ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.884.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 884/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. srpna 2006 o dovolání obviněného Ing. A. V. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, č. j. 14 To 272/2005-2208, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 169/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, č. j. 14 To 272/2005-2208, byly podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuty stížnosti obviněného a státní zástupkyně proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 7. 2005, č. j. 1 T 169/2004-2188, kterým tento soud podle §314c odst. 1 písm. b) a §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že „po předchozí telefonické domluvě s P. Č., nar., uskutečněné v přesně nezjištěný den měsíce května 2000, jako velitel dělostřeleckého oddílu a velitel VÚ P. připravil a poté dne 19. 5. 2000 ve své kanceláři u VÚ P. zapůjčil P. Č., zástupci P. s. a. s., se sídlem P. a M. T. s.r.o. se sídlem P., H., kterého znal jako představitele firmy spolupracující s A., vojenský materiál, a to 1 ks laserového dálkoměru BD-1A, výrobní číslo, v hodnotě 48.159,- Kč, l ks buzoly PAB-2A, evidenční číslo, v hodnotě 1.824,- Kč, 1 ks buzoly PAB-2A, evidenční číslo, v hodnotě 1.824,- Kč, l ks přístroje PUO-9M, evidenční číslo, v hodnotě 1.492,- Kč a tabulky střelby Děl 11-74 a Děl 11-98, vše v celkové hodnotě 53.299,- Kč, ačkoliv jako velitel dělostřeleckého oddílu a velitel VÚ P. k takovému nakládání se shora specifikovaným materiálem nebyl dle čl. 7. rozkazu Ministra obrany ČR č. 60/1994 Věstníku MO oprávněn“, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 tr. zák.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 26. 10. 2005, č. j. 272/2005-2208, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který odůvodňuje tím, že pro vydání usnesení, kterým bylo vůči jeho osobě podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. trestní stíhání zastaveno, nebylo splněny zákonné podmínky, což dle něj vyplývá z provedeného dokazování. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil ve svém dovolání, spatřuje v tom, že skutek tak, jak je popsán v obžalobě není trestným činem, což obsáhle zdůvodňuje. V souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem argumentuje mj. tím, že postupoval v souladu s vojenskými předpisy a jeho snaha získat majetek zpět ještě před zahájeným trestním řízením je prokázána, tudíž jeho útvar žádnou škodu neutrpěl. Poukazuje rovněž na skutečnost, že vojenská policie věc pravomocně odložila, jelikož shledala, že Ing. V. neporušil žádný právní předpis, vojenský předpis, nařízení či rozkaz. V další své argumentaci poukazuje na to, že i pokud by se vůbec jeho jednání dalo pod nějakou skutkovou podstatu trestného činu zahrnout, právě s ohledem na jeho jednání shora popsané, společenská nebezpečnost jeho jednání zanikla. Tvrdí dále, že úmysl, který zmíněný trestný čin vyžaduje, není v popisu skutku ani tvrzen, ani nevyplývá z provedených důkazů. Za spornou považuje také hodnotu věcí, které měl „neoprávněně“ užít, a v té souvislosti zpochybňuje znalecký posudek, který byl v předmětné trestní věci vypracován. Závěrem konstatuje, že nebyla naplněna ani materiální stránka trestného činu podle §288a tr. zák., který vyžaduje, aby věci užité bez oprávnění, měly hodnotu alespoň 50.000,- Kč. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Pardubicích (viz shora) a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl postup podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout, neboť veškerými uplatněnými námitkami se již soudy zabývaly a své úvahy k nim rozvedly ve svých usneseních. Státní zástupce poukazuje i na to, že v řadě případů obviněný brojí proti skutkovým zjištěním, když vychází z jiného hodnocení důkazů, přičemž podotýká, že není důvodu zpochybňovat správnost rozhodnutí soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Naplnění tohoto dovolacího důvodu váže obviněný na okolnost, že nebyly splněny zákonné požadavky pro postup podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť provedené dokazování takovýto postup neumožňovalo. V návaznosti na toto krátké vyjádření k uvedenému dovolacímu důvodu dále rozvádí námitky, které dle jeho mínění v rámci dokazování prokazují jeho tvrzení, že na základě provedeného dokazování měly soudy postupovat podle §226 písm. b) tr. ř. a obžaloby jej zprostit.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).“
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) nemohou naplňovat námitky, kterými obvinění (v předmětné trestní věci obviněný Ing. A. V.) soudům vytýkají nesprávnost hodnocení provedených důkazů, neúplnost provedeného dokazování apod., což jsou námitky skutkové, kterými se obvinění snaží pod pojem právního hodnocení podsouvat jimi vytvořený skutkový stav, od kterého je až následně právní hodnocení odvozeno. V souvislosti s těmito námitkami lze zmínit, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku – pokud soud rozhoduje touto formou rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud pak jde o usnesení, v tom je třeba uvést podle povahy věci, zejména skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (§134 odst. 2 tr. ř.).
Z obsáhlých námitek obviněného na str. 2 až 5 jeho dovolání vyplývá, že se neztotožnil se závěry znalce k celkové hodnotě věcných prostředků (specifikovaných ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně) a jeho snahou je docílit toho, aby jejich hodnota byla stanovena v souladu s jeho představou a v souvislosti s tím vznáší své námitky, jako např. poukaz na nezohlednění stáří těchto prostředků, jejich zastaralost či nesrovnatelnost jejich hodnoty s jinými modernějšími prostředky, případně vyjádření jiných osob k hodnotě těchto věcí. Zde je však nesporné, že s ohledem ke shora uvedenému, se jedná o námitky skutkové. V souvislosti se skutkovými námitkami lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“, případně také na usnesení Ústavního soudu ve vztahu ke způsobu rozhodnutí; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Dále je potřebné uvést, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, kterými obviněný odůvodnil podané odvolání a se kterými se vypořádal krajský soud jako soud druhého stupně. Zde lze pouze pro stručnost poukázat na popis předmětného děje obviněným pod bodem 3) podaného dovolání, kdy na námitky obsahově shodné (viz odvolání obviněného a odstavec 2. usnesení krajského soudu) reagoval Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích na str. 2 a 3 odůvodnění svého usnesení, kde rozvádí úvahy Okresního soudu v Pardubicích z usnesení ze dne 7. 7. 2005, č. j. 1 T 169/2004-2188 ze str. 2 až 3 tohoto usnesení soudu prvního stupně. Soudy na základě provedených důkazů (výslechu svědků a listinných důkazů) dospěly k závěru, že obviněný nebyl oprávněn v daném případě věci půjčit, když postup při pronájmu a výpůjčkách dočasně nepotřebného movitého majetku státu byl upraven rozkazem ministra obrany ČR. Postup obviněným zvolený nebyl v souladu s tímto rozkazem, navíc sám obviněný připustil, že v minulosti v několika případech, kdy byl vojenský materiál zapůjčován civilním firmám, byla smlouva o zápůjčce vypracována a podepsána v Praze buď generálním štábem nebo jinými složkami armády. Zpochybňuje-li obviněný uvedené závěry tvrzením, že postupoval v souladu s předpisy, neboť vojenská policie věc pravomocně odložila, jelikož shledala, že neporušil žádný právní předpis, vojenský předpis, nařízení či rozkaz jedná se o námitky skutkové. Uvedené námitky, stejně jako námitky k nedostatkům znaleckého posudku k hodnotě věcí, jsou námitkami skutkovými, které nemohou žádný dovolací důvod naplnit.
V další části dovolání obviněný konstatuje, že i pokud by bylo vůbec možné popsané jednání podřadit pod některou ze skutkových podstat trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona, tak pominula společenská nebezpečnost jeho jednání. Pojmovými znaky trestného činu jsou I. – nebezpečnost činu pro společnost (materiální znak trestného činu) a II. - znaky uvedené v zákoně (formální znak trestného činu), tj. znaky skutkové podstaty trestného činu (charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt, subjektivní stránku, protiprávnost). Z materiálního pojetí vyplývá, že trestným činem je pouze čin, který naplňuje znaky uvedené v zákoně a je současně pro společnost nebezpečný. Krajský soud se v tomto směru ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, aby ve svém usnesení konstatoval, že „obviněným byly naplněny formální znaky skutkové podstaty trestného činu podle §288a tr. zák.“, a skutečnosti spočívající v tom, že obviněný učinil všechny potřebné kroky k tomu, aby byl zapůjčený vojenský materiál vojenskému útvaru vrácen, čímž Armáda ČR neutrpěla žádnou faktickou škodu, a v současné době jde o materiál zastaralý apod., je třeba hodnotit jako skutečnosti, které snižují „společenskou nebezpečnost jednání obviněného a mají zásadní vliv na materiální stránku trestného činu“. Vzhledem k tomu bylo trestní stíhání obviněného zastaveno s odkazem na ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Jak z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, tak i odůvodnění rozhodnutí soudu krajského je patrno, že tyto se vypořádaly s námitkami obviněného směřujícími jak do oblasti formálního znaku trestného činu, tak i s námitkami směřujícími do oblasti nebezpečnosti činu pro společnost, neboť se zabývaly kritérii spoluurčujícími stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.).
K otázce nebezpečnosti činu pro společnost považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že aby šlo o trestný čin musí být stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný (pokud by tento požadavek nebyl naplněn, nešlo by o trestný čin). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupeň odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Soudy prvního i druhého stupně dospěly k závěru, že obviněným byly naplněny nejen formální, ale i materiální znaky trestného činu. Vzhledem však k okolnostem shora rozvedeným (jako např. chování obviněného po spáchání činu apod.) dospěly k závěrům, že v případě obviněného není třeba žádného dalšího opatření a trestní stíhání je možno zastavit.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann