ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.925.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 925/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2014 o dovolání, které podal obviněný R. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2014, č. j. 4 To 13/2014-197, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 12 T 21/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 31. 10. 2013, č. j. 12 T 21/2013-168 , byl obviněný R. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v době od 1. 3. 2007 do 20. 6. 2013, vyjma června 2009 a května 2012, ve V. , okr. B. – v., ani jinde z nedbalosti řádně a včas neplní svou vyživovací povinnost na své dcery nezletilou H. Š., a nezaopatřenou B. Š. , obě bytem u matky M. Š. ve V. , přičemž mu vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a její výši určil Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 24. 5. 2006 pod č. j. P 40/2006-21, v právní moci dne 10. 7. 2006, s účinností od 1. 1. 2006, na částku 2.000,- Kč měsíčně na dceru H. a na částku 3.000,- Kč měsíčně na dceru B. splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám již zletilé dcery B. , čímž mu vznikl dluh na výživném vůči B. Š. ve výši 78.000,- Kč a vůči M. Š. ve výši 174.000,- Kč, kdy bylo zohledněno, že v měsíci červnu 2009 uhradil matce dětí částku ve výši 59.000,- Kč a v měsíci květnu 2012 uhradil matce dětí částku ve výši 20.000,- Kč.
Za uvedený přečin byl odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců. Zároveň mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně hradil výživné běžné.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 2. 2014, č. j. 4 To 13/2014-197, jímž odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Čichovského dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění uplatněného důvodu dovolání spatřuje zejména v tom, že budoucí výživné bylo uhrazeno ještě před jeho splatností, a to v okamžiku rozvodu manželství formou převedení jeho majetku, podílu z rozděleného společného jmění manželů, na matku dětí. Šlo o nemovitost, ve které společně s jeho dětmi bydlí, včetně pozemků. Tuto skutečnost prokázal třemi smlouvami založenými do spisu, a to konkrétně smlouvou o smlouvě budoucí, smlouvou kupní a dohodou o vypořádání společného jmění manželů. Poukazuje na to, že dne 31. 7. 2008 uzavřel s bývalou manželkou dohodu o vypořádání společného jmění manželů, přičemž ze společného majetku ničeho nežádal. Nemovitost v hodnotě 3.000.000,- Kč připadla jeho bývalé manželce. Ta navrhla, že jeho vypořádací podíl, podle dovolatele minimálně 1.500.000,- Kč, bude v hodnotě 522.636,- Kč s tím, že nebude po dovolateli chtít platit žádné výživné na děti. Sama přišla s konstrukcí výpočtu výživného po dobu dvaceti roků, které by podle něj odpovídalo hodnotově jeho podílu ze společného jmění manželů, který jí přenechal. Jeho bývalá manželka tuto dohodu nedodržela, neboť na rozdíl od něho věděla, že taková dohoda je neplatná. Až do roku 2013 byl přesvědčen, že takovou dohodu bylo možné uzavřít a zůstatek jeho majetku lze použít za účelem úhrady jeho budoucí vyživovací povinnosti. Nikdy neměl vědomost, že vypořádání majetku a kompenzace s výživným na děti vykonstruovaná manželkou a jejím advokátem jsou neplatné. Od roku 2009 do roku 2013 jeho bývalá manželka žádné výživné nepožadovala, dohodu přestala respektovat až v roce 2013. Soudy se podle něj navíc nezabývaly otázkou možného promlčení skutku.
S ohledem ke všem okolnostem má za to, že se soudy obou stupňů neřídily základními zásadami určování trestní odpovědnosti, když zejména neměly být na daný případ aplikovány normy trestního práva. Pokládá za významné, že vzhledem k uzavřené dohodě zaplatil údajně dlužné výživné do budoucna (v materiální podobě matce přenechal na budoucí výživné majetek – pozemky související s domem v hodnotě cca 1.000.000,- Kč). Soudům vytýká, že při svém rozhodování, tj. posuzování otázky škodlivosti činu, nevzaly v úvahu, zda plnění v jiné než finanční podobě, zvláště podle vyžádání matky, je skutečně společensky škodlivé a má být hodnoceno jako trestný čin.
Obviněný trvá na tom, že se trestného činu nedopustil, a to ani z nedbalosti a soudům vytýká vydání formálního a tudíž nepřípustného rozhodnutí.
Protože podle dovolatele nejde o případ společensky škodlivý, nebylo na místě řešit jej prostřednictvím trestního práva. Nemělo dojít k uplatnění trestního práva jako ultima ratio. K trestně právnímu řešení se má podle obviněného – s oporou o zásadu subsidiarity trestní represe a zmiňovaným akcesorickým a subsidiárním přístupem – přistoupit až tehdy, pokud jiné prostředky z hlediska ochrany práva byly vyčerpány. V dané souvislosti namítá, že matka měla možnost využít obvyklé prostředky ochrany práva, tj. podat návrh na výkon rozhodnutí, neboť již od roku 2006 měla k dispozici vykonatelný právní titul pro platbu výživného na obě dcery.
Nesprávnost rozhodnutí shledává v tom, že soudy rozhodovaly pouze formálně a nevypořádaly se s jeho tvrzením, že matkou nebyly vyčerpány vůbec žádné prostředky z hlediska ochrany práva, které jsou schopny jí tuto ochranu – platby výživného – poskytnout. Dovozuje proto, že v jeho případě jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Formálně právní aplikací práva ze strany soudů došlo k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (jen zákon stanoví, které jednání je trestný činem).
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno – venkov a „obžaloba byla v plném rozsahu zamítnuta“ .
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) po seznámení se s obsahem podaného dovolání a dostupným spisovým materiálem v prvé řadě uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný v dovolání uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z hlediska obsahu uplatněných námitek jsou dovolacím důvodem dle jejího mínění ty námitky, v nichž obviněný uvedl, že odsuzujícím výrokem o vině bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedené námitce však není možno podle jejího názoru přisvědčit.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Uvedeným ustanovením je podle státní zástupkyně vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a požadavek, aby instituty trestního práva byly používány jen jako krajní prostředek nápravy dotčených vztahů a aby tyto vztahy, pokud jsou primárně předmětem úpravy jiných právních odvětví, nebyly zbytečně kriminalizovány.
Státní zástupkyně podotkla, že přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Má za to, že výrok, jímž byl obviněný uznán vinným tímto trestným činem, není v žádné kolizi s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti, způsobu provedení a doby trvání očividně překročilo rámec ojedinělého nehrazení výživného, případně nikoliv po dlouhou dobu trvajícího nehrazení výživného ve výši stanovené soudy, případně výživného nižšího než jsou možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného. V uvedených intencích nabylo jednání obviněného rysů trestného činu. Proto je dle náhledu státní zástupkyně vyloučeno akceptovat úvahu, že pokud obviněný nehradil výživné, mohla matka dětí a později zletilá dcera řešit uvedenou situaci pouze podáním návrhu na výkon rozhodnutí. Soudy obou stupňů výjimečné okolnosti případu zohlednily posouzením trestného jednání obviněného jako nedbalostního trestného činu, a to ve světle úvah o právním omylu. Podotkla, že obviněný se zcela zřetelně mýlil v tom, že pokud se s manželkou vyrovná výrazně v její prospěch v rámci rozdělení společného jmění manželů, nebude muset na dcery hradit výživné.
V posuzované trestní věci tedy šlo podle jejího názoru o právní omyl negativní o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, jichž se trestní zákon nedovolává, tedy o omyl o normativních znacích skutkové podstaty, kterým v posuzované trestní věci je zákonná povinnost vyživovat jiného. Podotkla, že uvedený právní omyl se posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního, a to podle ustanovení §18 odst. 4 tr. zákoníku. Podle citovaného ustanovení zákona ten, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně, čímž není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Obviněný mylně předpokládal, že dohoda, kterou uzavřel s manželkou za přispění jejího advokáta, vylučuje protiprávnost jeho jednání, neboť uvedenou dohodu považoval za způsobilou pokrýt výživné dcer do budoucnosti. Snaha obviněného podílet se na výživném svých dcer, byť dohodou v rozporu s ustanovením §97 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, byla dle státní zástupkyně zohledněna v trestněprávním smyslu posouzením subjektivní stránky jako nedbalosti a tím potažmo i nižší společenské škodlivosti, přičemž uvedené aspekty se promítly jednoznačně do výroku o trestu. Přitom však nepřisvědčila názoru obviněného, že šlo o jednání, které nebylo společensky škodlivé. Není totiž podle státní zástupkyně možné obviněného absolutně vyvinit ze spáchání přisouzeného trestného činu, neboť dohody o případném započtení výživného či zohlednění výživného v rámci vypořádání společného jmění manželů by mohly značným způsobem znevýhodnit právě nezletilé, případně nesoběstačné děti, neboť není vyloučeno, aby děti zůstaly v rámci úvah o vypořádání majetku mezi rodiči opomenuty, kdy jeden z rodičů natolik preferuje svoje majetkové zájmy, že tzv. obětuje výživné dětí do budoucna, za které smění druhým manželem nabízený majetek. Právě proto je preferován zájem, aby výživné bylo hrazeno v pravidelných opakujících se dávkách a bylo v peněžní formě (v případě, že není poskytováno výživné jinou formou), z níž mohou být pravidelně pokrývány veškeré potřeby dětí.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně pokládá právní posouzení skutku jako přečinu nedbalostního zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku za zákonu odpovídající a námitky obviněného posuzuje jako zjevně neopodstatněné. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného:
IV.
Pokud jde o námitku promlčení , tj. že „žádný ze soudů ani nezkoumal možnost promlčení skutku“ , uplatněnou v návaznosti na poukaz, že matka dětí „po celou dobu od 2009 do 2013, tj. více jak 4 roky žádné výživné v souladu s dohodou neuplatnila, až v 2013 dohodu přestala respektovat… a podala… trestní oznámení“ , pak lze uvést, že promlčení trestní odpovědnosti je sice institut trestního práva hmotného (úprava obsažena v ustanoveních §34 a §35 tr. zákoníku), avšak v kontextu řešené problematiky nemůže být vznesená námitka hodnocena jako obsahově naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť její dopad by bylo třeba shledávat (v případě její důvodnosti) v naplnění dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod však obviněný ve svém dovolání neuplatnil. I proto se dovolací soud (bez podrobnější argumentace) omezuje na konstatování, že nepřípustnost trestního stíhání upravená ustanovením §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něhož „trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno“, v posuzované věci zjevně nenastala. Pokud k zahájení trestního stíhání obviněného pro skutek spočívající (zjednodušeně vyjádřeno) v tom, že „v době od 1. 3. 2007 do současné doby, vyjma června 2009 a května 2012“ nehradil výživné na své dcery, došlo podáním návrhu na potrestání u soudu (srov. §314b odst. 1 tr. ř.) dne 21. 2. 2013 (č. l. 94-95), pak skutek, pro který byl obviněný uznán vinným dovoláním napadenými rozsudky, nemohl být zjevně promlčen [k promlčení dochází uplynutím promlčecí doby, která u přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku činí tři léta – viz §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, promlčecí doba počíná běžet od ukončení jednání – viz §34 odst. 2 tr. zákoníku, zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, běh promlčecí doby přerušuje – viz §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku]. S přihlédnutím k uvedenému a tomu, že „zanedbání povinné výživy podle §196 TrZ je trestným činem trvajícím, který je páchán, pokud pachatel zaviněně udržuje protiprávní stav, vyvolaný neplněním nebo vyhýbáním se zákonné povinnosti“ (R 27/1969), nemohlo k promlčení trestní odpovědnosti obviněného dojít, přičemž soudům nižších stupňů nelze oprávněně vytýkat, pokud za této situace, kdy spáchání skutku bylo vymezeno až ke dni, kdy došlo k zahájení jeho trestního stíhání, se touto (obviněným v dovoláním vznesenou) otázkou explicitně ve svých rozhodnutích nezabývaly.
Za námitky formálně naplňující deklarovaný důvod dovolání je třeba označit jednak výhradu obviněného, že
a) trestného činu se nedopustil ani z nedbalosti, tj. že z jeho strany nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu,
jednak výhradu
b) stran nedůvodnosti vyvození jeho trestní odpovědnosti v důsledku nerespektování zásady subsidiarity trestního práva.
Z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí plyne, že oběma námitkami se již zabývaly soudy nižších stupňů.
Naplněnost subjektivní stránky trestného činu shledal soud nalézací v tom, že (str. 6-7 rozsudku) „obžalovaný věděl, že má vyživovací povinnost, když navíc byl ve věci zdejšího soudu sp. zn. 2 T 99/2007 opakovaně soudem v období od právní moci vydaného trestního příkazu, tedy od srpna 2007 formou výzev poučen o povinnosti platit výživné, kdy v důsledku dohody uzavřené s paní M. Š. bez přiměřených důvodů spoléhal, že výživné plnit nemusí“. Tento poznatek vedl okresní soud k tomu, že „bylo jeho jednání posouzeno jako nedbalostní dle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku“. Zbývá dodat, že okresní soud vyšel (ve shodě s rozhodnutím publikovaným v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T 649) z toho, že „i kdyby obžalovaný tuto dohodu ( pozn. že převede na ni nemovitost a nebude tedy muset hradit výživné) uzavřel, nemá tato skutečnost žádný vliv na existenci vyživovací povinnosti obžalovaného… neboť právo na výživné je právem dětí, kdy jejich matka se tohoto práva nemůže vzdát“ , a že za prokázanou má tento soud existenci jisté dohody, týkající se zproštění povinnosti obviněného hradit výživné na děti ( „i když svědkyně M. Š. nepotvrdila uzavření dohody s obžalovaným v té formě, jak obžalovaný uvádí, ale že dohoda byla podmíněna skutečností, že obžalovaný nebude činit dluhy“ ), neboť dospěl k závěru, že „je nutné uzavření této dohody posuzovat ve prospěch obžalovaného při posuzování subjektivní stránky“.
Odvolací soud učinil poznatek (str. 2-3 usnesení), že nalézací soud, byť to výslovně neuvádí, „v rámci skutkových zjištění a následného právního hodnocení jednání obžalovaného dospěl k závěru, že obžalovaný jednal v omylu skutkovém ve smyslu §18 odst. 1 trestního zákoníku (str. 6 odst. 3 odůvodnění napadeného rozsudku). Následně se soud prvního stupně zabývá vlivem tohoto skutkového zjištění na hodnocení subjektivní stránky obžalovaného a dospívá k závěru, že se obžalovaný tohoto jednání dopouští ve vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (zřejmou písařskou nesprávností je v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 7 odst. 1 uvedeno §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku), když obžalovaný věděl, že může svým jednáním porušit či ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane.“ S hodnocením subjektivní stránky soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil, když uvedl, že „nelze přehlédnout, že obžalovaný měl opatrovnickým soudem uloženu vyživovací povinnost, navíc byl již v minulosti pro neplnění vyživovací povinnosti odsouzen ve věci Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 2 T 99/2007 (byť k tomuto odsouzení již není možno přihlížet). V dané věci ani odvolací soud neshledává žádné takové přiměřené důvody, na které by obžalovaný mohl spoléhat v tom směru, že výživné platit nemusí. Nalézací soud tak nepochybil, když jednání obžalovaného právně kvalifikoval jako nedbalostní přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku“.
K těmto vývodům, zejména soudu odvolacího, lze dodat, že jsou ve své podstatně správné (tj. v části dovození nedbalostního zavinění obviněného) a že je lze toliko argumentačně doplnit a zpřesnit (co do formy nedbalostního zavinění), aniž by tato korekce měla vliv na otázku samotné trestní odpovědnosti dovolatele [k trestní odpovědnosti podle §196 odst. 1 tr. zákoníku dostačuje i pachatelovo zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Podstatou obhajoby obviněného a i argumentace uplatněné v jeho mimořádném opraveném prostředku je tvrzení, že ač si byl vědom toho, že má vyživovací povinnost vůči svým dcerám (tato skutečnost nebyla nikdy nastolena jako sporná), měl za to, že svým jednáním neporušuje zákon, neboť předpokládal, že tuto zákonnou povinnost plní, resp. splnil ve formě převedení svých majetkových hodnot na matku dětí, když měl za to, že ve své podstatě ústně uzavřená dohoda s matkou dětí je platná ( „Já jsem nikdy neměl vědomost, že by konstrukce vypořádání majetku a kompenzace s výživným na děti vykonstruovaná manželkou a jejím advokátem, je neplatná“ ). I když obviněný tímto poukazem směřuje k tomu, aby poukázal na neshodu svého vědomí (omyl) stran faktů právních ( de iure ) týkajících se (ne)platnosti ujednání stran kompenzace mezi nároky dětí v péči jejich matky a majetkového nároku obviněného vůči ní (bývalé manželce), z hlediska posuzování jeho zavinění je tuto tvrzenou a soudy nevyvrácenou neshodu jeho představ se skutečností třeba posuzovat, jak správně učinil soud odvolací, podle zásad o skutkovém omylu negativním. Podle něho se totiž posuzují případy omylu o mimotrestních normách, jichž se trestní zákoník nedovolává (pomocí svých odkazovacích či blanketních ustanovení); jinak řečeno, podle zásad o skutkovém omylu negativním se posuzují tyto případy negativního omylu právního jako omyl o tzv. normativním znaku skutkové podstaty. Normativním znakem, na nějž se musí vztahovat zavinění pachatele je v případě přečinu podle §196 odst. 1 tr zákoníku „zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného“. Proto stran zavinění pachatele platí totéž, co stanoví §18 odst. 1 tr. zákoníku, dle něhož „kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti“. Nejvyšší soud usuzuje, že otázku zavinění obviněného je třeba řešit podle zásad o negativním skutkovém omylu ve smyslu citovaného ustanovení, tedy tak, že obviněný v důsledku ujednání s matkou oprávněných nevěděl, že svým omisivním jednáním porušuje trestním zákonem chráněný zájem ( „nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu“ , tj. že neplní „zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného“ ) , a nikoli na základě pozitivního omylu o okolnosti vylučující protiprávnost činu, jak - pro obviněného se stejnými právními důsledky – dovozovala ve svém vyjádření státní zástupkyně. K tomuto vyjádření lze snad dodat, že počátek argumentace se nese ve stejném duchu, jako vývody dovolacího soudu (tedy, že omyl obviněného se týká tzv. normativního znaku), avšak vzápětí následuje poukaz na ustanovení §18 odst. 4 tr. zákoníku a s ním spojené tvrzení o omylu obviněného stran okolnosti vylučující protiprávnost, tedy okolnosti, kterou nelze označit za normativní znak v jeho pojímání trestněprávní naukou a soudní praxí. Ve vztahu k dovolateli lze však doplnit, že i varianta vyložená státní zástupkyní vede k závěru, že zákonem vyžadované zavinění obviněného prokázáno bylo.
Podle §16 odst. 1 tr. zákoníku „trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodu spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný (tzv. právní věta) „z nedbalosti neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce“ , přičemž zaujaly názor, že tak činil ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V daném směru však podle názoru Nejvyššího soudu při dovození vědomosti obviněného o tom, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, vyšly z prokázané vědomosti obviněného o existenci vyživovací povinnosti k dcerám a tuto ztotožnily s vědomostí prvně uvedenou [nezbytnou pro závěr o zavinění upravený ustanovením §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. S ohledem na nevyvrácené tvrzení obviněného, že o neplatnosti ústního ujednání (pozn. v písemně vyhotovených smlouvách, které obviněný předložil, žádné ujednání stran kompenzace s výživným obsaženo není, naopak např. v bodě 9. kupní smlouvy je obsažen text „ Mimo tuto kupní smlouvu nedošlo mezi účastníky smlouvy k žádným vedlejším ujednáním…“ ) se dozvěděl až v souvislosti se svým trestním stíháním, bylo případné dovodit jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť „nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl“. Skutečnosti, které zmiňují nalézací i odvolací soud, tj. že již pro trestný čin zanedbání povinné výživy pravomocně odsouzen byl a že v souvislosti s tímto odsouzením byl i vyzýván k tomu, aby prokázal, jak svou vyživovací povinnost plní, jsou právě těmi skutečnostmi, na jejichž podkladě lze učinit poznatek, že o takovém porušení zákonem chráněného zájmu vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
K otázce důvodů aplikace trestně právní normy soud nalézací uvedl (str. 7 rozsudku), že „společenská škodlivost jednání obžalovaného spočívá v tom, že narušil zájem na zdravém tělesném a duševním vývoji osob závislých na něm svou výživou“. Odvolací soud v reakci na odvolací námitku obviněného, že měl být uplatněn princip ultima ratio (princip subsidiarity trestní represe), vyložil, že „podle ust. §12 odst. 2 trestního zákoníku lze trestní povinnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Vlastní společenskou škodlivost, konkrétně její míru, pak nutno posuzovat komplexně, s přihlédnutím k mnoha hlediskům (jako např. osoba pachatel, druh a charakter dotčeného chráněného zájmu, doba, po kterou se pachatel protiprávního jednání dopouští, apod.). V daném případě bylo prokázáno, že se obžalovaný trestné činnosti dopouštěl po dobu delší než 6 let a po tuto dobu tak byl ohrožen zájem společnosti na řádné výchově a výživě jeho nezletilých dětí. Za této situace bylo uplatnění trestní odpovědnosti zcela namístě, uplatnění jiné formy odpovědnosti by tak v daném případě bylo zcela nedostatečné“.
S uvedeným hodnocením se Nejvyšší soud ztotožňuje. Z hlediska možností ustoupení od vyvození trestně právní odpovědnosti a potažmo trestně právních následků této odpovědnosti u pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy je nezbytné konstatovat, že z ustanovení §97 odst. 3. věty druhé zák. č. 94/1963 Sb. o rodině, za jehož účinnosti se obviněný podle zjištění soudů trestného činu dopustil, plyne zcela kategorický zákaz započtení proti pohledávkám na výživné poskytované nezletilému, který není svéprávný ( „Proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem, není však takové započtení přípustné.“ ). Lze poukázat na to, že závěr o potřebnosti trestně právního zásahu je dovozován z faktu, že „kogentní úprava zákazu započtení… pohledávek na výživné poskytované nezletilým dětem, má své mimoprávní (materiální) odůvodnění nacházející svůj základ ve škodlivosti postupu spočívajícím právě v započítání pohledávek na výživné pro nezletilé děti. Jde o to, že prvořadá je tu exkluzivní ochrana zájmů nezletilých na řádném poskytování výživného právě jim, tedy s vyloučením možné dispozice v tomto smyslu, cestou dohody rodičů o započtení… fakt, že NOZ (pozn. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) řeší zákaz započtení pohledávek v takových případech v podstatě stejně jako bývalý ZR (pozn. zákon o rodině), svědčí o tom, že takové jednání si stále podrželo škodlivý charakter.“ ( srov. Kratochvíl, V. Materiální stránky trestného činu jako předmět dokazování (vybrané trestněprávní a trestněprocesní aspekty, Státní zastupitelství 3/2014, str. 52). V daném směru je vysloven názor, že v situaci neplnění vyživovací povinnosti pachatelem, zejména jde-li o dobu podstatně delší než čtyři měsíce, jde o míru škodlivosti, na kterou již nestačí mimotrestní právní instrumenty. Aniž by proto Nejvyšší soud zastíral, že i v případech trestního stíhání pachatele pro trestný čin zanedbání povinné výživy nelze vyloučit možnost uplatnění zásady subsidiarity trestního práva z důvodu, že v konkrétně posuzované věci nejde o případ společensky škodlivý ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu srov. např. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2014), ve věci dovolatele zákonné podmínky k takovému postupu nenastaly.
Způsob, jímž se obviněný snaží zdůvodnit toliko rodinně právní charakter jednání, jímž byl shledán soudy vinným (úhrada výživného „dopředu“), odporuje požadavku zákona, aby výživné bylo hrazeno v pravidelných opětujících se částkách (§97 odst. 1 zákona o rodině: „Výživné je třeba platit v pravidelných opětujících se částkách, s výjimkou případů podle §94 odst. 2 a §97 odst. 2, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu.“ ). V daném směru lze ostatně odkázat i na léta uznávanou judikaturu občanskoprávní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1976, sp., zn. 1 Cz 93/1976, publikován pod č. 32/1982 Sb. rozh.). I když samotný fakt takového zákonu odporujícího postupu (dohody o úhradě částek výživného v budoucnu předem) nemusí nutně znamenat vyvození trestně právní odpovědnosti povinného rodiče, je v daném směru posouzení odvislé od konkrétních zjištění a zejména toho, zda takto se reálně oprávněné osobě dostalo plnění, na které měla nárok (srov. např. usnesení sp. zn. Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 247/2010).
Námitka obviněného, že soudy svým „formálním“ posouzením věci porušily čl. 39 Listiny, dle něhož: “Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem…“ , nezohledňuje fakt, že společenská škodlivost, o niž se opírá ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, není zákonným znakem trestného činu, jehož vymezení obsahuje ustanovení §13 tr. zákoníku. V daném směru na tuto skutečnost upozornilo již stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod sp. zn. Tpjn 301/2012 ( „Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hlediska pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.“ ). Citované stanovisko rovněž zdůraznilo, že „společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“. Ve věci posuzované, byť případ dovolatele je odlišný od případů, kdy povinný rodič neposkytne oprávněné osobě vůbec žádné plnění, nelze pominout ten fakt, že obviněný zákonem předvídaným způsobem svou zákonnou, a soudním rozhodnutím i specifikovanou povinnost, neplnil po dobu šesti let, přes částečnou úhradu provedenou poukázáním peněžních částek ve výši 59.000,- Kč a 20.000,- Kč na již vzniklý dluh zůstal dlužit (podle zjištění soudů) celkem 252.000,- Kč (174.000,- Kč + 78.000,- Kč), přičemž tak navázal na předchozí neplnění své rodičovské povinnosti. Tyto skutečnosti, i při zohlednění toho, co namítá obviněný ve svém dovolání, vedou i dovolací soud k závěru, že skutek, vymezený v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, nelze považovat za čin neodpovídající ani spodní hranici trestnosti přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Akcentoval-li obviněný ve svém dovolání, že vyhodnotit by se z pohledu uplatňované subsidiarity trestního práva mělo zejména též to, že jiné plnění než ve formě finanční poskytl na vyžádání matky, pak je třeba zopakovat, že matka dítěte není oprávněna takto rozhodovat, a proto namítaná okolnost nemůže mít právní důsledky, které s takovým projevem matky dětí obviněný spojuje, resp. na něž, jako možné, poukazuje.
Konečně, tvrdí-li obviněný, že k aplikaci trestních norem nemohlo dojít, pokud matka dětí neuplatnila právní prostředky, které se nabízely (tj. podmiňuje-li jejich aplikaci až v návaznosti na vyčerpání prostředků práva civilního – včetně řízení vykonávacího), pak lze poukázat na již zmiňované stanovisko Nejvyššího soudu, které vyložilo, že „kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné“. Zmíněné alternativy odůvodňující aplikaci norem trestního práva „vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné“ svědčí pro závěr, že důvod k trestně právnímu řešení věci nenastává toliko v situaci, na kterou poukazuje obviněný (nutnost předchozího užití právních institutů jiných právních odvětví). Aplikace trestních norem proto není podmíněna až vyčerpaností jiných prostředků, jak usuzuje obviněný. Jinými slovy vyjádřeno, vyvození trestní odpovědnosti obviněného přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku není ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku podmíněno předchozím uplatněním civilní odpovědnosti a instrumentů, které dané právní odvětví upravuje (např. formou vykonávacího – exekučního řízení).
Všechny tyto skutečnosti vedou Nejvyšší soud k poznatku, že tvrzení obviněného o vadnosti právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, není opodstatněné.
Na základě uvedených skutečností dospěl dovolací soud k poznatku, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil