětu obviněného rozhodnuto o odkladu výkonu souhrnného trestu, který mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu. Poté, co soud druhého stupně doručil svůj rozsudek o odvolání obviněného JUDr. Janu Nohejlovi a Mgr. Zdeňku Burdovi, předložil věc Nejvyššímu soudu, kde je vedena pod sp. zn. 6 Tdo 542/2018. V dovolacím řízení bylo v neposlední řadě zjištěno, že obviněný dne 10. 5. 2017 ve večerních hodinách (tj. večer před konáním veřejného zasedání o jeho odvolání) odvolal plnou moc udělenou JUDr. Janu Nohejlovi, jenž mu následujícího dne zaslal podepsanou výpověď plné moci s tím, aby o této skutečnosti obeznámil soud (jak však bylo výše zmíněno, z obsahu předloženého spisu taková skutečnost není patrna).
26. Lze tedy shrnout, že obviněný byl v odvolacím řízení fakticky (se zřetelem ke skutečnostem, které Nejvyšší soud zjistil ex post v dovolacím řízení) právně zastoupen více obhájci. Konkrétně obhájcem Mgr. Martinem Vovsíkem, zprvu též JUDr. Janem Nohejlem (jehož právní zastoupení bylo posléze ukončeno, a to ještě před konáním veřejného zasedání o odvolání obviněného, tato skutečnost však ještě v dané době nebyla soudům nižších stupňů známa) a obhájcem Mgr. Zdeňkem Burdou, jemuž udělená plná moc však byla soudům nižších stupňů řádně doložena teprve s podaným dovoláním dne 14. 8. 2017.
27. Se zřetelem ke shora zmíněným skutečnostem nutno soudům nižších stupňů vytknout několik formálních pochybení, a to s přihlédnutím k informacím, jimiž v předmětné době disponovaly. Jednak je to jejich formalistický přístup vůči advokátu Mgr. Zdeňku Burdovi, jenž podal „odvolání proti rozsudku nalézacího soudu“, k němuž však nepřiložil plnou moc, byť i znění jeho titulní strany nasvědčuje o existenci plné moci, která evidentně měla být přílohou tohoto podání. Soudy nižších stupňů (ať již soud nalézací, jemuž bylo podání doručeno, nebo posléze soud odvolací) proto měly Mgr. Zdeňka Burdu vyzvat k doložení plné moci, což však neučinily a následně s ním nejednaly jako s obhájcem obviněného. Současně ovšem lze konstatovat pochybení i ze strany tohoto obhájce, jehož povinností je mj. řádné doložení plné moci. Dále nutno uvést, že v řízení před soudem druhého stupně po předložení věci soudem prvního stupně vystupovalo vícero obhájců s řádně doloženou plnou mocí (JUDr. Jan Nohejl a Mgr. Martin Vovsík), přičemž obviněný ani jednoho z nich nezmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Odvolací soud proto měl postupovat podle §37 odst. 3 tr. ř. a určit mu obhájce pro účely doručování sám. Jelikož tak neučinil, měl vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání obviněného doručit správně oběma obhájcům.
28. Přes existenci shora uvedených formálních vad, jež by za jiných okolností mohly být způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., však Nejvyšší soud konstatuje, že z materiálního hlediska neshledal porušení práva obviněného na obhajobu, jež by odůvodňovalo jeho kasační zásah do pravomocného rozhodnutí napadeného dovoláním.
29. V daných souvislostech je potřeba zdůraznit následující skutečnosti. Konání veřejného zasedání v nepřítomnosti JUDr. Jana Nohejla nezakládá vadu odvolacího řízení ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jelikož tento advokát již v dané době (tj. v době, kdy byly prováděny úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním, srov. bod 18. tohoto usnesení) fakticky nebyl obhájcem obviněného (obviněný o konání veřejného zasedání dne 11. 5. 2017 prokazatelně věděl, takže pokud den předtím odvolal plnou moc udělenou JUDr. Janu Nohejlovi, evidentně tím vyjádřil svou vůli, aby jej dále v řízení před odvolacím soudem nezastupoval). Nadto lze dodat, že obviněný nepřítomnost JUDr. Jana Nohejla na veřejném zasedání ani nenamítá.
30. Dále nutno konstatovat, že obviněný byl na veřejném zasedání konaném o jeho odvolání zastoupen obhájcem Mgr. Martinem Vovsíkem, k čemuž lze opětovně zmínit i to, že obviněný svou osobní účast na tomto veřejném zasedání nepovažoval za potřebnou, když požádal o jeho konání ve své nepřítomnosti. Tento obhájce navíc v rámci veřejného zasedání prezentoval nejen námitky vznesené v jím sepsaném odvolání, nýbrž odkázal i na odvolání podané JUDr. Janem Nohejlem. Především je však zapotřebí podotknout, že obviněný sám v dovolání opakovaně uvádí, že soud druhého stupně při rozhodování o jeho odvolání vzal v potaz i odvolání podané prostřednictvím Mgr. Zdeňka Burdy, resp. že reagoval i na výhrady vznesené v tomto odvolání, a současně nikterak nekonkretizuje (resp. ani nenaznačuje), v jakém směru mělo být „pouhou“ formální absencí Mgr. Zdeňka Burdy na veřejném zasedání materiálně zkráceno jeho právo na obhajobu, popř. čímž by eventuálně mohla osobní přítomnost Mgr. Zdeňka Burdy na veřejném zasedání fakticky zlepšit jeho postavení v odvolacím řízení (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1303/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 826/07, atd.).
31. S akcentem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí by nemohlo nijak zásadně ovlivnit postavení obviněného a že shora zmíněné procesní otázky nepřinášejí po právní stránce žádné nové či významné poznatky, když postačil poukaz na dosavadní rozhodovací praxi.
32. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu