ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.732.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 732/2018-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2018 o dovolání obviněného A. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 13/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný A. J. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin a za sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 1 To 31/2011, byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního zástupce v obchodních společnostech po dobu deseti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 1 To 31/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný i státní zástupkyně v neprospěch obviněného odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
3. Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 995/2016, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 72/2015, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 40 T 13/2014, v části týkající se tohoto obviněného. Současně Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Po vrácení věci soudu prvního stupně a novém projednání věci byl obviněný rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku [spolu s obviněným P. Š.]. Za tento trestný čin a za sbíhající se pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 tr. zákoníku k §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 1 To 31/2011, a za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a za zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, vše ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního zástupce v obchodních společnostech na dobu deseti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výroky o trestech z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 1 To 31/2011-1560 ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 84/2009, a z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 9 To 94/2016-4498 ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
5. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný [stejně jako obviněný P. Š.] odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného [taktéž ohledně spoluobviněného P. Š.] ve výroku o jeho zařazení do výkonu trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §56 odst. 2, písm. a) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
6. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Obviněný poukázal na několik závěrů odvolacího soudu obsažených v odůvodnění jeho rozhodnutí, které podle názoru obviněného neodpovídají ani závěrům dovolacího soudu vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 6 Tdo 995/2016, ani uznávaným zásadám trestního práva ani zvláštnímu charakteru vztahů vyplývajících z tzv. zpětného leasingu. Zásadním pochybením odvolacího soudu je pak podle mínění obviněného závěr soudu, že škodu tvoří celá částka, která byla poškozenou vyplacena společnosti EXTRA AUTO, s. r. o., přičemž přitom zcela pomíjí, že tato částka byla vyplacena jako část kupní ceny podle syntagmatické smlouvy (druhá část byla zaplacena započtením závazků společnosti EXTRA AUTO, s. r. o. ze smlouvy leasingové) a tudíž za ni poškozená dostala protiplnění v podobě vlastnictví předmětné linky. Tuto skutečnost odvolací soud bagatelizuje tím, že se poškozený stal jen formálním vlastníkem této linky, což podle jeho názoru nekompenzovalo objem podvodně vylákaných prostředků. Obviněný se tedy domnívá, že právní názor odvolacího soudu je nesprávný mimo jiné proto, že škodu může tvořit jen hodnota, o kterou byl zmenšen majetek poškozeného, nikoli výše obohacení pachatele. V důsledku nesprávného právního posouzení spočívajícího v názoru, že hodnota linky, ani to, za kolik a jakým způsobem ji poškozený prodal třetí osobě a zda šlo o cenu obvyklou, není pro stanovení škody důležitá, pak nedošlo ke zjištění skutkového stavu důležitého pro správné rozhodnutí ve věci. Obviněný dále namítl, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení zásady reformace in peius, neboť původním rozsudkem soudu prvního stupně mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, přičemž proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání i dovolání pouze obviněným, avšak po novém projednání věci soudem prvního stupně mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl let, tedy o jeden rok přísnější než v původním rozsudku soudu prvního stupně. Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a rovněž se obecně vyjádřila k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., aby následně konstatovala, že ač jde v případě námitek týkajících se nesprávného hodnocení předmětného jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák. o námitky, které jsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, je třeba je hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně se tak plně ztotožnila se závěry soudů nižších stupňů ohledně výše škody, která byla předmětným trestným činem způsobena, jakož i se správností dokazování provedeného ve vztahu k této skutečnosti, přičemž v této souvislosti plně odkázala na stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo ve věci již dříve zaujato. K námitce porušení zásady reformace in peius uvedla, že po novém projednání věci sice byl obviněnému uložen přísnější trest odnětí svobody než v rozsudku původním, nicméně v mezidobí nastaly podmínky souběhu s dalšími trestnými činy, a to zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaných obviněným vše ve formě organizátorství podle §24 odst. 1, písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016. Zohlednění veškeré sbíhající se trestné činnosti obviněného při ukládání souhrnného trestu o výměře šesti a půl roku tak v této věci nemůže znamenat porušení zákazu reformace in peius. S ohledem na uvedené skutečnosti tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., současně také navrhla, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky vymezené v zákoně vymezující přípustnost podaného dovolání vymezené v §265a tr. ř.
9. Z ustanovení §265a tr. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl v druhém stupni a zákon to připouští (§265a odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutím ve věci samé se mj. rozumí a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, případně ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn (§265a odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí zjistil, že Nejvyšším soudem bylo dne 28. 6. 2018 pod sp. zn. 15 Tdo 195/2018 rozhodnuto o dovolání obviněného [rovněž obviněného P. Š.] proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, zrušil v celé části týkající se obviněného A. J. a podle §261 tr. ř. též v celé části týkající se obviněného P. Š. a v části týkající se obviněného K. N. výrok, jímž byl uznán vinným zločinem podvodu, a ve výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 1017, sp. zn. 5 To 49/2017, ve výroku o souhrnném trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti uloženém obviněnému A. J. [podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno Městskému soudu v Praze, aby věc (vedenou u zmíněného soudu pod sp. zn. 56 T 7/2013) v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo dovolání obviněného P. Š. odmítnuto].
11. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že v současné době se u Nejvyššího soudu nachází dovolání obviněného, které v době podání dovolání bylo podáno proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o vině i trestu obviněného J., ale v současné době je pravomocná jen část rozsudku proti kterému bylo dovolání podáno, a to pouze výrok o vině, neboť z výše uvedeného (viz bod 10) vyplývá, že byl zrušen výrok o souhrnném trestu a trestu zákazu činnosti, který byl uložen obviněnému rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 1017, sp. zn. 5 To 49/2017. S ohledem na takto vzniklou situaci byli obviněný i jeho obhájce na tuto skutečnost upozorněni s volbou dalšího postupu.
12. Obhájce obviněného sdělil, že i přes poučení obsažené v upozornění Nejvyššího soudu je vázán pokynem obviněného, a proto „za dovolatele dovoláním disponovat nebude“.
13. Nejvyšší soud musí tedy konstatovat, že za situace, kdy dovolací soud ve věci obviněného vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 15 Tdo 195/2018 zrušil výrok o souhrnném trestu, nelze projednat podané dovolání ve věci obviněného vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 732/2018, které je pravomocné pouze ve výroku o vině. Za takto popsané situace nejde o dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto o vině a kterým byl uložen trest, případně ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, a proto bylo nutno takové dovolání jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 766/2006, 6 Tdo 982/2003, přiměřeně též 4 Tdo 1611/2011]. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 766/2006 však mj. vyplývá, že „tento pravomocný výrok o vině lze napadnout dovoláním, ale až poté, co nabude právní moci nové rozhodnutí odvolacího soudu, pokud bude z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutím ve věci samé, přičemž pro určení počátku běhu dovolací lhůty je i v takovém případě rozhodující doručení nového rozhodnutí odvolacího soudu, a to i ve vztahu k té části výroku o vině, která zůstala nedotčena jeho dřívějším rozhodnutím“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu