ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.965.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 965/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. října 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Ing. P. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 7 To 140/2013-611, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod č. j. 41 T 32/2010-583, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 7 To 140/2013-611, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 12. 2012, č. j. 41 T 32/2010-583. Tímto rozsudkem byl obviněný Ing. P. Š. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 26. 3. 2010, č. j. 1 ZT 30/2010-26, a dále návrhu na potrestání Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 10. 11. 2010, č. j. ZK 254/2010-14, vše vedeno pod společnou sp. zn. 41 T 32/2010 pro skutky spočívající v tom, že
- v období od měsíce října 2002 včetně do měsíce ledna 2010 včetně v P. ani nikde jinde úmyslně neplnil řádně svoji vyživovací povinnost na nezl. syna M. Š. , ačkoli mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb., přičemž do doby rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 15 P 66/2008-108, byla stanovena výše výživného vyřešením předběžné otázky v minimální výši 3.000 Kč počínaje dnem 3. 10. 2002, následně mu byla tato povinnost stanovena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 5. 2009, č. j. 15 P 66/2008-108, který dosud nenabyl právní moci, jímž bylo rozhodnuto, že je povinen s účinností od 1. 8. 2008 hradit výživné na nezletilého ve výši 3.000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky M. Š. , kdy za uvedené období obviněný dluží na výživném částku v celkové výši 264.000 Kč, přičemž úmyslné zavinění je spatřováno v tom, že obviněný vyživovací povinnost neplní, přestože si je vědom své vyživovací povinnosti a bylo v jeho reálných možnostech dosahovat takových příjmů, aby mohl výživné řádně plnit, a
- v období od února 2010 do října 2010 v P. ani nikde jinde neplnil svoji vyživovací povinnost k nezletilému synovi M. Š. , jež mu vyplývá ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb., a byla mu určena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 15 P 66/2008, ze dne 4. 5. 2009, který dosud nenabyl právní moci, a to v částce 3.000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky PhDr. M. Š. , čímž dluží na běžném výživném částku 27.000 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že ačkoliv si byl vědom vyživovací povinnosti ke svému synovi a bylo v jeho reálných možnostech dosahovat takových příjmů, aby mohl výživné řádně plnit, přesto výživné neplnil ani částečně“, neboť v žalobním návrhu a návrhu na potrestání označený skutek není trestným činem.
Dovolání nejvyšší státní zástupce opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že usnesením Městského soudu v Praze byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce má za to, že závěr soudů, že jednání obviněného nevykazuje žádnou společenskou škodlivost, není správný. Zásadní nedostatek napadeného rozhodnutí spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Vytýká odvolacímu soudu, že zcela opustil formální pojetí definice trestného činu, na němž spočívají základy trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, a svévolným extenzivním výkladem pojmu společenské škodlivosti dospěl k materiálnímu pojetí trestného činu známému z dřívějšího trestního zákona. Nejvyšší státní zástupce uvádí, že odvolací soud opírá své rozhodnutí o – byť nevyslovenou – zásadu ultima ratio, nezabývá se však vůbec otázkou, jakým jiným právním instrumentem by mělo být řešeno žalované jednání obviněného, jestliže nemá být předmětem trestního postihu. K závěru o beztrestnosti obviněného nepostačuje podle nejvyššího státního zástupce tvrzení, že způsob, jímž se choval k synovi ve společně trávené době, zcela eliminuje fakt, že mimo tuto dobu vůbec finančně nepřispíval na uspokojování jeho potřeb. Podle názoru nejvyššího státního zástupce závěr o beztrestnosti obviněného nelze dovozovat jen z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, ale je nutné vycházet z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je trestným činem každý protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, z kterého vyplývá, že „…zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, tj. v případech kdy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace“. Na druhou stranu nejvyšší státní zástupce také zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 1573/2012, podle něhož princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, nelze zpochybňovat. Nicméně to neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Základní funkcí trestního práva je však ochrana společnosti před kriminalitou, a to prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pro společnost škodlivé činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku (§12 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Nejvyšší státní zástupce je toho názoru, že v dané věci nejde o zcela výjimečný případ, kdy není vhodné uplatňovat trestní represi, neboť skutek popsaný v předmětné obžalobě a návrhu na potrestání, v němž je specifikováno dlužné výživné v částce téměř 300.000,- Kč, lze jen stěží označit za čin, který z hlediska závažnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace, a to bez ohledu na způsob, jakým se obviněný choval k nezletilému ve chvílích, které trávili společně. Má za to, že v tomto případě se princip ultima ratio uplatnit nemůže a konstatování, že takový skutek není trestným činem, je v rozporu s ustanoveními trestního zákoníku. Vzhledem ke shora uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 7 To 140/2013, a také jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 41 T 32/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný přes své ubezpečení, že vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyššímu soudu zašle, toto až do dne rozhodnutí neučinil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky nejvyššího státního zástupce v dovolání uvedené naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. sp. zn. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu, jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Těžiště námitek nejvyššího státního zástupce je třeba spatřovat v posouzení otázky společenské škodlivosti jednání obviněného, jenž mělo být podle nejvyššího státního zástupce posouzeno jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce nebylo na místě s odkazem na nedostatek společenské škodlivosti dospět k závěru o beztrestnosti pachatele.
V tomto směru je nutno dodat, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je výrazem formálního pojetí trestného činu. Již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že se jedná o trestný čin. Každá skutková podstata obsahuje přesnou definici trestného činu, což ve své podstatě neumožňuje orgánům činným v trestním řízení překročit takto formálně vymezený rámec trestného činu daného zákonodárcem. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Nejvyšší soud shledal, že námitka nejvyššího státního zástupce je právně kvalifikovanou námitkou, kterou lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit.
Po formální stránce se přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. S ohledem na to, že v dané věci šlo o zcela specifický případ, je zjevné, že soudy poté, co shledaly, že jsou splněny formální znaky uvedeného trestného činu, přistoupily k posuzování dalších skutečností, od kterých nebylo možné s ohledem na výjimečnost tohoto případu odhlédnout. Není pochyb, že trestní věc obviněného Ing. P. Š. se zcela vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace a že případ obviněného v obvykle se vyskytujících věcech nenajde srovnání. Právě tato ojedinělost a specifičnost byla důvodem, proč se soudy začaly zabývat otázkou společenské škodlivosti jednání obviněného, v důsledku čehož bylo nutné posoudit skutečnosti, které nebývají v běžných věcech obvyklé. Zcela neobvyklé je, že mj. otec, který není biologickým otcem dítěte, požádá matku, aby stáhla zpět žalobu na popření otcovství. Učinil tak nejen formálně, ale role otce se zhostil i v realitě, kdy v podstatě po léta se o nezletilého M. staral jako vlastní otec. S matkou dítěte se na této skutečnosti domluvil, čímž oba dítěti vytvořili dobré rodinné zázemí a o dítě i jeho potřeby bylo po všech stránkách postaráno. Obviněný Ing. P. Š. sice nebyl biologickým otcem dítěte (což ovšem subjektům bylo známo), avšak v době, kdy byl nezletilý M. v jeho péči, se o něj staral příkladným způsobem, a to včetně zajišťování ošacení, nákupů her, jídla během pobytů u něj, tak hrazení výdajů spojených s dovolenou a s účastí v různých kroužcích nebo na různých akcích. Svůj časový rozvrh také přizpůsoboval tomu, aby byl s nezletilým M. co nejvíce. Nutno zdůraznit, že nezletilý M. hmotnou nouzí netrpěl, hmotného zabezpečení se mu dostávalo jak ze strany matky, tak ze strany obviněného. Matka nezletilého si nijak nestěžovala, byla spokojená s tím, jak se obviněný o nezletilého M. stará a jak jeho potřeby zajišťuje a výživné po něm nepožadovala. Je zřejmé, že po dlouhou dobu fungovala jejich vzájemná dohoda k oboustranné spokojenosti. Ke změně došlo až později, a to prakticky v důsledku toho, že k podání návrhu na stanovení výživného vzešla iniciativa ze strany orgánu sociálně právní ochrany dítěte.
Lze tedy uzavřít, že pokud jde o posouzení společenské škodlivosti jednání, která je v dané věci nezbytná pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele, je zjevné, že u obviněného nelze žádnou takovou škodlivost dovodit. Obviněný se choval zcela příkladným způsobem, zajistil nezletilému M. dobré podmínky pro to, aby se v budoucnosti mohl dobře rozvíjet a žít řádným životem, naučil ho řadě dovedností a jeho výchova byla založena na dobrých morálních hodnotách. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy správně vzaly v úvahu komplexní péči obviněného o nezletilého M. a že právě zájem dítěte je prvořadým kritériem, který je třeba hodnotit. Nezletilý M. nijak nestrádal, nijak netrpěl, je zdravý a k obviněnému si vypěstoval velmi vřelý vztah. Již z těchto okolností lze usoudit, že v běžné soudní praxi se s takovýmto případem nelze setkat. Je rovněž zjevné, že obviněný se důsledkům plynoucím z toho, že je v rodném listě zapsán jako otec dítěte, vystavil zcela dobrovolně, spoléhaje na korektnost jednání matky dítěte. Vzhledem k uplynuvší době od narození dítěte lze již také zhodnotit výrazně pozitivní vliv obviněného na vývoj dítěte, což jistě není zanedbatelným hlediskem a je již zcela hodnověrným a vypovídajícím měřítkem o tom, jaký vztah si k nezletilému M. vypěstoval. Ve svém kontextu všechny uvedené skutečnosti postrádají požadovanou společenskou škodlivost, a tato skutečnost brání tomu, aby jednání obviněného bylo posouzeno jako trestný čin. Ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku je trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené dána jen v případech společensky škodlivých. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, že v dané věci nelze v žádném případě podceňovat ani významný výchovný vliv obviněného na celkový vývoj dítěte. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že charakter jednání obviněného nevykazuje v žádném ohledu společenskou škodlivost, v důsledku čehož lze trestní odpovědnost obviněného vyloučit.
Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání rovněž argumentuje tím, že v obžalobě a návrhu na potrestání popsané jednání obviněného mělo spočívat v tom, že na výživném dluží obviněný částku téměř 300.000,- Kč a z tohoto pohledu nemůže jeho jednání odpovídat ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům příslušné právní kvalifikace. V reakci na tuto argumentaci musí Nejvyšší soud, při vědomí si skutečností vyplývajících z příslušných ustanovení zákona o rodině, konstatovat a upozornit na to, že matka nezletilého o výživné požádala až ode dne podání návrhu (1. 8. 2008). Výživné bylo soudem stanoveno ve výši 3.000,- Kč ode dne podání návrhu. Státní zástupce v podané obžalobě mechanicky přebral takto stanovené výživné, aniž by se zabýval tím, zda od narození dítěte byly jeho potřeby odpovídající této částce, která byla stanovena v době, kdy nezl. měl již téměř šest let. Lze tedy uvést, že státním zástupcem uváděné dlužné výživné bylo pouze aritmetickým výpočtem soudem stanoveného výživného k jinému datu, tudíž odkaz na dlužnou částku výživného je zcela nepřiléhavý dané trestní věci. Všechny orgány, které byly v předmětné trestní věci zainteresovány, byly ubezpečovány matkou dítěte, že obviněný není biologickým otcem dítěte a tato skutečnost byla také konstatována rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 1. 2012, č. j. 48 C 20/2010 – 99, který nabyl právní moci dne 27. 2. 2012. Uvedenou skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud mj. také v souvislosti se zněním §101 a násl. zákona o rodině, které hovoří o oprávnění požadovat úhradu výživného, bylo-li plněno za jiného, pokud dovolatel hovoří o dlužném výživném v částce téměř 300.000,- Kč. Veškeré skutečnosti uváděné soudy prvního i druhého stupně v kontextu s úvahami vyjádřenými Nejvyšším soudem, vedly Nejvyšší soud k závěru, že v předmětné trestní věci je plně odůvodněno uplatnění zásady vyjádřené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (viz blíže rozhodnutí. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Pokud tedy nejvyšší státní zástupce zmiňuje ve svém dovolání rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, podle něhož zjištění společenské škodlivosti činu lze učinit jen zcela výjimečně, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, tj. v případech kdy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace, tak Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci dospěl ke zjištění, že se jedná právě o tento výjimečný případ a proto nemohl dovolání nejvyššího státního zástupce vyhovět. Nejvyšší soud zároveň respektoval i zásadu subsidiarity trestní represe, neboť je zřejmé, že použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) by nebylo namístě. Lze shrnout, že uvedená specifika daného případu vedla Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann