ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.82.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 82/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2016 o dovolání, které podal obviněný T. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 6 To 243/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 269/2014, takto:
I. Podle §265 k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městské ho soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 6 To 243/2015, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 T 269/2014, uznal obviněného T. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným jednáním, které právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §147 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti zaplatit Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 85 346 Kč.
2. Pro úplnost se dodává, že výše uvedený rozsudek prvostupňového soudu ze dne 2. 6. 2015 byl jeho druhým rozhodnutím ve věci, když poprvé daný soud rozhodl dne 10. 2. 2015, tak že obviněného uznal vinným stejným trestným činem a uložil mu stejný trest a povinnost k náhradě škody jako v následném rozsudku ze dne 2. 6. 2015. K odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku ze dne 10. 2. 2015 rozhodl poté v druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 6 To 101/2015 tak, že podle §258 odst. 1, písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. O odvoláních, která proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 9 T 269/2014, podali obviněný a poškozená S. P., rozhodl v druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 6 To 243/2015. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že „ dne 25. 3. 2014 kolem 10:48 hod. jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Felicia, (vlastník M. A.) v P., ulici N. P. ve směru od ulice B. k ulici H. v pravém jízdním pruhu u domu ... při projíždění přes přechod pro chodce na „signál se zeleným světlem Volno“, v době, kdy vozidla v levém jízdním pruhu se ještě nerozjížděla a nebyl tak vyloučen pohyb chodců v tomto prostoru, nedbal potřebné opatrnosti, nepřizpůsobil své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích a nepřizpůsobil jí rychlost jízdy, čímž porušil ustanovení §4 písm. a) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, a vozidlem porazil chodkyni S. P., přecházející po přechodu pro chodce ve směru jízdy vozidla zleva doprava na „Signál s červeným světlem Stůj“ , a způsobil jí tak zlomeniny obou kostí pravého bérce s následnou dobou léčení 5 - 9 měsíců.“ Takto popsané jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §147 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR škodu ve výši 34 138,40 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra ČR se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání poškozené S. P. zamítl.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. K uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatel uvedl, že soudy nižších stupňů aplikované právní předpisy (zákon č. 140/1961 Sb., zákon č. 141/1961 Sb. a zákon č. 361/2000 Sb.) nesprávně vyložily a to zejména v otázce stanovení jeho viny. Namítl porušení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6. tr. ř.), zásady zákonnosti (§2 odst. 1 tr. ř.), zásady legality (§2 odst. 4 tr. ř.) a zásady materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. ř.). Byl přesvědčen, že v jeho věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. V procesu dokazování došlo k extrémně vadnému hodnocení důkazů stran jeho způsobu jízdy ve vazbě na chování poškozené a průběh světelné signalizace. Soudy nedostály požadavkům plynoucím z nezbytnosti uplatňovat zásadu in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny. Extrémní porušení této zásady vedlo též k dotčení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítal vadu svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.
6. Uvedené vady a extrémní nesoulad spatřoval v následujících skutečnostech. Provedeným dokazováním bylo podle něj prokázáno, že
- poškozená vstupovala do vozovky 3 sekundy (plus minus 1 sekunda) po rozsvícení červeného signálu, čímž porušila hrubým způsobem ustanovení §74 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu (dále také jen „zákon o silničním provozu“),
- z odborného vyjádření a výslechu Ing. Tyla vyplynulo, že vozidla pohybující se v levém jízdním pruhu, v době, kdy se dovolatel v čase 10:48:43 přibližoval k přechodu pro chodce, zastavovala, a to v čase 10:48:44, avšak nikoli z toho důvodu, že by umožňovala přejít chodcům, ale výhradně z toho důvodu, že jim to neumožňoval světelný signál „Stůj“, který se až v čase 10:48:46 změnil v signál se současně svítícím červeným a žlutým světlem „Pozor“, který znamená pro řidiče povinnost připravit se k jízdě,
- ze znaleckého posudku Ing. Winklera je jednoznačně prokázáno, že dovolatel na chodkyni správně reagoval brzděním,
- k nárazu došlo v čase 10:48:49 a tudíž cca až 1 sekundu po změně světelného signálu na zelený,
- výchozí rychlost dovolatele 42 km/hod. byla téměř o 20 % nižší, nežli je nejvyšší povolená rychlost v obci a s přihlédnutím ke všem okolnostem to byla rychlost přiměřená.
7. Soud ve výroku rozsudku uvedl, že dovolatel „v pravém jízdním pruhu u domu ... při projíždění přes přechod pro chodce na „signál se zeleným světlem Volno“, v době, kdy vozidla v levém jízdním pruhu se ještě nerozjížděla a nebyl tak vyloučen pohyb chodců v tomto prostoru , nedbal potřebné opatrnosti, nepřizpůsobil své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích a nepřizpůsobil jí rychlost jízdy, čímž porušil ustanovení §4 písm. a) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a vozidlem porazil chodkyni S. P., přecházející po přechodu pro chodce ve směru jízdy vozidla zleva doprava na „Signál s červeným světlem Stůj“ . V odůvodnění rozsudku je pak uvedeno, že obviněný „vjížděl do prostoru pro chodce v pravém jízdním pruhu za situace, kdy se krátce před dosažením tohoto místa signalizace od znamení „Stůj“, přes signál „Pozor“ změnila na signál se zeleným světlem „Volno“ a v době, kdy vozidla v levém jízdním pruhu, navzdory rozsvícenému signálu „Volno“, se ještě nerozjížděla“ . Zde dovolatel spatřoval i extrémní rozpor mezi tvrzením ve výroku a v odůvodnění. Soudy podle něj měly důkaz, že vozidla v levém jízdním pruhu stála a nerozjížděla se právě z toho důvodu, že jim to neumožňovala světelná signalizace (tedy svítil signál s červeným světlem „Stůj“ nebo s červeným a žlutým světlem „Pozor“). V příkrém rozporu s tím je v odůvodnění obou rozsudků uvedeno, že vozidla v levém jízdním pruhu se nerozjížděla, ačkoli měla rozsvícený signál „Volno“. Z provedených důkazů je zcela zřejmé, že signál „Volno“ se pro něj (obviněného) rozsvítil v okamžiku, kdy poškozená vstoupila ze zakrytého výhledu do jeho jízdní dráhy a on reagoval brzděním na její protiprávní jednání. Soudy přes provedené důkazy konstatovaly, že vozidla v levém jízdním pruhu měla rozsvícený zelený signál a přesto se nerozjížděla. Tato nepravdivá skutečnost měla údajně dovolateli signalizovat problém na vozovce před vozidly v levém jízdním pruhu. Argumenty, které vznesl obviněný v průběhu trestního řízení na svou obhajobu, se soud zabýval zcela jednostranně a účelově a jeho závěry neměly oporu v provedeném dokazování. Dovolatel znovu poukázal na zásadu „in dubio pro reo“ a upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 201, sp. zn. IV. ÚS 438/2000 a uvedl, že tato zásada měla být aplikována.
8. Na závěr dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 6 To 243/2015, a buďto přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo jej po zrušení rozsudku zprostil obžaloby.
9. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel k uplatněnému dovolacímu důvodu jen obecně uvádí, že nalézací i odvolací soud nesprávně vyložily trestní zákoník, trestní řád a zákon o silničním provozu, aniž by ovšem konkrétně uvedl, které předpisy hmotného práva, jakým způsobem a kterým soudem byly nesprávně vyloženy. K právnímu posouzení skutku poznamenal, že konečný rozsudek odvolacího soudu zohlednil převažující spoluzavinění poškozené a odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu v obdobných věcech – viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 6 Tdo 229/2010. S odůvodněním odvolacího soudu se ztotožnil. K extrémnímu rozporu poznamenal, že dovolatel by musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Nic takového však dovolatel neuvedl, konstatoval pouze skutková zjištění, o nichž mezi ním a odvolacím soudem není sporu, tedy že jel „na zelenou“, chodkyně šla „na červenou“ a ostatní vozidla v době střetu stála.
10. Podle státního zástupce bylo jen s největším úsilím možno rozeznat, co vlastně dovolatel mínil oním extrémním rozporem. Patrně mínil zjištění soudu, že ostatní vozidla ve směru jízdy dovolatele stála „navzdory“ tomu, že měla „zelenou“. Dovolatel proti tomu v dovolání tvrdí, že vozidla stála proto, že měla „červenou“. Podstatné bylo, že dovolatel se řídil týmiž světelnými signály, jakými se řídili řidiči ostatních vozidel ve stejném směru jízdy – signály byly pro všechny tyto řidiče společné a týkaly se obou předmětných jízdních pruhů. Popsaným způsobem se tedy dovolatel domáhá změny skutkových zjištění ve svůj neprospěch, neboť kdyby v době střetu skutečně svítila „červená“ a on by přesto na přechod pro chodce vjel, porušil by tím důležitou povinnost a jeho jednání by bylo nutno kvalifikovat podle §147 odst. 2 tr. zákoníku s podstatně přísnější sazbou trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců až čtyř let. Pokud však dovolatel není oprávněn podat dovolání ve svůj neprospěch, nezbývá než pominout i veškeré argumenty, které ve svůj neprospěch v dovolání vědomě či nevědomě uvádí. Není tak možné jakkoliv zohlednit jeho tvrzení směřující k tomu, že vjel na přechod pro chodce „na červenou“.
11. K námitce obviněného, že soudy porušily zásahu in dubio pro reo, státní zástupce uvedl, že se jedná o zásadu procesní a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Poukázal například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015. Pokud se obviněný dovolával pouze porušení zásady in dubio pro reo, aniž by řádně namítl nesprávnou realizaci důkazního řízení pro opominuté, nezákonné nebo extrémně rozporné důkazy, nemohlo se jednat o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného odstavce či písmene uvedeného ustanovení.
12. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
13. Dovolatel podal k vyjádření státního zástupce dupliku, v niž uvedl následující. Jestliže státní zástupce zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 229/2010, pak v daném usnesení je jedna naprosto zásadní odlišnost oproti posuzované věci. V citované kauze poškozená cyklistka neporušila žádné ustanovení zákona o silničním provozu. Oproti tomu poškozená v nyní projednávané kauze hrubým způsobem porušila §4 písm. a) zákona o silničním provozu, když vstoupila do vozovky v okamžiku, kdy již cca 3 sekundy svítilo pro chodce červené světlo. Problém spočíval v dalším argumentu, jak státní zástupce rozeznával s největším úsilím, tedy zjištění soudu, že ostatní vozidla ve směru jízdy dovolatele stála navzdory tomu, že měla zelenou, zatímco dovolatel tvrdil, že vozidla stála, ačkoli měla stále červenou. Dovolatel namítl, že státní zástupce patrně neprostudoval dostatečně podrobně daný případ, když tvrdil, že popsaným způsobem se tedy dovolatel domáhal změny skutkových zjištění ve svůj neprospěch, neboť kdyby v době střetu skutečně svítila červená a on by přesto na přechod pro chodce vjel, porušil by tím důležitou povinnost. Dovolatel namítl, že nic takového nikdy nezaznělo ani nebylo prokázáno. Dovolatel se přibližoval k přechodu pro chodce v době, kdy svítil signál „Pozor“, tedy vozidla dosud nemohla jet a chodci již měli červený signál. Dovolatel očekával logicky a důvodně zelený signál a proto plynule pokračoval v jízdě. Pohyb chodců byl tedy v danou chvíli zcela vyloučen. Soud si nesprávně vykládal chování řidičů v levém pruhu tak, že svítí zelené světlo, před vozidly přechází poškozená a řidiči ohleduplně čekají, až přejde zleva doprava mimo jejich jízdní dráhu, ačkoli skutečnost vypadala tak, že svítí červené světlo, později červené se žlutým světlem a řidiči čekají na zelený signál. Mezitím před nimi přechází poškozená. Nesprávný úsudek státního zástupce spatřuje dovolatel v nesprávném pochopení jeho dovolací argumentace. V době střetu rozhodně na semaforu nesvítil pro dovolatele červený signál a nic takového ani dovolatel nikdy netvrdil. Tvrdil, že extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními je dán a proto porušení zásady „in dubio pro reo“ může být dovolacím důvodem. Za absurdní považoval skutečnost, že ačkoli byl shledán vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví, byl jeho podíl na zavinění nehody pouze v míře 40 %, což je podle něj navíc v rozporu s odsuzujícím výrokem. Většina zavinění je na straně poškozené, a přesto je trestán dovolatel. Při tomto poměru zavinění měl být zproštěn už s ohledem na základní zásadu subsidiarity trestní represe resp. ultima ratio. Závěrem setrval na svém návrhu učiněném v dovolání.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 6 To 243/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Dovolací soud ještě k výše uvedenému dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje - li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní - li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011 k otázce tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry v řízení o dovolání vyslovil, že s ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen výjimečně v případech, když objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, a za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takový závažný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nebo jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Teprve poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí, zda tato námitka je akceptovatelná a relevantní.
IV.
21. V posuzované věci obviněný ve vztahu k předmětnému dovolacímu důvodu uplatnil argumenty, které bylo možno z hlediska formálního s ohledem na citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, pod uplatněný dovolací důvod podřadit. V nich, stručně shrnuto, namítá, že „ oba soudy postupovaly v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a z toho vyplývajícími právními závěry. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu, jak nalézací soud, tak i soud odvolací rozhodly naprosto nesprávně o vině dovolatele, když z provedeného dokazování vyplýval pravý opak “. V duplice podané k vyjádření státního zástupce, uvedl konkrétně, že „soud si nesprávně vykládal chování řidičů v levém pruhu asi tak, že svítí zelené světlo, před vozidly přechází poškozená a řidiči ohleduplně čekají, až přejde zleva doprava mimo jejich jízdní dráhu, ačkoli skutečnost vypadala tak, že svítí červené světlo, později červené se žlutým světlem a řidiči čekají na zelený signál. Mezitím přechází poškozená“.
22. Nejvyšší soud pak (když nezjistil se zřetelem k níže uvedeným důvodům podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř.) přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání i příslušnou část předcházejícího řízení a dospěl k následujícím závěrům.
23. Vzhledem k obsahu námitek dovolatele je vhodné nejprve pro přehlednost uvést následující skutečnosti, zejména pak skutková zjištění vyplývající z dokazování učiněného v předchozím řízení.
24. Nejprve byl v přípravném řízení vyhotoven znalecký posudek Ing. Pavlem Winklerem, znalcem v oboru ekonomika a strojírenství, obor doprava. V tomto posudku je na č. l. 107 obsažen barevný časový přehled označený jako Průběh signálních skupin PL (poškozená P.) a VL (obviněný J.), který znázorňuje přesně po sekundách časy, ve kterých svítily jednotlivé konkrétní světelné signály na světelných signalizačních zařízeních (semaforech) paralelně pro poškozenou a pro obviněného.
25. Následně obhajoba předložila odborné vyjádření Ing. Jana Tyla, znalce pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, strojírenství všeobecné, odvětví doprava silniční a městská. V tomto vyjádření je obsažen zcela stejný barevný časový přehled jako v posudku znalce Ing. Pavla Winklera. Mimo to je v něm obsaženo snímkové rozfázování pohybu poškozené na přechodu pro chodce.
26. Zmíněný barevný časový přehled znázorňuje údaje uvedené v následující tabulce.
| Čas
(hod./min./sek.)
| Světelná signalizace pro chodce na přechodu
(směrodatné pro chůzi poškozené)
| Světelná signalizace pro vozidla
na vozovce
(směrodatné pro jízdu obviněného a pro jízdu ostatních vozidel jedoucích stejným směrem jako obviněný, v levém i pravém jízdním pruhu)
|
| 10:48:33
až
10:48:42
| zelený světelný signál „Volno“
| červený světelný signál „Stůj“
|
| 10:48:43
| červený světelný signál „Stůj“
| červený světelný signál „Stůj“
|
| 10:48:44
| červený světelný signál „Stůj“
| červený světelný signál „Stůj“
|
| 10:48:45
| červený světelný signál „Stůj“
| červený světelný signál „Stůj“
|
| 10:48:46
| červený světelný signál „Stůj“
| červený + žlutý světelný signál „Pozor“
|
| 10:48:47
| červený světelný signál „Stůj“
| červený + žlutý světelný signál „Pozor“
|
| 10:48:48
| červený světelný signál „Stůj“
| zelený světelný signál „Volno“
|
| 10:48:49
| červený světelný signál „Stůj“
| zelený světelný signál „Volno“
|
27. Znalec Ing. Pavel Winkler ve svém znaleckém posudku vyslovil mimo jiné, že z dostupných objektivních podkladů nelze vyloučit vjetí automobilu na přechod pro chodce na zelený světelný signál. Rovněž tak nelze vyloučit vstup chodkyně (tj. poškozené) na přechod pro chodce na zelený světelný signál. Pohyb po přechodu však byl již na signál červený.
28. Poté, co obhajoba předložila odborné vyjádření Ing. Jana Tyla, soud prvého stupně jej následně přibral jako znalce, který v souladu s odborným vyjádřením podal znalecký posudek v hlavním líčení. Ing. Jan Tyl přitom potvrdil své předchozí písemně uvedené závěry. Na dotaz soudu uvedl, že jím zpracovaná varianta je nejpříznivější pro řidiče a je v souladu se signálním plánem dané křižovatky. Dále vysvětlil, že způsob, jak z kamerového záznamu zjistil, jaká svítila světelná signalizace v určitý okamžik, bylo tzv. zpětné odvíjení děje. Jednoznačný byl střet vozidla s chodcem, který nastal podle kamerového záznamu v čase 10:48:49. Znalec k tomu poukázal na str. 8 svého odborného vyjádření. Z jeho výpovědi mimo jiné vyplynulo, že poškozená vstoupila do vozovky na červený světelný signál „Stůj“ a v čase střetu vozidla obviněného s poškozenou svítil pro vozidlo obviněného zelený světelný signál „Volno“.
29. Soud prvého stupně po výslechu znalce Ing. Jana Tyla vyslechl v hlavním líčení též znalce Ing. Pavla Winklera, který uvedl, že z objektivních podkladů, které byly k dispozici, nebylo možno stanovit, na jaký světelný barevný signál vstupovala chodkyně do vozovky. Nebylo tam možno zahlédnout semafor. Bylo možno předpokládat, že když chodci v kamerovém záznamu vstupovali do vozovky, a vozidla neprojížděla, tak bylo velmi pravděpodobné, že vstupovali na zelený světelný signál. Další už bylo na základě subjektivních podkladů, výpovědi sv. pana K., chodkyně i řidiče. Každý ten průběh vnímal trošku jinak, a když znalec zhodnotil všechny podklady, které byly k dispozici, a měl říci, jaký byl skutečný průběh, tak to musel vázat třeba k tomu, že jestliže byl předpoklad, že v čase 49 setin, že došlo ke střetu a svítil zelený světelný signál 1 sekundu pro řidiče, tak se děj odvíjel tak, že chodkyně v podstatě vstupovala do vozovky na červený signál. Tj. do vozovky po přerušení z toho středního pásu, ale jestli tam svítil zelený světelný signál sekundu nebo dvě nebo tři nebo nesvítil, pro to nebyl objektivně žádný podklad. Tudíž když si znalec prošel vše, co měl pro zpracování posudku, prošel rovněž odborné vyjádření Ing. Jana Tyla, tak pro něj bylo řešení Ing. Jana Tyla technicky přijatelné. Byla to jedna z možností a byla to spíše krajní možnost příznivější pro řidiče, ale z podkladů, které byly k dispozici, si znalec Ing. Pavel Winkler nedovedl představit, z čeho by to mohl vyloučit. Dále na dotaz soudu uvedl, že z technického hlediska bylo reálné, že chodkyně vstoupila do druhé části vozovky na červený světelný signál „Stůj“, že to byla jedna z eventualit, jedno z řešení, které nebylo možno vyloučit. Na dotaz, zda bylo možno s potřebnou mírou jistoty prokázat, že poškozená vešla do vozovky v době, kdy pro ni svítil zelený světelný signál „Volno“ Ing. Pavel Winkler odpověděl, že takovou jistotu podklady neumožňovaly. Lze shrnout, že znalec Ing. Pavel Winkler ve svém výslechu poté, co se ho soud prvého stupně dotazoval v návaznosti na závěry Ing. Jana Tyla, vyslovil k jednotlivým dotazům odpovědi, z nichž vyplývá, že buď shledával závěry znalce Ing. Jana Tyla za přijatelné, nebo alespoň jeho závěry nevyvracel a nepopíral.
30. Základní otázkou pro posouzení věci, jejíž nesprávné posouzení dovolatel tvrdil, bylo, zda se vozidla stojící v levém jízdním pruhu nerozjížděla proto, že byla v rozjíždění blokována před nimi jdoucí poškozenou nebo nikoli.
31. Odpověď na tuto otázku lze nalézt po zhodnocení obou znaleckých posudků a předmětného kamerového záznamu (ten je schopen zobrazit každou sekundu děje několika snímky) v kontextu shora uvedeného časového přehledu označeného jako Průběh signálních skupin PL a VL.
32. Z těchto důkazů lze mimo jiné, i se zřetelem k zásadě in dubio pro reo, dovodit, že poškozená vstoupila na přechod pro chodce před prvé vozidlo z řady vozidel seřazených v levém jízdním pruhu (dále také jen „prvé vozidlo“) stojící na červený a žlutý světelný signál „Pozor“ v čase 10:48:46, kdy pro chodce svítil již 3 sekundy červený světelný signál „Stůj“. Poté v čase 10:48:46 až 10:48:47 šla po přechodu pro chodce směrem k místu střetu. V čase 10:48:48 poškozená dokončila přecházení před čelní částí prvého vozidla stojícího v levém jízdním pruhu, vstoupila do prostoru vpravo od tohoto vozidla (z pohledu jeho řidiče) a pokračovala v chůzi. Až v tomto čase se rozsvítil zelený signál „Volno“ pro vozidla. V následujícím časovém okamžiku, tj. v 10:48:49, se poškozená nacházela v pravém jízdním pruhu a obviněný ji srazil svým osobním vozidlem.
33. Rozvedené skutečnosti vedou k závěru, že vozidlo stojící jako prvé v levém jízdním pruhu se nerozjíždělo nikoli proto, že by se před ním pohybovala poškozená, nýbrž z toho důvodu, že mu v tom bránil červený a žlutý světelný signál „Pozor“ na jemu příslušném světelném signalizačním zařízení. Tento signál mu znemožňoval rozjetí se i v případě, kdy by se na přechodu před ním nenacházela žádná osoba. Toto vozidlo (a vozidla následující) se rozjelo poté, co se pro jeho směr jízdy rozsvítil zelený světelný signál „Volno“. To, že se vozidla v levém jízdním pruhu nerozjížděla, tak v posuzované věci vzhledem k tomu, jak se věc časově odehrála, nesignalizovalo (signalizovat nemohlo) obviněnému pohyb chodce před prvým vozidlem stojícím v levém jízdním pruhu. Navíc obecně možno říci, že zpoždění vozidla v rozjetí se na křižovatce může být způsobeno i jinou skutečností, než chodcem na přechodu, třeba jen nesoustředěností řidiče či pouhým odkloněním pohledu řidiče od světelného signalizačního zařízení v době, kdy se právě mění světelný signál.
34. Odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že obviněný při projíždění přes přechod pro chodce na Signál se zeleným světlem „Volno“, v době, kdy vozidla v levém jízdním pruhu se ještě nerozjížděla (v odůvodnění toto zjištění rozvedl tak, že obviněný vjížděl do prostoru pro chodce v pravém jízdním pruhu za situace, kdy se krátce před dosažením tohoto místa signalizace od znamení „Stůj“, přes signál „Pozor“ změnila na signál se zeleným světlem „Volno“ a v době, kdy vozidla v levém jízdním pruhu, navzdory rozsvícenému signálu „Volno“, se ještě nerozjížděla) a nebyl tak vyloučen pohyb chodců v tomto prostoru, nedbal potřebné opatrnosti. Jinak vyjádřeno, svůj závěr o trestní odpovědnosti dovolatele, který se v popise skutku projevil zjištěním, že obviněný „ nepřizpůsobil své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích a nepřizpůsobil jí rychlost jízdy, čímž porušil ustanovení §4 písm. a) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích“ a tudíž ve vztahu k nesplnění mu uložených povinností, potažmo následku, který z jeho jednání vzešel (přivozenému poranění poškozené), jednal zaviněně, vybudoval na uvedeném skutkovém zjištění, jehož podstatou je poukaz na chování ostatních řidičů neodpovídající aktuální světelné signalizaci. Od něj, tj. dalšího stání vozidel jimi řízených v situaci, kdy jim (podle jeho zjištění) světelná signalizace umožňovala rozjetí, odvozuje dovolací soud svůj závěr o zavinění dovolatele, které podle něj odůvodňuje vyvození jeho trestní odpovědnosti za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku (v podobě základní skutkové podstaty označeného trestného činu v důsledku zohlednění spoluzavinění poškozené).
35. Daný skutkový závěr, který podle napadeného rozsudku odůvodňuje závěr o vině dovolatele, však neodpovídá – jak na to přesvědčivě upozorňuje dovolatel - provedeným důkazům. Skutkové zjištění v rozsudku odvolacího soudu obsažené z nich nevyplývá při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, resp. je pravým opakem obsahu důkazů (mj. odborných závěrů znaleckého posudku), na jejichž podkladě je soud učinil. Jak patrno z výše uvedeného, vozidla v levém jízdním pruhu nestála proto, že by čekala, až poškozená, jež se v daný okamžik na přechodu pro chodce pohybovala, přejde přes vozovku, nýbrž stála zejména proto, že pro ně svítil nejprve červený světelný signál „Stůj“ a následně červeno - žlutý světelný signál „Pozor“. Svým (výše zmíněným) tvrzením (zjištěním) se odvolací soud dostal do extrémního rozporu s provedenými důkazy (jak rozvedeno v předcházejících odstavcích), což pak mělo za důsledek extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Nejvyšší soud tak mohl a musel v rámci řízení o dovolání připustit výjimečný zásah do skutkových zjištění, když dovolatel tento nesoulad (důvodně) učinil předmětem dovolání.
36. Ve výše uvedených souvislostech nelze pak pominout i další skutečnosti dokreslující danou situaci. Obviněný přijížděl k předmětnému přechodu pro chodce rychlostí cca 42 km/hod. tj. rychlostí v daném místě povolenou. Poté co poškozenou spatřil, reagoval brzděním, přičemž se mu rychlost podařilo snížit na nárazovou rychlost cca 26,5 km/hod. Znalec Ing. Pavel Winkler vyslovil, že na vzdálenost, na kterou obviněný poškozenou spatřil, již nemohl vozidlo ubrzdit. To by mohl pouze, pokud by jel nižší rychlostí. U obviněného nebylo zjištěno jiné porušení dopravních předpisů, např. telefonování za jízdy, předchozí požití alkoholických nápojů apod. Oproti tomu je nesporné, že poškozená nerespektovala dopravní předpisy a přecházela přes přechod pro chodce na červený světelný signál „Stůj“. Navíc vstoupila na přechod před řadu stojících vozidel, kdy měla zakrytý výhled vpravo, přičemž právě zprava přijížděl obviněný. Z kamerového záznamu je nesporné, že za prvým vozidlem v pořadí v levém jízdním pruhu, stála další vozidla, která tak tvořila řadu. Poškozené všechna tato vozidla zakrývala výhled vpravo.
37. Dovolací soud konečně neopomněl, že státní zástupce ve svém podání připomínal usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 229/2010. Této jeho argumentaci o použitelnosti zmíněného rozhodnutí na projednávanou trestní věc nelze přisvědčit. V připomínané věci se jednalo o dopravní nehodu, při níž řidič nákladního motorového vozidla při projíždění křižovatku na zelený světlený signál „Volno“ srazil jiného účastníka provozu na pozemních komunikacích - konkrétně cyklistku. Zásadní rozdíl oproti zde posuzované věci však spočíval ve jmenované věci sp. zn. 6 Tdo 229/2010 v tom, že dovolací soud nevyslovil, že by se cyklistka podílela na zavinění dopravní nehody, že by porušila některé ustanovení zákona o silničním provozu. Ve zde posuzované věci však sražená chodkyně nerespektovala červený světelný signál „Stůj“ a přecházela přes přechod pro chodce, ačkoliv měla vyčkat zeleného světelného signálu „Volno“ pro její směr pohybu.
38. Nejvyšší soud tak s odkazem na výše uvedené shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn nejen formálně, ale i po stránce obsahové.
39. Za popsaného stavu nemohl napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 6 To 243/2015, obstát. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil tento rozsudek a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. dotčenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
40. Odvolací soud tedy bude povinen provést úkony vedoucí k tomu, aby bylo odstraněno výše popsané pochybení. Přitom bude vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu