ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.76.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 76/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2007 o dovolání, které podala obviněná Z. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 13 To 194/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 98/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 1 T 98/2005, byla obviněná Z. V. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „na základě smlouvy o spolupráci jako partner Č. s., a. s. ve své kanceláři
- po předchozí domluvě s již odsouzeným A. B. dne 9. 4. 2004, kdy již odsouzená E. K. požádala o poskytnutí finančních prostředků S. ve výši 95.000,- Kč, vyplnila společně s E. K. do žádosti nepravdivé údaje ohledně zaměstnavatele, dosahovaného příjmu, počtu osob v domácnosti a účelu poskytnutí úvěru pro E. K. a dále této k žádosti zajistila falešné potvrzení o výši pracovního příjmu u podnikatelského subjektu J. Č. T., ačkoliv u tohoto zaměstnavatele E. K. nikdy nepracovala a uvedeného příjmu nikdy nedosahovala, které následně k žádosti o úvěr vědomě připojila, úvěr byl Č. s. a.s. v důsledku uvedení nepravdivých informací E. K. poskytnut a dne 15. 4. 2004 jí byla poukázána peněžní částka ve výši 95.000,- Kč, kterou dosud nesplatila,
- dne 12. 10. 2004, kdy obžalovaný B. P. požádal o poskytnutí finančních prostředků S. ve výši 95.000,- Kč, do této žádosti vyplnila nepravdivé údaje ohledně zaměstnavatele, dosahovaného příjmu a účelu poskytnutí úvěru pro B. P. a dále tomuto k žádosti opatřila nepravdivé potvrzení o výši pracovního příjmu od obchodní společnosti S., s.r.o., ačkoliv u tohoto zaměstnavatele B. P. nikdy nepracoval a uvedeného příjmu nikdy nedosahoval, které následně k žádosti o úvěr vědomě připojila, přičemž po zjištění těchto skutečností Č. s., a.s. požadované finanční prostředky neposkytla“.
Za tento trestný čin byla obviněná Z. V. podle §250b odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost společně a nerozdílně s již odsouzenou E. K. nahradit poškozené Č. s., a.s. škodu ve výši 92.760,- Kč.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného B. P.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná Z. V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 13 To 194/2006, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve všech výrocích týkajících se obviněné Z. V. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou Z. V. uznal vinnou pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., protože „na základě smlouvy o spolupráci jako partner Č. s., a. s. ve své kanceláři po předchozí domluvě s již odsouzeným A. B. dne 9. 4. 2004, kdy již odsouzená E. K. požádala o poskytnutí finančních prostředků S. ve výši 95.000,- Kč, vyplnila společně s E. K. do žádosti nepravdivé údaje ohledně zaměstnavatele, dosahovaného příjmu, počtu osob v domácnosti a účelu poskytnutí úvěru pro E. K. a dále této k žádosti zajistila falešné potvrzení o výši pracovního příjmu u podnikatelského subjektu J. Č., T., ačkoliv u tohoto zaměstnavatele E. K. nikdy nepracovala a uvedeného příjmu nikdy nedosahovala, které následně k žádosti o úvěr vědomě připojila, úvěr byl Č. s. a. s. v důsledku uvedení nepravdivých informací E. K. poskytnut a dne 15. 4. 2004 jí byla poukázána peněžní částka ve výši 95.000,- Kč, kterou dosud nesplatila; dne 12. 10. 2004, kdy obžalovaný B. P. požádal o poskytnutí finančních prostředků S. ve výši 95.000,- Kč, do této žádosti vyplnila nepravdivé údaje ohledně zaměstnavatele, dosahovaného příjmu a účelu poskytnutí úvěru pro B. P. a dále tomuto k žádosti opatřila nepravdivé potvrzení o výši pracovního příjmu od obchodní společnosti S., s. r. o., ačkoliv u tohoto zaměstnavatele B. P. nikdy nepracoval a uvedeného příjmu nikdy nedosahoval, které následně k žádosti o úvěr vědomě připojila, přičemž po zjištění těchto skutečností Č. s., a. s. požadované finanční prostředky neposkytla“. Za to obviněnou Z. V. odsoudil podle §250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost společně a nerozdílně s již odsouzenou E. K. nahradit poškozené Č. s., a. s. škodu ve výši 92.760,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích podala obviněná Z. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Následně zmínila tu část odůvodnění rozsudku jmenovaného soudu, ve které je uvedeno, že „obžalovaná V. vyplnila společně s paní E. K. do žádosti nepravdivé údaje ohledně zaměstnavatele, dosahovaného příjmu, počtu osob v domácnosti a účelu poskytnutí úvěru pro E. K. a dále k této žádosti zajistila falešné potvrzení o výši pracovního příjmu u podnikatelského subjektu J. Č., T.“. Toto tvrzení nebylo podle jejího přesvědčení prokázáno, neboť A. B. i J. Č., ve svých výpovědích uvedli, že pan B. spolu s paní K. - ale bez dovolatelky - navštívili J. Č., který jim vydal falešné potvrzení o příjmu paní K. a o tom, že je paní K. u něho zaměstnána. J. Č. rovněž vypověděl, že ji (dovolatelku) nezná, což sama potvrdila.
V další části odůvodnění svého dovolání obviněná uvedla, že údaje, které vyplňuje do formuláře Č. s. nazvaného „Žádost o poskytnutí finančních prostředků S.“, získala z předloženého občanského průkazu a z informací, které ji osobně fyzická osoba sděluje, přičemž pravdivost a úplnost těchto údajů tato osoba potvrzuje pod jmenovanou žádost svým vlastnoručním podpisem. Proto nemá „možnost ani důvod, proč by do žádosti o poskytnutí finančních prostředků S. uváděla nepravdivé údaje, než ty, které jí sdělí klient, nebo které jsou uvedeny v listině Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, zejména z části II. předmětného potvrzení“. Účel poskytnutí úvěru nemusí odpovídat skutečnému účelu, pro který dotyčná osoba o úvěr zažádá. Není to v rozporu s podmínkami Č. s. o hotovostním úvěru, kde se uvádí, že účel není vymezen, pouze, že úvěr je určen pro soukromou potřebu zákazníka.
Dále dovolatelka zmínila, že podle odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně nepravdivé údaje ohledně zaměstnavatele, dosahovaného příjmu a účelu poskytnutí úvěru měla opatřit i pro B. P. u společnosti S. s.r.o. Podle jejích slov však nebylo prokázáno, že by doklad nazvaný Potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance v části II., kde je uveden zaměstnavatel a výše příjmu, vyplňovala či při vyplňování těchto údajů s firmou S. nějakým způsobem spolupracovala.
Výhrady vznesla i vůči té části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde se podle jejích slov tvrdí, že „obžalovaná po předchozí dohodě s odsouzeným A. B. vyplnila společně se žádostí o úvěr pro paní E. K. nepravdivé údaje ohledně zaměstnavatele a výše příjmu“. Uvedla, že toto tvrzení rovněž nebylo prokázáno. Pan B. využil její chvilkové nepřítomnosti, opsal si v její kanceláři číslo účtu, napsané v kalendáři (účet dovolatelka nepoužívala a chtěla jej zrušit), a na toto číslo účtu poslal bez jejího vědomí peníze, o kterých věděl, že byly určeny na základě smlouvy o hotovostním úvěru S. pro paní E. K. O poslaných penězích dovolatelce musel říci, neboť si zřejmě neuvědomil, že peníze z běžného účtu nevybere stejným způsobem, jako z vkladní knížky. Jelikož jí řekl, že peníze na jejím účtu patří jemu, nespatřovala žádné překážky, které by jí bránily v tom, aby peníze vybrala a vložila do rukou pana B.
V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že „soud při svém rozhodnutí nerespektoval zásadu „in dubio pro reo“, neboť nebyla zcela bez jakýchkoli pochybností prokázána vina, to znamená, že měla opatřovat prostředky a radou poskytnout jinému pomoc k tomu, aby při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tak škodu nikoli malou, přičemž ani zčásti k dokonání trestného činu nedošlo“. Nemohla tedy spáchat pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Podle jejího názoru nebylo jednoznačným způsobem a bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že z její strany byly naplněny všechny znaky tohoto deliktu.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 2. 2006, č. j. 1 T 98/2005-230, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 6. 2006, č. j. 13 To 194/2006-288, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že obviněnou uplatněná argumentace jí zvolený důvod dovolání nenaplňuje. V souvislosti s jejími námitkami proti konkrétnímu znění různých částí odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně poukázal na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., které stanoví, že dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí je nepřípustné. Dále uvedl, že kromě toho obviněná své námitky staví nikoli na těch skutkových zjištěních, která jsou definována ve skutkové větě napadeného rozsudku, nýbrž na odlišných skutkových vývodech. K těm navíc dospívá vlastním a k závěrům soudu zcela protikladným hodnocením provedených důkazů, čímž se domáhá odlišných skutkových závěrů, aniž by soudu vytýkala hmotně právní pochybení při posuzování dokazováním zjištěného skutečného stavu věci. Její námitky jsou tudíž skutkové, nikoli hmotně právní, takže nevyhovují tvrzenému (ani jinému) důvodu dovolání. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná Z. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových výhrad a na základě vlastních skutkových závěrů dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatelka ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nadto je třeba, pokud jde o námitky proti odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, ve shodě se státním zástupcem upozornit na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý