ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.703.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 703/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2009 dovolání, které podal obviněný Bc. M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 7 To 8/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 142/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 92 T 142/2008, byl obviněný Bc. M. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 29. 11. 2004 v K. jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění, IČ:, na základě plné moci udělené mu dne 16. 9. 2002 společností L. Č. s., a. s., se sídlem S., P., IČ:, odebral od leasingového nájemce V. M., kterému byla ukončena leasingová smlouva č. ze dne 9. 8. 2000 předmět leasingu, brousící sestavu na výrobu šatonů ss 12 – ss 30, kterou dále nepředal společnosti L. Č. s., a. s., které náležela a naložil s ní blíže nezjištěným způsobem, čímž tak způsobil poškozené společnosti L. Č. s., a. s., škodu ve výši 1.510.754 ,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl obviněný pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 88 T 135/2004, dále za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 95 T 2/2006, za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 3 T 84/2006, a za pokračující trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným v bodě I. rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 4 T 198/2006, byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestu z pravomocného trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 88 T 135/2004, z pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 95 T 2/2006, z pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 3 T 84/2006, a z pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 4 T 198/2006 (bod I. výroku o trestu), jakož i všechna další rozhodnutí na tyto zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti L. Č. s., a. s., se sídlem S., P., IČ:, škodu ve výši 1.510.754,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 7 To 8/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu (výrok o zamítnutí odvolání) ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle jeho názoru bylo zamítnuto odvolání, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný shrnul dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů. Popřel, že by od svědka V. M. převzal předmět leasingu – brousící sestavu. Nepodepsané protokoly o předání vydal jmenovanému pro potřeby šetření P., a to na jeho žádost s příslibem, že pak předmět leasingu vrátí. Namítl, že jeho tvrzením, že nevyplněné protokoly předal i dalším osobám, se soudy blíže nezabývaly s odůvodněním, že toto nelze vzhledem k jeho inteligenci předpokládat a tento postup by byl zcela nelogický. Obviněný zdůraznil, že chtěl pro poškozeného vymoci předmět leasingu, ovšem za situace, kdy mu V. M. nechtěl stroj vydat ani uvést, kde se nachází, mu protokoly předal pod příslibem, že věc vydá, čímž by splnil úkol zadaný poškozeným. Dodal, že prvostupňový soud bez dalšího uvěřil V. M., ač z jeho výpovědi vyplynulo, že se pokoušel dovolatele podvést, když tvrdil, že stroj neexistuje, nebo že jej užívá třetí osoba apod., což plyne i z výpovědí svědků J. a J. Podle obviněného je nesporné, že kdyby V. M. vypovídal v souladu s jeho obhajobou, přivodil by si trestní stíhání. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1225/2003, jež se týkalo případu, kdy jednání leasingového nájemce může být posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák.
Dále obviněný blíže rozvedl skutečnosti, jimiž zpochybnil věrohodnost tvrzení V. M. a soudům vytkl, že se jimi nezabývaly. Rovněž namítl, že sestava, která měla být odvezena, nebyla ztotožněna se sestavou, kterou měl zpronevěřit, a to zvláště, vlastnil-li jmenovaný v průběhu času několik sestav. Soud se ani nezajímal o osud sestavy, kam ji měl odvézt a jak s ní naložil. Obviněný zpochybnil i důkazní hodnotu svědecké výpovědi V. M., neboť podstatné informace věděl z doslechu od svého syna. Pouze uvedl, že při odvozu sestavy se na místě pohyboval člověk typu dovolatele. Svědek R. vypověděl, že u odvozu sestavy nebyl přítomen, přičemž svědek H. měl informace toliko zprostředkované od své matky. Svědek J. pracoval pro obviněného krátce, pouze brigádně a těžko jej mohl blíže poznat. Svědek J. nevyloučil, že mohl prázdné protokoly předat. Expertíza ručního písma prokázala jen to, že sporný protokol o předání předmětu leasingu nevyplnil V. M. (toliko bylo uvedeno, že ručně psané údaje s „větší pravděpodobností“ napsal Bc. M. S.). Protokol mohl tudíž vyplnit někdo jiný, neboť v době, kdy byl V. M. předán, sporné údaje v něm nebyly vyplněny.
V návaznosti na tyto okolnosti obviněný uvedl, že skutková zjištění soudů obou stupňů neodpovídají skutečnosti, neboť nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Právní závěry soudů označil ve zcela zjevném nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Odkázal i na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je k rozhodnutí o vině a trestu třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti, a aby každý případ důkazní pochybnosti vyvolávající byl vyložen ve prospěch obviněného. V jeho případě tyto pochybnosti existují a napadená rozhodnutí porušují zásadu in dubio pro reo.
Pochybení soudů obou stupňů obviněný rovněž shledal i v nesprávném posouzení jednání, pokud byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož vymezení v zákoně připomněl. Krajský soud zamítl odvolání, aniž by zkoumal, zda jeho jednáním byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, na základě jakých zjištění soudy dospěly k závěru o jejich naplnění. K naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry – přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena, dochází až jednáním pachatele, který s takovou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, jímž maří účel svěření. Pouhé převzetí cizí věci pachatelem s tím, že s ní bude určitým způsobem nakládat, ještě nenaplňuje zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. V této věci se celé dokazování končí údajným převzetím sestavy obviněným. Po jejím převzetí nebyl skutkový děj prokázán a odůvodnění rozhodnutí se jím nezabývá. Pro naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je rozhodné jen jednání, které následovalo poté, co se rozhodl sestavu nevrátit. Teprve tehdy mohlo dojít k přisvojení svěřené cizí věci a ke způsobení majetkové újmy poškozenému. Podle obviněného považují soudy obou stupňů za okamžik vzniku zpronevěry převzetí sestavy, jak to plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Takto by však mohl být ze zpronevěry obviněn prakticky kdokoliv. Zákonný znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a to přisvojení si cizí věci, však z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá ani nebyl prokázán. Pokud je v rozsudku uvedeno, že jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., tak z jeho odůvodnění nevyplývá, co se rozumí „způsobem jednání“ jeho osoby, resp. v kterém konkrétním jednání soud přímý úmysl shledal. Nebylo-li prokazováno přisvojení si cizí věci, nemůže být shledán ani úmysl, ať přímý nebo eventuální.
Závěrem dovolání obviněný zopakoval, že soudy obou stupňů skutkový stav nesprávně posoudily a vyvodily nesprávné právní závěry, přičemž jejich rozhodnutí hlavně spočívá na nesprávném právním posouzení takto zjištěného skutku, když je zde rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 7 To 8/2009, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 92 T 142/2008, a to jako vadnou část řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně a příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně nechala ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci písemné vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného, jimiž v mimořádném opravném prostředku a v podrobnostech zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů a uvádí svoji verzi celé události. Jak již bylo shora řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Současně je potřebné konstatovat, že z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně vyplývá, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je též patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů. S těmito skutkovými závěry se po provedeném odvolacím řízení v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně.
V dovolání obviněný rovněž blíže vytýká, že zjištěným jednáním nenaplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tato námitka obsahově uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Z ustanovení §4 písm. a) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Městský soud v Brně (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku, kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a to i s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Z tzv. skutkové věty rozsudečného výroku plyne, že obviněný jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění a na základě plné moci udělené mu společností L. Č. s., a. s., odebral od leasingového nájemce V. M., kterému byla ukončena leasingová smlouva, předmět leasingu – brousící sestavu na výrobu šatonů, kterou nepředal jmenované leasingové společnosti, jíž náležela, čímž jí způsobil škodu ve výši 1.510.754 ,- Kč. V této spojitosti je nutno uvést, že předmětná věc byla obviněnému svěřena tím, že na základě zmíněné plné moci ji od leasingového nájemce převzal, aby s ní naložil zcela konkrétním způsobem, a to předal věc jejímu vlastníku společnosti L. Č. s., a. s. Byť nebyl zjištěn další osud věci, tak v jejím nepředání majiteli, k němuž nedošlo nejen koncem roku 2004, ale ani nikdy později, je potřebné jednoznačně spatřovat jednání, kterým obviněný s věcí naložil způsobem, jenž mařil základní účel svěření. Tento právní názor odpovídá i aktuální judikatuře, neboť „…závěru o spáchání trestného činu zpronevěry zásadně nebrání skutečnost, že není zjištěno, jak obviněný s přisvojenými prostředky naložil, a to za předpokladu, že je zřejmé, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1306/2005, str. 4 a 5). Rovněž škoda, kterou obviněný způsobil na majetku společnosti L.Č.s., a. s., byla zjištěna způsobem odpovídajícím ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Časová hodnota předmětu leasingu byla odborným vyjádřením z oboru ekonomiky určena ke dni jeho převzetí obviněným (29. 11. 2004). Nelze tudíž akceptovat dovolací výhrady obviněného, jimiž zpochybnil ve zjištěném skutku objektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť byly naplněny všechny její obligatorní znaky, a to jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Po subjektivní stránce obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., jak právem uvedl Městský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 9, který zahrnuje všechny znaky objektivní stránky předmětného trestného činu. Tato skutečnost je očividná z jednání, které spáchal a jež spočívalo v nepředání cizí svěřené věci jejímu vlastníku. I když obviněný spáchání skutku popřel, tak na zavinění ve formě úmyslu přímého bylo důvodně usuzováno ze zjištěných okolností objektivní povahy (srov. např. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Současně je potřebné připomenout, že pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zák., a to v daném případě ohledně způsobení značné škody, postačuje ve smyslu znění §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k